Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řezník - 4

05.07.2012 (16:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1974×

Řezník – 4

Zadíval jsem se na noční oblohu, jež byla celičká pokrytá temnotou. Stál jsem u okna, opíraje se o parapet, a nemohl odolat tomu krásnému pocitu, kdy vám do tváře naráží studený vítr a čechrá vám vlasy. Užíval jsem si tu chvíli, kdy jsem směl být sám, pocitu, že jsem normální člověk jako každý jiný, ačkoli jsem jím nebyl. A já jsem to věděl.

Přesvědčoval mě o tom fakt, který jsem si uvědomil až dlouho po tom, co se to stalo. Skelným pohledem jsem se zadíval na bílá dvířka ledničky a na místě jsem na kratičkou chvíli ztuhl. Právě za nimi, v druhé přihrádce, byly zbytky Eriky a já nebyl natolik férový, abych jí připravil důstojný pohřeb, kterým se stával mým rituálem pokaždé, když jsem zasáhl.

Tleskl jsem rukama a schoval si zmačkanou látku do kapes kalhot. Otřel jsem si kanoucí slané slzy, které mi strašily na tvářích, a zatáhl jsem závěs, aby byla v místnosti tma. Kráčel jsem podél zdi a zapaloval jsem jednu svíčku po druhé, až byla celá chodba osvětlená. Rozrušen jsem tvrdě otevřel dvířka ledničky a vzal jsem si do ruky igelitový sáček, v němž se pohupovaly pozůstatky té prašivé svině.

Na chvíli jsem zavřel oči a zavzpomínal jsem na moment, kdy jsem ji měl pod sebou. Vší silou se snažila mě ze sebe smést a já ji měl v hrsti. Nemohla uniknout a pocit bezmoci, který ji zaplavil, mě natolik ohromil, až jsem byl celý vedle. Vybavily se mi útržky, jak jí pevně svírám zápěstí a drtím jej ve své ruce. Erika bezmocně řve, snaží se křičet, ale její snaha je k ničemu. Ústa jsem jí svázal a stejně i kotníky jsem jí slepil plastovou páskou.

Pohled na bezmocnou, nahou ženu mě vzrušil a až teď jsem byl schopen zmocnit se jí. Teprve až v té chvíli jsem cítil, že se mnou jako žena dokáže něco udělat, uspokojit mě. Když jsem si ji bral a stále dokola jsem ničil její svatyni, nemyslel jsem na ni. Vůbec jsem nebyl s ní. Moje myšlenky a požitky patřily dívce, která o mě zájem neměla a která mi unikala před očima.

Nikdo, nikdo na celém světě nebyl takový jako ona… a fakt, že nemám téměř žádnou šanci ji vlastnit, mě ubíjel k smrti. Cítil jsem se slabším a slabším, když byla daleko ode mě, a silným jsem se stával jen v té chvíli, kdy jsem v ruce svíral skalpel a díval se na prameny krve, jež stékají po hladkém, bílém těle za zoufalého křiku.

Neobyčejný požitek.

„Dost vzpomínání!“ pronesl jsem do ticha a sevřel jsem v rukou pytel. Jedním, hlasitým přírazem jsem zavřel dvířka a odebral se do sklepa. Velká, kožená bagančata svou tíhou způsobovala nepříjemné vrzání a já třel zuby o sebe, abych se z toho protivného zvuku nezbláznil. Došel jsem k dřevěnému stolu, nad nímž visel kříž s ďáblem. Byl jsem synem ďábla, věděl jsem to a s pokorou takovou poctu přijímal.

Položil jsem vnitřnosti vedle sebe na bílou plachtu a poklekl na kolena. Sklopil jsem hlavu k zemi. Pohledem jsem propaloval špičky svých bot a hledal jsem vhodná slova, jimiž bych vyjádřil vděk.

„Vše, co činím, je odměnou za tvůj velkorysý dar. Za to, že jsem,“ promluvil jsem. Ačkoli mi neodpovídal, věděl jsem, že tu je se mnou a že mě slyší. Potichu jsem mumlal slova díků a pak jsem vstal a poklonil se do výše kolenou. Poté jsem popadl igelit a dostal se zadním vchodem na zahradu, která přecházela v širokou pláň. Zasmál jsem se do husté tmy a brodil jsem se bahnem dál od domu. Zastavil jsem se u velkých děr, které mi sloužily jako pomyslné rakve. Znovu se mě zmocňoval ten neobyčejný pocit vzrušení, kdy jsem se dotýkal částí těl svých obětí. Uchopil jsem drobnou ruku a otáčel ji ve svitu měsíce. Svou bledostí vrhala třpytivé odlesky a mně to přinášelo uspokojení z dokončené práce.

Hodil jsem ji do díry a spolu s ní červenou růži. Živě jsem si dokázal představit, jak tam dávám ji, tu, pro kterou tohle všechno trpím. Těšil jsem se na chvíli, kdy bude klečet pode mnou a bude mě prosit, abych ji nechal žít. Já jí ale nevyhovím, stejně tak jako ona mně.

„Odpočívej v pekle, zlatíčko,“ pronesl jsem zarmouceným hlasem a začal jsem končetinu zahazovat haldami hlíny. Nalakované úlomky nehtů se přede mnou ztrácely, a když jsem byl skoro u konce, začal mi v kapse vibrovat mobil. Dokončil jsem svou činnost a odhodil lopatu na zem. Podíval jsem se na číslo volajícího a zamračil se. Je to tady.

Přiložil jsem si telefon k uchu. „Čekal jsem vás. Nejpozději zítra budete mít dodávku u sebe.“ Nesnášel jsem čas, vnímal jsem ho jako svého nepřítele. A on nerad čekal.

„Výborně. Jak to vlastně vypadá?“

„Myslím, že budete nadmíru spokojen. Svěží pětadvacítka,“ zašeptal jsem do sluchátka a následně jsem vnímal dusivý smích toho nade mnou. Z úlovku měl stejnou radost jako já, možná mnohem větší.

Pozorovala jsem ho z profilu a nestačila se divit jeho kráse. Zdálo se mi to, nebo byl každým dnem hezčí a hezčí? pomyslela jsem si pohlcená láskou a přivinula se blíže k němu. Chytila jsem ho pod stolem za ruku a pokradmu si prohlížela zbožný výraz Renée. Slzička překvapení a radosti jí stekla po tváři a ona si ji vehementně utírala, abychom ji nespatřili plakat.

„Děti moje, moc vám gratuluju!“ Přilétla ke mně a silně mě objala, až jsem měla pocit, jako bych ztratila plíce. Byla jsem ráda za to, jak Jaye přijali. Pamatovala jsem si na chvíle, kdy jsem chodila s Edwardem, a Charlieho výraz říkal jediné; dotkni se mé dcery a neručím za to, že budeš mít ruce vcelku. Co jsem taky mohla očekávat od svého otce, po kterém jsem zdědila šestý smysl policisty?

„Charlie,“ oslovila mamka tátu a zadívala se na něj káravě, „nejsi rád, že by se naše dcera ráda usadila a založila si rodinu?“ Jeho výraz byl k zulíbání. Našpulil pusu a přestal se hrabat vidličkou v jídle. Zadíval se na mě zpod dlouhých řas a chvíli jen tak těkal pohledem ode mě k Jayovi. Chudáček seděl vedle mě, dlaň se mu potila a nervózně podupával nohou pod stolem.

Zkrabatilo se mu čelo a napřímil se. Byl ohromný, ale Jay ho i tak převyšoval. „Jistě, měl bych mít radost z toho, že se chystá zahodit své mládí, a poutá se k dalšímu holomkovi? Další policajt do rodiny, co jsem komu udělal,“ hlasitě zaklel, stále upíraje pohled do svého talíře s jídlem. Cítila jsem mámino napětí a snažila se působit uvolněně, ale moc dobře jsem věděla, že s jeho názorem nesouhlasí. Charlie si ještě něco zamumlal pod vousy a vstal od stolu.

Rázným krokem se vydal z jídelny a zanechal za sebou pouze chladná, ostrá slova, která jisto-jistě Jayovi moc nepolichotila. Chtěla jsem mu něco říct, a tak ho zastavit, ale táta se ve dveřích zastavil a zadíval se na mě. Mlčeli jsme. Dívali jsme si do očí a navzájem se snažili vyčíst, co si ten druhý myslí. Byla jsem na tom o něco hůř. Charlie měl léta zkušeností z práce a už věděl, co se ve mně odehrává. Měl mě přečtenou jako svou knihu.

„Dělej tak, jak myslíš. Ty jsi strůjce svého života a ty budeš zodpovídat za chyby, které uděláš, ale jestli čekáte moje požehnání,“ nad tímto slovem se ještě více zamračil, „tak jste oba na omylu.“ Bez dalších slov opustil místnost a já zůstala sedět za stolem jako opařená.

Renée se na mě omluvně zadívala a posadila se na své místo. Panovalo mezi námi ohromné ticho, které prolomil odkašláním Jay. Zadíval se na mě a já v jeho očích spatřila obavy. Právě tohoto momentu jsem se obávala, ale musela přijít chvíle, kdy by se s mojí rodinou seznámil, byť ji dnes neviděl celou.

„Omlouvám se za jeho chování,“ Renée se podívala na Jaye a zkusila se usmát, „je silně rozrušený. Nedávno nám volal Mark z Evropy a sdělil nám také novinku, která námi otřásla.“ S otazníky v očích jsem přestala dloubat do šťouchaných brambor a překvapeně povytáhla koutek úst. „Mark říkal, že se možná v příštích dvou měsících objeví, aby nám představil svou přítelkyni, se kterou se zasnoubil.“ S otevřenou pusou jsem vnímala slova, která mi nedávala smysl. Mark a zasnoubený? To jako fakt?

„To si sehnal nějakou puťku, která snáší jeho cholerické výlevy?“ zeptala jsem se posměšně, ale nebyl to zrovna případ k zasmání. Mark byl velmi složitá osoba, ve které jsem se nevyznala. Popravdě nikdo z nás, uměl to s ním jen Charlie. V jistých chvílích na mě působil jako schizofrenik a pro mě to byl člověk mně vzdálený, ačkoli jsme byli potencionální sourozenci.

„Bello,“ pokárala mě Renée a snažila se působit vyrovnaně, „sama víš, jak to s Markem je. Myslím si, že je dobře, pokud se rozhodl usadit, jste takřka ve stejném věku a byla bych ráda, kdyby Elena měla na tvého bratra pozitivní vliv.“ Napřímila jsem se a cítila, jak se mi hrůzou na zádech ježí vlasy. Elena? Jaká Elena? Znám ji? Že by to byla naše sekretářka? Ne, ta má na lepší, pomyslela jsem si, a navíc těžko by odletěla do Evropy jenom proto, aby se potkala s kriminálníkem, jako je Mark. Odstrčila jsem talíř se skoro nedotčeným jídlem.

„Už jsem ti nespočetněkrát říkala, že nechci, a vůbec, já si to nepřeju, abyste nás dva spojovali, jasný?!“ vyjela jsem na ni, hlas prosycený zlostí. „Mark nebyl, není a nikdy nebude mým bratrem, dokonce ani příbuzní nejsme a já se nehodlám hlásit k někomu, jako je on. Je to pošuk.“ Jay mě chytil za ruku a úzkostlivě si mě prohlížel. Rozklepala jsem se jako ratlík a drtila o sebe zuby, abych se nerozbrečela. Pomyšlení na má dětská léta, kdy jsem s ním musela být pod jednou střechou, mě mučila a mnohokrát mě pronásledovala v nočních můrách.

„Charlie by nebyl rád, kdybys o Markovi takhle mluvila. Je to syn tvého strýce,“ obořila se na mě. Sundala jsem si z krku ubrousek a vzteky s ním mrskla o stůl. Vstala jsem, popadla kabelku a přehodila si ji přes rameno.

„Ano, tátovi je příbuzný, ale pro mě je to cizí člověk.“ Popotáhla jsem. „Byla jsem šťastná, když oznámil, že zmizí ze Států, najednou jsem se cítila jako volný ptáček, když jsem se s ním nemusela vídat,“ vydala jsem ze sebe, ale úlevu jsem ani v nejmenším nepocítila. „Měl by se ohlížet nad tím, že jeho pravý syn už dávno nežije, řekni mi, kolikrát byl dát Raymondovi na hrob kytku?“ Hněv mě spaloval od konečků vlasů až po paty. Renée mlčela, neřekla mi na to ani slovo. Nemohla.

Na hrob svému bratrovi jsem chodila pravidelně jen já a v těžkých chvílích i Renée, ale Charlie se tam ukázal jen jednou, jedinkrát; a to ve chvíli, kdy ho pokládali do země.

 „Jayi, vstaň, naše návštěva tu dnes končí,“ zavrčela jsem a popadla ho za rameno. Renée na mě jen koukala s vykulenýma očima a pohoršeným výrazem. A bylo mi to jedno. Prošla jsem obývákem až ke dveřím a zastavila se před poličkou, kde byly fotky celé rodiny. Zadívala jsem se na rodinnou fotografii před osmi lety. To byl poslední rok, kdy jsem přebývala v tomto domě, poslední rok před tím, než jsem se odstěhovala a postavila se na vlastní nohy.

 A nikdy jsem nelitovala toho, že jsem se tak rozhodla.

„Bello, počkej.“ Jay mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. Zlostně jsem si ho změřila pohledem a vytrhla se mu ze sevření.

„Jdeme!“ Neřekla jsem Renée ani slovo a vystřelila jsem z domu jako raketa. Nemohla jsem v domě zůstat déle. Rovnou jsem zamířila k autu a sedla si do auta. Dívala jsem se na druhou stranu silnice, abych se nemusela dívat na zmučený výraz mojí matky. Samozřejmě že mi to bylo líto, jak jsem na ni vyjela, ale nedokázala jsem v sobě potlačit hněv na toho hňupa, který se do mé rodiny vetřel.

Dveře auta se vrzáním otevřely a Jay se posadil na místo řidiče. Věděla jsem, že má na jazyku mnoho otázek, na které jsem mu dlužila odpovědi, ale v tuto chvíli jsem neměla náladu potýkat se svými rodinnými problémy, ať už jsem se měla svěřovat Jayovi, či komukoli jinému. Nechtěla jsem se mu podívat do očí, ale on mi nedal jinou možnost. Chytil mě za bradu a otočil si mě čelem k sobě.

Jeho oříškové oči mě bedlivě sledovaly a snažily se zachytit sebemenší změny v mém obličeji. Sakra!

„Ať už se rozhodně jakkoli, vždy stojím při tobě,“ pronesl vážně a já se rázem ocitla v rozpacích. 

 Jestli je to možný, ráda bych od vás slyšela názor na povídku jako takovou. Takovou nálož jsem si dala poprvé, a jelikož netuším, jak se v tom chodí, nevím, zda vám to vyhovuje či nikoli - kdybyste mi poradili, byla bych vám vděčná. ;)) A v příští kapitole nás čeká Edward a jeho rodina. 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řezník - 4: