Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 3. kapitola

06.07.2010 (07:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5237×

3. Kapitola

Bella

Rychle jsem ujížděla k našemu domu. Nohou jsem sešlápla plyn až na doraz. Co si o sobě myslí? Já mu nemusí nic vysvětlovat. To on mě opustil ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala, i když nevěděl, že jsem těhotná, ale toho neomlouvá. Z mých myšlenek mě vytrhl až Alec. Položil ruku na mojí.

„Bello, jsi v pořádku?“

„Ano, samozřejmě, že jsem Alecu.“

„A mohla by si trošku ubrat plyn, nám se sice nic nestane, ale Renesmé se může něco stát, kdyby si nabourala,“ odpověděl mi a pořád mě držel za ruku.

„Ach ano, Alecu, promiň,“ omluvila jsem se, protože jsem si uvědomila, že má pravdu.

Zbytek cesty už proběhl v naprostý tichosti. Všimla jsem si Renesmé jak nad něčím přemýšlí. Raději jsem to nechala být, jelikož jsem věděla přesně, nad čím přemýšlí a ani jsem k tomu nepotřebovala číst myšlenky. V obýváku na mě Renesmé hned spustila proud svých myšlenek, nad kterýma v autě přemýšlela.

„Mami, odkuď je znáš? Jak to, že jsi se k nim tak chovala? Proč je mi ten jeden z nich tak podobný? Je to můj otec?“ Nevěděla jsem, co jí mám na to odpovědět. Ano, je to její otec, ale mám strach, že když jí to přiznám, že mě opustí.

„Stěhujeme se,“ jen to jsem jí byla schopna odpovědět.

Renesmé

Potom co se dnes stalo na parkoviště, byla jsem si jistá, že ten Edward Culen je můj otec. To se nedalo přehlédnout. Byla jsem jeho věrnou kopií, až na ty oči. Ty mám po mamce jak tvarem i barvou, což mi taky kolikrát řekla, že takové je mívala před přeměnou. Poté co jsem mámu zasypala otázkami, prostě mi jen odpověděla, že se stěhujeme.

„Cože? Proč se stěhujeme a proč mi nechceš odpovědět na mé otázky,“ křičela jsem na mámu. Alec ke mně přišel a zezadu mě objal.

„Teď mě nech, Alecu,“ křikla jsem na něj a setřásla jsem jeho ruce z mého těla.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, je mi to jasné. Edward Culen je můj otec, protože jen idiot by si nevšimnul, jak moc jsem mu podobná. A aby si věděla, já nikam nepojedu, máš smůlu!“

„Tak to né, mladá dámo, jednou jsem tvoje matka a ty mě budeš poslouchat,“ křičela na mě.

„Ano, si moje matka, ale já jsem už plnoletá a můžu si tak dělat co chci, aniž bych se tě musela na něco ptát. Zůstávám tu, protože chci ho poznat a i jeho rodinu,“ jakmile jsem vyřkla tyto slova, obličej se jí stáhnul bolestí.

„On nás opustil, chápeš to! Nechtěl nás!“ hystericky na mě křičela

„Neopustil nás, ale tebe. To tebe nechtěl, o mně nevěděl. Chci vědět, proč to udělal,“ štěkla jsem na ní. Začala jsem si uvědomovat, jak velkou bolest jí moje slova způsobovala, ale už jsem je vyslovila a to nelze vzít zpět. Alec ke mně opět přistoupil.

„Renesmé uklidni se, sedneme si tu a hezky všechno probereme.“

„Ne já se nechci uklidnit, já chci být teď sama, protože nechápu, proč vám tak vadí, že chci poznat jeho rodinu. A jestli za mnou půjdete, slibuji, že uteču a už se nikdy nevrátím a myslím to vážně, potřebuji být teď chvíli sama.“ A s těmito slovy jsem utíkala pryč z obýváku, do očí se mi nahrnuly slzy a já utíkala ani nevím pořádně kam. Věděla jsem, že jsem mámě ublížila, ale proč mi nechce dovolit ho poznat, čeho se bojí? Radši jsem začala ještě rychleji utíkat, abych nemusela na nic myslet, i když jsem si potřebovala utřídit své myšlenky. Přes slzy jsem vůbec nic neviděla. Proto jsem se zastavila na kraji silnice, abych si setřela slzy a zjistila, kam jsem to doběhla. V hlavě jsem si pořád opakovala všechna ta slova, kterýma jsem mámě ublížila. Z myšlenek mě vytrhlo troubení a skřípání brzd, automaticky jsem se otočila tím směrem, věděla jsem, že musím uskočit, ale moje tělo bylo naprosto ochromeno a neschopno jakéhokoliv pohybu. V tu chvíli jsem ucítila jen, jak předek kamionu do mě prudce narazil a já letěla několik metrů, dokavaď jsem nedopadla na zem. Na hrudi jsem ucítila neskutečnou bolest, z nohy mi trčel kus kosti. Všude okolo mě se začala tvořit kaluž z mé krve a mé tělo sláblo. Mami, Alecu miluji vás a odpuste mi! To byly mé poslední myšlenky a já se propadala do černé tmy. Začala jsem si uvědomovat, že umírám, ale to já nechtěla a začala jsem bojovat, nevěděla jsem, jak dlouho mi na to vydrží mé síly, ale já musela. Nemohla jsem to udělat mámě, věděla jsem, že kdybych umřela, že by jí to úplně zlomilo.

Bella

To bylo poprvé, co jsem na ni křičela. Jakmile vyběhla z domu, zhroutila jsem se na gauč a rozvzlykala jsem, kdybych byla člověk, tak by mi tekly po tvářích proudy slz. Alec ke mně přistoupil a objal mě.

„Neboj, to bude dobrý, jen si trochu provětrá hlavu a vrátí se. Ona by tě nedokázala nikdy opustit a ty to víš. Moc dobře si je vědoma toho jak moc jí miluješ,“ snažil se mě Alec utěšovat.

„Ne, Alecu měla jsem jí už dávno říct pravdu a představit jí Edwarda. Ona mě nenávidí.“

„Ne, to není pravda jen, co si to utřídí v hlavě, tak se ti omluví, protože ví, že jsi si ji nechala, i když tě mohla zabít. Moc dobře ví ,co pro tebe znamená.“ Objal mě ještě pevněji a políbil mě do vlasu.

„Děkuji ti, za to že jsi tu teď se mnou. Lepšího bratra jsem si nemohla přát.“

„Ne, to já děkuji tobě, za to že jsi mi dala Renesmé, protože jen díky ní je mé srdce schopno citu, který jsem nikdy nepoznal.“

Ani neví, jak dlouho jsem tam seděli, když někdo zazvonil u dveří. Alec pomalu vstal a šel otevřít.

„Kde je Bella, chceme s ní mluvit,“ slyšela jsem Edwardův hlas.

„Proč? To vám nestačí, jak jste jí minule ublížili, to jí to musíte dělat ještě horší?“ křičel na ně Alec

„Alecu, pusť nás prosím za Bellou, myslím, že bychom si s ní měli promluvit a vyjasnit si nějaké věci, když nás potom už nebude chtít nikdy vidět, tak odejdeme. Slibuji.“ Uslyšela jsem Carlislea, který musel být za každou cenu diplomatem.

„Alecu, pusť je dovnitř“ Alec je zavedl do obýváku a já je vyzvala, aby se posadili.

„Rád tě zase vidím, Bello,“ řekl mi Carlisle.

„Mrzí mě, že nemůžu říct to samé Carlisle.“ Než stačil někdo něco říct, začala jsem sama,

„Ano Renesmé je Edwardova dcera. Možná to zní trošku šíleně, ale je to pravda. Zjistila jsem to po Edwardově odchodu, proto jsem mu to neřekla. Když jsem to zjistila, opustila jsem Charlieho. Utekla jsem do Anglie, kde jsem si pronajala malý domek a asi měsíc před porodem se tam objevil Demetri, Felix a Jane s Alecem. Aro mi nabídnul pomoc a já ji přijala a odjela jsem s nimi do Volterry, která je mým domovem a Aro mě přijal za svou dceru, proto používá příjmení Volturiová.“ Zhruba jsem jim řekla, co se stalo a očekávala jsem hromadu otázek. Spatřila jsem Alici, jak se zahleděla někam jakoby do dálky.

„Nééé, Renesmé,“ vykřikla

„Alice, co je! Co jsi viděla?!“ hystericky jsem na ní křičela a třásla jsem s ní.

„No tak mluv, slyšíš!“ Ale pořád mi neodpovídala.

„Edwarde, tak sakra aspoň ty mi řekni, co Alice viděla! Co se stane naší dceři!“ křičela jsem na něj.

„Srazil jí kamion asi 100 km odsud směrem na Seattle,“ odpověděl mi.

Na nic jsem nečekala a vyrazila jsem za ní. Jakmile si ostatní všimli, že už jsem pryč, automaticky se rozběhli jen Carlisle s Esmé nasedli do auta a jeli za námi. Po chvíli mě předběhnul Edward. Když jsem doběhla na místo a spatřila ji, jak leží v kaluži své krve. Zhroutil se mi celý můj svět. Padla jsem na kolena vedle ní a vzala jsem si jí do náruče.

„Nééé, to mi nesmíš udělat, slyšíš mě? Já bez tebe nemůžu dál žít! Jsi celý můj svět!!! Prosím, bojuj, bojuj Renesmé nevzdávej to, já vím, že jsi po svém otci neskutečně silná a po mě tvrdohlavá tak bojuj. Miluji tě!“

Ani jsem nedokázala vnímat ostatní.

„Bello, pusť mě prosím k ní. Polož ji, ať ji mou prohlédnout a odvézt k nám, kde ji ošetřím,“ řekl mi Carlisle.

Ale já nebyla schopna jakékoliv reakci či pohybu. Alec mě chytil za ruce a Edward ji opatrně položil na zem. Carlisle ji začal hned vyšetřovat a zjišťovat stav jejich zranění.

„Má zlomené 5 žeber a otevřenou zlomeninu nohy, ztratila docela dost krve, je v bezvědomí, ale nevypadá to, že mi měla nějaké vnitřní zranění, to bude dobré. Edwarde, nalož ji do auta a odvez ji k nám. Já zatím poběžím napřed a všechno připravím,“ řekl Carlisle.

Carlisle vstal a šel se podívat na řidiče kamionu, ale všem nám bylo jasné, že zemřel, protože jsme neslyšeli jeho srdce.

Edward opatrně zvedl Renesmé ze země a položil ji na zadní sedadla, Alec si sednul k ní a položil si její hlavu do klína. Já se posadila dopředu.

„Lásko, co mi to děláš, bojuj, ukaž celému světu jak si silná. Miluji tě!“ Alec po celou jízdu jí šeptal slova lásky do ucha a přitom ji hladil po vlasech a tváři.

Ta cesta ke Cullenův mi přišla nekonečná, myslela jsem, že tam snad nikdy nedojedeme, byla to moje nejdelší jízda, jakou jsem kdy zažila. Po celou dobu moje srdce svíralo strach a výčitky, protože jak jsem se hádala s Renesmé nevědomky jsem z ní stála můj štít, kdybych si toho všimla, tak by se jí nic nestalo. Konečně jsme zastavili před jejich domem. Alec opatrně zvedl Renesmé do náručí a vkročil s ní do domu. Před ním šel Edward a zavedl ho do Carlisleovi pracovny, která teď vypadala jako nemocniční pokoj. Nábytek byl odstrčen ke stěně a všude bylo jen lékařské zařízení. Opatrně ji položil na lůžko. Carlisle nás vyzval, abychom šli do obýváku, ale to já nechtěla, chtěla jsem být tu u ní, nakonec mě Edward s Alecem odvedli. Esmé, Alice a Rosalie seděly na gauči a vzlykaly si navzájem do ramena. Jasper s Emmettem stáli za nimi a drželi je za ramena. Na Jaspera ta atmosféra doléhala nejvíc. Nechápala jsem, jak dokázal snášet tolik bolesti a strachu najednou. S Alecem jsme se posadili na poslední schod. Objal mě.

„Co když se neprobudí?“ ptala jsem se ho.

„Neboj, Bello, je u ní ten nejlepší lékař, kterého může mít. Uvidíš, za chvíli bude tu sedět s námi a smát se na nás,“ řekl mi a já si v tu chvíli uvědomila, že má asi pravdu.

„Ale co když, ne! Co když to nepřežije! Alecu slib mi, že když to nepřežije, že mě zničíš, prosím, slib mi to,“ žádala jsem o ho o nemožné.

„Bello, takhle nesmíš mluvit, ty víš, že bude v pořádku. Nikdy bych ti nemohl zkřivit jediný vlásek, protože ty si má sestra, to po mě nemůžeš chtít. A ani nesmíš na takovýhle věci myslet!“ křičel na mě a bylo na něm vidět, jak moc ho moje prosba zranila.

„Alecu, ty to nechápeš! Renesmé je můj život!!! Je to jediné co mi zbylo, i když miluji celou svou rodinu ve Volteře, ale bez ní můj život nemá smysl!“ křičela jsem na něj.

Edward ke mně přistoupil.

„Bello, tohle mi nedělej. Protože já vím, že Renesmé bude v pořádku, musí být! Ale i kdyby se jí něco stalo, tak bych nikdy nedovolil, aby si i ty opustila tento svět. To už bych doopravdy nemusel existovat ani já,“ štěkl na mě. To mě ještě víc vytočilo. Skočila jsem po něm, chytla jsem ho pod krkem, přitiskla jsem ho na zeď a zvedla jsem ho do výšky.

„Jakým právem se opovažuješ mi, ty něco přikazovat!!!“ křičela jsem mu do obličeje celá bez sebe. Ucítila jsem, jak se Jasper snaží dostat přes můj štít a uklidnit mě.

„Jaspere, přestaň, přes můj štít se nikdo nedostane, takže přestaň, protože mě to akorát ještě víc rozčiluje.“

„Ty se mě ptáš jakým právem. Právem lásky, protože já tě, Bello, miluji z celého svého srdce, i když tomu nechceš věřit, ale je to tak. Opustil jsem tě jen proto, aby si měla normální lidský život, nechtěl jsem z tebe udělat stejnou zrůdu, jako jsem já“

„Dovol, abych se zasmála, takže mi chceš říct, že jsi mě opustil jen pro mé dobro, tak proč mi to tak nepřipadalo. Proč jsem cítila jen mučivou bolest v srdci, když jsi mě opustil. Opustil, jsi mě ve chvíli, kdy jsem tě nejvíc potřebovala, když jsem potřebovala slyšet, jak moc mě miluješ a že se o nás postaráš, že bude všechno v naprostém pořádku. Že nedopustíš, aby nám někdo ublížil. Edwarde Anthony  Massene Cullene, i když část mého srdce tě bude po celý zbytek mé věčnosti milovat, ale ta větší tě bude nenávidět za to, co jsi mi udělal!“ křičela jsem na něj, a protože jsme byli v mém štítu, poslala jsem mu myšlenkami každý můj okamžik mého života, teda jen nevím, jestli se to dá tím nazvat, abych mu ukázala, jak moc mi ublížil. Ještě jsem mu ukázala, jak moc jsem byla šťastná, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Společné šťastné chvíle, které jsem strávila s mojí dcerou a rodinou ve Volteře. Potom jsem se uklidnila a pustila jsem ho na zem. Svezl se po stěně a jediná reakce na toto všechno byly jeho tiché vzlyky. Věděla jsem, že jsem mu ublížila, ale já jsem mu musela ukázat, jak moc mi ublížil. Musel cítit a vědět, jak jsem to v tu chvíli cítila já. Jakmile jsem ho tam viděla takhle sedět, měla jsem sto chutí ho obejmout a odprosit ho, ale to jsem si zakázala.

Edward

Potom incidentu na parkovišti jsem se rozjel domů. Doma byl i Carlisle, za což jsem byl neskutečně šťastný, protože jsem se ho chtěl zeptat, zda je možný, aby měl upír dítě s člověkem. Carlisle chvíli přemýšlel a řekl mi, že by to snad bylo možné, protože moje tělo se zastavilo po proměně, když už jsem byl schopný zplodit dítě. Na nic jsem nečekal a chtěl jsem jít za Bellou, aby mi vše vysvětlila, ale Carlisle trval na tom, že půjde se mnou, abych neřekl něco, co by mě pak mohlo mrzet, byl jsem rád, že na to pomyslel, nakonec jsem se tam vydali všichni. Otevřel nám Alec a nechtěl nás tam pustit, ale Bella mu řekla, ať nás pustí dovnitř. Renesmé jsem tam nikde nebyla a na Belle bylo vidět, že ji něco hodně trápí. Než jsem se stihl zeptat na Renesmé, pověděla to sama. V ten moment jsem byl nejšťastnější upír na světě, protože já měl dceru, která mi byla věrnou kopií. Ale mé štěstí netrvalo dlouho, Alice dostala vizi jak Renesmé porazí kamion, ona tam bude jen bezvládně ležet a kolem ní bude jen kaluž krve. Nebyl jsem schopný žádný reakce. Byl jsem myšlenkami úplně mimo, až když jsem uslyšel Bellu, která na mě nepříčetně křičela, co se děje s naší dcerou, odpověděl jsem. V životě jsem u nikoho neviděl výraz, tak naplnění bolestí a strachu o milovanou osobu. Než jsem se vzpamatoval, Bella už za ní utíkala a já jí následoval, protože jsem byl nejrychlejší ze všech, byl jsem tam jako první a snažil jsem se ji zběžně prohlédnout. Srdce jí naštěstí ještě bilo, měla zlámaná nějaká žebra a otevřenou zlomeninu nohy. V tu chvíli se nad ni skláněl i Carlisle, aby mi potvrdil moji domněnku a ještě k tomu dodal bezvědomí a ztratila docela dost krve. Čehož si musel všimnout i slepý, protože já jsem teď klečel vedle ní v kaluži její krve. Carlisle rozdělil úkoly a předtím, než se vydal na cestu domů, ještě zkontroloval toho řidiče, ale všichni jsme věděli, že je mrtvý, protože jsme neslyšeli bít jeho srdce. Naložil jsem Renesmé do auta a ujížděl jsem směrem k domovu, jak nejrychleji to šlo. Po celou dobu u ní seděl Alec a šeptal jí slova lásky do ucha a přitom jí hladil po vlasech a tváři. Bella byla po celou dobu mimo. Celou dobu jen zírala před sebe. Nevím jak ostatním, ale mě ta cesta přišla hrozně pomalá a dlouhá. Ale naštěstí už jsme dojeli před dům, Alec vzal Renesmé opatrně do náručí a já šel před ním, abych mu ukázal, kam ji má odnést. Opustil jsem pracovnu a nechal jsem Carlisle dělat jeho práci. Věděl jsem, že jedině on jí může pomoct, lepšího lékaře si nemůžeme přát. Všimnul jsem si jak Esmé, Alice s Rosálií sedí na gauči a navzájem si vzlykají do ramen. Za nimi stojí Emmett s Jasperem a objímají je za ramena. Nejvíc zničující pohled byl na Aleca s Bello. Na Alecovi bylo vidět, jak moc Renesmé miluje. Bella  žádala Aleca, aby ji zničil, kdyby to Renesmé nepřežila. Odmítl ji, za to jsem mu neskutečně vděčný, i když ho zrovna dvakrát nemám v lásce. Bella na něj neustále naléhala a tak jsem jí řekl, že kdyby tu ani Bella neexistovala, že můj život, teda jestli se to tak dá nazvat, nemá cenu. V tu chvíli jsem Bellu vytočil k nepříčetnosti. Chytila mě pod krkem a hodila se mnou o zeď a hystericky na mě křičela. Všechna ta slova, která vyslovila nahlas, mě neuvěřitelně zraňovala, ale nejvíce mi ublížilo, když mi myšlenkami poslala všechny její okamžiky potom, co jsem ji opustil. Tím mi ublížila nejvíc, jak mohla.

Pustila mě a já se svezl po stěně dolu na zem, kde jsem tiše vzlykal. V myšlenkách jsem si nadával za to, jak jsem mohl být takový idiot a udělat tu největší chybu v mý existenci. Jak jsem jen mohl opustit jedinou osobu na světě, kterou jsem miloval a budu milovat po zbytek mé existence. Uvědomoval jsem si, jak moc může být osud krutý. V jednu chvíli jste na vrcholu blaha, protože se dozvíte, že máte dceru s osobou, kterou nade vše milujete. Během vteřiny se vše změní a vy cítíte tu největší bolest ve svém životě, protože moje dcera je vážně zraněná a mě nezbývá nic jiného, než jen doufat. A k tomu mi řekne osoba, kterou miluji více než vlastní život, pro kterou jsem schopen udělat cokoliv, že vás nenávidí, i když mi přiznala, že určitá část jejího srdce mě miluje, ale ta větší mě nenávidí. Jak moc já sám sebe za všechno nenávidím. Nenávidím se za to, že jsem ji tenkrát opustil a nechal ji, tak na všechno samotnou. Sám sebou jsem byl znechucený a věděl jsem, že kdyby to bylo, tak jednoduché tak jsem se na místě zabil, abych jí už nemohl více ublížit. Ano tak moc ji miluji a nemám šanci ji to dokázat. Jestli předtím bylo mé srdce roztrháno na kusy. Tak teď bylo úplně na prach.

Carlisle

Renesmé pořád jen nehybně ležela, ani se není co divit, že po takovém nárazu byla v bezvědomí. S jistotou jsem věděl, co se dole odehrává. Slyšel jsem každé slovo, které Bella křičela Edwardovi do obličeje. Věděl jsem, jak moc mu tím ubližuje, ale na druhou stranu jsem ji také chápal. Chápal jsem, jak moc ji muselo bolet, že ji opustil a teď ještě ta nehoda s Renesmé. Věděl jsem, že je toho na ní moc. Ne nesmím na to myslet, musím se soustředit. Opatrně jsem chytil Renesmé za zlomenou nohu, která opravdu nevypadala moc hezky, a pomalu jsem jí srovnal nohu a kost vrátil na místo. Přitom sebou nepatrně škubla, což bylo dobré znamení. Dal jsem ji na to dlahu, protože jak jsem si stihl všimnout. Tak se jí všechna zranění opravdu rychle hojila. I srdce pomalu začalo silněji bít.

„Tak co, Carlisle, jak je na tom?“ ptala se mě Bella, která už to nevydržela a přišla sem za mnou.

„Neboj, Bello, bude v pořádku, všechno se jí hojí hodně rychle, jen je teď hodně unavená a musí odpočívat,“

„Kdy se probere?“

„Nevím, jen musíme čekat, nic jiného nám nezbývá,“ řekl jsem a šel jsem k Belle a objal ji.

„Děkuji ti za to, že si se o ni postaral. Nevím, co bych si bez tvé pomoci počala. Kdybych mohla cokoliv udělat. Tak je to předem vyplněno. Budu ti za to nesmírně vděčná dokonce své existence,“ řekla mi a pevně mě objala.

„Já vím, Bello, důležitý je, že bude v pořádku, jen se trochu prospí.“

„Můžu tu u ní zůstat?“ zeptala se mě

„Ano, to je jasný, že tu u ní můžeš zůstat,“ řekl jsem a šel jsem dolu do obýváku, abych jim sdělil stav Renesmé, i když to nebylo vůbec nutné v domě plných upírů, kteří všechno slyšeli.

2. kapitola x Shrnutí x 4. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 3. kapitola: