Takže tu je 2. kapitolka, Renesmé je trochu nesvá. Doufám, že se bude líbit! A moc děkuju za komentíky k 1. kapitole, opravdu mě to potěšilo! Tahle kapitolka je pro vás, tak ať se vám líbí a krásné čtení! Slibuji, že se budu snažit co nejdříve o pokračování!
Vaše katyloveEd =o**
27.04.2010 (21:45) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2010×
2. kapitola Velký den, to je jenom začátek!
Znáte to, krásně si lebedíte v posteli, sníte a najednou... Pí, pí, pí, píp! Vystřelíte z postele. Co, kdo? Emmet! Totálně bez rozmýšlení jsem sáhla po budíku a přitom strašlivou silou upadla na zem. No super! Zamžourala jsem očima a pohlédla na malá čísílka na budíku. Ó, můj, bože! To snad ne! Vždyť jsou pět ráno! Až Emmeta najdu tak ho vlastnoručně uškrtím! Ne, mám lepší nápad jsem rychlejší než on a to ani nejsem upírka. No ono by stačilo, když mu vyfrknu jednoho či dva grizlíky přímo před nosem! Páni já mám, ale ďábelské plány! No, ale vlastně jsem dnes stejně chtěla stávat dřív. Ale samozřejmě, mě mělo probudit něco příjemnějšího než pronikavé pí, pí, píp! V tom dumání jsem si ani nevšimla, že ve dveřích stojí taťka. Zíral na mě s pobaveným úsměvem.
„Ehm. No jen jsem tě přišel zkontrolovat. Ani nevíš jaká to byla rána! Mimochodem máš pravdu, byl to Emmet a ten plán se mi líbí! Ty jsi prostě moje holčička!" zařehtal se a už chtěl odcházet.
„Tati?" Hned se otočil.
„Ano?" usmál se svým pokřiveným úsměvem.
„No víš jsem taková nesvá," odmlčeli jsme se. Šel si sednout vedle mě a svýma velkýma rukama mě objal.
„Zlatíčko, já vím čeho se bojíš, ale neměj strach ty jsi přece Cullenová! Moje geny jsou v tobě a ty se nevzdávají! A navíc já tě nenechám udělat nějakou hloupost!" Přitiskla jsem mu hlavu na hruď.
„Jo to nenecháš, ale v tomhle jsem po mamce a ty mě nestihneš zastavit!" usmála jsem se paličatě.
„No, to je taky pravda," pousmál se až mu z toho poskakovala hruď.
„Ale to z čeho ty máš strach je úplně něco jiného!" zakřenil se.
„No jo, ale co, když mě nebudou mít rádi a navíc vám budu muset říkat jménem!" zvážněla jsem.
„Ach Nessie! Jak by někdo nemohl tebe mít rád!" vzal můj obličej do dlaní a podíval do očí. Pak mě pustil a pohladil po vlasech.
„Teď by ses měla jít připravit. Ten budík jde o hodinu později takže je šest," zadržoval úsměv. Já jsem vyskočila a začala panikařit v myšlenkách.
„Ale to neznamená, že musíš takhle panikařit!" chytl se za hlavu.
„Tati! Vždyť já nemůžu přijít pozdě na svůj první školní den!" pokárala jsem ho a rychle odběhla do koupalny. Vím, asi bych se neměla takhle burcovat kvůli škole, ale pro mě je to jako pro prvňáčka. Rychle jsem si vyčistila zuby učesala své vlasy a no, prostě všechno co je potřeba. Když jsem vešla do pokoje taťka už byl pryč, ani se mu nedivím. Alice říkala, že dneska nebude svítit sluníčko, ale bude patnáct stupňů, takže je to v poho. Vyndala jsem si za skříně můj model co jsme vybrali s Alicí. Začnu asi od spoda:
Takže boty moje oblíbené, kotníkové celé růžové, džíny tak akorát modré po bocích s jemným odleskem stříbrné. Tričko, dlouhé malinko do šediva s tlamičkou zvířádka a na to fialovou košili. Obléknutá jsem, teď si ještě rychle něco šoupnu do vlasů a můžu jít.
„Ahoj všichni!" zamávala jsem na všechny v obýváku včetně Emmeta, na něj jsem se ještě potěšeně usmála.
„Ahoj Nessie!" pozdrav mi všichni oplatili a já pokračovala dál do kuchyně, musím říct, že mám trošku hlad.
„Ahoj zlato! Co pak si dáš k snídani?" Mamka tam už samozřejmě byla i s miskou chocapiku.
„Ahoj mami! Děkuju to jsi nemusela!" pohlédla jsem na ni, ale ona mi misku podstrčila pod nos a přisedla ke mně.
„Mami to opravdu nemusíš, vždyť ti to smrdí!" pohlédla jsem na ni omluvně, ale ona stále seděla vedle mě a koukala do oken.
„No, holčičko dneska ti to obzvlášť sluší!" pochválila mě s úsměvem. Já jí úsměv nervózně oplatila.
„Děkuju mami, s tím mi pomohla Alice," pohlédla jsem za sebe do zadu na gauč, abych se usmála na Alici.
„Mami? Kde je Jacob?" zeptala jsem se, se zvláštním pocitem v žaludku.
„Domluvili jsme se s ním, že na nás počká ve škole. Nevadí to?" Zakejvala jsem hlavou a pomačkaně usmála.
„Ne, nevadí jen mi to přišlo divný, že tu nesedí," zachichotala jsem se. On už z toho byl takoví zvyk. V tom přišel taťka.
„Nessie? Je čas," usmál se na mě a podal ruku.
„Em, jasně," vstala jsem a dala mu nervózně ruku, z druhé strany měl mamku, tu vedl za pas. Nevím proč, jsem začala mít mnohem větší pocit úzkosti než jsem měla doma, už když jsem seděla v autě. Cesta se míhala poměrně rychle, samá zeleň. Pak jsme zajížděli na velké parkoviště školy byla, byla mnohem větší než jsem čekala.
1.kapitola shrnutí povídek 3.kapitola
Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Renesmé na střední - 2. Velký den, to je jenom začátek!:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!