Možná, že si někteří z vás pamatují na název téhle povídky. V dnešní kapitole se posuneme o pár kilometrů dále, navštívíme Yreku a z Alice se stane odvážná ochránkyně Rose.
27.03.2011 (18:45) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 921×
Rosalie:
Tiše jsem sledovala krajinu, která ubíhala za okénkem. Samé holé pláně, které byly občasně zarostlé malými keři a stromky. Otráveně jsem si povzdechla. Pomalu jsme se blížili k hranicím s Oregonem. Byla jsem ráda, že už vypadneme z Kalifornie. Kalifornie pro mě byla denním stereotypem. Ale Oregon byl něco nového. Neznámého. Upřímně jsem se těšila a nedočkavě jsem počítala hodiny, minuty, ba i vteřiny, které zbývaly. Také jsem doufala, že se mi opět nestane to, co v San Francisku. Možná, že právě proto holky řekly, že budeme zastavovat pouze, když budeme muset tankovat. Jejich návrh se mi nelíbil a razantně jsem jim to zatrhla. Nezničíme si přeci celý "výlet" kvůli jednomu hlupákovi.
Tmu náhle prosvítila jasná světla blížícího se města. Vzrušením jsem se zvedla ze sedadla a naklonila jsem se dopředu.
„Yreka?" zeptala se mě Alice.
„Nejspíše," odpověděla jsem a očima zkoumala každý domek okolo. Před námi stála tabule, která byla jemně osvícena. Alice přizastavila.
„Přečti to."
„Vítejte v Yrece. Počet obyvatel: 7124." Pokrčila jsem rameny a stočila svůj pohled na Alice. Ta se podívala na kontrolky.
„Musíme natankovat." Kývla jsem na souhlas.
Zastavili jsme u benzinové pumpy, která byla u silnice. Bella se mírně zavrtěla, avšak nevzbudila se. Dále pokojně spala. Alice vystoupila a já přemýšlela, jestli mám také. Nebyla jsem si sebou vůbec jistá. Přilepila jsem obličej na okénko a rozhlédla se po okolí.
Zpozorovala jsem dva kluky, kteří Alice se zájmem pozorovali. Možná, že se ti to jen zdálo, pokoušela jsem se mylně uklidnit. Zmocnila se mě panika. Co mám udělat? Mám to Alice říct, nebo si to nechat pro sebe? Co když je to jen má osobní paranoia? Bylo to hrozné dilema. Nervózně jsem si skousla ret a ještě jednou jsem se jejich směrem podívala. Jeden z nich se rozešel k Alice.
Snažila jsem se splynout se sedačkou. Připadala jsem si jak voják ve válce. V mé soukromé válce. Nechtěla jsem vylézat, když se k nám řítil nějaký pochybný člověk. Ale Alice byla kamarádka. Zoufale jsem svraštila obočí. Musela jsem udělat to, co bylo správné! Odevzdaně jsem si povzdechla. Sáhla jsem po klice a zaváhala. Opravdu to chci? Zlobně jsem potřásla hlavou. Razantně jsem chňapla po klice a prudce jsem vystoupila. Ihned jsem své volby litovala.
Nejistě jsem vystoupila a chvíli počkala, než získám na podpatcích rovnováhu. Stoupla jsem si vedle Alice a usmála se na ni.
„Děje se něco?" Alice se tvářila nanejvýš podezřívavě.
„Ne. Nic se neděje. Co by se asi mělo dít?" Roztržitě jsem se zasmála. Alice se na mě s nedůvěrou podívala. Ještě jednou jsem se usmála, abych ji ujistila v mých lživých slovech. Vypadala, že mi věří. Opět jsem se ohlédla. Ten kluk byl stále blíže. Přeběhl mi mráz po zádech. Dostala jsem strach, že by mohl být jako... jako... nemohla sem si vzpomenout na jeho jméno. A vlastně jsem byla i ráda.
Byl téměř u nás. Cítila jsem, jak se mi klepou kolena. Cítila jsem se jak hromádka rosolu. Roztřesenou rukou jsem šťouchla do Alice.
„Rose! Sakra! Co děláš?" rozčilovala se nad vylitým benzinem. Pouze jsem dál zírala na toho kluka. Bála jsem se. Připomnělo mi to ten večer. Musela jsem se chytit střechy auta. Vůbec nevím, co to do mě vjelo.
Alice zpozorovala, co to tak tupě sleduji. V jejích očích se okamžitě objevilo pochopení. Soucitně se na mě zadívala.
„Rose, neboj. Jsem tu já a on by si na tebe určitě nic nedovolil. Nejde za námi," zašeptala. Snažila se mě uklidnit a povzbudit. Já jí za to byla nesmírně vděčna.
Jsem tu já. Ta slova z jejích úst zněla tak jistě. Snažila jsem se svůj vyděšený obličej donutit k úsměvu. Ona, se svou výškou, by si troufla na dvoumetrového kluka. Jen ta představa mě vyděsila i pobavila zároveň.
„Ahoj, kočky." Sebejistě došel až k nám.
„Odplav," pokynula mu rukou Alice. Nevěnovala mu jediný pohled.
„Ale, ale. My se zlobíme?" zašišlal na ni.
„My ne. Pouze já," odpověděla s klidem Alice .
„Aha," odpověděl "inteligentně". Musela jsem si rukou zakrýt ústa, abych se nesmála.
„Odplav," zopakovala Alice s větším důrazem. Téměř to křičela. Kluk pouze zvedl ruce v obraném gestu a pozadu couval.
Alice se na mě usmála a popadla mě za ruku. Zaběhly jsme zaplatit a vrátily jsme se k autu se spící Bellou.
„Alice, jsi skvělá," usmála jsem se, když jsem dosedla na své místo.
„Já vím," uchechtla se Al. Natáhla jsem se k ní a objala ji. Potřebovala jsem to jako sůl. Ona neváhala a objetí mi opětovala. Spokojeně jsem přivřela oči.
„Můžem?" zamumlala mi Alice do vlasů.
„Jasně!" vyhrkla jsem a rozpačitě se usmála.
Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Road Trippin - 5. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!