Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 20. kapitola

26.05.2011 (11:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 10235×

„Fajn. Kdyby sis to rozmyslel, víš, kde mě najdeš,“ odcházela jsem do koupelny. Edward jen přikývl.

Asi o hodinu později jsem nastupovala do Volva. Celou dobu, co jsem byla ve sprše, jsem doufala, že se Edward ke mně připojí, ale ono ejhle – nic. Zřejmě na tom není jeho sebeovládání tak špatně, jak mi tvrdil. Místo toho, aby se mnou strávil krásnou a příjemnou chvilku, si odběhl domů pro auto. Nechtěl mě prý děsit svým upířím během.

Ve škole jsem si vzala své věci a naposledy se rozhlédla po prázdné chodbě. Když jsem se sem přistěhovala, nesnášela jsem to tady – školu, počasí, město… A teď? Svírá se mi srdce při myšlence, že budu muset Forks opustit. Ne, nebylo to kvůli tomu, že budu muset na Dartmouth. Útroby se mi úzkostlivě svíraly při představě, že já a Edward se rozejdeme.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě, když jsme jeli beze slov k němu domů.

„Jak to s námi bude dál,“ řekla jsem pravdu.

„Jak by? Jednoduše, tak jako do teď,“ ta slova prohodil, jako by si vůbec neuvědomoval jisté skutečnosti.

„No, nevím. Harvard a Dartmouth dělí více jak tisíc kilometrů.“ Zprudka sešlápl brzdu, až mě musel ve své cestě směrem k čelnímu sklu zastavit bezpečnostní pás. Zděšeně se na mě podíval.

„Promiň. Jsi v pořádku? Úplně jsem zapomněl…“

„Dobrý. Nic mi není.“

„Vážně? Srdce ti letí jako o život, jsem pitomec, promiň…“ Přiložila jsem mu prst na rty, aby zmlknul.

„Opravdu se mi nic nestalo.“ Pokusila jsem se o úsměv. Zhluboka se nadechl a mou tvář si vzal do dlaní.

„Bello, vážně si myslíš, že je pro mě Harvard tak důležitý?“ Díval se mi do očí. No, pro člověka, který právě dokončil střední školu, by to bylo jako výhra v loterii. Ale pro upíra? Mohla jsem jen doufat, tak jsem pohodila rameny, protože jsem chtěla, aby pokračoval.

„Už jsem to řekl. Miluji tě. Chci tě… a nedokážu od tebe odejít. Pojedu na Dartmouth s tebou.“ Může být někdo na světě šťastnější víc než já? Chtěla jsem se na Edwarda vrhnout a zulíbat ten jeho dokonalý obličej, ale zpod mraků vysvitly první paprsky slunce, které dopadly na jeho paži. Snažila jsem si tohle představit už mockrát. Ale skutečnost předčila moji fantazii. Edward vypadal ve sluneční světle neuvěřitelně. Neexistuje slovo, které by to dokázalo vystihnout. Kam se hrabe třpytící se sníh, nebo diamant.

„Sakra,“ zaklel a okamžitě se rozjel.

„Co se děje?“ vydechla jsem, když těžké mraky zahalily slunce.

„Teď už nic, ale doufej, že mě nikdo neviděl,“ zašeptal a ještě více sešlápl plyn. O chvilku později jsme už parkovali před jejich domem. Trošku na mě dolehla nervozita. Přece jen teď to bylo jiné. Teď jsem o nich věděla pravdu.

„Jdeme?“ Edward mi otevřel dveře a pomohl vystoupit.

„Vědí, že já vím…“ zašeptala jsem ve snaze, že nás nikdo jiný neuslyší. I když jsem si tím samozřejmě nemohla být jistá.

„Ano,“ odpověděl jednoduše a vedl mě k domu. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.

„Ahoj, Bello.“ Esmé se na mě usmála a na Edwarda zamračila. Kupodivu to ve mně nevyvolalo nic negativního. Nemusela jsem být nějak extra všímavá, abych pochopila, že Esmé Edwarda kárala za něco, co se mě netýkalo.

„Neboj, Esmé. Nikdo mě neviděl,“ ujistil ji.

„Já vím. Alice mi to říkala,“ povzdechla si a otočila se ke mně. „Bello, můžu ti něco nabídnout.“ Už se opět usmívala.

„Jistě… vodu?“ Nechtěla jsem být nezdvořilá. Esméin úsměv se ještě rozšířil a už odcházela do kuchyně. Porozhlédla jsem se po přízemí, ale nikdo tam nebyl. V domě bylo ticho.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se normálním hlasem. Přece jen by mě asi slyšeli, kdybych šeptala.

„Emmett, Jasper a Carlisle jsou na lovu a Rose s Alicí jsou ve svých pokojích,“ odpověděl a otočil se směrem ke kuchyni. Esmé mi zrovna nesla pití. Poděkovala jsem a pak nás Edward táhl k sobě do pokoje. Sotva jsem se posadila, někdo zaklepal na dveře. Edwardovo čelo se zkrabatilo.

„Pojď dál, Alice,“ řekl ne moc ochotně.

„Ahoj, Bello.“ Edwardova sestra se na mě usmívala. Jak nečekané.

„Ahoj,“ vydala jsem ze sebe docela zaraženě. Bohužel jsem nedokázala potlačit ten nepříjemný podtón. Alice mohla být upírka klidně milionkrát silnější než já, ale pro mě představovala osobu, která se snaží Edwarda ode mě odehnat.

„Co chceš, Alice?“ Edward zavrčel. Kdyby ten zvuk byl mířený proti mně, asi bych se bála. Ale takhle mi to vlastně imponovalo. Líbilo se mi, že se mě snaží bránit, i když jeho sestra v tu chvíli neudělala nic, co by si takové jednání zasloužilo. Ale co já vlastně vím, co mu říká v myšlenkách?

„Mohly bychom si promluvit?“ Alice se ptala mě. Zarazila jsem se. Jestli mi chce říct, abych Edwarda nechala, tak ať si mě nepřeje. Edward se na mě zkoumavě podíval. Nevím, co hledal, ale já byla v tu chvíli tak rozladěná, že mi to bylo jedno. Tento den tak krásně začal a jeho sestra to musí zničit. Na druhou stranu jsem si to s ní chtěla vyjasnit. Chtěla jsem ji říct, aby se laskavě nepletla Edwardovi do života. Že on si může vybrat, s kým bude a s kým ne. A i když má vize, které jsou třeba kolikrát nápomocné, tak jí to nedává žádné právo Edwarda přesvědčovat, aby mě nechal být. Přikývla jsem.

„Budu dole.“ Edward mě políbil a s nenávistným pohledem, kterým obdařil Alici, odešel. Černovlasá upírka se posadila naproti mně. Nepodívala se na mě, spíš to vypadalo, že neví, jak začít.

„Tak,“ nadhodila jsem.

„Bello, omlouvám se,“ vyhrkla a dívala se mi do obličeje. Tušila jsem nějaké ale a navíc jsem jí to nechtěla nijak ulehčovat, tak jsem pokračovala.

„Za co se omlouváš?“ Povzdychla si.

„Za to, že jsem Edwarda nabádala k tomu, aby tě nechal. Nemám právo mu mluvit do toho, když si chce zpříjemnit věčnost.“ Upřímnost jejího hlasu byla nepopiratelná, a proto mě naštvala ještě víc, než jsem byla.

„Zpříjemnit věčnost?“ zasyčela jsem. Alice si skousla ret a zatvářila se provinile. Chvilku mlčela a dívala se všude možně. Pak se odhodlaně podívala na mě.

„Bello, shrňme si základní fakta – jsi člověk a Edward je upír. Jak dlouho si myslíš, že ho budeš bavit?“ Zarazila jsem se. Uvnitř sebe jsem zuřila, ale ona měla pravdu. „Navíc tu vizi jsem měla v poslední době častěji, a i když se Edward rozhodl jít s tebou na Dartmouth, nic se nezměnilo.“ Stále se mi dívala do očí. „Možná ti připadám jako blázen, ale jsem si jistá, že jeho budoucnost je spjatá s tou upírkou.“

„Vždyť ani nevíte, jak vypadá. Navíc Edward ji nikde nenašel, takže…“

„To ale neznamená, že neexistuje,“ přerušila mě. „Podívej, kdybych tu vidinu měla jen jednou, mávla bych nad tím rukou, ale to, že ji teď mívám častěji, mě utvrzuje v tom, že oni budou spolu,“ přesvědčovala mě.

„Co po mě chceš?“ vykřikla jsem zoufale.

„Nic. Jen chci, aby sis uvědomila, že svoje nejkrásnější roky trávíš s někým, kdo ti nemůže nabídnout to lidské. Možná s tebou Edward bude dalších deset dvacet let, ale co potom? Až ti bude čtyřicet, sama ho od sebe odeženeš. On bude navždy mladý, ale ty umřeš,“ říkala naléhavě. Nedokázala jsem reagovat. „Bello, vypadáš jako fajn holka, a proto tě prosím, mysli na sebe.“ Pak se její výraz změnil. Nepřítomně se dívala na můj obličej. Seděla strnule naproti mně a ani trošku se nepohnula. Měla jsem pocit, že přestala i dýchat.

„Vidíš? Zrovna teď jsem tu vizi měla opět,“ zašeptala, když se probrala z toho transu.

„Co přesně vidíš v té vizi?“ Od Edwarda jsem to věděla, a tak jsem jí chtěla oponovat, že sice viděla Edwarda a tu upírku ve svatebním, ale to přece neznamená, že si řekli ano. Třeba do toho kostela někdo vběhne a svatbu překazí…

„Jsou to jen záblesky. Edward v obleku stojící před oltářem. Nevěsta kráčející uličkou po boku Carlislea. Její oči. Jantarové, takové jaké máme my. Edward říkajíc část svého slibu; samozřejmě tu část, kde není jméno. Pak vize končí.“ Předposlední věta mě zchladila. Myslela jsem, že to nebude Edward, kdo se s ní bude chtít oženit, ale opak byl pravdou.

„Bello, věř mi. Tohle se stane.“ Upírala na mě svůj zrak. Byla jsem zoufalá. Všechno ve mně se roztříštilo na milion kousků a do očí se mi nemilosrdně vkradly slzy beznaděje. Věděla jsem, že mě Edward přesvědčoval, že miluje mě. Ale podle Alice, to tak není. Proč by jinak sliboval věrnost a lásku té upírce?

„Pověz mi víc. Jak dlouho už máš ty vize. Kdy se to stane?“ pobízela jsem ji. Chtěla jsem vědět, kolik mám ještě času, než se můj svět sesype na dobro. Možná jsem potřebovala znát všechny detaily, abych se s tím mohla vyrovnat.

„Nevím, kdy se to stane, ale stane se to… Poprvé jsem tu vizi měla 23. ledna 1991. To jsme zrovna byli s Edwardem a Jasperem na lovu. Edward hned druhý den odjel. Hledal ji. Pak jsem ji měla, až když se vrátil a oznámil nám, že ji už hledat nebude. To bylo 12. září 2001. No a pak jsem ji dostala loni na svatého Valentýna a pak o několik týdnů později. 3. března a pak ještě 19. května, 17. srpna…“ pokračovala dál, ale já ji už nevnímala. Před očima mi běhaly obrazy z minulosti.

xxx

„Mami, a budu už na svoje zítřejší narozeniny vzhůru?“ zeptala jsem se těsně před tím, než mi sestra položila na obličej dýchající masku, která mě měla přivést do umělého spánku. Byla jsem na své první a zároveň poslední operaci ve svém dosavadním životě. Renée se na mě hřejivě usmála a pohladila mě po vlasech.

„Neboj se. Jenom ti vytáhnou to slepé střevo a narozeniny oslavíme, až tě pustí domů.“

xxx

Seděla jsem ve svém pokoji ve Phoenixu se sluchátky na uších. Máma s Philem si dost hlasitě užívali Valentýna. Rozhodla jsem se – přestěhuji se k tátovi. Ti dva potřebují soukromí a mě už nebavilo jim dělat u všeho garde.

xxx

Držela jsem v ruce letenku, která mi měla umožnit odlet do Forks. Bylo 3. března. Už v tu chvíli, kdy mi odbavovali zavazadla, se mi stýskalo. Ale stačil jediný pohled na mámu ve Philově objetí a věděla jsem, že jsem se rozhodla správně.

xxx

Probudila jsem v křeči. Celá jsem byla ztuhlá a nemohla jsem se pohnout. Už před časem jsem zpozorovala, že se poslední dobou necítím ve své kůži. Byla jsem věčně unavená. Někdy jsem měla mžitky před očima a nálady se mi měnily jak na běžícím páse. Tohle nebylo normální. Rozhodla jsem se jet k doktorovi, třeba mi chybí nějaké vitamíny… Bylo 19. května.

xxx

Bloudila jsem přeplněnou ulicí dopolední Tacomy a hledala místo, kde bych byla na chvíli sama. Ač jsem v tomto městě byla poprvé, měla jsem pocit, že všichni kolemjdoucí mě znají a vědí, co mi před chvíli oznámil doktor.

„Máte roztroušenou sklerózu…“

xxx

„Bello, jsi v pořádku?“ Alice se na mě vystrašeně dívala a držela mě za ruku.

„Jo, jsem v pohodě. Jen se mi udělalo trošku nevolno,“ vydechla jsem. Rozlétly se dveře a v nich stál Edward. Ihned byl u mě.

„Mám zavolat Carlislea? Podívá se na tebe,“ přesvědčoval mě svým starostlivým pohledem. Zakroutila jsem hlavou a sáhla po sklence s vodou. Edward se s Alicí o něčem dohadovali, ale nedokázala jsem jim věnovat svou pozornost. Všechna data, o kterých mluvila se, až moc nápadně překrývala s důležitými milníky mého života. Jen to první mi nedávalo smysl. Vždyť to jsem ještě nebyla ani na světě. Co se mohlo v mém životě přihodit devět měsíců před mým narozením? Panebože. Jistě. Narození, přece nemusí nutně znamenat začátek někoho. Ten začíná už v době početí…

„Bello, jak se cítíš?“ Edward si upoutal mou plnou pozornost. Dívala jsem se do jeho očí, které svojí barvou značily, že potřebují lov. Silně jsem ho objala a uvažoval nad svými možnostmi. Byla jsem přesvědčená, že ta upírka z těch vizí jsem já. Možná jsem si to jen namlouvala, protože jsem nechtěla o Edwarda za žádnou cenu přijít, ale prostě jsem to tak cítila. Zvláštní, že mě představa toho, že budu jako on, neděsila.

„Miluju tě,“ zamumlala jsem do jeho ramene.

„Taky tě miluju,“ odpověděl a jeho sevření zesílilo. Věděla jsem, kterou otázku chci Edwardovi položit, ale bála jsem se jeho odpovědi. Nikdy jsme o tom nemluvili. Vlastně jsme na to nikdy nepomysleli, nebo spíš já na to nikdy nepomyslela. Odtáhla jsem od něj a hypnotizovala potah sedačky.

„Edwarde, přál sis někdy, abych byla jako ty?“

Co myslíte? Co jí řekne? Doufám, že se vám tato kapitola líbila. Hodně toho vyřešila a teď už všechno bude jen na Belle a Edwardovi...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 20. kapitola: