Tak, máme tu druhou kapitolu. To bylo ale rychlý, co? A máme tu den odjezdu z pohledu Belly. Jaké měla pocity? Co všechno se v tento den stane? To se dozvíte zde.
12.12.2010 (07:30) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1414×
Ráno jsem se probudila s obvyklou dobrou náladou. Vyskočila jsem z postele a rychle běžela do koupelny, kde proběhl „ranní rituál" a já už si to vesele hopkala dolů ze schodů. Po jejich úspěšném zdolání, bez jakéhokoliv pádu, jsem vešla do kuchyně a udělala si snídani. Vzala jsem si pouze mléko a do něj nasypala cornflakes. Neměla jsem nějak chuť ani potřebu udělat si nějakou velikou snídani. Když jsem dojedla, umyla jsem po sobě mystičku a snažila se co nejrychleji vyběhnout schody. Opět se mi to povedlo bez jakéhokoliv zaškobrtnutí. Prudce jsem otevřela dveře do svého pokoje, až jsem se zapotácela. Bello, uklidni se! okřikla jsem se v duchu. Vešla jsem do svého pokoje a ještě jednou zkontrolovala, jestli mám všechno, co potřebuji. Málem bych zapomněla na Tedyho! Tedy byl můj plyšový méďa. Sice mu již chybělo jedno oko, byl opelichaný a politý limonádou, ale pro mě to byl ten nejhezčí a nejmilejší dárek, jaký jsem si kdy mohla přát. Pamatuji si, jako by to bylo dneska.
„Mami, tohle je taky pro mě?" zeptala se hnědooká dívka maminky.
„Ano, miláčku. Tenhle je taky pro tebe. Vidíš? Santa tam nechal jmenovku," usmála se na ni maminka a objala svého manžela.
„Jupí!" zavýskla dívka a hbitě roztrhala barevný papír, který tu neidentifikovatelnou věc pokrýval. Když se zbavila poslední části papíru, naskytl se jí nádherný pohled. V rukou držela hnědého plyšového medvídka s malými černými očky a roztomilým semišovým čumáčkem.
„Děkuji, Santo," šeptla neslyšně a podívala se svými čokoládovými očky na medvídka.
Z mých sentimentálních myšlenek mě vytrhl až zvuk zvonku. Vzala jsem si své věci a pomalu sešla schody. Dole jsem odložila tašku, položila Tedyho a došla otevřít. Před dveřmi stála Alice. Její zelené oči mě pozorovaly, na vílí tváři se jí zračil široký úsměv.
„Bello!" vypískla a skočila mi kolem krku.
„Alice," vydechla jsem přidušeně.
„Promiň," pronesla tiše, sklopila pohled dolů a mírně se začervenala.
„V pohodě," usmála jsem se na ni a objala ji, jak nejpevněji jsem uměla. Když jsem ji pustila, Alice se na mě opět zářivě usmála. Ten její úsměv byl úplně plný nadšení z nadcházejícího výletu.
„Posaď se," řekla jsem a rukou jí pokynula k pohovce. Vděčně se na mě usmála a znaveně se posadila na sedačku. Její rozčepýřené vlasy jí opět trčely do všech stran a ona zhluboka oddechovala. Musela jsem se usmát. Ona se za ta léta, co se známe, vůbec nezměnila. Podívala jsem se směrem, kde odložila svoji tašku. Vůbec jsem se nedivila, že tak těžce oddychuje. I mně by dělalo potíže unést tak velikou tašku natož Alice, takové drobné dívce. Opět se ozval zvonek. Bylo mi jasné, kdo to je. Otevřela jsem dveře a tam stála Rose. Její dlouhé blonďaté vlasy jí splývaly pod ramena, velké borůvkové oči byly plné nadšení stejně jako u Alice. Když mě uviděla, její perfektní ústa se roztáhla do krásného úsměvu.
„Ahoj, Bello!" pozdravila mě a objala. Její sevření bylo sice trochu volnější než Alicino, ale cítila jsem se v něm stejně dobře.
„Můžeme?" zeptala jsem se jich hlasem plným očekávání.
„Jdeme na to!" vykřikla Alice a už se jako velká voda tlačila ke dveřím, které se jí po chvíli a pár neúspěšných pokusech, které byly doprovázeny Rosaliiným zvonivým smíchem, podařilo otevřít a ona a Rose vyšly ven.
„Bello, vy už jedete?" vydechla mamka, která se náhle vynořila vedle mě ještě v noční košili. Místo odpovědi jsem ji jen pevně objala.
„Dávej na sebe pozor, Bello," řekl táta a jeho obvykle pevný hlas se třásl.
„Neboj se," usmála jsem se a objala ho stejně pevně jako mamku. „Ani se nenadějete a já už budu zpátky," řekla jsem jim s úsměvem. Ještě jednou je oba objala a vyšla z domu.Holky už netrpělivě přešlapovaly před mým autem.
„Můžeme?" zeptala se mě Rose.
„Jistě," odpověděla jsem jí s úsměvem a otevřela kufr u auta. Stálo za to pozorovat Rosaliin výraz, když viděla Alice strkat svou velkou tašku do kufru mého auta, ale mnohem zábavnější bylo pozorovat její výraz, když se to Alice povedlo. Nakonec jsem do kufr nastrkala svoji i Rosaliinu tašku a mohly jsme vyjet. První budu řídit já. Do auta, i když bylo trochu starší, se vešlo šest osob, takže se nám bude spát celkem pohodlně - a když tak přespíme v nějakém motelu, kterých budou po cestě mraky. Když jsme zkontrolovaly, jestli nám něco nechybí, tak jsme konečně vyjely. Dostat se ven z L.A. bylo celkem složité, jelikož ty klikaté ulice jako by neměly konce. Stále se opakovaly ty samé obchody, budovy a dokonce jsme se dostaly až k filmovým studiím, kde nám poradili, kudy se dostat ze spleti těch složitě propletených ulic, takže nakonec jsme se z nich úspěšně vymotaly a mohly se vydat směr San Francisko.
„Sbohem, Los Angeles!" vykřikla radostně Alice.
„Směr San Francisko!" připojila se k ní Rose. A celým autem se ozval dívčí smích doprovázený občasnými výkřiky radosti.
Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Road Trippin - 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!