Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina? Ano, nebo ne? - 1. kapitola

17.05.2011 (15:00) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2413×

Prolog

Jmenuji se Isabella Marie Volturi. Mám naprosto dokonalý život. Okolo sebe mám milující rodinu a přátelé. Nikdy mi nic ke štěstí nechybělo. Cokoliv jsem potřebovala nebo chtěla, jsem také dostala. Nemůžu si na nic stěžovat. Už od malička jsem byla vychovávaná v přepychu a kráse, vždyť si to taky zasloužím, jsem přeci jenom upíří princezna. Můj otec je Aro Volturi a je neoficiální vládce všech upírů, spolu s jeho bratry, mými strýčky Marucusem a Caiem, tvoří královskou rodinu, která dohlíží na to, aby se dodržovaly zákony.

Existuje však jedna jediná věc, která mi v životě chybí a to je maminka. Nikdy jsem svoji biologickou matku nepoznala, protože zemřela při porodu, ale dala mi to nejcennější a to můj život. Jediné, co mi zůstalo, je jedna ušmudlaná fotka. Táta totiž po její smrti všechno vyhodil. Nedokázal se dívat na nic, co mu jeho velkou lásku připomínalo. Ale i přesto jsem nikdy nepoznala, co je trpět nedostatkem lásky nebo pozornosti. Toho všeho se mi dostávalo v hojné míře.

Dnes se chystá velká oslava. Už je to 80 let, co jsem se stala upírem. To je taky jedna z mála záhad. Jak je možné, že jsem se narodila jako obyčejný člověk, když můj otec je upír. Ale táta vždycky říkal, že jsem prostě celá po mamce, tak proto jsem i z velké části byla člověk. Celé své dětství jsem prožila jako přípravu na to, až se jednou ujmu trůnu a budu vládnout. Měla jsem to nejlepší vzdělání, jaké je jenom možné. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co všechno ztratím, až se stanu nesrmtelnou. Nelituji svého rozhodnutí. Bylo to to nejlepší, co mě kdy potkalo. Žít navěky je dar, kterého musím využít a co na to, že nikdy nebudu moci mít děti. S tím jsem se smířila už dávno. Za každý dar musíme něco zaplatit a já zaplatila.

Můj život se už brzy změní k nepoznání a až později si uvědomím, jakých zrad a podvodů se na mně dopustili, ale právě teď jsem si připadala jako ten nejbáječnější člověk na světě. A tak to zatím má být. Na trápení bude mnohem více času později.

1. kapitola

ROSE

Už je to zase tady. Každý rok vždycky uběhne tak rychle. Nestačím se ani ohlédnout a už je další rok za mnou. Moje nálada je opět na bodu mrazu. Emmett, můj manžel, už ví, že v této době se mnou není řeč. Nikdo z rodiny nechápe, proč se vždycky, když nastane květen, tak změním. Pro spoustu lidí je to měsíc, ve kterém se příroda probouzí, ve všem kvete nová naděje, ale pro mě je to měsíc utrpení a bolesti. Nikdo, kromě našeho čtenáře Edwarda, netuší, proč tomu tak je. Je to moje tajemství, o které se nechci s nikým dělit. Neřekla jsem to ani svojí lásce. Nevím proč, ale je to pouze moje bolest a nechci se o ní s nikým dělit. To jediné mi připomíná, že jsem kdysi byla milující a žijící lidská bytost a ne tohle monstrum.

Za týden to bude přesně 100 let, kdy mi zemřela moje milovaná dceruška. Ano 100 dlouhých a útrpných let. Nevěřila bych, že vydržím na světě tak dlouho. A nebýt Emmetta a taky moji rodiny tak bych se už dávno zabila a byla bych zase se svoji holčičkou. Každý pohled na láskou přetékající Esmé, na starostlivého Carlislea, nebo na Alice, když ji popadne nakupovací horečka, to je vážně pohled pro bohy. A co takový Jasper. Taky si zažil svoje, ale i přesto všechno se nevzdává a stále bojuje s lidskou krví. No jako poslední, i když ne vůbec na posledním místě, můj milující manžel Emmett. Je to takové trdlo a smíšek v jednom, ale i přesto ho nade všechno miluji.

Když jsem byla ještě člověk, tak jsem byla vdaná, ale byla to svatba z donucení. Rodiče se prostě dohodli, že si Joshe vezmu, a tak se taky stalo. Jediná krásná věc, která mě držela tehdy při životě bylo moje těhotenství. A potom, když se mi narodila Katie, to bylo ještě krásnější. Moje štěstí však netrvalo dlouho. Asi po měsíci moje holčička zemřela. To mě zlomilo. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Doma jsem se snažila trávit co nejméně času. A to se mi stalo osudným. Jednou v noci jsem se vracela od Jane a napadli mě dva muži, znásilnili a zbili mě. Myslela jsem, že je to můj konec, ale potom jsem najednou ucítila pálení, které se mi rozlévalo po celém těla. Chtěla jsem už být mrtvá a netrpět. Když to všechno přešlo a já se probrala, tak ze mě byl upír a taký člen moji nové rodiny. Stala jsem se Cullenová a jsem na to hrdá.

„Rose, zlatíčko, usměj se aspoň trochu,“ žadonil můj manžel.

„Já vím, že tohle není zrovna tvoje oblíbené období, ale co kdybys mi už konečně řekla, co tě tak moc trápí?“ naléhal.

„Emmette, prosím, nech toho. Jasně jsme se domluvili, že budeme respektovat, pokud ten druhý bude mít nějaké tajemství.“

„Já vím, ale tohle mě ničí. Nevím, co tě trápí. Netuším, jak ti můžu aspoň trochu pomoct. Schováváš se. Je to rok od roku horší. Proč to může Edward vědět a já ne?“ zuřil Emmett.

„Sám moc dobře víš, že bych to Edwardovi nikdy neřekla. Copak můžu za to, že umí číst myšlenky!“ vyjela jsem. „Je to moje osobní věc a nechci se s tebou hádat, až bude ten vhodný okamžik, tak ti to povím, ale prosím tě, už nenaléhej. Je to pro mě těžké už i bez tvých výčitek,“ pokoušela jsem se o smířlivý tón.

Emmett se na mě koukl a nechal to být. Věděl, že se mnou nehne.

„Rose, jsem připravený, můžeme vyrazit,“ volal na mě Edward.

„Dobře, už jdu,“ odpověděla jsem mu. „Zlatíčko, slibuji, že příští rok tam pojedeš ty místo Edwarda,“ dodala jsem směrem k Emmovi. Už je na čase, aby to věděli, dost dlouho museli snášet moje výkyvy nálad. Už je dál nemůžu takhle ničit, ale ještě letos to bude jenom moje setkání.

Rozloučila jsem se zbytkem rodiny a vyrazila s Edwardem směr Brighton, město mého mládí a lidského života. Každý rok tam s Edwardem jezdíme. Já se zastavím na hřbitově a uctím tak památku Katie. Edward si zavzpomíná na svoji minulost. Oba potom strávíme celou noc u lesního potůčku a povídáme si. Známe se opravdu skvěle. Někdo by si dokonce mohl myslet, že jsme milenci, ale opak je pravdou. Máme se rádi, ale jenom jako sourozenci a nejlepší kamarádi. Nikdy mezi námi nebylo nic víc, i když si to Carlisle s Esmé přáli. Nepřeskočila žádná jiskra. Já věřím, že Edward jednou najde tu pravou. Já jsem svého rytíře na bílém koni už potkala.

Stojím na hřbitově a nejradši bych prolila potoky slz, ale nemůžu plakat, a tak jenom tiše vzlykám. Je to už tak dávno, co jsem svoje zlatíčko chovala v náručí, kdy jsem ji hladila po jejich vláskách. Připadá mi to jako včera, kdy mi cucala prstík a koukala se na mě svými očkama. Byla tou nejkrásnější holčičkou na světě.

„Katie, zlatíčko moje, chybíš mi. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Den ode dne je to stále víc a víc. Miluju tě nade všechno na světě. Doufám, že se někdy opět setkáme. Miluju tě, sluníčko moje. Proč si mi musela odejít, vždyť si byla tak nevinná. Nikomu si nic neudělala, tak proč mi tě vzali. Prosím, vrať se mi zpátky, aspoň na chviličku, na malou chviličku, abych tě mohla zase pochovat a políbit. Ucítit znovu tvoji krásnou vůni. Ach, Katie, bolí to, pořád to strašně moc bolí a nikdy nepřestane....“

EDWARD

Stojím tu a koukám se, jak se moje milovaná sestřička trápí a já jí nemůži nijak pomoct. Nedokážu jí Katie vrátit. Je mi jí líto. Kolik věcí si musela už vytrpět, zaslouží si štěstí. Kéž se přes to jednou přenese a bude moct žít aspoň trochu normální život.

MEZITÍM VE STEJNÉ DOBĚ VE VOLTEŘE

„Jane!“ ječela jsem přes celý hrad.

„Co je?“ přiletěla.

„Vůbec nevím, jaké si mám vzít šaty. Za chvilku tu jsou všichni hosté a já ještě nejsem připravená,“ stěžovala jsem si.

Za dobu svého upírství jsem si zvykla, že mi jsou všichni k dispozici. Kdykoliv, cokoliv potřebuju stačí říct a vše je hned splněno. Někdo by mohl říct, že jsem rozmazlená, ale není to tak, vždyť jsem princezna, tak si snad můžu nějaký ten luxus dovolit.

„Co tyhle tyrkysové, vynikne ti v nich tvoje dokonalá postava?“ ptala se Jane.

„Hmm, ty by ušly, ale už jsem je měla na oslavě Arových narozenin, přece si je nevezmu podruhé.“

„Jé promiň, zapomněla jsem,“ dodala se smíchem. „A co třeba tyhle růžové? Je to přece dárek od Marca, určitě bude mít radost, když si je vezmeš.“

„Já věděla, že ty něco vymyslíš,“ řekla jsem a objala svoji kamarádku.

„No dost řečí a honem je na sebe hoď, musíme si pospíšit,“ popoháněla mě.

Rychle jsem se oblékla, namalovala, učesala a mohly jsme s Jane vyrazit do velkého sálu, kde už vše bylo připraveno. Aro opět pozval snad všechny upíry.

Oslava byla naprosto úžasná, stejně jako všechny předchozí. Bavila jsem se skvěle, ale už mě docela štvaly ty okoukané tváře. Nikdo, kdo by stál za hřích. Je pravda, že na hradě máme pár upírů, kteří jsou opravdu k nakousnutí, ale s těmi nesmím nic mít. Vzhledem k tomu, že za pár let jim budu vládnout, by to nedělalo dobrotu. Přece jenom bych si potom těžko získávala zpátky respekt, musí už od začátku vědět, kam patří. Já jsem princezna a jen tak s někým se nazahodím. Měla jsem už pár potulných nomádů, kteří se u Ara zastavili, ale nic moc a od té doby si vybírám své kandidáty pečlivěji. Největší sranda je stejně s lidskými muži. Jsou tak okouzleni mojí krásou a navíc potom poslouží jako skvělá svačinka.

Vtom jsem dostala nápad. Co takhle poprosit Ara o trochu volnosti, rozkoukat se po světě, poznat lidský život trochu blíž. To by mohlo být super. Budu ho muset o to požádat, třeba jako můj narozeninový dárek k mým 80. narozeninám. No i když oficiálně slavím pouhé 70. narozeniny. Nevím, co to zase Ara popadlo, ale prvních deset let mého upírství mě schovával před zraky ostatních upírů a teď každý rok hrajeme tuhle komedii. Když jsem se táty ptala, proč ta přetvářka, tak mi řekl, že se tehdy bál, jak mě přijmou a nechtěl nic riskovat. Tehdy to byla moc zlá doba. Všude zuřily války a tak mě chtěl před tím vším ochránit.

Oslava se vydařila a já si ji užila, jak jen to šlo. Dokonce jsem zapomněla i na to, že jsem chtěla požádat Ara o volnost. Nějak mi v tu chvíli bylo všechno jedno, opět jsem byla ten nejšťastnější tvor pod sluncem.

Čas ve Volteře plnynul pomalu dál, ale osud již brzy zamíchá kartami.

× >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina? Ano, nebo ne? - 1. kapitola: