Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Road Trippin - 2. kapitola

15.12.2010 (21:30) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1250×

Autem se ozvalo Alicino tichounké pochrupkávání. Bylo kolem šesté ráno a pomalinku se rozednívalo. Nemůžu uvěřit, že jsem vydržela řídit celou noc a ani jsem se po tom necítila ospale. Už jsme byly skoro u San Franciska, ale stále nám kus cesty chyběl.

„Už tam budem?“ ozvalo se ze zadního sedadla. Rose se zrovna probudila, jelikož jí byla ta rozespalost slyšet v hlase.

„Ještě nám nějaký ten kilometr chybí,“ odpověděla jsem s mírným úsměvem. Koukla jsem se do zrcátka a uviděla něco, co se jen tak nevidí. Rose měla své hladké, blonďaté vlasy rozcuchané do všech stran. Mírně mi svým vzhledem připomínala Alice. Tiše jsem se zasmála, ale asi to nebylo dost tiše.

„Je tu něco k smíchu?“ zeptala se mě Rose. Jen jsem pobaveně zakroutila hlavou a radši se dál věnovala řízení. Nerada bych Rose naštvala, zvlášť takhle ráno.

Náhle se ozvalo zívnutí, doprovázené Roseiným chichotáním. Alice jen nesouhlasně zamručela, načež Rosaliino chichotání přešlo do mírného smíchu. Alice nahlas zívla a začala se smát.

„Rose, moc se nesměj, jelikož kdybys viděla sebe, tak by ses nesmála,“ řekla Alice, když se přestala smát. Zase jsem se zasmála. Ze zadního sedadla se ozvalo šokované vydechnutí a hned na to jsem uslyšela zvuk, který jsem nedokázala určit. Chvíli byl klid, ale pak se autem ozval ječivý zvuk. Jako když taháš kočku za ocas. Lekla jsem se a prudce sešlápla brzdu. Chvilinku jsme se točily po silnici. Když auto zastavilo, tak se nečekaně nahnulo na stranu, ale pak se zase vrátilo do polohy na všech kolech. Ještě že za námi nikdo nejel.

„Sakra! Rose! Málem jsme se vybouraly! Mohly jsme se zabít!“ zařvala jsem, až mi hlas přeskakoval. Otočila jsem se a viděla Rose, jak s vyděšeným výrazem kouká do kapesního zrcátka, které zřejmě vytáhla z kabelky, která se povalovala u Aliciných nohou.

„Jsem zrůda,“ pípla Rose do ticha.

„To není žádná novinka,“ pronesla Alice s ironií. Zase ji popichovala, avšak Rose si na to už zvykla.

Náhle se autem ozval Rosein smích. Neudržela jsem se a začala se smát taky. Alice na nás chvíli koukala jak na úplné pitomce, ale pak se začala smát taky. Padla jsem hlavou na volant, načež auto začalo troubit a my se začaly smát ještě více. A tak jsme tam chvíli stály uprostřed silnice a všechny se smály jak pitomci. Radši jsem zajela ke kraji silnice, protože jsem ve zpětném zrcátku uviděla odraz stříbrného Volva.

„Ale teď vážně,“ řekla Rose se stopami smíchu v hlase. Otočila jsem se na ni, jelikož mě zajímalo, co z ní vypadne tentokrát.

„Jo, Rose. Mazej si do kufru pro hřeben,“ uchechtla se Alice a trhaně se nadechla. V jejím hlase byl ještě jasně slyšet smích.

„Dobrý nápad! Bello! Mohla bys mi prosím otevřít kufr?“ drkla do mě Rose. Vytáhla jsem klíče ze zapalování a natáhla k Rose ruku.

„Otevři si ho sama. Tady máš klíčky.“ Přikývla a vytrhla mi klíče z ruky. Jen jsem se zasmála jejímu počínání. Mezitím Rose otevřela kufr, našla svoji tašku a začala se v ní přehrabovat.

„Mám ho!" zakřičela Rose. Ozvalo se bouchnutí dveří a já svůj pohled zaměřila na Rose, která si hřebenem česala vlasy. Po chvíli, která byla prokládána nadávkami všeho tipu, se jí je konečně podařilo upravit do jejich normální polohy. Alice ji přestala sledovat a začala přelézat ze zadní sedačky na přední. Chtěla jsem se jí zeptat, co to dělá, ale přerušila mě.

„Jdu si sednout na místo spolujezdce,“ řekla Alice a už seděla vedle mě a vesele se na mě zazubila. Úsměv jsem jí opětovala a nastartovala auto. Na silnici po nás zůstaly jen pozůstatky našeho smyku v podobě černých čar.

„Už tam budeme?" ozvala se zase Alice, už po několikáté za poslední hodinu. Začalo mě to štvát, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Alice, sklapni! Až tam budeme, tak tam budeme!" odpověděla jí rozčileně Rose. Vděčně jsem se na ni do zrcátka usmála.

„Alice, Rose má pravdu," souhlasila jsem. Alice něco neidentifikovatelného zamumlala a na chvíli ztichla.

„Co kdybychom někde zastavily a převlékly se do něčeho jiného?" zeptala se náhle Alice s nadějí v hlase.

„To je dobrý nápad, přece nebudeme chodit po San Francisku v teplákách a roztrhaném tričku. Bells, zastav tady," přitakala Rose. Pomalu jsem tedy zajela k odpočívadlu a vypnula motor. Slyšela jsem jen dvojí prásknutí dveří a holky už stály vzadu u kufru. Vystoupila jsem tedy taky.

„Hele, a nebojíte se, že nás tu někdo uvidí?" Alice mi věnovala skeptický pohled. Já jsem jí na oplátku věnovala otrávený škleb.

„Tak se oblíkneme v autě," pokrčila rameny Rose. Souhlasně a zároveň radostně jsem kývla.

Rose ze své tašky vytáhla minisukni a rudý top s hlubokým výstřihem, který byl přesně podle jejího stylu. Vyzývavý, ale ne tak, aby bylo vidět úplně všechno. Přece nebyla nějaká lehká dívka. Alice si zas vyndala zelené, květované šaty se stuhou pod prsy. Když jsem si ji v nich představila, připadala mi jak nějaká víla. Já jsem si vytáhla černé tílko a bílé šortky.

„Holky, vypadáme skvěle." prohlásila Rose po tom, co jsme se všechny převlékly. Musela jsem s ní souhlasit. Alice si ještě upravila šaty, Rose ozdobila rty leskem a já si shrnula tílko dolů.

„San Francisko čeká!" zvolala Alice a naskočila do auta.

„Bože!" zasmála se Rose a nastoupila taky.

„Jedem! Ať tam aspoň do večera jsme!" souhlasila jsem a sedla si za volant. Rose si sedla na sedadlo spolujezdce a my vyjely. Vesele jsme se bavily a pokračovaly v cestě. Už se začalo stmívat, když jsem uviděla domy, mrakodrapy a budovy firem. Úžasem jsem otevřela pusu. Ne, že bychom tohle v L.A. neměly, ale když jsem tu byla naposledy, tak jsem si okraje města zas tolik nevšímala.

„San Francisko!" vydechly jsme všechny najednou.

„Konečně jsme tady!" zavýskla Alice a začala si pobrukovat nějakou melodii, přičemž poskakovala na sedačce.

„Jak malá," řekla Rose pobaveně tak, abych to slyšela pouze já.

„A proto, ji máme tak rády," usmála jsem se na Rose a ona mi úsměv opětovala.

Mrkla jsem se do zrcátka na Alice, která měla bradu až na hrudníku. V jejích očích se odrážela rozsvícená světla domů a pouličních lamp. Vypadala jako malé dítě, které poprvé uvidělo Santu. Nevím proč, ale vyvolalo to u mě široký úsměv. Připadala jsem si najednou dospěle, jako kdyby Alice byla moje dcera. Mírně jsem se svému myšlení uchechtla.

„Co kdybychom někde přespaly? Třeba v nějakém hotelu?" zeptala se Rose. Neodpověděla jsem jí, pouze jsem s unaveným úsměvem kývla. Alice to bylo podle mě jedno, jelikož stále zírala z okna se stejným výrazem jako před chvílí.

„Tak se někoho zeptáme," navrhla jsem. Rose kývla.

„Zastav!" zakřičela náhle Rose. Chtěla jsem se jí zeptat proč, ale když jsem se na ni otočila, viděla jsem pouze, jak stahuje okýnko a ptá se nějakého kluka na cestu. Po chvíli mu poděkovala a dala si něco do kapsy u sukně.

„Máme prý jet rovně, pak doprava a je to ta největší budova nalevo."

„Fajn."

Když jsme dojely přesně na místo určené tím úžasným klukem, jak ho popsala Rose, uviděly jsme velikou budovu, která měla aspoň dvacet pater. Nevypadalo to zrovna levně.

„Vím, na co myslíš." řekla sebejistě Rose. Než jsem stačila něco říct, vytáhla z kapsy své sukně papírek. Chtěla jsem se zeptat, na co to je, ale opět mi skočila do řeči.

„Dal mi ho ten slaďouš. Řekl mi, že jeho otec je tady ředitel a že takový kočky, jako jsme my, to u nich mají zadarmo."

Sice mi to připadalo jako naprostá blbost, ale věnovala jsem Rose jeden ze svých vševědoucích úsměvů a vjela na parkoviště. Na parkovišti stálo jedno auto vedle druhého, ale nakonec jsme našly místo, kde jsme zaparkovaly.

„Alice?" strčila jsem do ní. Bez reakce

„Alice!" zařvala na ni Rose, až jsem myslela, že mi praskl bubínek v pravém uchu, ale mělo to správný účinek. Alice vyskočila, až se praštila do hlavy o strop auta.

„Au! Co je?" koukla na nás nechápavě Alice.

„Vystupovat! Jde se do hotelu!" zavelela Rose. Vytrhla mi klíče z ruky, otevřela si kufr, z něhož si vytáhla tašku, a hodila mi klíče nazpět. Napodobila jsem její postup. Vyndala jsem z auta tašku sobě a Alice, zamkla auto a šla jsem za Rose. Když jsme vešly do hotelu, zamířily jsme si to rovnou k recepci.

„Co si budete, dámy, přát?" zaptal se nás slizký recepční. Bylo vidět, že má za sebou pár plastik a měl nastřelené vlasy. Rose mu ani neodpověděla a podala mu lísteček od Slaďouše (rozhodla jsem se mu tak říkat, jelikož neznám jeho jméno). Slizoun si ho chvíli prohlížel a nakrabatil čelo. Asi dělal, že umí číst. Náhle se mu čelo vyhladilo a on si povzdechl.

„Dvanácté patro, pokoj číslo tři sta," oznámil nám recepční a podal nám klíče od pokoje. Poděkovaly jsme a už jsme se hrnuly k výtahu. Zmáčkla jsem tlačítko a když výtah přijel, nastoupily jsme do něj a vyjely až do dvanáctého patra. Našly jsme pokoj číslo tři sta, otevřela jsem a my vešly dovnitř.

„Páni," poklesla mi brada, když jsme vešly dovnitř.

Pokoj byl obrovský. Pustila jsem tašku a rozhodla se prozkoumat terén. Podle dvou žuchnutí, které jsem uslyšela, holky se rozhodly udělat to samé. Přešla jsem do pokoje, který byl ložnice. Uprostřed místnosti stála velká postel pro dva, ale my se ni s holkama v pohodě vejdeme. V místnosti byly ještě jedny dveře. Otevřela jsem je a naskytl se mi pohled na obrovskou koupelnu. V rohu stála sprcha a vana, na levé straně bylo umyvadlo a pár skříněk. Zůstala jsem ohromeně stát ve dveřích.

„Bello! Rose! Pojďte sem! Tohle musíte vidět!" zavolala Alice. Rychle jsem vyběhla z koupelny a následovala Alicino volání, až jsem došla na obrovskou terasu, ze které byl výhled až na most Golden Gate.

„Krása, co?" zeptala se nás Alice. Jen jsem omámeně přikývla. Chvíli jsme tam jen tak stály a zíraly na tu nádheru, jelikož se ani jedna z nás nedokázala okouzlením pohnout, když vtom někdo zazvonil a Rose šla otevřít. Slyšela jsem pouze otevření dveří, nesrozumitelné mumlání a následné zavření dveří.

„Holky! Neuhádnete, kam a s kým jdu dneska večer!" přihopkala šťastně Rose.

„Vsadím se, že jdeš ven se Slaďoušem." Otočila jsem se na ni s vítězným úsměvem. Odpovědí mi bylo jen zběsilé kývání hlavou nahoru a dolů, až jsem se divila, že si Rose neutrhne hlavu.

„Tak to tě musíme náležitě připravit!" vypískla nadšeně Alice. Chytla Rose za ruku a už ji odváděla k místu, kde jsme opustily naše tašky a já už jen slyšela po chvíli bouchnutí dveří do ložnice. Svobodně jsem se nadechla a nechala teplý, San Franciský větřík, aby mi ovál obličej. Neodolala jsem a rozhodla se, že se půjdu projí po okolí. Zavřela jsem dveře na terasu a šla za holkami do ložnice. Když jsem vešla dovnitř, uviděla jsem, jak Alice a Rose vcházejí do koupelny. Potutelně jsem se usmála a začala se prohrabovat v tašce. Vytáhla jsem si jeansy, tričko s krátkým rukávem a mikinu. Obula jsem si tenisky a vyrazila ven. Vylezla jsem ven a rozhlédla se po ulici, na které byl všudy přítomný shon. Každý někam spěchal, ale pouze já jako bych si udělala čas se zastavit a prohlédnout si krásu večerního San Franciska. Zavřela jsem oči a nechala jsem na sebe dýchnout atmosféru San Franciska. Opět jsem je otevřela a to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech.

„Jacobe?" zašeptala jsem šokovaně.  Jakmile si mě všimnul i on, zaběhl do postranní uličky. Rozběhla jsem se za ním.

„Jacobe! Jacobe, kde jsi?! Jacobe!" zavolala jsem do té postranní uličky, do které zaběhl, ale odpovědí mi bylo pouhé zašustění větru.

Takže, chcete vědět, co Rose zažila při rande? Pokud ano napište to do komentáře, abych věděla, na co se mám připravit. :D

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Road Trippin - 2. kapitola: