Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodinná tajemství - 3. kapitola

09.02.2010 (12:15) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1092×

Přízrak minulosti

Darja Denali

Bylo to zvláštní ulehat do tak velké postele a nebýt tam utlačována dalším tělem. Možná i proto byl můj spánek lehký a neklidný. Měla jsem na sobě novou noční košili, kterou Alice pořídila. Přesto jsem se nevyhnula obvyklým nočním můrám.

Selhala jsem.

Ta myšlenka byla tak děsivě silná a průzračná, že pronikla mým sebeovládáním - potlačila odstup, vědomí, že to je pouze sen a ne skutečnost. Stržená do pekla, kterým byly okamžiky mého snění, jsem byla hned. A okamžitě jsem prchala.

Taková tma. Nevidím. Nevidím podlahu. Nevidím vlastní ruce natažené před sebe. Běžím poslepu a snažím se zaslechnout pronásledovatele, které za sebou cítím, ale v uších mi tep bouří tak hlasitě, že utopí všechny další zvuky. Je zima. Teď by mi na tom nemělo záležet, ale bolí to. Je strašná zima.

Vzduch v nose byl čerství. Nádherný. Voňavý. Na vteřinku mě svou silou vytrhnul ze sna, ale jen vteřinu a pak jsem se do něj opět propadnula a oči se mi zaplavily zděšenými slzami.

Jsem ztracená, všichni jsme ztracení. Je po všem. Teď je mám přímo v patách, rychlé, na dosah. Tolik nohou - tolik kroků! Jsem sama. Selhala jsem. Upíři volají. Z těch sladkých hlasů se mi rozbouří žaludek. Budu zvracet.

„To je v pořádku, je to v pořádku!“ lže mi jedna, aby mě uklidnila, aby mě zpomalila. Hlas má zkreslený tou lží.

„Dávej pozor!“ varují mě další výkřiky nádherných hlasů. Upířích. Jejich.

„Nezraň se,“ prosí jeden hlas. Hluboký, plný obav. Plný starostlivosti.

Do očí mi vystříkl žár a já se málem zalkla zběsilou nenávistí. Do učí mi pronikalo ječivé kvílení a tepalo mi v hlavě. Zvuk mě škrábal v průduškách. Pak jsem v hrdle ucítila slabou bolest. Křičela jsem. Ztuhla jsem úlekem a zvuk prudce umlkl.

„Prosím!“ hulákají. „Vpředu hrozí nebezpečí!“

Nebezpečí hrozí vzadu! vykřiknu na ně v duchu. Ale vidím, co tím myslí. Slabý proužek světla, vycházející kdo ví odkud, ozařuje konec chodby. Není tam rovná stěna ani zamčené dveře, slepý konec, který jsem s hrůzou očekávala. Je tam černá díra. Výtahová šachta. Nepoužívaná, prázdná, odsouzená k zániku, stejně jako celé tohle křídlo budovy. Kdysi útočiště, teď hrobka. V běhu mě zaplaví úleva. Tady je cesta. Možná ne cesta k záchraně, ale možná cesta k vítězství. Pádila jsem na okraj smrti.

„Prosím!“ Výkřiky znějí stále zoufaleji. Je mi do smíchu, protože si uvědomím, že běžím dost rychle. I když upíři jsou rychlejší, doběhnu tam dřív. Představuji si jejich ruce, jak po mně chňapají jen centimetry za mými zády. Ale jsem přesně tak rychlá, jak potřebuju. Na okraji podlahy ani nezaváhám. Díra se mi vzepne vstříc uprostřed kroku. Pohltí mě prázdnota. Nohy mi neužitečně vlají. Rukama hrabu do vzduchu. Pátrám po opoře. Chlad kolem mě sviští zvučně jako zvonkohra. Náraz zaslechnu dřív, než ho ucítím... Vítr utichne...

A pak... všude je bolest. Bolest je všechno. Zastavte ji. Nebylo to dost hluboko, šeptnu si skrz bolest. Kdy ta bolest skončí? Kdy...? Otevřela jsem oči. Poslední co jsem viděla, byla jejich mrtvá těla. Poznala jsem Tanyu, Kate, dokonce Carmen a Eleazara, Carlislea, Esmé, Alici, Jaspera, Emmetta, Rosalie a... Edwarda.

„Ne!“ vyjekla jsem hlasitě a zprudka se posadila na posteli. Tělo mi pokrýval studený pot. Můj hrudník se prudce zdvihal a klesal. Srdce neuvěřitelně kolísalo. Otevřela jsem oči. Byla tma. Ale i v té tmě jsem rozpoznala dvě zlaté oči. Starost v nich mi vyrazila dech. Studená ruka překryla tu moji.

Zamrkám. Dívala jsem se do jeho tváře. Poznala jsem to dřív, než jsem si to přiznala. Jeho opojná vůně plnila místnost. Pohladil mě druhou rukou po vlasech. Nadechla jsem se prudčeji a on se něčemu zasmál. Pustil mě. Moje tělo zoufale křičelo, aby se vrátil. Aby se jeho ruce vrátily. Ale jen co jsem oči přivřela, vrhnulo mě to zpátky.

Byla jsem jinde. Otevřela jsem oči do prudkého světla. Do místnosti se dostávalo zamřížovaným oknem. Místnůstka to byla malá, postel byla spíš matrace na nožičkách. Všude okolo chlad. Studený kámen. Šedé stěny. Poznala jsem to. Tohle byla ta budova. Zapovězené křídlo. Volterra. Zoufale jsem si šáhla na obličej. Nebyla jsem studená. Ne, nebyla jsem upírem. Ještě k nim nepatřím. Úleva polevila, když jsem šáhla na kámen. Nebyl studený. Byly to jen moje domněnky, myšlenky a vzpomínky, co ho tak vykreslily. Automitacky jsem sáhla na krk. Pod prsty se mi rýsovala jasná jizva, otisk čelisti...

Znovu jsem zaječela. Tentokrát hlasitěji, zděšeněji, protože mě netlumila bolest. Studené prsty mi překryly rty. Znovu jsem se probudila. Pořád tam byl.

„Ty si taky sen? Zdáš se mi?“ šeptala jsem tiše své otázky, zatímco mi přiložil ruku na čelo, aby ho ochladil. Na mou otázku se mu rty roztáhly do úsměvu.

„Ne, já tě mám hlídat. Ostatní šli na lov.“ Ta slova mě probrala. Posadila jsem se. Byla noc. Pořád. Ale za oknem jsem přeci jen rozeznala obrysy stromů. V mém pokoji se nic nezměnilo. Jen on seděl na mém křesle, které si přitáhnul k levému boku postele.

„Tvoje sny jsou... děsivé. Jako vzpomínky,“ prořízl jeho hlas ticho. Cukla jsem sebou. Takže to slyšel. Četl je jako myšlenky. Odvrátila jsem hlavu, aby mi neviděl do tváře, do uplakaných očí. Jemně mě vzal za bradu a otočil zpátky.

„Bojíš se toho? Mluvit o tom?“ Čekal, dokud jsem nepřikývla. Povzdechl si, ale už s tím nezačínal. Úleva mě zalila znovu. Spustil ruku z mé brady a studený dotyk z čela zmizel. Vstal. Pomalu jsem se zdvihla a postavila vedle postele. Chvíli jsem tápala. Podepřel mě rukou a pomohl mi získat rovnováhu.

„Už se ti nechce spát?“ zeptal se chápavým hlasem. Stále jsem nenacházela ten svůj. Od doby, co jsem se zeptala na jedinou otázku, jsem nemohla mluvit. Všechno jsem měla na jazyku, ale když jsem to chtěla vyslovit, sklouzlo to zase do krku. A tak jsem alespoň trhaně přikývla, když už nic jiného.

Vedl mě. Viděl v té tmě lépe než já. Držel mě za zápěstí, prsty jemně ovinuté okolo toho mého. Cupitala jsem za ním jako malá naivní holčička. Věřila jsem mu. Prošla jsem dveřmi a ocitla se na chodbě. Rozsvítil a mě oslepilo to prudké světlo, vyjekla jsem a zakryla si před ním oči. Okamžitě zhasl a raději mě dál vedl.

„Jak to, že nejsi taky na lovu?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Nechápala jsem to. Neměl být se svou rodinou, místo aby seděl u mojí postele?

„Vždyť jsem ti říkal, že tě tu hlídám. Nemohli jsme tě tu přece nechat úplně samotnou. Na lov půjdu později - zítra, tedy vlastně dnes. Alice stejně říkala, že bude svítit sluníčko. To se ve škole nemůžeme ani ukázat. Budeš muset první den zvládnout sama, nevadí?“ Na chvíli byl starostlivější.

Zavrtěla jsem hlavou. Jsou to jen sny. Jen sny. Nic důležitého. Nic. Noční můry. Horory v kombinaci s příliš bujnou fantazií... Nic neznamenají. Prostě se jen opakují. To přece není nic zvláštního... Nebo ano? Mohlo by to něco znamenat?

Zavrtím hlavou. Snažila jsem se těch myšlenek zbavit. Vůbec by mě neměly napadat.

„To je opakované? Děje se to často?“ ozval se Edwardův medový hlas. Byl jen kousek od mého ucha, jeho tichý, frenetický dech. Přivřela jsem oči.

„Občas,“ zamumlám neurčitě. Zatracená díra. Zatracená minulost. Copak mi to nikdy nedá pokoj?

Podíval se na mě tázavým pohledem. Ušklíbla jsem se. Pokrčil rameny a zašel do kuchyně. Šla jsem za ním. Už nalíval mléko do misky.

„Ty budeš jíst?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ne, Darjo, to ty budeš jíst! Jsi bledá jako mramor a srdce ti splašeně buší jako křídla křepelky! Třeba to pomůže.“ Jeho úsměv způsobil nové nahození na chvíli zastaveného srdce. Povzdechla jsem si, nechala ho, ať do mléka nasypá cereálie a poslušně se pustila do jídla.

pokračování

shrnutí

předchozí

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodinná tajemství - 3. kapitola: