Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 1. kapitola

19.06.2012 (21:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 7370×

1. kapitola

„Ty parchante!“ zakřičela jsem přes celou ulici, když jsem spatřila, jak oba stojí před restaurací. Cizí zrzka měla položené ruce na jeho ramenou a něčemu se stupidně hihňala. „Co to má znamenat?“ zkusila jsem o dost hlasitěji, abych na sebe upoutala jejich pozornost. Povedlo se. Oba se překvapeně podívali mým směrem. Přidala jsem do kroku. „To snad není pravda. Ty jsi nepoučitelnej!“ prskala jsem mu rozčíleně do tváře a strčila do něj. „Já sotva na pár hodin zmizím a ty už si za mě najdeš náhradu. Kdo je to?“ odfrkla jsem si a probodla tu holku vražedným pohledem, který dával jasně najevo, že mně nikdo kluka přebírat nebude.

„Zlato, uklidni se. Já ti všechno vysvětlím,“ začal se nervózně vykrucovat. Když jeho dlaň přistála na mém rameni, úspěšně jsem ji setřásla a s nepřístupně založenýma rukama na prsou ustoupila krok od něj.

„Sklapni“ štěkla jsem a praštila ho kabelkou do břicha. Nevšímala jsem si jeho heknutí a zrak přesunula k té lišce vedle něj. „Hádám, že jsi mu taky naletěla na ty jeho sladký řečičky. Určitě ti říkal, že jsi nejkrásnější holka na světě, že žádnou takovou ještě nepotkal a další hromadu frází, které bych tu mohla vyjmenovávat až donekonečna, ale místo toho ti povím veřejný tajemství, sestro,“ ztišila jsem hlas a naklonila se víc k ní, „lhal ti. Jemu totiž nejde o nic jinýho, než se ti dostat do kalhotek.“ Odmlčela jsem se. „Nebo se mu to snad už povedlo?“ zmlkla jsem a čekala, jak zareaguje.

Bolestivě jsem se kousala do rtu, abych před ní nevyprskla smíchy, tím bych to akorát všechno zkazila. Nenápadně jsem ohlédla za sebe. Odpovědí mi bylo spiklenecké mrknutí pravým okem. Semkla jsem rty do tenké linky a nasadila poker face. Myslela jsem si, že tahle holka se se mnou bude dohadovat, ale spletla jsem se.

„To je hodin… Budu muset jít,“ vykoktala pouze zrzka roztěkaně. Bez dalších řečí se ihned otočila na podpatku a rychlou chůzí se rozešla pryč. Pozorovala jsem ji, dokud nezmizela za rohem, teprve pak jsem mohla odhodit tu tvrdou masku a potěšeně se zašklebit.

„Díky za záchranu. Byla jsi skvělá,“ vydechl Edward s úlevou.

„Taky jsi nebyl nejhorší,“ uznala jsem se smíchem a otočila se čelem ke svému kamarádovi. Sjela jsem ho všetečným pohledem od hlavy k patě a založila se přísně ruce v bok. „Uvědomuješ si, že tohle byla už druhá holka za dva týdny? Jediné tvoje štěstí je, že zbožňuju ty jejich vyděšený výrazy, když na tebe řvu, jinak bych s touhle hrou na tvoji přítelkyni už dávno skoncovala. Co to bylo tentokrát?“ Chtěla jsem vědět důvod, proč jsem ze sebe na veřejnosti musela udělat hysterku. „Velké oči, uši nebo nos?“ Možná to znělo jako naprostá hloupost, ale tohle byl Edward. Vždy si našel nějakou malichernost, kvůli které jsem pak musela zakročit já. 

„Ne,“ ohradil se dotčeně. „Prostě by nám to neklapalo. V jednom kuse neustále jen mlela a mlela. Co znamená ten pisklavý zvuk, který tak rády vydáváte?“ zeptal se a oklepal se.

„To je smích,“ odvětila jsem chladně. Přemýšlela jsem, jestli ho tou kabelkou nemám praštit po druhé, ale nyní do hlavy. „Promiň, Edwarde, ale jestli čekáš na Popelku, tak je mi to vážně líto, ale taková neexistuje.“ Poplácala jsem ho soucitně po zádech.

Nevadilo mi, když mi přišla esemeska s prosbou o pomoc. Naopak. Byla jsem ráda, že jsem mu mohla pomoci, přece jen jsme byli nejlepší přátelé, ale na druhou stranu bych byla radši, kdyby se konečně objevila nějaká holka a udělala ho šťastným. Zasloužil si to. Teď to bylo ale jen a jen na mně, abych na jeho tvář znovu vrátila ten okouzlující úsměv, který měl, než odcházel ráno z bytu a ze kterého se všem v okolí deseti kilometrů podlamují kolena. A byl jeden osvědčený způsob, jak to udělat. 

Prohrábla jsem si vlasy a zavěsila se do Edwarda. Zvedla jsem k němu zrak a zadívala se mu zpříma do jasně zelených očí, které ztrácely tu pomyslnou jiskru. „Přestaň se tvářit tak pohřebně,“ napomenula jsem ho s úsměvem, „ona se ta pravá jistě brzy objeví a než se to stane, tak…“ Schválně jsem udělala odmlku. Bavilo mě sledovat, jak je nedočkavostí bez sebe. „Tak se mnou půjdeš na výstavu,“ pronesla jsem rozjařeně. Nadšeně jsem poskočila a nebýt Edwarda, který si mě přitiskl k sobě, smetla bych z chodníku procházejícího chlapa.   

Můj záměr se povedl. Jedna zmínka o galerii a můj rozesmátý Edward byl zpátky. „Bello, byli jsme tam minulý týden. A i tak si myslím, že nás tam po tom, co jsme tam minule předváděli, ani nepustí,“ připomněl mi a stále se u toho pochechtával.

„Ale pustí. Určitě nejsme první ani poslední, co si z těch vystavených soch dělali legraci.“ Čapla jsem ho za ruku a táhla ho směrem k nedaleké červené budově. Musel by se stát zázrak, aby mě Edward odmítl, ale pro jistotu jsem se po něm ohlédla a nasadila prosebný kukuč. Vše jsem dovedla k dokonalosti, když jsem smyslně zamrkala řasami. Výhra byla má, když si Edward rezignovaně povzdechl.     

„Děkuju,“ zajásala jsem a přidala do kroku. „Nebudeš litovat, dneska tam mají výstavu amatérských malířů.“

***

„Šum motýlích křídel,“ přečetl nahlas Edward jméno obrazu hrajícího všemi odstíny modré, aniž by se pokoušel skrýt posměšný úšklebek. Zakroutil nad tím hlavou a směšně si odfrknul. „Kterej blb by tak pojmenoval obraz?“

„Když nakloníš hlavu doprava a trochu přimhouříš oči, tak tam ty křídla uvidíš.“ Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Přivřela jsem oči do úzkých škvírek a… „Ne, tak jsem se spletla. Je to jen modrá patlanina.“ Mávla jsem rukou a posunula se k dalšímu výtvarnému dílu, které nebylo o nic lepší. 

„Nechápu, jak můžou platit miliony, aby jim tohle viselo nad krbem,“ rozčiloval se Edward, který už to vzdal a raději se díval z okna. Od něj to zrovna sedělo. Jeho rodina si mohla penězi zatápět, a jak jsem si i všimla, pár takových obrazů doma měli. 

„Ale některý jsou i pěkný,“ řekla jsem a rozhlédla se kolem dokola, abych mu jeden z těch povedených ukázala. No, jako na potvoru jsem žádný nezahlédla. To už Edward stál vedle mě a s pozvednutým obočím na mě hleděl.

„Tobě se to líbí?“ Ledabyle jsem pokrčila rameny a váhavě přikývla. „Proč to neřekneš hned, až přijdeme domů, tak ti něco podobného rád nakreslím a pak si to můžeš umístit třeba nad postel,“ rýpnul si Edward zvesela. 

Už jsem ho chtěla plácnout, když jsem se zarazila a škodolibě se usmála. „Beru, ale jen když se to bude jmenovat… Průnik myšlenky,“ vyprskla jsem smíchy, když jsem spatřila protější obraz se zmíněným názvem. Rychle jsem si přitiskla ruku na pusu, abych na sebe zbytečně neupozorňovala. Jenže se to líp řekne, než udělá a tak mě radši Edward celou červenou odvedl do vedlejší uličky, kde naštěstí nikdo nebyl. „Průnik myšlenky, tak to je ještě lepší než ty motýlí křídla. Není to náhodou tvůj výtvor, když jsi ten čtenář myšlenek –“

Zarazila jsem se a zůstala stát jako opařená. Úplně jsem zapomněla, co jsem to Edwardovi chtěla říct. Moji pozornost teď zaujalo něco jiného. Něco, co bylo za Edwardem. Odstrčila jsem ho a s očima upřenýma před sebe jsem udělala krok vpřed. V jednu chvíli jsem si myslela, že se dívám do zrcadla, ale v tu druhou mi došlo, že to není můj odraz, ale obyčejný obraz. Obraz, na kterém jsem byla namalovaná já.

„Vidíš to taky, Edwarde?“ zašeptala jsem překvapeně. Nedokázala jsem se od toho díla odtrhnout. Oproti všem ostatním, které tu byly a vypadaly, jakoby je nakreslil nějaký prvňáček, byl tenhle unikát. Každá čára, linka do detailu vystihovala jednotlivé části mého obličeje. Působilo to tak opravdivě, živě.

„Co mám vidět?“ optal se tupě. Za límeček košile jsem si ho přitáhla k sobě a druhou rukou ukázala na svou podobiznu. Na jeho tváři se vystřídalo nesmírné množství pocitů, než zase promluvil. „Vypadá jako ty.“

„To jsem já!“ vyjekla jsem a rozhodila rukama. Nechápala jsem to. Jak se sem mohl dostat můj obraz, když jsem pro nikoho nepózovala. Stejně tak jsem pochybovala, že je to jen náhoda. Bylo nemožné, aby si někdo prostě vymyslel tvář. Musel mě vidět. Někde jsme se museli střetnout a já toho dotyčného upoutala natolik, že se rozhodl mě převést na plátno. Srdce mi pod návalem vzrušení bilo dvakrát rychleji. 

„James Hinnick… Ty ho znáš?“ Edward přečetl jméno na bílém štítku a slídivě se po mně podíval. Zamyslela jsem se, ale to jméno mi nic neříkalo. Už jen proto mě to přitahovalo. Kdo jen to mohl být? Odpověď zněla – prakticky kdokoliv.

„Ne, neznám,“ hlesla jsem nepřítomně. Zhluboka jsem se nadechla, abych se aspoň trochu uklidnila. Celá jsme se třásla. Nedokázala jsem si představit, že bych odsud měla odejít a nechat tu ten obraz jen tak viset. Tolik jsem toužila odnést si ho domů a dívat se na něj celé hodiny. Možná to byla hloupost, ale já věřila v to, že bych z toho obrazu mohla zjistit něco o jeho autorovi. Vzít jsem si ho nemohla, proto jsem vytáhla mobil.

„Co to děláš, Bello?“ Edward nepochopil můj záměr.

Rozhlédla jsem se na obě strany, jestli se někdo neblíží a rychle si kresbu vyfotila. „Musím zjistit, kdo ten James je,“ oznámila jsem rozhodně, když jsem si telefon strčila zpátky do kabelky. Ještě jednou jsem se na své druhé já podívala a vydala se rychle pryč. Nechtěla jsem promarnit ani minutu. „Pokusím se zjistit, kde ten muž bydlí a –“

„A co?“

„Pojedu za ním.“ Vzala jsem za kliku, že otevřu dveře vedoucí ven, ale Edward byl rychlejší a zabouchl mi je před nosem. Naštvaně jsem zafuněla.

„Bello, proboha, posloucháš se vůbec?“ Edward mi zatarasil cestu svým tělem a pevně mě chytil za ramena. Sklonil se, aby mi líp viděl do tváře. „Byl to jen obraz, zapomeň na to.“

„Mám na to zapomenout?“ zopakovala jsem užasle. Shodila jsem jeho ruce dolů a pokusila se ho odstrčit. Nedal se. „Edwarde, na tom obraze jsem já, copak to nechápeš? Nevím, jak ty, ale mně se tohle moc často nestává, takže mě zkus pochopit. Pokus se představit, že bys tam byl ty. Copak bys taky nechtěl vědět, kdo a proč tě nakreslil?“ Zoufale jsem si povzdechla, když to s Edwardem ani nehnulo. Stále se tvářil nepřístupně. Odvrátila jsem od něj pohled a nepochopeně zavrtěla hlavou.

„Nemůžeš nikam jet.“ Ačkoliv zněl starostlivě a nesouhlasně, pustil mě. Odstoupil a já měla volnou cestu. Svěsila jsem ramena a unaveně si promnula obličej. 

„A proč ne?“ Velice mě zajímalo, jaký k tomu má důvod mi to říkat. Pokud jsem si byla dobře vědoma, byla jsem plnoletá a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ať už šlo o cokoliv. Bylo léto, všechny zkoušky ve škole jsem měla za sebou, a tak se mi takový malý výlet pryč z Chicaga docela zamlouval. 

„Protože ti to zakazuju,“ odvětil přísně. Vyvedlo mě to z míry. Takový Edward moc často nebýval. Ne na mě. Chování z jeho strany mě mrzelo. Naivně jsem si myslela, že se mnou bude za jedno. Vždycky byl. „Bello, chápu, že jsi zvědavá, ale přemýšlej trochu. Co když je to nějaký blázen nebo něco horšího? Nechci, aby se ti něco stalo. Krom toho, ta žena na tom obraze ani nemusíš být ty,“ pokoušel se mi to rozmluvit. Sám věděl, jak tvrdohlavá jsem, neměl šanci.

„Víš moc dobře, že jsem to já,“ zavrčela jsem. „Edwarde, mně je jedno, jestli mi dáš svolení nebo ne. Tak či tak zjistím, kdo je James Hinnick!“

Ani jsem se po něm neohlédla, když jsem procházela dveřmi ven na zalidněné ulice.

Večer jsem nemohla usnout. Ať jsem dělala, co jsem dělala, v hlavě mi dokola jako ohraná deska znělo to neznámé jméno, před očima jsem měla svou kresbu a ta hádka s Edwardem mi taky moc nepřidala. Cítila jsem se provinile. Když jsem tak nad Edwardovými slovy přemýšlela, musela jsem uznat, že aspoň z části měl pravdu. Myslel to dobře. Když jsem se mu ale šla omluvit, zjistila jsem, že je jeho pokoj prázdný. Trucoval? Nezbývalo mi nic jiného, než počkat do rána.

Možná jsem si myslela, že když se vyspím, bude to lepší a nakonec zjistím, že to byla naprostá blbost, ale zmýlila jsem se. Drželo se mě to jako klíště a já se pomalu smiřovala s tím, že už navždy.

Edward už byl zpátky. Z jeho pokoje se ozývaly zvláštní hlasité zvuky, ale odvaha, kterou jsem sršela včera v noci, byla pryč. Raději jsem si sedla na gauč a nepřetržitě zírala na fotografii pořízenou ze včerejška.

Kdo, kde, jak, proč?

Leknutím jsem nadskočila snad metr vysoko, když se náhle otevřely dveře a z nich vyšel Edward. Spěšně jsem strčila mobil pod jeden z polštářů. Jakmile mě uviděl, zastavil. Už jsem hodlala promluvit, ale cestovní taška, kterou svíral v pravé ruce, mě znejistila.

 Polkla jsem.

„Někam jedeš?“ zeptala jsem se trochu vyděšeně. Strachovala jsem se, že odjíždí kvůli tomu včerejšku. Vždyť jsem toho zase tolik neudělala…

„Jedeme,“ řekl prostě a na gauč vedle mě hodil druhou tašku. Natáhla jsem se pro ni a nakoukla dovnitř. Nic. Byla prázdná. Hodila jsem zvídavým pohledem po svém spolubydlícím, který mě obdařil velkým úsměvem. „Pojedeme do Los Angeles.“

„Cože?“ zaskřehotala jsem nechápavě. Edward se uvolněně zasmál, až mi poskočilo srdce. Pak se posadil vedle mě. Mé ruce položené na kolenou přikryl svými a zadíval se mi zhluboka do očí.

„Celou noc jsem přemýšlel, Bello, a byl jsem blbec. Měla jsi pravdu, ostatně jako vždy.“ Rozpačitě jsem sklopila zrak k zemi. „Když jsi včera odešla, vrátil jsem se tam a vypátral, kde ten tvůj obdivovatel bydlí.“

Hlava mi okamžitě vyletěla vzhůru. Byla jsem ohromená, ale i tak jsem to brala všechno s rezervou. Očima jsem těkala po jeho tváři a bála se i mrknout, abych náhodou neprošvihla i jediný náznak toho, že je to všechno jen legrace. Celou dobu, co mlčel, jsem se připravovala na moment, kdy se nekontrolovatelně začne chechtat a utahovat si ze mě, že jsem mu na to naletěla. 

„To není vtip?“ ujišťovala jsem se. Edward zavrtěl hlavou. „Ty vážně víš, kde bydlí a vezmeš mě tam?“ Tentokrát přikývl. Šťastně jsem vyjekla a vrhla se Edwardovi kolem krku., přičemž jsem neustále opakovala, jak moc mu děkuju. Byl to ten nejlepší přítel na světě. 

„Vím, že kdybych s tebou nejel, vydala by ses tam sama, a to nemůžu dovolit. Taky nechci přijít o chvíli, kdy zjistíš, že ten malíř je jen nějaký podivín, co nemá nic jiného na práci, než šmírovat mladý holky.“ Zasmála jsem se a vlepila mu malou pusu na tvář. 

„Nemůžu tomu uvěřit,“ vydechla jsem, když jsem ho zase pustila. Přitiskla jsem si dlaň na prudce se zvedající hrudník a zhluboka oddechovala. Vděčně jsem koukala na Edwarda. Tohle mě bude stát spoustu hysterických vystoupení.

„Tak na co ještě čekáš?! Běž balit, za hodinu odjíždíme.“

Popadla jsem tašku a rozeběhla jsem se do ložnice. Celá jsem se nedočkavostí klepala a podle toho to taky vypadalo. Vůbec jsem netušila, jaké věci jsem si dávala do tašky. Bez rozmyslu jsem tam házela, co mi přišlo pod ruku. V myšlenkách už jsem seděla s Edwardem v autě a jela směrem do Los Angeles. Čekala nás dlouhá cesta, při které nás mohlo potkat dočista všechno, ale o to víc jsem se těšila. Dobrodružná jízda přes osm států bude nezapomenutelným zážitek jak pro mě, tak pro Edwarda. O tom jsem byla přesvědčená.

Šedesát minut uteklo jako voda a my už nastupovali do Edwardova černého Volva. Kytky ani žádného domácího mazlíčka jsme nechovali, tudíž jsme si nemuseli dělat žádné starosti, že to tu celé narychlo opouštíme.

„Takže… jaký je náš plán?“ optala jsem se žádostivě, když jsem se připoutala. Edward se zazubil a nastartoval.

„Route 66.“

»Shrnutí«

Původně jsem se zapojit do soutěže nechtěla, ale když mě napadla tahle povídka, řekla jsem si, že to zkusím. Snad si povídka najde několik věrných čtenářů, protože každé písmenko nebo jen smajlík bude mým hnacím motorem do dalších kapitol. Proto už předem děkuju všem, co si povídku přečtou a vyjádří svůj názor na ni.

Na konec by se ještě hodilo popřát Edwardovi a Belle šťastnou cestu!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 1. kapitola: