Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řezník - 8

01.12.2012 (22:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3105×

Řezník – 8

Edwardův výraz byl přesně takový, jaký jsem čekala. V obličeji byl snad bělejší jak křída. Nechala jsem ho, aby vstřebal slova, stejně tak jako já, a poté jsem hbitě vstala z boxu. Oblékla jsem si kabát, aniž bych čekala na pomoc, a popadla jsem kabelku. Nervózně jsem se v ní začala přehrabovat, abych našla peníze, ale než jsem stačila vyndat bankovky, Edward už stál vedle mě, s šálou kolem krku, a pobízel mě k odchodu. 

„Já jsem ještě nezaplatila,“ konstatovala jsem zbrkle. On na to jen zakroutil záporně hlavou, chytil mě za předloktí a táhl mě z kavárny. Připadala jsem si jako v žárlivé scéně, kde přítel tahá svou snoubenku ven, aby mu nevyvedla ostudu. Vykroutila jsem se venku z jeho sevření a nastavila tvář mrazivému větru.

Zatímco jsme společně probírali případ, venku se podstatně zatáhlo. Mráz mě zaštípal a já se schoulila do kabátu.

„Musím jít, abych se stihla dostavit. Děkuju ti, Edwarde, že sis udělal čas, abys mě obeznámil se situací, vážím si toho,“ řekla jsem pravdivě. Edward se na mě zadíval, jako bych tady já byla ta mladší a nezkušená holka – dobře, mladší jsem byla – a poklepal si na čelo.

„Jedeme oba na stejné místo činu, proč bys nemohla jet se mnou? Copak tě zabije desetiminutová jízda v autě o samotě?“ zeptal se pobaveně, ale situace byla vážná. Chtěla jsem zakroutit hlavou a odříct mu, ale v hlavě na mě začal řvát tichý hlásek. Připomněl mi, že jsem si ještě včera říkala, že se nebudu chovat jako puberťák.

Povzdechla jsem si. „Dobře, protentokrát bychom to mohli přejít.“ Pokusila jsem se na něj usmát, když mi otevíral dveře do spolujezdce, ale přívětivé to nebylo.

V autě nastalo hrobové ticho, nikdo z nás nemluvil, ani se nijak nevyjadřoval. Atmosféra houstla. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím z auta a podívám se na další případ, který se pravděpodobně stane dalším mou noční můrou. Před očima jsem měla další rozpárané tělo, kde jsem postrádala obrovské kaluže krve. Ať jsem byla v Jayově přítomnosti, anebo sama, stále jsem se cítila ohrožená. Neměla jsem strach z útoku na mou osobu, ale dráždila mě pomyšlení, že se v jakoukoli situaci a den může objevit další nezvěstné jméno, které stejně skončí na mé tabuli napsané červeným fixem, značící nedořešený případ.

Už jedno mi tam tkvělo a já z něj radost neměla.

„Neměla bys nad tím tolika přemýšlet,“ domlouval, když spatřil můj zachmuřený obličej.

Ironicky jsem se usmála. „Ty si to neuvědomuješ, že ne?“ zeptala jsem se překvapeně, ale zuřivost v mém hlase se nedala přeslechnout. Byl tak klidný.

„Tady jde o lidské životy, Edwarde. Den co den se potýkám s vraždami, dívám se na to, jak v jejich očích vyhasíná světlo, jak mi mizí před očima a nesmím dát najevo svou zranitelnost. A víš, co je na tom nejhorší?“ Na chvíli jsem se zastavila, neboť jsem cítila, jak se mi začíná úzkostí stahovat hrdlo. Na dlaň mi dopadly dvě velké slzy. „Nejhorší na tom je moment, kdy se to dozví jejich rodiny. Byli rodičem, bratrem, synem, otcem a teď přišli o jednoho důležitého člověka, který byl milován. A stejně tak to bylo i s Ericou.“ Pozoroval vozovku před sebou, v ruce svíral volant a nohou drtil plyn. Ačkoli jsem si připadala, že silnicí přímo letíme, neměla jsem strach z toho, že bych se v dalších minutách měla rozmáčknout o kůru stromu. V tomhle jsem Edwardovi věřila.

Jeho ostře řazené rysy stály tváří tvář k mé. Najednou jsem pocítila ledový chlad.

„Nemůžu za to, jakou cestu sis vybrala ve svém životě. Měla jsi na výběr a ty ses rozhodla tak, jak ses rozhodla,“ konstatoval tiše.

„Mým snem bylo prorazit, chtěla jsem Charliemu dokázat, že jsem mnohem lepší, než si on myslí. Že se dokážu postavit na vlastní nohy a vyřešit případy, jež jsou i nad rámec možností. Prospět lidem v mém okolí, Edwarde, nenechat je umírat zbytečně,“ vysvětlovala jsem zoufale. Zahlédla jsem chvilkový úsměv na jeho tváři. „A byla v tom také žárlivost,“ dodala jsem potichu. Jeho překvapující výraz, jenž ke mně střelil, mě uvedl do rozpaků.

„Dokázala jsi toho mnohem víc, než si myslíš.“ Nechápavě jsem nakrčila obočí. „Pomotala jsi hlavu nejednomu chlapci, ukázala jsi, že máš na to si prosadit svou, a to je to nejdůležitější v této branži.“ S tím jsem musela souhlasit. Byla jsem hrozně tvrdohlavá. A za všechno jsem bezhlavě bojovala, což bylo někdy pro policisty smrtelné. Poznámka o tom, že jsem pomotala hlavu nejednomu chlapci, mnou mírně otřásla. Zamračila jsem se na něj.

„Možná že jsem dokázala vše, co vidíš ty svýma očima, ale nedosáhla jsem cíle, který jsem si stanovila.“ Do očí se mi draly slzy, které jsem měla vždy ve chvíli, kdy jsem pocítila sebelítost. Nenáviděla jsem to. V tu nejméně vhodnou chvíli jsem dostala nutkavou potřebu politovat se, mít možnost opřít se o někoho, oporu, která vás drží nad zemí. A teď jsem to nemohla dopustit. „Charlie má za dokonalého stále Marka. Toho ničemu, který k němu nikdy nebyl upřímný.“ Edward moc dobře věděl, o kom tu je řeč. Marka poznal na škole.

Už tenkrát se spolu málem poprali, neboť o mně Mark roznášel lži, jež se týkaly mé cti. Kolikrát jsem prošla chodbami zaplněnými studenty, kteří si na mě ukazovali prsty, a šeptali si do ucha nové klepy. Ze srdce se mi příčil jak Mark, tak ta jeho zatraceně prolhaná huba. „Nemůžeš se s ním rovnat,“ poznamenal jakoby nic, „Mark je hodně chytrý kluk, blbého ze sebe jen dělá.“ Ještě posledních pár bloků, pomyslela jsem si, pak od něj budeš moc utéct.

„Co bys čekala, Charlie v něm viděl svého bratra, miloval ho jako svého vlastního. A fakt, že mu Renée nemohla dát dalšího potomka, ho zasáhl. Hledal v něm útěchu.“ Zaskřípala jsem zuby. Přesně to byl ten důvod, proč jsem Markovu přítomnost nesnesla. „A proto ses nemusela hned stavět proti všem. Svět je plný zlých a zlomyslných lidí, kteří ti budou mile rádi házet klacky pod nohy, a ty jsi, Bello, maličká na to, abys mu čelila se zdviženou hlavou.“

Naježila jsem se. „To není pravda!“ vykřikla jsem. Ve spáncích mi zběsile tepala krev. Měla jsem chuť vyskočit z auta a už se s ním dál nebavit, ale vždy mě měl přečtenou. Chytil mě za zápěstí a pevně ho sevřel. Střelila jsem po něm nahněvaným pohledem, ale s ním nehnulo. Nekomentoval to.

„Nech mě na pokoji, Cullene!“ řvala jsem na něj. „Vůbec nevíš, o čem tu mluvíš, tys takové pocity nikdy nezažil, vždycky jsi byl nejoblíbenějším členem té své zatracené rodiny. Tak se do toho, laskavě, nepleť!“ Na jazyku jsem měla další poznámku, která by ho zbavila slov, ale na poslední chvíli jsem ji zadržela. Zmínka o Edwardově rodině nebyla na místě ani teď, ani nikdy jindy. Moc dobře jsem si pamatovala chvíli, kdy se na mě svým uhrančivým pohledem osopil za můj hysterický výstup na střední.

To jsem byla celá já.

„Taky na detektiva McKnighta takhle řveš? Anebo to urovnáváte úplně jiným způsobem?“ zeptal se posměšně a to jsem začala rudnout vzteky. Než bych se nad tím zamyslela a pokusila se zchladit, zdvihla jsem pravačku a udeřila ho do tváře. S překvapením jsem vyjekla. Udeřila jsem Edwarda s takovou silou, až se jeho tvář obrátila na druhou stranu. Přísahala bych, že on byl v pohodě, kdežto mně pulzovala dlaň bolestí.

„Jestli takto roztěkaně řešíš i své případy, nikdy toho bastarda nechytneš,“ dával mi rady. Úsměv na tvář rozhodně neměl, když si tvář třel.

„Jdi se vycpat!“ Odepnula jsem si pás. Už aby zastavil, abych mohla vypadnout, pomyslela jsem si. „Ale tobě na lidských životech nikdy nezáleželo, že? Jsi patolog, setkáváš se jen s jejich těly, a kam se poděla jejich duše, tě vůbec nezajímá. Nezajímá tě, že neodcházeli jako každý jiný normální občan, museli čelit smrti otevřenýma očima.“ Slova jsem prskala přes sevřené rty. Právě v této chvíli jsem litovala, že jsem s Edwardem do auta vlezla. Měla jsem raději jít po svých.

„Predátor, který postrádá duši, si neuvědomuje jejich bolest,“ vylezlo ze mě. Až když se na mě podíval se zlomeným výrazem, pochopila jsem, že jsem ťala do živého a příliš hluboko.

„Uvědomuju si to, Bello, mnohem víc, než si myslíš.“ Před námi byla červená a Edward dupl na brzdu, jako by se nic nedělo. „Někde na ulicí se nám potlouká psychopat, který neotálí s tím, aby smočil své ničemné zuby v krvi mladých žen. Nehledě na to, že je zanechává v opravdu zatraceném stavu.“ Na chvíli umlkl. Dramatická pomlka se prodlužovala, až jsem měla pocit, jako by mě ledové paže objaly kolem celého těla. Ale nebyl to pocit bezpečí, jež jsem mívala v Edwardově náruči před několika lety.

Tohle bylo objetí strachu.

„Nemám strach jen o lidi kolem, všichni jsou v nebezpečí, nikdy nevíš, kdo bude jeho další obětí. Erica byla osamocená, věděl, že ji bude moc sledovat po její práci, věděl, že se po ní nebude nikdo shánět, protože její chátrající život nebyl bůhví jak světlý.“ Jeho chladné prsty se dotkly mé tváře a já ucukla. Jeho dotek byl tak… ledový a elektrizující, až jsem se zachvěla. „On si své oběti vyhlíží, a jestli se ti něco stane, přísahám, že to neodpustím tobě ani tvému povedenému snoubenci,“ cedil skrz zaťaté zuby. Nepřeslechla jsem vrčení, které proti jeho vůli naplnilo interiér auta. Můj obličej si jen těsně přidržoval u svého. Jeho oči se mi vpíjely do těch mých, jako by do mě vypalovaly díru. A já měla nutkavou potřebu odvrátit pohled kamkoli, jen se na něj nedívat.

Teď byl teprve pořádně vytočený.

Jeho výraz byl kamenný. Snažila jsem se na něj nezírat s dávkou strachu v očích, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Polkla jsem tlustý knedlík v krku. Na semaforu se objevila zelená barva, jež znamenala mou spásu. Pustil mě bez jakýchkoli slov a chopil se řízení. Když strhl ostrou zatáčku do uličky mezi řadové domy, pomaličku jsem zdvihala ruku, abych se jej dotkla, ale jakmile zastavil a střelil hlavou ke mně, stáhla jsem ruku zpět k sobě. Jeho oči byly černé. Nic neříkající jako noc bez hvězd.

Najednou jsem se cítila jako malé dítě, jež bylo přistiženo při něčem špatném.

„Jsme tady,“ konstatoval chladně, když jsem nabírala nachovou barvu. Nestačila jsem z říct ani slovo, když Edward vystřelil z auta ven. Tentokrát jsem ani nečekala, že by mi otevřel dveře spolujezdce. Poznala jsem, že je nadmíru vytočený, a pokud Edward ztrácel nervy, nebylo dobré jej vůbec provokovat.

Jen co jsem vystoupila, uhodil mě do tváří mráz. Zadívala jsem se na místo činu, kde byli detektivové, zahlédla jsem mezi nimi i Steva s Jeyem, samozřejmě s vlezlou FBI, kriminalisté a jako specialista v patologii tu byl Edward. Z dálky se na nás blýskaly fotoaparáty a vtíraví novináři na nás křičeli dotazy typu ‚Udeřil znovu stejný vrah?‘, ‚Kdo je obětí?‘… Nerada jsem zodpovídala otázky novinářům, neboť to mohlo zkazit celé vyšetřování, ale dotaz, který na mě přiletěl z pravé strany, mě vykolejil.

„Myslíte si, že je Řezník sériový vrah?“ V tu chvíli mi vyschlo v ústech. Pevně jsem doufala, že se dotyčný mýlí. Potajmu jsem v to doufala.

Abych nedala najevo, že jsem z dotazu nesvá, přidala jsem do kroku a za chvíli stanula po boku Jaye. Ten mě automaticky objal kolem pasu, přitáhl si mě k sobě a hodil vražedným pohledem po Edwardovi, který nás ani nevnímal. Už se nakláněl celý soustředěný nad dalším katovým dílem. Jay mě něžně chytil za obličej a pokusil se křečovitě usmát.

„Kde jsi byla?“

Vyprostila jsem se z jeho sevření. „To je to poslední, co by tě mělo zajímat,“ řekla jsem nevrle a podívala se.

V tu chvíli ve mně hrklo!

Edward dal najevo, jak moc se o Bellu bolí, ale jak je vidno, naši slečnu alá tvrdá žena to spíše rozčílilo. Kdo je další obětí a jak to nakonec bude mezi Edwardem, Bellou a Jayem?  :))

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řezník - 8: