Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 21. kapitola

29.05.2011 (09:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 10404×

„Edwarde, přál sis někdy, abych byla jako ty?“ Jeho jedinou odpovědí bylo zamrznutí v pohybu. Zkameněl a… mlčel. Chtěla jsem se na něj podívat, ale v okamžiku, kdy jsem se pohnula, zmizel. Změnil se v rozmazanou šmouhu, která během vteřiny přeběhla od pohovky k psacímu stolu a pak zpátky ke mně. Do rukou mi položil kousek papíru, na kterém bylo napsáno – tady ne.

„Ne, Bello. Nikdy jsem na to ani nepomyslel,“ řekl vážně. Nerozuměla jsem, k čemu byla ta habaďura, ale byla jsem si jistá, že ta slova, která pronesl, nebyla určena mým uším. Přesto, jak se na mě u toho díval, to bolelo. Cítila jsem se odmítnutá a zrazená. Doufala jsem, že bez okolků řekne ano. Jeho oči, které nebezpečně plápolaly, se provrtávaly do těch mých a já ten pohled nedokázala unést.

„Dobře,“ odpověděla jsem a zhluboka se nadechla, abych zahnala slzy, které mě začaly pálit. Svým chladným prstem mi nazvedl tvář a donutil mě se na něj podívat. Jeho pohled byl najednou úplně jiný. Něžný. Pohladil mě po tváři a přitáhl k sobě.

„Miluji tě,“ zamumlal mi do vlasů.

„Já tebe,“ řekla jsem spíš automaticky než procítěně. Ještě jsem se nedostala z té jeho reakce. Neuvědomovala jsem si, jak je pro mě jeho odpověď důležitá. A i když bylo jasné, že se k tomuto tématu ještě vrátíme, nevěděla jsem, jestli ještě najdu odvahu o tom s ním mluvit. Jeho ne mi zasadilo pěknou ránu do břicha. V jedné vteřině jsem si dokázala představit svou věčnost po jeho boku a o chvilku později se to všechno rozplynulo v prach. Nestála bych o to být upírem, kdyby mě on nechtěl. Potřebovala jsem slyšet jeho ano. Potřebovala jsem slyšet, že mě chce.

„Co kdybychom si našli nějaký dům poblíž Dartmouthu?“ zeptal se po chvíli.

„Dům?“ Šokoval mě.

„Ano, přece tam musíme někde bydlet.“ Usmíval se a čekal na mou reakci. Mé myšlenky se stále stáčely ještě k předchozí debatě, ale Edward už byl někde jinde. Nechtěla jsem mu kazit radost a jeho snahu mě odvézt od té nepříjemnosti, co se udála před pár okamžiky, tak jsem přikývla.

„Ale dům je trochu moc, ne?“ nadhodila jsem. Edwardovo čelo se svraštilo, ale pak se začalo uvolňovat a jeho tvář se rozjasnila pomocí toho dech beroucího úsměvu.

„Tak byt.“ Vstal a donesl notebook. Rozklikl si uložené záložky několika realitních kanceláří. Najel si na nabídku bytů k prodeji.

„Nestačí pronájem?“ zeptala jsem se vážně. Nevěřícně se na mě podíval a položil tu nejnemožnější otázku.

„Proč?“

„No, třeba proto, že já opravdu nemám tolik peněz, abych kupovala jakoukoliv nemovitost. Ale půlku nájmu bych snad dokázala každý měsíc zaplatit. Teda pokud bych sehnala nějakou brigádu,“ vysvětlila jsem mu. Povzdechl si.

„Bello, no tak. Já mám peněz dost. Jen si vyber, co se ti líbí, a o cenu se nestarej,“ žádal mě.

„Ani náhodou.“

„Proč?“ zeptal se už dneska podruhé.

„Prostě proto. Já nechci, abys kvůli mně utrácel své peníze. Prostě ne,“ stála jsem si pěvně za svým.

„Dobře.“ Neochotně klikl na kolonku byty k pronájmu.

Takhle jsme strávili celé odpoledne. Projeli jsme nabídky všech realitních kanceláří v daném kraji, ale bohužel jsme nic nenašli. Buď byly pronájmy dost drahé, nebo se daná nemovitost nacházela daleko od školy, nebo byla ve špatné čtvrti, jak tvrdil Edward. Když už se blížil večer, jeli jsme k nám.

Seděli jsme v autě a mlčeli. Bohužel se mi díky tichu dostávaly do hlavy nechtěné myšlenky. Opět mě přepadly nepřipravenou. Rozdíl byl v tom, že předtím jsem dokázala rychle přijmout fakt, že bych se stala upírkou. Jenže teď jsem si tím nebyla jistá. Svůj podíl viny na tom měl Edward. Kdyby alespoň nic neřekl a jen přikývl, aby mi tak dal alespoň nějakou naději.

„Na co myslíš?“ Podíval se na mě. Zřejmě poznal, že jsem trochu nesvá.

„Už si o tom můžeme promluvit?“ opáčila jsem. Odvrátil ode mě pohled a pevněji sevřel volant.

„Bello, nechtěj po mně odpověď,“ zaprosil a vážně se na mě podíval. Já naopak chtěla slyšet jeho jednoznačné ano, nebo ne. „Prosím.“ Propaloval mě svýma očima. Viditelně se mě pokoušel omámit a tím využít svůj vliv na mou osobu, ale bohužel to teď nefungovalo.

„Proč?“

„Prostě to po mně nechtěj,“ řekl nekompromisně a dál se věnoval řízení. Přišlo mi, že je naštvaný. Jen jsem nevěděla, jestli na mě, nebo na někoho jiného. Zastavili jsme před domem. Nemluvili jsme. Zřejmě to byla naše první rozepře a tajně jsem doufala, že i poslední. Dívala jsem se z bočního okénka na náš dům. Charlie se díval na televizi, protože z okna vycházely světlejší a tmavší stíny. Cítila jsem chladný dotyk na ruce, tak jsem se otočila k Edwardovi.

„Promiň,“ zašeptal. „Já… neměl jsem tak vyletět. Jen přeměna je pro každého upíra citlivé téma,“ pokoušel se mi vysvětlit. Nesnesla jsem pohled na jeho smutný obličej.

„To nic. Neměla jsem takhle naléhat.“ Pohladila jsem ho po tváři. Přitáhl si mě k sobě a něžně mě políbil.

„Dnes k tobě nepůjdu. Musím na lov,“ zašeptal a čekal, co na to řeknu.

„Dobře,“ zašeptala jsem zpátky a natáhla se k jeho rtům, abych se s ním mohla rozloučit.

xxx

Ráno jsem se probudila do deštivého dne. To nám to volno pěkně začíná, pomyslela jsem si. S velkou nechutí jsem vstala z postele a zamířila do koupelny. Byla středa, takže táta byl v práci. Vyčistila jsem si zuby a obličej opláchla studenou vodou, abych se trošku probrala. Bohužel to nepomohlo, tak jsem zamířila do sprchy. Zrovna jsem si myla vlasy, když se kolem mě omotaly chladné paže. Vyjekla jsem, ale hned jsem se otočila, abych ho mohla pozdravit. Jenže jsem nestihla říct ani ahoj a už mě drtily jeho rty. Hladově se dobýval do mých úst a já ho ochotně pustila dovnitř. Milovala jsem to, jak se naše jazyky o sebe otíraly a hrály spolu tuhle vášnivou hru.

„Doufal jsem, že to stihnu,“ zašeptal, když mi dal možnost nadechnout se, a začal mi smývat šampon z vlasů. Tvářil se jakoby se na mě před pěti vteřinami vůbec nevrhl. Tak to teda ne. Přece mě nemůže takhle přepadnout a pak to utnout. Přitiskla jsem se víc k němu a políbila ho na bradu. Od ní jsem přejížděla po hraně čelisti až k uchu. Jazykem jsem si hrála s ďolíčkem za jeho uchem a pak jsem rty stiskla jeho lalůček.

„Neměla by ses nasnídat?“ navrhl, ale nezněl, že by chtěl, abych přestala.

„Momentálně nemám hlad,“ zašeptala jsem a dál se věnovala jeho krku. Nejistě se zachvěl a jeho ruce po chvíli opustily moje vlasy a zamířily na jih. Přejížděl mi po zádech a zadečku. Zastavily se na zadní straně stehen, kde nabraly jiný směr, a poté putovaly opět nahoru. Konečky prstů mě hladil v podbřišku, přes pupík až k prsům. U nich se pozdržel a dost dlouho jim věnoval svou pozornost. Jeho rty mezi tím našly ty mé.

„Zvoní telefon,“ zašeptal náhle. Odtáhla jsem se od něj a nechápavě se podívala.

„Tak ať zvoní,“ prohlásila jsem a zase přisála na jeho rty. Cítila jsem, jak se usmál.

„Měla bys to vzít. Co když to je důležité,“ řekl mezi polibky.

„Zavolají později,“ vedla jsem si svou. Už neprotestoval. Jemně mě opřel o kachličky a svými rty se vydal na průzkum mého těla. Líbal mě přes krk, hrudník, až k bříšku. Přitom mě neustále hladil a laskal svými prsty. Ten kontrast mezi horkými kapkami a jeho chladnými dotyky byl k zbláznění. Přitáhla jsem si ho k sobě a počala ho náruživě líbat. Nevím, co to do mě vjelo, ale v zápětí jsem se do jeho úst sama dobývala jazykem. Dlaněmi jsem přejížděla po jeho břichu, pasu, bocích, až k podbřišku. A pak jsem rukou sjela níž a přejela po celé jeho délce. Edward se trhavě nadechnul, čímž mě pobídl, abych pokračovala dál. Sledovala jsem jeho reakce. Z polootevřených rtů mu vycházely tiché steny a jeho víčka byla pevně semknuta k sobě. Líbilo se mi mít ho ve své moci. Vždy to byl on, kdo mi způsoboval tu neuvěřitelnou rozkoš, ale teď jsem to byla já, ten silnější.

„Bello,“ vzrušeně vzdychl moje jméno. A pak se udála spousta věcí naráz. Najednou mě Edward vyzvedl nahoru a nohy mi omotal okolo svých boků. Přisál se na mé rty a svůj pyj namířil k mému nitru. Jeho sebeovládání asi bylo opravdu tak křehké, jak mi říkal. Nevniknul do mě. Vyčkával na můj souhlas a už jemně sklouzával svými ústy po mém krku. Cítila jsem jeho vzrušené napětí, které bylo srovnatelné s tím mým.

„Edwarde,“ tiše jsem zaúpěla. Bylo to svolení, na které tak vehementně čekal. Vniknul do mě pomalu a něžně. Opatrně se ve mně pohyboval a jazykem mi přejížděl po tepně na krku. Neodpustil si jemné skousnutí pokožky na tom rychle tepajícím místečku. Horká voda dopadající na jeho ramena se měnila v jemnou mlhu, která nás oba obklopovala a jeho chladný dech mě šimral na hrdle. Každý jeho sten se rozléhal po koupelně. Edward začal přirážet v rychlejším tempu. Chvěla jsem se slastí a vzdáleně vnímala, že moje steny taky nepatří k nejtišším. Vnímala jsem ho každou buňkou. Celé tělo mi jemně vibrovalo a po chvíli jsem začala pociťovat silnou vlnu vzrušení, která se postupně změnila v silný orgasmus. Edwardův dech zrychlil stejně tak jako jeho přírazy. A pak společně s vydechnutím mého jména také došel svého vrcholu.

S něhou mě líbal po spánku a opatrně mě postavil na moje nohy. Stále jsem laskala jeho záda a se zavřenýma očima si vychutnávala jeho blízkost a poslední střípky vzušení.

„Dobré ráno,“ zašeptal. Podívala jsem se do jeho kouzelných očí, které postupně přecházely z okrově hnědé až ke světlounce zlatavé.

„Dobré,“ vydechla jsem.

„Našel jsem nám byt,“ jemně se usmíval.

„Vážně?“ Přikývl.

„Je to malá garsonka asi pět minut pěšky od školy a nájem je docela přijatelný,“ oznámil mi.

„Ale jak to, že jsme si ho včera nevšimli?“ optala jsem se.

„Dnes ráno mi volali z jedné realitky. Psal jsem jim mail, že bych chtěl být informován v případě, že se najde něco k pronájmu poblíž univerzity, a asi před hodinou se ozvali. Čtyřicet metrů čtverečních, plně vybavený, páté patro s balkonem. Patří prý nějakému Anthonymu Masenovi z Chicaga, který ho nedávno zdědil,“ vysvětloval. No, může být někdo šťastnější než já?

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 21. kapitola: