Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodinná tajemství - Prolog

06.02.2010 (20:45) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1198×

Nevěděla jsem, jestli mám být nadšená nebo zkroušená. Ale Tanya odmítala všechny mé pokusy přesvědčit ji, že jsem zcela schopná jet sama do Francie, menší zemičky na území Evropy. Dokonce mi nepovolila ani Anglii, kde se jazyk od toho našeho tolik nelišil a proto to nebylo tolik vzrušující.

O Itálii jsem se ani neodvažovala mluvit. Tam by mě nepustil nikdo z Denaliových. I já jsem si byla dobře jistá, že pokud bych se tam odvážila, nevrátila bych se. Volturiovi, lovci talentů. Královská rodina. Popravdě, pomyšlení na Volterru mě lákalo, ale nechtěla jsem se stát jednou z nich a tak jsem tenhle návrh zamítla i bez jejich komentářů.
Stále, i když jsem už seděla v letadle, jsem nemohla uvěřit, že mě doopravdy přesvědčili. Poslali mě jen nepatrný kousek dál. Z Aljašky, kde jsme si tenhle týden rozbili tábor, aby jsme oživili všední život, mě letadlem poslali do Olympie, hlavního města státu Washington. Tady jsem měla začít nový druh života spolu s rodinou Cullenových, o kterých mi Kate někdy vyprávěla.

Kate a Tanyu jsem měla nejradši. Trochu jsem se Eleazara s Carmen bála. Byli jiní. Lišili se od Kate s jejím sesterským uvažováním, vtípky a rozvernou náladou i od mateřských pudů Tanyi. Byli by schopni mi ublížit, a to jsem vycítila. Vlastně jsem obvykle vycítila víc věcí, než mnozí jiní. Všímavost byla mou velkou silou. Jednou z největších mých zbraní.

Usnula jsem, když jsme letěli nad rozlehlými lesy, nekonečnou lesnatou krajinou, tak podobnou té ve státě Oregon, okolo Portlandu, kde jsem žila kdysi, než jsem poznala klan rodiny Denaliových.

Bude to jako doma. Samé stromy, zelená a malé městečko plné obyvatel, kteří se znali z dob, kdy byli v plínách. Budu trochu jako vetřelec.

 
Z letiště z Olympie mě mělo dovézt auto. Nevěděla jsem, jak to Tanya zařídila, a ani jsem nepotřebovala. Ten muž, jménem Dean, byl vážně moc milý třicátník, ale v autě jsem s ním nemluvila a po většinu času jen zírala z okna a hltala všechno nedočkavýma, všímavýma očima té nebesky modré barvy.

Už brzy se setkám se svou náhradní rodinou. Carlisle, pan doktor Cullen, blonďaté vlasy, mírumilovná povaha. Esme, milující, starostlivá matka. Rosalie, blonďatá, nejkrásnější stvoření. Emmet, upír se vzpěračskou postavou a ryzím humorem. Jasper, mladý, ovládá emoce, milý, ale životem poznamenaný... to poslední jsem nechápala, ale Kate tvrdila, že až ho uvidím, pochopím. Alice, přátelská, roztomilá, andělská osůbka vidící budoucnost. A pak Edward, osamělý upír milující hudbu a čtoucí myšlenky. Tak mi je představili, tak jsem je znala, ač jsem je nikdy neviděla na vlastní oči. I když... s Carlislem jsem mluvila jednou po telefonu. Ten byl neskonale laskavý a vstřícný, na to si vzpomínám. Budu je mít ráda? Budou mít rádi mě?

 
Já. Jediné téma, se kterým si nikdo nevěděl rady. Nebyla jsem upír ani vlkodlak, ale podle ostatních ani člověk. Těžko říct, kdo jsem, ale Tanya mi pořád vtloukala do hlavy, že já jsem Darja Denaliová že se nemám bát sama sebe.

Konečně auto zastavilo na cestě před obrovským domem s nádhernou vizáží. Už od pohledu jsem viděla velký prostor, vzdušné uspořádání domu, jeho světlost a nádech svěžesti. Uprostřed toho lesa to byla krása. Velká okna...

„Děkuju a nashledanou, pane Deane!“

 
Zamávám na člověka odjíždějícího pryč bez jediné otázky. Já měla jinou starost. Přešla jsem k domu i se svými věcmi a zavřela oči. Po třech hlubokých nádeších jsem byla schopná zvednout ruku a zazvonit. Zatajil se mi dech.
Stanu jim přeci tváří v tvář poprvé!

Přesně podle mého očekávání dveře otevřel poměrně vysoký muž s blonďatými vlasy a soucitným pohledem. Doktor Carlisle Cullen. Jeho milý výraz zklidnil můj strach. Jeho úsměv pohladil.

„Vida, tak jsi dorazila, vítej ve Forks,“ ozval se jeho hlas. Byl naplněn zvláštní směsicí zvědavosti a zároveň zdvořilého odstupu.

„Děkuju,“ zamumlala jsem. Vzal mi kufr a nechal mě vejít dovnitř.

Obývák byl zařízen do bílých a béžových barev. Záclona na jednom z oken byla oranžová, stejné barvy jako obrovská pohovka, před níž byla na bílé stěně umístěna plazmová televize. Na maličkém vyvýšeném pódiu stálo bílé piáno a prosklený stolek a jinak byl celý dojem doplněn květinami - podle vůně nejspíš liliemi - bílé, béžové a narůžovělé barvy.

„Páni,“ unikne mi ze rtů tiché zašeptání. Kate s Tanyou sice říkali, že Cullenovi vedou úplně jiný život než my, ale do teď jsem to brala na lehkou váhu. Avšak zdálo se, že to byl fakt nad fakty.

 „Tak tohle je má žena Esmé,“ začal Carlisle. Až teď jsem si jich všimla. Stáli nehnutě jako majestátní sochy na jednom z točitých schodišť vedoucích nahoru o patro výš.

Prohlédla jsem si tu, která velice pomalými pohyby přešla až ke mně a jemně mi stiskla ruku. Měla stejně chladnou kůži jako Tanya, Kate, Eleazar nebo Carmen. Hřejivě se na mě usmála a postavila se po boku svého muže.

„Rosalie a Emmet,“ pokračoval Carlisleův hlas kdesi za mnou.

Krása blonďaté upírky mi na pár chvil vyrazila dech. Kate pro mě byla vždycky nejkrásnější bytost vůbec, to vědomí jsem si pěstovala dlouhé roky a stačil jediný pohled do tváře toho anděla a celé se zhroutilo jako domeček z karet. Plavnými kroky došla až ke mně a také mi stiskla ruku, o něco silněji než Esmé.

Emmet seděl popisu. Jeho rozložitá, svalnatá postava, leč štíhlá, se pohybovala směrem ke mně s graciézností a rošťácký úsměv na jeho tváři způsobil, že jsem ho hned podezírala, že si ze mně ztropí nějaký žert. Ale jen mě popleskal po rameni, až jsem se zakuckala, jak byl silný.

„Opatrně Emmete!“ slyšela jsem jak ho Esmé šeptem upozorňuje.

 „Alice s Jasperem,“ povídal Carlisle, jako by ho nikdo nepřerušil.

Jasper byl vytáhlý blonďák, jen v jeho tváři jsem viděla jizvy, stopy po kousnutích jiných upírů, až mě bolestně píchlo u srdce. Co všechno si tenhle upír musel vytrpět? Okamžitě mě zalila vlna klidu a spokojenosti, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, co Jasper umí. Káravě jsem ho přejela pohledem a on se rozesmál, přesto se držel dál. Chápala jsem. Kate taky nesnášela volání lidské krve a to i když byla už na ten život navyklá tak dlouhou dobu.

Po jeho boku byl malý skřítek, zhruba stejně vysoký jako já. Útlá postava odpovídala mému popisu. Měla dokonce také černé vlasy. Jen její oči nebyly jako nebeská modř, ale ostrůvky zlata v moři černé. Její zářivý, nadšený úsměv vyvolal na mé tváři stejnou odezvu. Nemohla jsem se neusmát. Okamžitě mě objala a přitiskla k sobě, načež jsem jen překvapeně vyvískla a všichni se začali smát.

„A naposled Edward,“ dokončil Carlisle.

Upír, který teď ke mně mířil byl krásný natolik, že se téměř vyrovnal kráse blonďaté upírky Rosalie. Jeho vlasy měly bronzový nádech a oči tekuté zlato, barvy topazu. Ostře řezané rysy byly stejně bledé jako u ostatních, ale jeho úsměv mi na moment zatajil dech. Pozvolna se přiblížil, zhypnotizoval mě pohledem, stiskl mi obě ruce a postavil se ke své rodině. Malý moment jsem na ně omámeně hleděla.

„A tohle je Darja, bude tu s námi nějakou dobu bydlet,“ dodal nakonec Carlisle, aby bylo představování u konce. Vysekla jsem něco, co mělo vzdáleně připomínat pukrle a oni se zasmáli.

„Tady Alice ti určitě ráda pomůže vybalit,“ ohlásila Esmé a Alicin nadšený výraz pohltil ještě širší úsměv. Chtěla jsme si vzít tašku, ale to už ji měla v rukách ona a byla v půlce schodiště.

„Alice je naprosto u vytržení, možná se bude chovat trochu jako maniak nebo cvok, tak ji prosím omluv,“ prohlásil podivuhodným hlasem Edward shovívavě a já jen přikývla vydala se za mojí novou... sestrou.

pokračování

shrnutí

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodinná tajemství - Prolog: