Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé na střední - 5. Vyšší komunita

07.06.2010 (14:30) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2206×

Takže už zbývá jenom věnování: Mili1, EdMaDo, anonim1235811, lucia, Never, Belluska, TANYA, christina, Bibusq222, ZuzlikAlice... A no omlouvám se, jestli jsem na někoho zapomněla! Prostě všem, kterým se líbí! =o** Jo a za komentíky nevysávám! :D

5. kapitola Vyšší komunita

„A-no, jistě, už letím," odkoktala jsem a šla směrem za ředitelem. Všichni mě zase sledovali. Ach! Vždyť ze mě musí být rajče! Tak jsem poslušně po boku ředitele odkráčela z jídelny, až k ředitelně.

Procházeli jsme dlouhou, úzkou chodbou až ke třem dveřím vedle sebe. Každé dveře měly velký zlatý štítek, na nich byly napsány jména zástupkyň atd. My jsme šli do těch úplně na konci, takže do těch úplně vpravo. První vešel samozřejmě ředitel, po něm jsem vešla já a Wojtek. Místnost, no byla celá taková ve stylu indiánů? Samozřejmě myslím Quiletů. Některé stěny byly pokryty dřevem a masivními barvami. Ředitel se šel posadit do svého křesla a nám pokynul, ať se posadíme také. Vonělo to tam lehce po tabáku.

„Ach, slečno Cullenová!" povzdechl si. Ale proč? Měla jsem sto chutí začít vykřikovat, že vzali tu nesprávnou.

„Pane řediteli, je tu první den a vy jste jeden z rady takže…“ začal náš třídní. Co pak jsem tak strašného provedla? To je toho, že jsem vykřikla, dobře to si klidně odpykám, ale co je na tom tak strašného?

„Em, pane řediteli chtěla bych se omluvit, nevím, co to do mě vjelo," začala jsem. Oči jsem měla sklopené dolů, na pestrý už trochu zašedlí koberec.

„A víš vůbec, za co se mi teď omlouváš?" zeptal se podrážděně. Tak tohle to bude asi na déle. Vydechla jsem a zvedla oči.

„Em, za pokřikování na žákyni v jídelně na přelomu chodby?“ zeptala jsem se. No, já měla dobrou paměť a no, tak nějak jsem si z nudy přečetla Queletský školní řád. Učitel pyšně pohlédl, ale pak ten pohled znovu zmizel. Ředitel se uklidnil a v jeho obličeji byla bezmoc.

„Vidím, že znáte dobře školní řád,“ pokynul mi mile, ale pak znovu ztvrdil.

„Řeknu vám to takto.“ Bylo vidět, jak ředitel váhá. Ale nad čím?

„Slečno Cullenová, asi jste si všimla, nebo to víte, že jsem jeden z členů rady,“ řekl s pyšným zadoutnáním. „Také jsem tento návrh schválil, abyste vy a vaše rodina chodila sem do školy,“ promýšlel si každičké slovo a to velmi důkladně. Vůbec jsem nerozuměla. „A opravdu nic proti vám nebo vaší rodině nemám. Ale musíte pochopit, že jisté věci musím tolerovat, i když jsou nespravedlivé a bolí mě to,“ zakončil větu. Ale já stále zírala a snažila se přijít na to, co mi tím chce říct.

„Asi mi moc nerozumíš, no prostě tím chci jenom říct, že, že slečna Portrová je dcera pana Portra. A pan Portr financuje z většiny naší školu, ale to nejsou jediné důvody…“ Tak to mě držte! Portr, Portr! Aaaa! Vždyť ten chlápek má v hrsti celé Forks! A teď i tady, v rezervaci? Bože, kam ten svět spěje! Děda Charlie mi o Portrovi něco říkal.

„Ach! Portr? To je ten chlápek z té, tak zvané vyšší komunity?“ Už jsem chtěla vyjet po říďovi, to opravdu nešlo se udržet! Vždyť Quelité nikdy nebrali ohled na toto téma! Najednou jsem na dveřích uslyšela tiché zaklepání.

„Dále. Slečno Cullenová, rád bych, ale…“ z hrubostí nedokončil větu. Ve dveřích stál taťka a Jacob.

„Pane Browne! Pročpak jste nám odvedl Nessie?“ zeptal se Jake zamyšleně. Edward se do toho také vložil.

„Dobrý den. Můžeme dál?“ Taťka byl jako vždy příjemný a klidný. Pan ředitel, Brown jen přikývl na souhlas.

„Chápu, že jste se vylekali pánové, ale Nessie nesmí jen tak řvát po svých spolužačkách,“ řekl, arogantně nebo jako, že do toho nemají co strkat nos. Evidentně to Jacoba namíchlo a v taťkovi to bylo taky trochu vidět, ale nijak se neprojevoval.

„Pane Browne, vy si myslíte, že na tu Adrian Portrovou, vyjela Nessie jen tak?!“ řekl Jacob přes zaťaté zuby. Taťka ho chytl za rameno.

„Vyšší moc je hold silná, není to tak pane Browne?“ Taťka se k ředitelovi natočil a mrkl jedním okem. Byl vidět trochu výsměch, ale ten poznám jen já a mamka. Učitel se do toho raději nevkládal, ale řekla bych, že byl na naší straně. To asi ředitele malinko napružilo.

„Pánové, prosím vás klid! Tedy, Jacobe! Co tu vlastně děláš! Neměl bys být na hodině? Pan Cullen, dobře, je to její otec, ale ty!“ řekl, no jak bych to řekla, chladně? Ještě, že se Jake umí dobře ovládat.

„Jenomže Já, mám taky nějakou zodpovědnost. Víte, měl byste to vědět, když jste byl zrovna v radě,“ řekl už Jacob klidně. Já jsem si oddychla. To Browna pěkně dostalo.

„Samozřejmě,“ zamumlal. Já se nevšímavě uchechtla.

„No než se do něčeho pustíme, neměli byste vědět, jak to bylo?“ Samozřejmě taťkův zákrok byl ten nejdokonalejší. Ale všichni otočili pohled ne mě. Oh! Ne, já už tohle vysvětlovat nebudu! Vždyť to ani nějak vysvětlit nejde! Prostě na každého natáhnu ruku a bude to! Podívala jsem se na taťku, jestli to schvaluje, tentokrát kývl. On už věděl, jak to bylo…  Vstala jsem ze židle a stoupla před Jaka. Oslnivě jsem se na něj usmála a pak položila ruku na tvář. Všechno jsem mu ukázala, jenom kývl a usmál se. Můj vlk! Velkej chlupatej vlk! Já vím, je no, prostě můj!

Pak jsem přistoupila k panu Brownovi. On na mě nechápavě hleděl.

„Em, pane mohu? Víte… Vždyť vy víte, jakou mám moc! Tak se nelekněte!“ To mě znovu tak rozhněvalo! To jsou tu všichni takoví odměření zbohatlíci? Nebo se mi to jenom zdá? S povzdechem se postavil a já mu mohla položit ruku, na jeho vráščitou tvář. Pak jsem ji od něj odklopila a šla si stoupnout vedle Edwarda. Doufala jsem, že už budu moc jít. Nebo spíš budeme.

„Dobře, chápu. Musíte si ale uvědomit… Že nevím, jestli bych příště takovéto věci toleroval,“ povzdechl si. Jacob na něj nevěřícně hleděl.

„Pane Browne, vždyť Nessie za nic nemohla. Já bych se asi tak taky zachoval. A myslím si…“ chtěl dokončit větu, ale já mu do toho raději rychle v padla.

„Oh, pane Browne. Příště se budu snažit nevytočit a té…“ hluboce jsem se nadechla.

„Té, holce s tatínkem z vyšší komunity. Ou, pardon. Slečně Adrian Portrové. No, budu se jí snažit vyhýbat, tedy pokud to půjde,“ zakroutila jsem hlavou, jako, že tomu moc nevěřím. Edward a Jake zadržovali svůj úsměv a pak znovu zvážněli.

„Dobře slečno Cullenová. Už můžete jít, všichni,“ zdůraznil a pak pohlédl na všechny v místnosti. Já jsem se otočila jako první a za mnou šli ostatní. Když jsme stáli na chodbě, zrovna začalo zvonit. Konec hodiny. Povzdechla jsem a šla směrem před učebnu, kde jsem měla být. Sice už nemám žádné hodiny, ale rozloučit s holkami jsem se mohla, ne?

„Nessie, počkáme na tebe venku u auta, ano?“ pohlédl na mě Edward. Ano počká, ale jenom on a mamka. Jacob má ještě hodinu a ostatní členové taky, škoda, že i Alice. Kývla jsem a šla před učebnu, při cestě tam už stály holky. Vrhly se na mě jako včely na zadek stařenky.

„Nessie!“ hulákala už zdálky Suzi.

„Ness!“ řekly společně Megie a Mery. A v rychlosti už byly všechny u mě.

„Tak co? Nevyhodil tě, že ne?“ zeptala se starostlivě Megie.

„Em, Meg, jak tě tohle napadlo?“ zeptala se Suzi a trošku uchechtla.

„Ne, ne. Jsem jen v tak zvané podmínce?“ Nevím, jak jsem jim to měla vysvětlit. Kývly.

„Neboj, mimo školu si to s ní určitě jednou vyřídím!“ zaklela Suzi. Jakoby jí ta holka už nějakou dobu ubližovala.

„Suzi už o tomhle nějakou dobu sní,“ usmála se při té představě Mery.

„A jak koukám tak to vypadá, že jsi jí dodala odvahu,“ usmála se Meg a koukla na Suzi.

„Jo, no jo,“ Suzi se stydlivě usmála. Ani jsem si nevšimla, že jsme už byly na parkovišti. Moji rodiče na mě mávali.

„No holky, já už musím, támhle na mě čeká rodinka,“ ukázala jsem na Edwarda a Bellu. Holky znovu kývly, dlouze se semnou objaly a každá jsme vyrazily svou cestou. Šla jsem k nám k autu, ale s pocitem nervozity, co na mě mamka řekne a co teprve taťka?

4. kapitola - Shrnutí povídek - 6. kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé na střední - 5. Vyšší komunita: