Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rising moon - 6. kapitola

19.09.2011 (21:45) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 780×

„Edwarde?“ Moje láska se ke mně otočila.

„Ano?“ zeptal se.

„Poběžíme?“ zeptala jsem se s úsměvem na rtech. Zářivě se usmál.

„Jasně. Půjdu před tebou a ukážu ti moje nejoblíbenější místo.“ A vyrazil. Byl vážně rychlý, takže když vyběhl, změnila jsem se v kitsune. A dohnala jsem ho. Překvapeně se na mě podíval, i když musel vědět, jak vypadám. V kitsune podobě mám obličej úplně stejný jako v lidské, jen o něco hezčí, Misao mě jen tak ze zájmu naváděla, jestli bych nechtěla dělat modelku, jen ze zábavy. Na to jsem jen protočila oči a šla do svého pokoje.

Chvilku jsem s Edwardem běžela, pak začal zpomalovat. Pomalu doběhl k místečku, které by mi připadalo krásné, kdyby Edward zrovna nevkročil na louku plnou slunečního světla. Nevzpomínala jsem si, jestli jsem už někdy viděla upíra na slunečním světle, ale když jsem viděla Edwarda, jak mu zářila kůže jako miliony malinkatých diamantů, měla jsem v hlavě vygumováno.

Dívala jsem se na něj a držela se tak, aby mi nespadla brada nad jeho krásou. Vkročila jsem za ním a všimla jsem si, jak se mi modré pramínky ve vlasech mění na zářivě bílé. Misao se zase měnily z bílé na modré, důkaz toho, že jsme byly sestry. Šiničimu červené pramínky zčernaly a měl je černé jako jeho vlasy. Na slunci má pokožka vždy vypadala bílá jako papír.

Edward se ke mně otočil a ztuhl asi tak jako já, když jsem se podívala na něj. Pak se mu rty rozšířily do úsměvu, přikročil ke mně a lehce mě políbil.

„Jsi krásná,“ zašeptal mi do rtů.

„To ses ještě neviděl na slunečním světle? To ty vypadáš tak… magicky.“ Zasmál se a políbil mě na špičku nosu.

„Jedno z tajemství, které ti dneska povím,“ zašeptal, vyhodil si mě do náruče a sedl si se mnou doprostřed dokonale kulaté louky, které byla prokvetlá fialovými, modrými, žlutými a jasně bílými květinami. Byla opravdu úchvatná, ale když jsem na ni byla se zářícím Edwardem, její úchvatnost vybledla.

„Bello, můžu se tě na něco zeptat? Kolik ti vlastně je?“ Podívala jsem se na něj a ušklíbla se. Byla výhoda vypadat na osmnáct a být stará tisíce let.

„Hmmm... hodně moc,“ řekla jsem mu a usmála se.

„Upřesni to, prosím. Jsem moc zvědavý.“ Zářivě se usmál.

„Uff... já nevím přesně. Když jsem se narodila, čas se nezaznamenával skoro vůbec. Ale ani já jsem to moc nepočítala. Řeknu ti to přibližně, dobře? Asi... přes 10 tisíc let určitě. Možná i patnáct tisíc, ale já jsem si toho moc nevšímala. Přestala jsem stárnout, když jsem dospěla. Rostla jsem trochu rychleji než ostatní děti, které jsem znala, takže to nebylo osmnáct let, ale míň, než jsem dospěla a přestala růst.“ Pozorně mě celou dobu sledoval, když jsem mu to říkala, když jsem dovyprávěla, ušklíbl se a krátce se uchechtl.

„No, v tom případě jsem proti tobě vážně, vážně mladý. Mně je něco okolo sto devíti až sto desíti let.“ Zasmála jsem se a políbila ho na saténem pokryté ledové rty.

Polibek mi ochotně oplatil, pak se jemně odtáhl a uchechtl se. „Myslím, že dnes hodně starších žen chodí s mladšími. Zdá se mi, že je to docela In,“ zasmál se.

„Hahaha,“ řekla jsem mu, ale cukaly se mi koutky.

„Tak, teď se zeptám já. Kdo tě proměnil?“ zajímalo mě to.

„Proměnil mě Carlisle, je to vážně dobrý upír a o to lepší lékař. Proměnil mě, protože se cítil sám a už delší dobu o tom přemýšlel. Zrovna jsem v nemocnici umíral na španělskou chřipku, když mu moje matka řekla, aby mě zachránil, že to může jedině on, ne jiný lékař. Doteď je mu záhadou, jak se to dozvěděla, ale udělal to. Moje matka a otec umřeli na to samé, na co téměř umřel já. O pár let později potkal Esme. Znal ji, když byla malá a zlomila si nohu, to on ji ošetřoval. Spadla z útesu a Carlisle ji uviděl v márnici, její srdce ale ještě bilo. Měla vážná poranění, ale proměnil ji. Teď jsou oba dva spolu vážně šťastní a já se rád dívám, jak Carlisle potkal to, co mu sházelo těch dvě stě let.“ Pozorně a okouzleně jsem poslouchala jeho příběh. Ani jsem nedutala.

„Jednou našel Rosalii, byla na pokraji smrti a proměnil ji, protože si myslel, že pro mě bude něco jako Esme pro něj. Ale já v ní nikdy neviděl nic jiného než sestru. Byla naštvaná, že jsem ji nechtěl, ale za pár let našla Emmetta, kterého málem zabil medvěd. Běžela s ním ke Carlisleovi aby ho pro ni proměnil. Ještě jsem ji takhle neviděl. I její myšlenky byly úplně jiné...“ A Přerušila jsem ho.

„Edwarde, počkej. Myšlenky?“ Byla jsem upřímně zmatená. Myšlenky???

„Mm-hm. Umím číst myšlenky, to jsem ti neřekl, že?“ Andělsky se usmál. Zaskučela jsem, jestli umí číst myšlenky, věděl, co si myslím celou tu dobu. A to je velice, velice nepříjemné.

„Ale tvému druhu je nedokážu číst. Nevím, proč to nejde, ale tvojí sestře ani jejímu příteli a ani tobě nedokážu přečíst myšlenky. Je to vážně nepříjemné.“ Oddechla jsem si.

„Edwarde, a co Anne?“ Moje rty se při vyslovení jejího jména nenápadně zkroutily vztekem. Moje vzpomínky na ni nebyly zrovna příznivé.

„Ta se k nám jednou připojila a odmítala odejít. Nakonec jsme si zvykli, ale její myšlenky pořád byly o tom, jak mě dostane a jak budu její. A když jsi přišla ty a změnila jsi můj život vzhůru nohama… Ona tě začala tak šíleně nenávidět, když zjistila, že už se tě nepustím. Bojuje o mě, ale já o to nestojím. Ale ona se prostě snaží dál.“ Byl rozzuřený. Takhle jsem ho snad ještě neviděla.

Lehce jsem ho pohladila po tváři. Já jsem byla velmi teritoriální. A něco ve mně mi říkalo: Edward je můj, nedám jí ho, budu klidně bojovat. Moje liška ke mně takhle promlouvala, chránila si svoje území.

Uklidnil se a na tváři se mu usídlil jemný úsměv.

„Ale ty jsi moje a já tě nepustím,“ zašeptal. Usmála jsem se. Měl stejný tok myšlenek?

„A já se nepustím tebe, takže má smůlu.“ Pevněji jsem ho objala. Měla jsem ještě hodně otázek, ale nic pro mě nebylo důležitější než jeho pevné ledové, ale přesto příjemné objetí.

Celý den jsme si povídali o všem, co se nám stalo. Edwarda zajímalo, jak jsem přišla na to, že se proměňuji. A mě zase zajímalo, jestli s někým byl ještě přede mnou. K mému naprostému úžasu ta nejkrásnější osoba na světě řekla, že nikoho.

Bylo mi takhle vážně velmi, velmi příjemně.

„Bello, nastoupíš sem do školy?“ zeptal se najednou, když nosem přejížděl po mé tváři.

„Asi jo. Sestra už, myslím, dneska jela dát přihlášku. Co je dnes za den? Sobota, že? Tak už v pondělí. A co ty?“ zeptala jsem se.

„Já taky. Jaká náhoda.“ Šťastně se zasmál.

„Taky nechceš jít domů, viď?“ zašeptala jsem mu do kůže na krku.

„Ne, vůbec se mi nechce. Co kdybych tě zítra představil svojí rodině? Když jste se potkali naposledy, nebylo to u vhodné příležitosti,“ uchechtl se.

„Tak dobře. Ty už moji rodinu znáš,“ zasmála jsem se. Doufala jsem, že jeho rodina byla tak úžasná, jak mi říkal. S výjimkou Anne.

Šiniči:

Stál jsem v koupelně před zrcadlem a pohrával jsem si s malou saténovou krabičkou v ruce. Ano, chtěl jsem ji požádat o ruku. Tak strašně jsem ji miloval, že to není možné ani v nadpřirozeném světě.

Miloval jsem ten její krásný šťastný úsměv, její překrásné oči, ať byla v jakékoliv podobě. A její obličej... ten nešel ani popsat. Ti nejlepší básníci by ji vyznačovali jako anděla, boha. Tak byla krásná.

Byl jsem jí poblázněný hned první den, co jsem ji potkal. Ta její krása, červenající se tváře a spokojený úsměv její sestry, když uviděla, že se Misao líbím. A na myšlení jsem si nakonec nechal její rty.

Ty slaďounké, jemné, saténové lupínky. Náš první polibek… v mém dlouhém životě jsem ještě nic lepšího neokusil. Nic krásnějšího snad neexistovalo. Chtěl jsem ji požádat o ruku už dřív, ale hledal jsem správnou příležitost. A když se Bella zamilovala do Edwarda, byla Misao nejšťastnější za celých… několik tisíc let.

Vyšel jsem z koupelny s hlubokým nádechem a šel jsem k nám do ložnice. Misao ležela na naší obrovské posteli. Její obličej nebylo to jediné, co ji dělalo krásnou. Měla úžasné ženské tělo, úžasné křivky, nad kterými jsem vždycky žasnul, a dokázaly mě vyvést z míry.

Přišel jsem k ní a posadil se vedle ní co nejblíž. Zvedla hlavu od knížky a zářivě se usmála. Natáhla se a vtiskla mi romantický polibek na rty. Ta sladkost!

„Ehm... Misao, chtěl bych se tě už delší dobu na něco zeptat.“ Lehce jsem ji vzal za ruku, postavil vedle postele a klekl si před ni. Okouzleně to sledovala.

„Misao, jsi můj život. Za celou svoji existenci jsem nepotkal nikoho tak… úžasného, okouzlujícího, krásného jako jsi ty. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled a nemohl se od tebe odtrhnout. Proto se tě ptám. Misao Sophie Swan, uděláš mi tu obrovskou čest a staneš se mojí ženou po zbytek našeho života?“

„Šiniči...“

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepřidala kapitolu, ale vážně jsem neměla čas. :(

Chtěla jsem psát, ale nějak mi to nešlo, ale konečně jsem dopsala tu kapitolu! :D

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rising moon - 6. kapitola: