Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 22. kapitola

31.05.2011 (09:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 62× • zobrazeno 10381×

Celé léto jsme strávili s Edwardem spolu, tedy až na ty dny, kdy musel odjet na lov, a na ty dva týdny, které jsem strávila u mamky a Phila ve Phoenixu. S mým upírem jsme chodili na procházky, sledovali filmy, četli si navzájem oblíbené pasáže z knih a po nocích jsme se milovali, i když táta spal ve vedlejší ložnici. Jeden týden jsme strávili na jejich chatě v Kanadě, jak mi to Edward slíbil. Měli jsme se krásně, ale ta otázka ohledně jeho přání, jestli by chtěl, abych byla jako on, visela nad námi jako hrozba. Jako Damoklův meč. Kolikrát jsme se k tomuto tématu dostali, aniž by náš rozhovor nějak logicky na tuto záležitost navazoval. Jakmile se tak stalo, Edward zvážněl a honem rychle měnil téma, jen abychom se nedostali do další rozepře.

Ve Phoenixu jsem docela trpěla. Chyběl mi tak moc, že jsem mu volala klidně i uprostřed noci, jen abych slyšela jeho hlas. Bylo jedno, co říkal, důležité bylo, že jsem ho slyšela. Mamka na mě ihned poznala, že se mnou něco není v pořádku, a tak jsem jí nakonec o Edwardovi řekla. Samozřejmě jsem vynechala tu část, že je upír a já že trpím tou odpornou nemocí. Nechtěla jsem jí zbytečně přidělávat starosti, které by si určitě dělala.

S Philem se měla dobře. Dá se říct, že začala žít poklidný život čerstvé sedmatřicátnice. S manželkou Philova kolegy si otevřela kavárnu a byla šťastná. Ty dva týdny jsem jí tam vypomáhala, a když jsem viděla, jak se zdraví s lidmi, které jsem v životě neviděla, a u toho se usmívá, měla jsem pocit, že zrovna to je vhodná doba na to, abych ji mohla opustit. Určitě by se jí po mně stýskalo, ale kdybych jí sem tam zavolala, nebo poslala e-mail, nevšimla by si, že se v mém bytí něco změnilo. Co se mámy týkalo, cítila jsem se… svobodná. Jakoby mi odpadla povinnost starat se o dítě, které už dospělo a konečně vylétlo z hnízda, aby začalo žít život, se kterým si bude umět poradit. A kdyby náhodou ne, měla oporu ve svém manželovi.

A tak jsem se rozhodla – chci být upír a chci strávit věčnost po Edwardově boku. V tom sluncem prozářeném městě jsem si uvědomila, že nemám strach z Aliciných vizí. Věděla jsem, že ta vegetariánka jsem já a byla jsem si tím na sto procent jistá. Už jen zbývalo přesvědčit Edwarda. A proto jsem se odhodlala mu napsat dopis. Tušila jsem, že kdybych si s ním chtěla o tom promluvit, nenechal by mě a udělal by cokoliv, jen abychom toto téma zažehnali. Ale já potřebovala, aby mě vyslechl.

Edwarde,

Možná ti přijde zvláštní, že ti píšu tento list, když spolu telefonujeme prakticky každou druhou hodinu, ale chci, abys mě vyslechnul a u toho mě nepřerušoval.

Po tom nešťastném rozhovoru s Alicí, jsem si uvědomila něco, co ani ty, ani tvoje vševědoucí sestra nevíte. Dokonce jsme o tom ani spolu nikdy nemluvili…

Jak víš, narodila jsem se 13. září 1991 a Alice měla svou první vizi devět měsíců, před mým narozením. Nechci ti o tomhle náznaku dál vykládat, protože věřím, že to pochopíš…

O deset let později, kdy jsme s mámou naplánovali mou narozeninovou oslavu, mě odvezli do nemocnice. Měla jsem zanícené slepé střevo a musela jsem na operaci. Sám jsi viděl mou jizvu, která je tím důkazem…

Loni na svatého Valentýna jsem učinila jedno z nejdůležitějších a zároveň nejlepších rozhodnutí svého života – odstěhovat se do Forks. A 3. března jsem se do toho věčně deštivého městečka, které teď považuji za svůj domov, skutečně přestěhovala…

Všechno probíhalo tak, jak jsem si představovala – bohužel stala jsem se středem pozornosti na střední a po pár týdnech, kdy mě konečně ostatní začali vnímat jako někoho, kdo už patří mezi ně, se stalo něco, co jsem nepředpokládala. 19. května jsem se probudila celá v křeči a rozhodla se jít k doktorovi. Ten mě objednal na speciální vyšetření, které se provádí jen v Tacomě…

Doufám, že jsi pochopil, co ti tím chci naznačit. Nechci, aby sis myslel, že ti nevěřím tvé city a že mám strach, že budeš s tou upírkou z Aliciných vizí. Ale věř mi, že si jsem jistá, že nikdy nestaneš po jejím boku, dokud já budu člověk.

Miluji tě a chci být s tebou. Navždy.

Tvoje Bella

Letadlo konečně dosedlo na zem a já se mohla vydat domů, do Forks. Těšila jsem se na Edwarda, ale jak už to bývá, vždy se musí něco pokazit. Podle původního plánu mě měl na letišti vyzvednout on, ale ta ohnivá koule, které jsem měla za posledních čtrnáct dní plné zuby, se rozhodla naše setkání odsunout až na dobu, kdy zapadne a na nebi vyjde měsíc.

Takže na mě nakonec čekal táta. Neuvědomila jsem si, jak moc mi chyběl. Ale záhy jsem zjistila, že jeho klidná a rozvážná povaha je něco, co mi připomíná ten skutečný domov v pravém slova smyslu. A že kdybych dokázala přesvědčit Edwarda, aby mě proměnil, ho budu hodně postrádat. Myslela jsem si, že moje soukromé loučení se dostane na tu nejhůře únosnou hranici smutku s mámou. Ale opak byl pravdou. S mámou to bylo nic oproti tomu, jaké to bylo s Charliem. Ne, že bych měla tátu radši než Renée. To v žádném případě. Oba pro mě představují stejnou rodičovskou autoritu a oba je miluji stejnou měrou. Ale s mamkou jsem se rozloučila už tenkrát, před víc než rokem. Tehdy jsem totiž věděla, že odmaturuji ve Forks a odtud se odstěhuji na nějakou univerzitu, nejlépe na tu Dartmouthskou.

Za to s Charliem to bylo o něčem jiném. Ještě mám v živé paměti to, jak jsem poprvé jela na nákup do toho malinkého supermarketu paní Colemanové, abych nakoupila základní suroviny a potraviny, které Charlieho domácnost postrádala. Pamatuji si jeho překvapený výraz, když mě našel v kuchyni, jak smažím bifteky a servíruji brambory na talíře, které měl snad jen na okrasu. Do doby mého příjezdu totiž jídával buď v místním bistru, nebo si nosíval čínu, kterou snědl rovnou z krabice.

A teď jsem seděla na místě spolujezdce v jeho služebním autě a se zájmem sledovala ubíhající krajinu, kterou už za pár dní opustím a kterou naposledy navštívím už o letošních vánocích. Ta poslední podmínka platí jen v případě, že mě Edward bude chtít. Pokud se tak nestane, samozřejmě se do Forks podívám i příští léto a pak další zimu a tak dále až do konce mého lidského života. Ale to už bez Edwarda. Alice měla v jedné věci pravdu – nechtěla bych, aby se mnou Edward zůstával, kdybych nebyla jako on. Nebylo by to fér ani k němu, ani ke mně.

A proto mě teď zaplavuje čirá hrůza z toho, co nastane, až se Edward přehoupne přes okenní parapet mého pokoje. Věděla jsem, že mu můj dopis došel a že ho četl. Poznala jsem to z jeho hlasu, kdy jsme spolu telefonovali. Ale ani on a ani já jsme se o tom listu nezmiňovali, protože jsme si byli jistí, že tohle je ta křižovatka, která na nás nevyhnutelně čekala a na které se naše cesty buď navždy rozejdou, nebo spojí až navěky.

V koupelně jsem si vybalila svoje zavazadlo a nastrkala věci do pračky. Pak jsem si dala rychlou sprchu a lehla na postel. Sice jsou sedačky v letadle pohodlné, ale cestování mě vždycky dokáže unavit natolik, že si musím dát dvacet. Jenže teď se mi usnout nedařilo. Věděla jsem, že jakmile zmizí sluneční paprsky za obzorem a Edward bude mít volnou cestu, takže ho nic neprozradí, se objeví u mě v pokoji a rozhodne se o tom, co bude dál. Potřebovala jsem zklidnit svůj nervózní mozek a rozkolísaný tep, takže jsem se rozhodla odvést svou pozornost na něco jiného. Převalila jsem se na břicho a začetla se do děje, který bych mohla už za ty roky znát zpaměti. Jen jsem doufala, že ten můj příběh bude mít jiný konec, než ten, který svým hrdinům dopřála slečna Bronteová.

„K čemu bych byla stvořena, kdybych měla zůstat uzavřena jen sama v sobě? Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já, kdyby tu ale zůstalo všechno a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizinu - neměla bych tu co dělat!“

Zrovna jsem dočítala tento zlomový okamžik mé oblíbené knížky, když jsem na kotníku ucítila chladný dotyk...

Moc děkuji za komentáře u předchozích kapitol. Tato je přechodová a troufám si říct, že i předposlední. Příště se to všechno rozsekne...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 22. kapitola: