Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodinná tajemství - 1. kapitola

A hned tu máme první kapitolku s názvem Alice a nové šaty. Doufám, že se bude líbit. Budu vděčná za každý komentář, protože ty mě vždy nesmírně potěší a donutí napsat rychleji další díl. Díky všem.

07.02.2010 (16:45) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1112×

 

 

Alice a nové šaty

   

Darja Denali

 

 

 

Když jsem vyšla nahoru, otevřel se mi pohled do první části prostorného druhého patra. Okažmitě jsem si všimla obrovského kříže a nad ironičností se usmála, ale bez zbytečných otázek zamířila přímo k otevřeným dveřím, odkud se ozývalo štrachání a bouchání skříněk.

 

 

Když jsem přišla, zastavila jsem se a zírala. Můj pokoj byl zařízen dost podobně jako obývák. Jednu stěnu tvořilo jen okno, jehož část se dala otevřít. Od ní vlevo byla stěna vymalována diagonálními pruhy barev - první třetina oranžovou, druhá příjemnou žlutou a třetí bílá.

 

 

U téhle stěny byla přiražená i postel, nad ní několik poliček, malý noční stolek, vedle dvě skříňky. Vedle nočního stolku pak komoda. Naproti téhle stěně byla další tentokrát čistě bílá. Obrovský pracovní stůl zabíral polovinu stěny, na něm ležela lampička, bílý, kompaktní notebook.

 

 

Zbytek stěny pak zabírala knihovnička s poličkou upravenou pro CD a DVD. V koutě se pak dala najít velká hifi věž s reproduktory a na zemi ležel jemný, hebký, chlupatý koberec stejně jemně žluté barvy, jaká byla na stěně a z jaké byly ušity záclony.

 

 

Postel byla obrovská, povlečení se shodovalo se zbarvením zdi - oranžová, jemně žlutá, bílá a přes toto pozadí vždy zvětšenina motýla. Chvíli jsem zírala a nebyla se chopná hnout. U nás jsem vždy spala v jedné posteli s Kate v menším pokoji naproti tomu Carmeninu, který sdílela s Eleazarem. Tanya obvykle nedala jinak, než že si kdyžtak lehne dole a střídala se s Kate na směny. Oni totiž samozřejmě nespali. Nikdy. Jen já.

 

 

 Páni, kolik za to všechno museli utratit peněz? Vždyť je to muselo úplně zruinovat? Co blázní! Vždyť stačí, že jsem se jim vetřela do rodiny, přidělávám starosti ohledně toho, že musí dělat lidské jídlo a neustále poslouchat můj dech a tlukot srdce, hukot krve v žilách. Proč si přidělávají starosti? O to víc se cítím nesvá, když se takhle obtěžují! Určitě jim nezbylo moc peněz, aby pak koupili ještě něco sobě!

 

 

„Eh, Alice? Na co je ten pytel?“ zeptala jsem se nejistě. Velký světle modrý pytel na odpadky nepůsobil v pokoji zrovna dobře a narušoval dřevěnou atmosféru. Přitom koš byl pod stolem vedle kancelářského křesla, malý, ale dokonale ladící s ostatním vybavením Neuvěřitelný komfort.

 

 

Vrhla po mně úsměv, ale neodpověděla. Všimla jsem si, že je plný. Přešla jsem blíž a podívala se do pytle. Zděšeně jsem vyvískla.

 

 

„Ale, Alice, vždyť to jsou skoro všechny moje věci!“ Byla jsem zmatená. Proč je chce vyhodit?

 

 

„Jistě, přece tu nechceš chodit v něčem takovém? Koupíme ti mnohem hezčí a hodíme tě do gala. Divila bych se, kdyby se na tebe pak nelepil každý kluk ve škole.“ Ušklíbla jsem se jejím slovům. Ta představa se mi bůh ví jak nezamlouvala.

 

 

„Alice, prosím,“ začínám žadonit a v duchu proklínat svou neprozíravost, že jsem jí své věci hned na začátku nevzala.

 

 

„Ale no tak, Darjo! Já ti nakoupím nový šatník!“ zněla nadšeně, můj nezúčastněný výraz jí náladu nepokazil.

 

 

Nedala se zastavit, o půl hodiny později jsem stála na židli a ona mě oměřovala krejčovským metrem a cosi si zapisovala a čmárala do sešitku. Jediné co jsem stihla přečíst bylo ... pořídit plesové šaty, nejlépe modrá, černá a bílá, basketovou čapku, zdůraznit štíhlý pas ... Ale v tu chvíli mi to sebrala a tak mi ta slova připadala příliš vytržená z kontextu.

 

 

„Netvař se jako u mučení, Darjo!“ napomenula mě se smíchem a zdvihala jednotlivé vrstvy mých vlasů a natáčela můj obličej ze strany na stranu. Pak zase chvíli něco spisovala, než se slitovala.

 

 

„No dobrá, dobrá! Pro dnešek mám informací dost. Do zítřka to všechno stihnu a pak ti dám chvíli pokoj.“

 

 

Nad mým ochotným výrazem naprostého souhlasu se znovu rozesmála a zmizela i s pytlem z pokoje. Do poslední chvíle jsem doufala, že ho tu nechá a já své věci schovám, ale bohužel pro mě se nepodařilo.

 

 

S kyselým výrazem jsem se odpouroučela k posteli, ale jen co jsem si všimla obrazu vysícího nad stolem a to obrovského motýla na květině, napadlo mě tisíce otázek. Chvíli jsem je nechávala jen tak volně pobíhat hlavou.

 

 

Jak věděli, že moje nejoblíbenější zvíře je právě motýl? Jak se dozvěděli o mých nejoblíbenějších barvách?

 

 

 V tom se ale ozve můj žaludek a já se musím zdvihnout a sejít dolů, sehnat něco k jídlu. První koho uvidím je Emmett.

 

 

„Je tu Alice?“ zeptám se šeptem obezřetně. Překvapeně se na mě podívá a zavrtí hlavou.

 

 

„Ne, kdepak, ta už je dávno pryč, prý jela na nákupy. Proč?“

 

 

„Díky bohu!“ vyhrknu a hned zrudnu jako rak. Na tváři se mu zjeví široký vědoucí úsměv.

 

 

„Nedala ti chvíli pokoj, dokud ti nepřehrabala všechny věci a poloviny se nezbavila?“

Když jsem přikývla znovu se rozesmál svým hurónským smíchem.

 

 

„No jo, naše Alice. Zvykneš si. Každý večer ti připraví, co si máš vzít ráno a bude ještě pár týdnů trvat, než ti přestane mluvit do účesu a make-upu. Já se sice nemaluju, ale znám to od Rose. Je na to děsně popudlivá...“ Jeho úsměv nakonec vyburcoval i moje rty, aby ho napodobily.

 

 

„Neboj se, nejedeš v tom sama.“ Vděčně jsem se na něj usmála.

 

 

Emmet je doopravdy jako starší bratr. Kdyby tak byl pravý a ne jen... náhražka. Kdyby tahle iluze byla pravda... Co bych dala za to vědět celou pravdu. Znát minulost. Jenže z nějakého důvodu si na nic nevzpomínám, z nějakého důvodu nikdo nic neví. Z nějakého důvodu se prostě všechno spiklo proti mě. Přesto mám štěstí v neštěstí. Cullenovi i Denaliovi jsou fantastičtí... lidé, nebo spíš upíři.

 

 

„Aspoň, že tak,“ přisvědčím s o mnoho lepší náladou. Na něco takového jsem nebyla zvyklá - na staršího bratra, co má všechno pod kontrolou, ani na sestru, co je blázen do nakupování.

 

 

Takže Alice je postrach pro všechny? Ať je blázen nebo génius, s tím nadšením to trochu přehání. Ale je roztomilá. Úžasná. Přátelská a zároveň nesmlouvavá. Když se na tebe podívá těma svýma kukadlama, neexistuje téměř nic, co bys pro ni neudělal. Bože, jak mě drží v hrsti a to mě zná teprve tak krátce!

 

Zamířím do kuchyně a jakmile jsem tam, musím uznat, že celý dům je stylově zařízen. V kuchyni jsou stěny bílé a vybavení černo-červené, moderní, fantasticky rozvržené do prostoru.

 

 

„Máte nádherný dům,“ promluvím k Esmé a ta se na mě s úsměvem otočí. Všimla jsem si, že vaří. Povytáhla jsem obočí a ona se tomu okamžitě zasmála.

 

 

To jim vážně cokoli co udělám musí připadat vtipné? Kdo se pak má cítit, že je brán vážně? To je tedy situace.

 

 

„Vařím večeři,“ odpověděla naprosto klidně. Na můj mírně vyčítavý a přesto plachý pohled se ještě víc usměje.

 

 

„Já... ech, zvládla bych to. Nemusíš se obtěžovat,“ koktala jsem. Ani jedna plynulá věta.

 

 

Vždyť oni mi ještě vaří? To vážně jsem tak neschopná, že nezvládnu nic sama? Anebo jsou jen tak přehnaně starostliví a snaží se být hodní?

 

 

Stačil jediný pohled do Esméina obličeje a znala jsem odpověď.

 

 

Až příliš hodní. Tak hodní, až to člověku, co je zvyklý postarat se o sebe sám může vadit. Oh, přidělávají si zbytečné vrásky, kdyby to bylo u upírů možné. Ti jsou po fyzické stránce přece naprosto dokonalí! Jejich krása je nezměrná.

 

 

„To je v pořádku, drahoušku.“ Vzdala jsem to, vzdorovat jejímu starostlivému, láskyplnému hlasu se nedalo. Nedokázal jste se s tím od pohleud křehkým stvořením ani přít.

 

 

To vážně není fér! Nedokážu ji odmítnout! Je tak milá, tak... ochotná... jako pravá máma. Jenže tu já už nikdy nepoznám. Teď patřím jinam. Jsem jedna z obrovské rodiny Cullenových a Denaliových. Jedna z upírské smečky, navzdory tomu, že já sama nejsem upírem. Ách. Přesto se ke mě chovají, jako kdybych byla někdo důležitý, někdo pozoruhodný! Nejde si je nezamilovat. Nejde se na ně zlobit. A když tak jen chvíli. Pak to ustoupí a vy jim musíte otevřít své srdce. Existuje proti tomu nějaká obrana? Dokážete se bránit? Nejspíš ne. Je to tak příjemné, že to nejde zaplašit. Jen přijmout. Smířit se s tím.

 

 

 Nemělo to cenu, všichni byli tak milí. Nenechali mě nic udělat samotnou. Dokonce, když jsem se svezla na pohovku, Jasper mi do emocí přidal klid a zapnul programy. V tu chvíli jsem zavřela oči. Neměla jsem sílu vzdorovat tomu jemnému naléhání. Navzdory jejich otravnosti jsem si je zamilovala.

 

 

 

 pokračování 

shrnutí

předchozí

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodinná tajemství - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: