Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Romíškovská 1. kapitola

03.02.2010 (21:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3973×

1.

Edward:

Edward se vrhl po mladé srně. Pumy tu teď byly díky němu nedostatkovou surovinou a tak musel vzít za vděk i tímhle. Hladově sál, dokud v ní zbyla ještě kapka krve a pak teprve pustil její tělo ze svého sevření. Dnes to byla už druhá. To mu na nějaký ten čas vydrží. Zrovna, když chtěl její tělo uklidit, ztuhl uprostřed pohybu a teprve pak se nevěřícně otočil.

Zíral do dvou vyděšených do široka rozevřených očí. Ukrytá v křoví necelých 20 metrů od něj, stála nějaká dívka. Myslí mu projela panika. Nejen, že to všechno viděla, ale její mysl mu byla úplně uzavřená. To co se jí odehrává v hlavě mohl číst pouze z její tváře a hnědých očí. A že to teď nebyl problém. Byla ztuhlá strachy. Nedokázal odhadnout co udělá, ale ona to nejspíš nevěděla taky. Jen tam stála a občas pohledem zatěkala k tělu srny, které mu ještě stále bezvládně leželo u nohou. Jako by se ujišťovala, že je to pravda.

Edward pomalu vykročil k ní se zvedlýma rukama. Chtěl ji nějak uklidnit. To se mu však příliš nevedlo. Vyděšeně sebou škubla.

"Neboj, neublížím ti."

Dívka zašmátrala rukou za sebou. Edward zůstal šokovaně hleděl do páru odhodlaných přimhouřených očí. To neudělá! Prolétlo mu hlavou. O vteřinu později mu kolem ní prolétlo i pár broků.

Edward nevěděl, kdo z nich se tváří vyděšeněji. Jestli on, při pohledu na své děravé tričko, nebo ona, že tím tričkem veškerá újma končila.

"Tys po mě vystřelila!"

Už mu začínalo být jedno, jestli se ho bojí či ne. Vykročil naštvaně k ní.

Tentokrát se vzpamatovala rychleji. Jednou rukou držela brokovnici a druhou šacovala kapsy kabátu. Bezvýsledně. Edward spokojeně sledoval, jak se zhrozeně dívá na svou zbraň bez jediného náboje.

Bella:

Z fleku bych mohla psát slovník sprostých slov. Na sobě jsem měla Charlieho bundu a ten měl po kapsách všechno, háčky, kus vlasce, nožík, toaleťák... ale ani jedinou nábojnici! Sevřela jsem nyní už bezcennou brokovnici v rukou.

Ten, ten... to monstrum, se ke mně stále blížilo a už se nesnažilo ani přetvařovat. Propichoval mě upřeným pohledem. Já se však jen tak nevzdávám a pokud jsou tohle mí poslední minuty, tak ať na mě ten přerostlej netopejr jen tak nezapomene.

Popadla jsem brokovnici za hlaveň a jen co byl v dosahu, s velkým nápřahem a vší silou jsem mu pažbou vysklila ten jeho sebevědomej škleb. Tedy, alespoň jsem se o to pokusila.

Kolem mě prolétlo pár třísek, jak se pažba o jeho hlavu rozštípla, ale s ním to ani nehlo. Tak tohle už bylo moc i na mě. Na patě jsem se protočila a vyrazila neřízeným letem vpřed. Nebohé pozůstatky brokovnice jsem odhodila za sebe, doufajíc, že by se o ni mohl alespoň přerazit. To jsem však už letěla k zemi s něčím těžkým na zádech.

Dopadla jsem na ruce a než jsem stihla třeba hnout brvou, ležela jsem zaražená do země, že bych si mohla i sádrový odlitek udělat. Něco studeného mi leželo na zádech a já neměla sílu se s tím zvednout.

Odhodlaně jsem se však zapřela rukama a vši silou jsem zabrala. Málem jsem si je vyhodila z ramen. Tíha totiž zmizela a já se ocitla ve vzduchu. Moc dlouho jsem se však neradovala. Vlastně sotva jsem ten let postřehla, už jsem zase ležela, tentokrát v mnohem nepříjemnější pozici.

Hlava, ruce i nohy mi plandaly, zatím co do břicha se mi zarývalo něco tvrdého. Rukama jsem si smetla hlínu z obličeje a zaostřila.

"Okamžitě mě polož na zem!" zavřeštěla jsem, jen mi došlo, v jaké pozici se nalézám.

Nabrala jsem ho botou tam, kde to normálně hodně bolí. Trochu sebou cukl, ale jeho stisk nepovolil.

Vztek z bezmoci se mnou začínal téměř třást.

"Já chci dol..." mlátila jsem ho pěstma do zad.

Při tom jsem oddálila hlavu od jeho zad a zahlédla rozmazanou šmouhu. Opřela jsem se mu rukama o jeho záda a podívala se kudyma běží.

"Aáááááááá!"

Konečně mi došlo, proč mi tak mrzne zadnice. Běžel tak rychle, že se mi okolí slilo do jediné hnědozelené šmouhy. Vyděšeně jsem škubla rukama, až mi hlava třískla do jeho zad. V uších mi začaly hrát rolničky. Já však myslela jen na jediné. Držela jsem se ho kolem pasu jako klíště. Pokud mě teď pustí, tak budu mít delší brzdnou dráhu než v top gunu.

Ta šílená rychlost, jeho rameno masírující mi v žaludku dnešní snídani a jeho odér, jako by se právě muchloval s chcíplým jelenem mi nedělali právě nejlíp. Zavřela jsem pevně oči, prosíc, aby to můj žaludek vydržel. Neběžet tak rychle čert to vem, aspoň bych mu mohla ohodit záda, ale takhle by to odnesla jen má hrdost.

Alespoň tu jsem měla v plánu si zachovat, když už se mám rozloučit s mýma pěti litříkama kamarádek krvinek.

Něco okolo se však náhle změnilo. Nestihla jsem si ani uvědomit, z čeho můj náhlý pocit pramení a můj chladný záchranný pilíř mi byl vyrván z rukou. S vyděšeným řevem jsem se rozplácla bolestivě na své ctěné prkenici, ještě s rozpaženýma rukama.

Hleděla jsem na několik párů nohou. Konečně jsem však pod sebou měla pevnou zem a to mě trochu uklidnilo. Sedla jsem si na půlku zadku a tu druhou si začala třít. Taky mě mohl shodit na něco měkčího.

Pohled mi padl na měkký gauč. No prosím. Mohla jsem však být ráda, že jsem neskončila sedět na tamtom kaktusu. Rozhlížela jsem se prostornou světlou místností a konečně si dodala i odvahy vzhlédnout výše. Do jejich tváří.

Všichni si byli svým způsobem podobní. Nevědět, co je on zač, typovala bych, že jsou skutečně rodina. Takhle jsem však dokázala rozpoznat, že jejich podoba je dána tím, co jsou. Tak dost holka! Polemizovat si můžeš hezky u táboráčku s česnekem kolem krku. Teď je akorát tak ten pravý čas zmizet.

Všichni se tam totiž navzájem dohadovali, aniž bych jim byla schopná cokoliv rozumět. Co nejplynulejším pohybem, aby to nebylo nápadné, jsem se přetočila na čtyři a vyrazila ke dveřím. Jako baset větřící buřtíka, jsem zírala na přibližující se dveře.

>>

Shrnutí

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Romíškovská 1. kapitola: