Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řezník - 5

13.07.2012 (17:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1913×

Řezník – 5

S nepříliš veselým obličejem jsem vystoupil z auta a potácel se ke dveřím domu. V hlavě jsem měl stále tělo oběti a skládal jsem si dohromady fakta. Nelíbilo se mi, co jsem zjistil, a rozhodně jsem se o to musel podělit s detektivy, což ve mně vyvolalo podivné chvění. Na mysl mi vytanula Bella. Její bledá pokožka, pootevřené rty, drobná postava a dlouhé, husté vlasy, kterých jsem se rád dotýkal. Ach Bože, je to doba, co jsem ji viděl naposledy, ale ona se snad nezměnila. Ba naopak zhezčila.

Polkl jsem tlustý usedlý knedlík a zarachotil klíčky v zámku dveří. Překročil jsem práh domu a do nosu mě udeřila vůně lidského jídla. Ohrnul jsem nad tím ret a kysele se zatvářil. Odložil jsem si kabát na věšák a zaposlouchal se do domu. Z obýváků se ozývaly křiky a komentující hlasy sportovního zápas a všude jinde bylo hrobové ticho. Připadal jsem si jako sedřený a unavený. Bylo to u upíra vůbec možné? Jako by mě síly opouštěly.

„Táta je doma!“ Domem se rozezněl Lauřin hlas. O chvíli později jsem viděl dlouhé, havraní vlasy, jak se ke mně blíží. Roztáhl jsem náruč a čekal, až mi skočí do náruče. Pevně jsem ji objal a přičichl k jejím vlasům. Držel jsem ji tak pevně, abych měl jistotu, že mi neuteče. Že mi ji nikdo nevezme. Byla pro mě jedinou oporou, kterou jsem měl. Samozřejmě, kromě mé rodiny. A ačkoli to byla maličká sedmiletá holka, byla to moje malá rozumbrada. Políbil jsem ji na čelo a položil ji zpět na zem, když z kuchyně vylezla Esmé i s vařečkou v ruce.

„Mladá dámo, večeře čeká,“ pokárala ji na oko a ve vzduchu zašermovala s dřevěným klackem v ruce. Laura se zaškaredila a podívala se na mě. Její ohromná očka se zúžila, až z nich zbyly jen škvírky. Pokrčil jsem rameny a chytil ji za drobnou ručku.

„Tady na to jsem malý pán, sluníčko, babička má pravdu, musíš něco snít.“ Hodila na mě nehezký škleb a poraženecky kráčela do kuchyně společně se mnou. Posadila se zpět ke stolu, já jsem jí přitáhl židličku a okolo krku jsem jí uvázal ubrousek s jejím jménem. Byla roztomilá a já se nestačil divit, jakou krásu to pod střechou mám. Moji malou princeznu.

„Ahoj,“ pozdravil jsem mou nejmladší sestru, aniž bych k ní vzhlédl. Vůně jejího parfému šla minimálně tři metry před ní, a tak nebylo těžké odhadnout, kdo je nablízku.

Prošla kolem mě a pohladila mě po rameni. „Taky tě zdravím,“ zamumlala neobvykle skleslým hlasem. Vzhlédl jsem k ní.

„Stalo se něco?“

„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ pronesla skoro slyšitelným hláskem Alice, „o samotě, jestli to půjde,“ dořekla, když se na nás Lauřina malá očka zadívala s očekáváním. Podíval jsem se na ni nechápavým výrazem, a když mě nenechala nakouknout do jejích myšlenek, zamračil jsem se.

Laura nás bedlivě pozorovala a přitom se snažila porozumět našemu tichému rozhovoru. Neúspěšně. Namísto toho se ve svém talíři přehrabovala, jako by to bylo bláto. A tak nějak to i vypadalo.

„Nechutná ti?“ zeptala se Esmé. Snažila se zakrýt ublížený tón ve svém hlase, ale moc dobře jsem věděl, že jí to přišlo líto. Podíval jsem se na malou ostražitým pohledem a ona hned pochopila, že by se měla přemoct a něco sníst. Zakroutila záporně hlavou a nandala si vrchovatou lžíci. Pohladil jsem ji po vlasech a políbil ji do nich.

„Jdu si promluvit s tetou Alice, všechno povinně sníst, až se vrátím, tak tě vykoupeme, a když budeš hodná, na dobrou noc máš slíbenou pohádku.“ Spiklenecky jsem na ni mrkl.

Našpulila rty. „Já už ale vykoupaná jsem, Rosalie se o mě postarala,“ řekla mi vytýkavým tónem. Zamrzelo mě to. Byla to moje dcera a starali se o ni členové rodiny. Bohužel, v práci jsem do toho byl ponořen natolik, že jsem zanedbával i ji. A to mě ze všeho tížilo nejvíce.

„Co bychom bez tety Rose dělali,“ špitl jsem ponuře. Alice do mě nepatrně šťouchla a já ji následoval na chodbu, kde jsme osaměli. Zadíval jsem se jí do očí a v tu chvíli mě přešla chuť jí cokoli říkat. Nerad jsem mluvil o Catherine a už vůbec ne, když se do toho začínala motat i Bella.

„Viděla jsem ji ve své vizi, jak je možné, že až teď?“ vytkla mi. Na to jsem neměl odpověď. Když jsme se sem před měsícem stěhovali, neměl jsem tušení, že bych ji tu mohl potkat. Už jsem se pomalu srovnával s tím, že se budu o Lauru starat sám a nadobro se od své rodiny osamostatním. Nevyšlo mi to a jsem za to svým způsobem rád. Odcizil bych ji od své rodiny a sebral jí tak možnost prožít krásné dětství.

„Taky jsem ji viděl poprvé u případu a věř mi,“ sklopil jsem pohled ke své levé ruce, na které jsem měl zásnubní prsten, „že to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Všechny vzpomínky ze střední se mi vracely a dopadají na mě. Když si vzpomenu, co se stalo o pár let potom.“ Hluboce jsem si povzdychl a semknul čelisti k sobě. Měl jsem chuť řvát, mlátit do věcí kolem sebe, pohazovat jimi, ale to vše byl jen chvilkový výlev.

„Sám víš, že za smrt Catherine nemůžeš, nebyla to tvoje vina.“ Chytila mě za ruku a pevně ji stiskla. Z části to byla pravda, nemohl jsem za to, že měla tak slabé tělo a nevydržela porod, ale byl jsem na tom vinný i já. Já jsem byl také spolučinitel, ale nikdy bych toho nelitoval. Ne po tom, co mi po sobě zanechala. „Musíš být silný, veškerou radost ze života potřebuje tvoje dcera. Nesmíš ji tu nechat jen tak, Edwarde,“ říkala mi důležitě.

„Já o tom vím, Alice, nemusíš mi to připomínat, ale zrovna teď nemůžu všeho nechat. Dneska jsem dostal případ, který se mi opravdu nelíbí. Mám podezření, že s tím má něco společného vrah našeho druhu,“ překvapeně se na mě zadívala, „teda, myslím si, že to bude poloupír,“ pověděl jsem jí svou teorii, ale nebyl jsem si tím zcela tak jistý. Na krku oběti jsem našel dva maličké vpichy, které mě na pohled upoutaly, ale otázkou bylo, proč by na místě činu zanechával několik litrů krve? Proč by ji nevypil celou? A proč se nesnažil tělo zlikvidovat?

„Myslíš, že je na světě ještě někdo stejného druhu, jako je Laura?“ zeptala se rozechvělým hlasem a já prkenně přikývl. Nemohl jsem to potvrdit stoprocentně, ale měl jsem takové tušení.

„Mám strach, Edwarde,“ vložila se do toho Alice a zatvářila se ponuře, „přes Bellu vůbec nic nevidím.“ Nebyla jediná, jakmile se kolem nás začínali shlukovat upíři, ani jeden z nás nebyl spokojený. Laura pro nás byla pokladem a my měli starost, aby ji neobjevili. Objal jsem ji kolem rameno a přitiskl ji k sobě, aby měla pocit, že se má o koho opřít. Hladil jsem ji po zádech a bratrsky ji tiskl k sobě.

„Neboj se, postarám se o to, aby byla v bezpečí, nikdy bych nedovolil, aby se jí něco stalo, od toho tu jsem,“ ubezpečoval jsem ji a v hlavě si promítal znovu Eričino tělo; zohyzděné, zdevastované, vybrakované

. Nedokázal jsem si představit, že bych za pár hodin měl stát u dalšího rozpáraného těla a čelit stejnému stresu jako dnes. Byl jsem upír, co viděl ledacos, ale tohle pro mě bylo nečekané. Pěkný hajzl, kdo se takového činu dopustil. „Navíc je to jen má teorie, ještě nic není potvrzeno.“

„Nic není potvrzeno,“ opakovala po mně, „ale sám víš, že většinou se nemýlíš.“ Chytila mě za ruku a podívala se mi do očí. „Nemám strach jen z toho, že by mohl najít Lauru, ale taky o Bellu.“ Jako by se do mě zabodly maličké jehličky, když jsem slyšel její jméno. Jak dlouho jsem ho nevyslovil. Deset let? Jedenáct? Přesto mi to připadalo jako nekonečná věčnost. „Mám takové divné tušení, že je s případem spojená více, než je třeba.“

„Vidíš ji ve svých vizích?“ vyhrkl jsem na ni a pevněji ji stiskl. Alice se zadívala na můj křečovitý stisk a kajícně složil ruce podél těla. Tiše jsem se jí omluvil.

Přešla ke dveřím obýváků a zadívala se dovnitř. Emmett s Jasperem seděli na pohovce a mezi sebou měli posazenou Lauru. Dívali se na baseballový zápas a hlasitě se překřikovali. Oba před malou dělali šašky a snažili se ji rozesmát, což se jim úspěšně dařilo. Milovali ji stejně tak jako já, a to mě hřálo u srdce, byť nebylo živé. „Jen útržky,“ zašeptala tajemně a vešla dovnitř za nimi.

„Slíbil jsi mi pohádku!“ křikla na mě Laura naštvaně. Posadila se na kraj postele, překřížila si ruce na prsou a našpulila pusu. Vlasy měla spletené v dlouhé copy, jež se jí kroutily kolem kulatého obličeje. Vypadala jako Catherine, pomyslel jsem si a na chvíli zavřel oči, abych zaplašil ponuré myšlenky.

Stál jsem u dveří s rukou na klice a byl na odchodu, ale nemohl jsem odolat jejímu pohledu. „A byla jsi hodná?“ zeptal jsem se pobaveně. Horlivě začala přikyvovat.

„Vyčistila jsem si zoubky, sama si oblékla pyžamo a Emmett mě učesal.“ Na rtech se mi objevil ohromný úsměv. Představa Emmetta, jak si vede s hřebenem a gumičkami, byla opravdu vtipná. A zároveň jsem se snažil smíchem schovat dojetí. Pustil jsem kliku dveří a plouživým krokem přešel k posteli. Klekl jsem si, uchopil Lauřinu ruku do své a políbil ji na hřbet.

„Jakou pohádku bys chtěla? S princeznami, o skřítcích, o dracích?“ dával jsem jí na výběr a shledal v jejích očích šibalské jiskry. Přesně takové, jaké měla její matka. Promnula si maličkou bradu a přemýšlela. V její hlavě se motaly všemožné nápady a fantazírující představy, až se zastavila na…

„O upírech!“ vyhrkla užasle. Na její slova jsem se zamračil. Věděla o tom, kdo jsme, ale nikdy se neptala na nic, co s námi bylo spojeno. Pevně mě stiskla a přinutila mě, abych se jí zadíval do očí. Měl jsem pro ni slabost a neodolal jsem ani tomu, abych jí odřekl.

„Dobře, ale jen krátkou, ano?“ Usmívala se jako měsíček na hnoji. Lehla si do podušek, přikryla se dekou až ke krku a v podpaždí držela ohromného medvěda. Posadil jsem se na kraj postele, pohladil ji po vlasech a věnoval jí polibek na čelíčko. „V neobyčejném světe plném mýtických bytostí a kouzel se nachází jeden opuštěný upír. Je mladý a nezkušený. Dostal se do světa upírů záhadně a nikdo široko daleko mu nechtěl povědět jak. Když se hladově zakousnul jedné mladé dívce do krku a pil z ní, jako kdyby umíral žízní, vyděsilo ho to, ale nedokázal svým instinktům vzdorovat. Byl to predátor, hříčka přírody.

Snažil se dokázat sám sobě, že není takovým netvorem, jakým vypadá, ale čas plynul a jeho duše byla stále černější a černější. Od té doby žil jen jedním snem, který nikdy nekončil. Byl stále s ním a on měl pocit, jako by byl na dosah svého cíle, když potkal ji. Zapadl do nudného lidského stereotypu jen proto, aby si mohl připomínat, jaké to je být člověk. Ale když potkal ji, nic v jejím okolí se mu nezdálo nudné. Vše bylo tak krásné, barevné a příslib společné budoucnosti, která je čekala po boku s milovanou, byla snem každého upíra. Dokonce zapomínal v její přítomnosti na to, že je nebezpečný.

Milovali se, jeden bez druhého nemohli být a on usoudil, že je na čase, aby před svou spřízněnou duší odhalil vše, co skrývá. Nepřišlo mu fér, aby on o ní věděl vše a přitom před ní skrýval fakt, kdo je. Přijala to velmi statečně, tím mi ji vlastně připomínáš,“ pronesl jsem s úsměvem a pohladil ji po tváři, „byla neuvěřitelná. Vždy, když byl upír smutný a potřeboval oporu, byla tu pro něj. Mohl si k ní sednout, obejmout ji ve chvíli, kdy se třásla zimou, políbit ji v rušné chvíli bouří, slíbávat ji slané kapičky z tváře, když jí bylo nejhůře a ze všeho nejvíc… dala mu důvod žití. Už ho netrápil fakt, že je noční zrůdou, ne když byl s ní.

Dívka chtěla své sny uskutečnit, přála si, aby se staly skutečnostní, a jeden z nich byl, aby ji chlapec požádal o ruku. On by byl schopný vyhovět jejímu přání, miloval ji nadevše a chtěl s ní sdílet celičkou věčnost, ale nemohl. Právě ta věčnost jim v tom bránila. Věděl, že dívka den ode dne stárne a každou minutou se blíží ke své smrti. V lásce, kterou k ní cítil, mu nebránil velký věkový rozdíl, přísahal jí, že by ji nadevše miloval, i kdyby ji musel k oltáři donést o holích, i kdyby ji musel podpírat a stále jí opakovat, že je krásná. Miloval ji natolik, že jí nedokázal vzít to jediné, co měla.“

„Lidství,“ dořekla za mě s napjatým tónem. Beze slov jsem přikývl. Vzal jsem ji za ruku a začal ji hladit.

„On jediný věděl, že je to neobyčejná daň za to, aby byla s ním. Sám litoval toho, že již nesmí každou noc ulehat do postele a upadat do říše snů. Miloval ji takovou, jaká byla v té chvíli, a fakt, že by ji měl proměnit v to, co je on, ho vyděsil natolik, až se rozhodl k ráznému kroku. Moc dobře si uvědomoval, že tím zraní sebe i ji, ale on jí chtěl dát možnost být v budoucnu šťastná. Následujícího dne dívka očekávala jeho příchod, celá natěšená se neustále prohlížela v zrcadle, chtěla pro něj být dokonalá, ale když nepřicházel, její úsměv upadal. Nakonec se zavřela do svého pokoje, kde začala plakat, a v té chvíli jí oknem do pokoje spadla bílá obálka. S třesoucími prsty k ní přešla a otevřela ji. Skrz rozmazané vidění nebyla slova písmenka zřetelná, ale jejich smysl pochopila.

‚Na věčnost se mnou, lásko‘

Od té doby ho neviděla.“ Podíval jsem se na Lauru a neubránil se úsměvu. Pravidelně oddechovala a pevně svírala plyšového medvěda ve své náruči. Nahnul jsem se těsně k ní, abych ji mohl políbit. Ve světle měsíce vypadala křehce a zranitelně, ale já jsem věděl, že je to moje silná holčička.

V tichosti jsem vyšel z jejího pokoje a zaposlouchal se do zvuků domu. Z obývacího pokoje se ozývala televize a tlumivé hlasy rodiny. Nešel jsem dolů a zamířil jsem rovnou do svého pokoje. Toužil jsem po tom, lehnout si vykoupaný do postele a na nic nemyslet. Cítil jsem se unaveně, byl jsem unavený, a to i vzhledem k tomu, kdo jsem. Ovšem, když jsem vešel nahý pod sprchu, neměl jsem tak čistou hlavu, jak bych si přál.

Myslel jsem na ni. Na Bellu. 

 Edwardova rodina je odhalena, stejně tak i schovaný příběh našich hrdliček. Děkuju těm, kteři se v minulé kapitole vyjádřili. Vážím si toho. :))

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řezník - 5: