Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina? Ano nebo ne? - 2. kapitola

22.05.2011 (08:45) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1880×

2. kapitola

ROSE

Cestou domů jsem byla nervózní. Nevěděla jsem, jak jim to všechno mám říct. Co na to řeknou? Budou naštvaní, že jsem to před nimi takovou dobu tajila? Přece jenom jsme jedna rodina a ta by si měla důvěřovat. Hlodalo ve mně svědomí jako ještě nikdy. Měla jsem strach, ale na druhou stranu jsem byla smířená s tím, že už na tu bolest nebudu sama. Doufala jsem, že mi to všichni odpustí. Jenom nechci, aby mě všichni litovali. Nestojím o lítost. Chci jenom pochopení a vědomí, že stojí při mně.

„Za chvilku jsme doma,“ řekl Edward.

Děkuji, bráško.

„Nemáš zač. Uvidíš, oni to pochopí. Všechno bude dobré,“ dodal s úsměvem.

Jsem ráda, že ho mám. Nikdy bych nevěřila, že existuje přátelství mezi mužem a ženou, ale teď vím, že ano. V těch těžkých situacích vždycky stál při mně. Je to můj nejlepší přítel a nejlepší brácha.

Za chvilku jsme parkovali před domem. Emmett vyletěl ze dveří jako neřízená střela a už mě drtil v náručí. Byla jsem šťastná. Miluje mě a pochopí to. Vždycky mi důvěřoval a to se nezmění. Teď jsem si tím jistá.

Vešli jsme do domu a Emmett se mě chystal unést do pokoje. To mu ale nedovolila Esmé, které už mě objímala. Se všema jsem se přivítala.

„Myslím, že je čas, abych vám všechno vysvětlila,“ řekla jsem. Všichni na mě koukali vyjeveně. Ani se jim nedivím. Určitě by tohle nečekali. Jenom Alice se tak trochu uculovala. No jo no, naše vědma. Ta všechno musela vědět, už když jsem odjížděla. To bylo poprvé, co jsem se tak rozhodla. Alice se nikdy nekoukala na moje rozhodnutí, pokud se jednalo ohledně mojí tajné cesty s Edwardem, a za to jsem jí byla vždycky vděčná.

„Jestli nechceš, tak nemusíš. Je to jenom na tobě. Nido tě nenutí,“ říkala starostlivě Esmé.

„Ale já chci. Už dlouho jsem vás nechala takhle trápit. Je na čase, abych všechno vysvětlila,“ odpověděla jsem.

Všichni na mě upnuli svůj pohled a já začala vzpomínat.

„Bylo krásné letní ráno v Brightonu. Sluníčko svítilo a já se s rodinou vydala na další procházku. Venku bylo nádherně. Jako každý rok. Bylo mi 18 a celý svůj život jsem měla ještě před sebou.

„Večer jdeme na večeři,“ oznámil můj táta.

„A kam?“ zajímala jsem se. Jako vždy se všechno dozvím až jako poslední.

„James Hall nás pozval.“

To snad ne. James Hall je hodný, milý, starší pán, ale má 20 letého syna a můj otec se rozhodl, že z nás dvou udělá pár. Další nudný večer na obzoru. Opět budu odolávat svodům toho tupce.

„Musíš se tak tvářit?“ vyčítala mi matka. „Vždyť jsou to hodní lidé a velmi zábavní. A navíc víš, jaký majetek mají?“

„Ano, vím, ale když on je strašně nudný a nemám ho ráda, nahání mi strach,“ říkala jsem.

„Strach? Ale zlatíčko, to je jasné, že se bojíš, vždyť je to pro tebe něco nového. Nemusíš se vůbec strachovat. Láska je skvělá věc, jenom jí dej šanci,“ říkala s úsměvem.

Na to jsem neměla co říct. Zase mě nepochopila. Necítím k němu žádnou náklonost, o lásce nemůže být ani řeč, ale mám strach z jeho vystupování. Je tak chladný a v jeho tváři je jasně vepsaná krutost. Toho si ale rodiče nevšímají. Vidí pouze jejich velký majetek a to, že se mladému Hallovi líbím.

Den jako naschvál uběhl rychle. A já se připravovala na večeři. Chtěla jsem si vzít něco konzervativního, ale matka tomu hned zabránila a vnutila mi jiné šaty. Byly až moc vyzývavé. Nezbylo mi nic jiného, než si je obléct. Jsou to moji rodiče, a i když s tím nesouhlasím, musím je poslouchat.

Za chvilku jsme stáli v sídle Jamese Halla, který nás vítal.

„Vítejte, slečno Rosalie, dneska vám to opravdu sluší,“ vítal mě James.

„Děkuji.“

„Jsme rádi, že jste nás pozvali. A kdepak máte syna? Myslel jsem, že povečeří s námi?“ ptal se otec.

„Nebojte, o jeho společnost určitě nepřijdete. Musel na chvilku odejít, ale každou chvíli by měl být zpátky.“

Nemusel by to stihnout, doufala jsem v duchu. Ale to bylo jenom mé zbožné přání. Než jsme se stihli usadit, tak už byl mezi námi.

Josh Halle, vysoký, okouzlující, mladý muž. Vyhovující partie, která zaručí blaho budoucí paní Hallové. Tak ho popisuje můj otec. Já bych spíše řekla vysoký, nafoukaný tupec, který se otáčí za každou sukní. Ale to je věc názoru.

„Omlouvám se za zpoždění, ale musel jsem naléhavě odejít. Doufám, že jste se zatím dobře bavili,“ omlouval se.

Sedl si vedle mě a spustil příval svých lichotek. Zvedal se mi z něho žaludek. Večeře proběhla ve stejném duchu. Zbytečné tlachání dál pokračovalo. Po večeři se otec s matkou a pan Hall vydali do pracovny. Museli něco důležitého probrat.

Necelou hodinu jsem se stala jedinou společnicí Joshe a přišlo mi to jako peklo. Nechápu, co na něm ostatní vidí.

Naštěstí, za chvíli jsme odcházeli a já byla šťastná, že jsem další večer ve zdraví přežila. To jsem ale ještě netušila, co mě doma čeká.

„Rose, zlatíčko, musíme si s tebou promluvit,“ začal táta.

„Víš, myslím, že už jsi dost stará, abys některé věci pochopila,“ začala opatrně máma.

„James nám dneska řekl, že by si tě Josh chtěl vzít. Samozřejmě se nejprve zeptal nás a my jsme souhlasili. Uvidíš, že budete ten nejkrásnější pár na světě. Svatba by mohla být asi za měsíc. Všechno se akorát stihne připravit,“ říkal otec.

„Cože? Ale já si ho nechci vzít! Copak nezáleží na mně? Já si ho nevezmu!“ ječela jsem.

„Laskavě nezvyšuj na nás hlas, mladá dámo. My jsme tvoji rodiče, a když ti říkáme, že si ho vezmeš, tak to taky uděláš.“

„Ale já ho nemám ráda,“ protestovala jsem.

„Časem budeš,“ řekla chladně matka.

Aspoň od ní jsem čekala trochu pochopení. Přeci si ho nevezmu. Tohle není fér. Já se chci vdávat z lásky. Mít šťastnou rodinu.

„Nikdy ho nebudu mít ráda. Copak vám na mně nezáleží?“ plakala jsem.

„Právě, že záleží. Budeš mít zajištěnou budoucnost, co víc bys chtěla?“ řekl otec.

„Lásku, pochopení...“

„A dost, už nic nechci slyšet. Jasně jsem řekl, že si ho vezmeš, tak to taky uděláš. A už se o tom nebudu dál bavit. Jestli uslyším ještě slovo, tak si mě nepřej. Zítra k nám přijdou na večeři a Josh tě požádá o ruku a ty budeš souhlasit. Je ti to jasné!“ rozčiloval se otec.

„Ano,“ řekla jsem a utekla do pokoje.

To je můj konec. Nikdy už nebudu šťastná. Tohle musí být zlý sen. Ráno se probudím a nic z toho nebude pravda. Tohle jsem si opakovala, dokud jsem neusla.

Ráno bylo ale všechno stejné.

Hallovi přišli. Všechno proběhlo, jak si rodiče přáli. Za necelý měsíc byla velkolepá svatba. Byla to společenská událost roku. Joshe jsem den ode dne nenáviděla víc a víc. To jsem ale netušila, co všechno mě čeká po svatbě.

Svatba byla za námi a Josh se ukázal v pravém světle. Každý den chodil domů opilý. Každá maličkost ho rozčilovala a párkrát si svoji zlost vybíjel na mně. Nejdříve to bylo sem tam, později se to opakovalo stále častěji. Chtěla jsem se už zabít, když jsem zjistila, že čekám dítě. Když se to Josh dozvěděl, tak se úplně změnil. Ze dne na den se z něj stal pozorný manžel. Nemohla jsem si na nic stěžovat. Byla jsem šťastná. Když se Katie narodila a Josh zjistil, že je to holka a ne chlapec, tak se sebral a odešel pryč. Opět se všechno vrátilo do starých kolejí. Pil, každý den víc a víc, a v opilecké náladě mě bil. Naštěstí nikdy nesáhl na Katie. Měla jsem toho už dost, ale kvůli mému andílkovi jsem se to snažila vydržet.

A pak nastal ten černý den. Probudila jsem se a chtěla dát malé najíst, ale ona se nehýbala. Myslela jsem, že spinká, ale její tělíčko bylo studené a nedýchala. Byla mrtvá. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem ji tam viděla ležet. Měla zavřené očička a ve tváři spokojený výraz. Doktor řekl, že se to někdy stává a dítě z nepochopitelných důvodů zemře.

Proč to tehdy muselo potkat zrovna mě. Copak už jsem toho nevytrpěla dost. Navíc mi moje matka a otec vyčítali, že jsem špatná matka i manželka. O dítě jsem se prý nedokázala postarat a manžela si taky neumím udržet. Nikoho nezajímalo, že jsem tohle nikdy nechtěla. To oni mě donutili si ho vzít. A já za to teď pykám.

Chodila jsem jako tělo bez duše. Bez Katie ztratil můj život smysl. Netrávila jsem moc času doma. Stala jsem se pravidelnou návštěvnicí Jane. Byla to moje kamarádka z dětství. Moc dobře věděla, co se u mě děje, a byla mi velkou oporou.

Když jsem se jednou od ní vracela domů, tak mě přepadli dva muži, znásilnili a zbili mě. Myslela jsem, že umírám a byla celkem šťastná, protože jsem doufala, že zase uvidím Katie. A hlavně, že to peklo už skončí.

No a potom jste mě našli vy a přeměnili. Stal se ze mě upír a já našla svoji novou a opravdovou rodinu. A taky svoji osudovou lásku," dovyprávěla jsem jim svůj příběh. Všichni seděli a nebyli schopni slova.

„Je mi to líto, vím, jak to muselo být pro tebe těžké,“ říkala Esmé a objímala mě.

„Jsem rád, že jsi nám to konečně řekla,“ říkal s láskou Emmett.

Všichni mi moc pomohli a já věděla, že tohle je moje skutečná rodina, která mě drží nad vodou. Konečně jsem to všechno ze sebe dostala a je to nepopsatelná úleva.

<<< × >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina? Ano nebo ne? - 2. kapitola: