Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 2. kapitola

26.06.2012 (17:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5262×

2. kapitola

Dopila jsem zbytek vody v láhvi a prázdnou ji odhodila na zadní sedačku. Že to nebyl dobrý nápad, jsem zjistila téměř okamžitě. Můj močový měchýř o sobě dával vědět už dobrou čtvrt hodinu a teď, když jsem mu tam přihrála další várku tekutiny, to bylo ještě horší. Zdálo se, že nechybí mnoho a přehrada se přetrhne.

Potichu jsem zaskučela a uvelebila se tak, abych si břicho mačkala co nejméně. Nenápadně jsem zašilhala k Edwardovi, který ale soustředěně pozoroval silnici před sebou. Nevěděla jsem, jestli jsem ráda nebo ne. Raději jsem držela jazyk za zuby a vykoukla z okénka. Prsty jsem si neklidně ťukala do kolen. Potřebovala jsem si najít nějakou činnost, která by můj mozek zabrala natolik, že bych přestala myslet na onu věc. Ale fyziologické potřeby mého těla byly neodbytné…

Povzdechla jsem si a vyhledala Edwardovu poklidnou tvář. Propalovala jsem ho pohledem a doufala, že si všimne, že není něco v pořádku a já nebudu muset říct ani slovo. Nevyšlo mi to. Buď mi to dělal naschvál, nebo byl duchem nepřítomný. Vydržela jsem to docela dlouho, než jsem si nahlas odkašlala.

Edward sebou nepatrně trhnul a letmo na mě pohlédl.

„Co na mě tak koukáš?“ zasmál se a znovu se zadíval před sebe. Nějak mi to nešlo přes pusu, a tak jsem mlčela. Když jsem nadšeně souhlasila s tímhle výletem, vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že budu řešit zrovna tenhle problém. „Bello?“ Edwardův hlas nesl stopy obav. „Stalo se něco?“

Do tváří mi stoupla horkost. „Zatím ještě ne,“ pousmála jsem se rozpačitě, „ale myslím, že nebude trvat dlouho a… bude to.“ Automaticky jsem si přehodila nohu přes nohu, jako by mi to snad mělo pomoci. Naopak mi přišlo, že je to ještě horší. Edward mě celou dobu pozoroval s pozdviženým obočím. Vůbec nevypadal, že by se aspoň trochu chytal. Plácla jsem se do čela. „Prostě potřebuju to… Však víš.“

Ani nemusel odpovídat. Ta zmatenost zračící se v jeho očích všechno řekla za něj.

„Bello, já vůbec nechápu, o čem tu mluvíš,“ zamračil se a zkoumavě si mě prohlédl. „Nemohla bys mi to říct normálně? Víš, že ti do hlavy nevidím.“ Nasadil prosebný pohled.

Zavřela jsem oči a sklopila hlavu dolů. 

„Prostě potřebuju na záchod,“ zamumlala jsem poníženě na půl úst. Jak jsem předpokládala, autem se rozezněl Edwardův smích. Uraženě jsem zatnula zuby a odvrátila hlavu k okénku, když jeho pobavení nad mou zoufalou situací nebralo konce. Když už to vypadalo, že by se mohl uklidnit, začal se pochechtávat znovu. „Hahaha, opravdu vtipné, Edwarde,“ zavrčela jsem sarkasticky. „Těší mě, že jsem tě tak pobavila, ale já tu mám závažný problém. Takže se přestaň smát a něco s tím udělej.“

„Já?“ zeptal se užasle Edward a stejně tak se na mě i podíval. Několikrát jsem přikývla. „Co já mám společného s tím, že ty potřebuješ -“ Zvedla jsem ruku a umlčela ho dřív, než to stihl vyslovit nahlas. Už tak jsem se cítila trapně. „Říkal jsem ti, že nemáš tolik pít. A pokud si taky vzpomínáš, na poslední zastávce u benzínky jsem tě několikrát upozorňoval, že podstatně dlouhou dobu na žádnou další nenarazíme,“ předhazoval mi Edward a viditelně si to užíval. Jeho rodičovské kázání jsem podpořila protočením panenek. „Je mi líto, Bello, ale buď to budeš muset ještě vydržet, nebo…“ Zbytek věty nechal vyznít do ztracena a místo toho se na mě soucitně usmál.

„Nebo co?“ vybídla jsem ho zvědavě k pokračování.

„Nebo ti můžu zastavit.“ Srdce mi vynechalo úder a oči málem vylezly z důlků, když auto začalo zpomalovat. Stačil jediný pohled směrem ven a bylo jasné, že tohle by nešlo. Kdybychom aspoň projížděli lesem, dalo by se o tom aspoň uvažovat, ale kolem nás nebylo nic jiného než holá planina. 

„Ne,“ vyhrkla jsem, „nezastavuj. Ono to zase tolik nespěchá. Vydržím to,“ změnila jsem názor. Byla jsem přece ženská a ty něco vydrží. Přešla jsem Edwardův podezřívavý výraz, který mu přeběhl po tváři, a pobídla ho mávnutím ruky, aby zase šlápl na plyn.

„Jak chceš,“ brouknul odevzdaně Edward. Nad mou tvrdohlavostí jen zavrtěl nechápavě hlavou a bez dalších řečí udělal, co jsem po něm chtěla.

Nemysli na to… Nemysli na to, znělo mi neustále v hlavě. Uběhlo několik minut, které mně přišly jako roky. Bylo to příšerný. Celou dobu jsem seděla jako socha s rukama v klíně a vykonávala jen minimální pohyby. Ale držela jsem se a necekla ani slovo. Párkrát jsem taky přistihla Edwarda, jak po mně pokukuje a přitom mu na rtech hraje veselý úsměv. Slíbila jsem si, že jakmile bude po všem, dám mu to sežrat.

Zrovna jsem s hekáním zajížděla níž do sedačky, když o sobě dala vědět Edwardova neutuchající touha mě provokovat. „Bells, podáš mi, prosím, tu láhev s vodou?“

„Fajn,“ prskla jsem vyřízeně a praštila pěstí do palubní desky, „zastav to auto.“ Ani jsem nestačila mrknout a stáli jsme. Odpoutala jsem se a vystřelila ven. Nikdy předtím jsem tak nebyla vděčná za vysokou trávu.

Když jsem byla konečně asi o deset kilo lehčí, vydala jsem s pocitem naprosté úlevy a úsměvem od ucha k uchu zpátky k Edwardovi. Ten už neseděl v autě, nýbrž se s rukama v kapsách opíral o kapotu auta a nepřítomně se díval před sebe. Nijak nedal znát, že by si mě všiml. Proto jsem zvolnila tempo, a zatímco jsem se k němu pomalu přibližovala, pokoušela jsem se z jeho tváře vyčíst, na co asi myslí.

„Nad čím přemýšlíš?“ promluvila jsem opatrně, abych ho nevylekala. Stoupla jsem si těsně vedle něj a nespouštěla z něho oči. Edward do plic nabral notnou dávku vzduchu a s hlubokým výdechem se natočil tělem ke mně. S nic neříkajícím výrazem na mě mlčky hleděl. Netrvalo ale dlouho a koutky úst mu zacukaly.

„Jak tě udržet dál od vody.“ Za to si ode mě vysloužil dloubnutí do žeber. „Jestli to takhle půjde dál, do Los Angeles dojedeme tak o příštích prázdninách.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a přesunula se k otevřeným dveřím na místě řidiče, kam jsem se následně posadila.

„Něco mi říká, že po téhle zkušenosti už se vody nikdy nedotknu,“ prohodila jsem nezaujatě, když jsem prozkoumávala kastlík. „Kde máš tu adresu?“ zamračila jsem se poté, co jsem prolistovala celou mapu a ani tam nic nenašla.

„Adresu?“ Edward se váhavě ohlédl přes rameno, přičemž jsem v jeho hlase zaslechla stopy nejistoty. Okamžitě se odlepil se od auta a došel ke mně.

„Jo, bydliště Jamese Hinnicka.“ Vyskočila jsem zpátky na silnici a odstrčila Edwarda na stranu, abych mohla zkontrolovat přihrádku na dveřích. Jediné, co tam leželo, byl papírek od žvýkaček.

„Nemám ji,“ řekl Edward vlažně a tím si přitáhl mou pozornost. Přestala jsem s hledáním a šokovaně se na něj podívala. Překvapeně jsem zamrkala, jestli to myslí vážně. Edward se zvučně zasmál a zhoupl v kolenou. „Nemám ji napsanou na papíře. Pamatuju si ji.“ Ukazováčkem si poklepal na spánek a obdařil mě úsměvem, který ale vzápětí pohasl. „Tebe to ještě nepřešlo?“

Zachechtala jsem se. Prosmýkla jsem se kolem něho a přesunula se ke svému místu. „Ne, Edwarde, po těch několika hodinách mě to stále ještě nepřešlo.“ Byli jsme na cestě kolem sedmi hodin, to si vážně myslel, že si to tak rychle rozmyslím a přikážu mu, aby to otočil zpátky do Chicaga? Zmýlil se. Nehodlala jsem měnit názor a už vůbec se vracet. Byla jsem zvědavý člověk, který nepřestane, dokud nedostane to, po čem touží. A já toužila se dozvědět něco o Jamesovi Hinnickovi. Zalezla jsem na své místo. „Pojedeme?“

„Napadlo mě, že bychom se mohli na noc ubytovat v nějakém motelu a ráno pak zase vyrazit na cestu,“ nadhodil Edward, když nasedl a nastartoval. „Bello, ten tvůj malíř ani neví, že ho hledáš. Neuteče ti,“ přemlouval mě, když viděl, jak nesouhlasně se tvářím.

Ano, nechtělo se mi zastavovat a zbytečně promarnit čas, ale Edward měl pravdu. Taky jsem ho nemohla nutit, abychom jeli bez přerušení. Určitě si chtěl na chvíli vydechnout a pochybovala jsem, že by přijal, kdybych mu nabídla, že ho v řízení vystřídám. Tohle byl prostě Edward. Proto jsem svolila.

Nebyla jsem nejlepší spolucestovatel. Netrvalo dlouho a zalomila jsem to. Probudila jsem se, až když jsem se hlavou třískla o okýnko. Bolestivě jsem zaúpěla a promnula si čelo. Rozlepila jsem víčka a zjistila, že slunce už rapidně kleslo. Protáhla jsem si ztuhlé tělo a narovnala se.

„Už jsme tady,“ upozornil mě Edward, jakmile uviděl, že už jsem vzhůru. Nejprve jsem se podívala na něj a až pak směrem, kterým ukazoval.

Před námi se objevil tradiční motel, který jako by vypadl z amerických filmů padesátých let. Vedle sebe se nacházelo několik pokojů stylem podobným nízkému bungalovu, přičemž každý měl své vlastní parkovací místo. Zřejmě jsme nebyli jediní, kteří cestovali po šestašedesátce, neboť pár aut už tu stálo.

Náš pokoj byl až úplně ten poslední v celém zástupu ubytovacích jednotek. Edward poslušně zaparkoval před vchodem a z kufru vynadal naše věci. Poté jsme společně vkročili dovnitř.

Udivilo mě, jak moderně byl ten pokoj zařízen. Čekala jsem polorozpadlý nábytek, vybledlé záclony a oprýskané zdi, ale skutečnost byla jiná, lepší. A k mému úžasu tu byla i útulná koupelna. Jediný ale zcela nepodstatný detail byla postel. Původně jsme požadovali dvoulůžkový pokoj, nakonec jsme se ale museli smířit pouze s jednou, kvůli rekonstrukci. Přešla jsem to mávnutím ruky, ostatně by to nebylo poprvé, co bychom se dělili o lůžko. V našem bytě jsme spolu častokrát spali na gauči, když jsme sledovali filmy, a pak už se nám nechtělo přesouvat do vlastních ložnic.

„Ty jsi s sebou vzal Dennise?“ vyjekla jsem nadšeně a vrhla se k Edwardově tašce položené na zemi. Opatrně jsem z přední kapsy vytáhla jeho fotoaparát, na který mě upozornil vykukující popruh. Brala jsem ho jako našeho dalšího spolubydlícího, neboť ho Edward skoro všude tahal s námi. Proto také to jméno, se kterým se doteď Edward nedokázal smířit.

„Koho?“ ozval se zmateně Edward za mnou, ale jakmile uviděl, co držím v ruce, pochopil. „Jo, napadlo mě, že bychom mohli udělat pár fotek, na památku,“ říkal mi s neskrývanou radostí, zatímco jsem já přešla k oknu a s fotoaparátem před obličejem se dívala ven. Hledala jsem něco, co by stálo za zvěčnění.  

„Bezva nápad,“ broukla jsem, a aniž bych dala foťák dolů, otočila jsem se za jeho sametovým hlasem. Srdce mi náhle udělalo kotrmelec a já měla co dělat, abych drahý přístroj neupustila na zem. Edward si zrovna přetahoval tričko přes hlavu a zůstal tak jen v tmavých džínech. Nevím, proč mě to tak rozrušilo, jeho hrudník jsem znala už nazpaměť. Přesto mě to rozechvělo natolik, že jsem omylem zmáčkla čudlík.

Vyděšená jsem ztuhla na místě, když to blesklo.

„Tak… první fotku už bychom měli,“ pípla jsem plaše. Dennise jsem raději ihned položila na stolek pod parapetem a odstoupila od něj na druhý konec pokoje. Na Edwarda jsem ani jednou nepohlédla.

„Dám si rychlou sprchu a pak ti skočíme něco k jídlu.“ Ve skutečnosti jsem moc nevnímala, co říká. Samovolně jsem přikývla a úlevně vydechla, když se za ním s vrzáním zaklaply dveře.

Se zavřenýma očima jsem se opřela o zeď a snažila se nemyslet na to, co se stalo před chvílí. Jen tě to překvapilo, Swanová, uklidňovala jsem samu sebe. Promlouvání k sobě samé nijak nepomáhalo, musela jsem vypadnout na vzduch.

Neměla jsem jasný cíl, zahloubaná v myšlenkách jsem šla, kam mě nohy nesly. Z transu jsem se probrala, až když jsem byla dost daleko od motelu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kromě spálené trávy od slunce, která se nacházela více méně všude, můj zrak padl na mohutný strom. Doklopýtala jsem se k němu a posadila se na velký balvan. Zády jsem se opřela o kmen a zavřela oči.

„Tady jsi,“ zaznělo mi zničehonic za zády a já málem dostala infarkt. Vyjekla jsem a prudce se ohlédla přes rameno. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Zmizela jsi,“ vyčítal mi Edward, ale s úsměvem.

„Jen jsem se šla projít, protáhnout si nohy.“ Posunula jsem se trochu stranou, abych udělala Edwardovi místo, neboť si právě sedal na zem k mým nohám. Automaticky jsem udělala to samé co on. Posadila jsem se vedle něj a hlavu si položila na jeho rameno. Edward se spokojeně usmál a přivlastnil si mou levou paži. Ukazováčkem mi pomalu s naprostou jemností přejížděl po rýhách na dlani. Zbožňovala jsem, když to dělal. Pokaždé mi naskočila husí kůže a tělem se začalo rozšiřovat příjemné teplo.

Uhrančivě jsem hypnotizovala naše ruce a na všechno okolo zapomněla. Neexistoval žádný obraz, žádný James Hinnick a ani cesta do Los Angeles. Nechtěla jsem na to všechno myslet, protože jsme věděla, že na to bude ještě času dost. Teď jsem jen toužila vnímat Edwarda a jeho blízkost, za kterou jsem byla neuvěřitelně vděčná. Už jen díky tomu, že byl tady vedle mě, jsem měla pocit, jako bych byla doma.

Zaklonila jsem hlavu a diskrétně studovala Edwardovu tvář. Žaludek se mi podivně zhoupl, když jsem si představila, že bych ho neměla. Mě samotnou děsilo, že jsem Edwarda brala jako samozřejmost. Možná už jen proto mě strašila myšlenka, že dřív či později se naše cesty budou muset rozdělit. Nestávalo se častokrát, abych si tohle připouštěla, ale bylo to tak.

Poznali jsme se hned první den, co jsem utekla do Chicaga. Nástup na univerzitu byl mým vysvobozením z vězení, ve kterém jsem žila. Otce jsem nikdy nepoznala a moje vztahy s matkou taky nebyly nejlepší. Vždy mě spíš brala za přítěž než jako dceru, jak mi stále opakovala, a proto jsem si už jako malá slíbila, že jakmile to bude možné, odejdu.

Stalo se. Odešla jsem a potkala Edwarda, který si mě k sobě nastěhoval. Chlapům jsem nikdy moc nevěřila a ani je nevyhledávala, proto mi dobu trvalo, než jsem přestala ignorovat Edwardovy čím dál častější pokusy o navázání přátelství. Nakonec se ukázalo, že není jako jeden z těch kreténů, co bydleli ve vedlejším bytě, a z nás se stala nerozlučná dvojka. Ani jeho malé tajemství o tom, kdo ve skutečnosti je, nás nedokázalo rozdělit. Edward byl moje rodina. Moje jediná rodina.

„Něco jsem ti přinesl,“ probudil mě ze zamyšlení Edward. Odtáhla jsem se od něj a zatřepala hlavou, abych se vrátila zpátky do reality. Napjatě jsem hleděla, jak se pro něco natáhl vedle sebe a pak už přede mě stavěl plechovku limonády a do klína mi položil bagetu. „Vím, že to není žádná extra hostina, ale moc toho tu nemají. Slibuju, že hned ráno si ale zajedeme někam na pořádné jídlo.“ Musela jsem se přemáhat, abych se nesmála jeho provinilému výrazu. Jako by to snad byla nějaká katastrofa.

„Je to perfektní,“ uznala jsem pravdivě a děkovně ho pohladila po tváři. Zahihňala jsem se, když jsem zrak přesunula ke své večeři. Brala jsem to jako takový malý piknik v přírodě, a to se mi líbilo ještě víc. Zatímco mi Edward poslušně otvíral plechovku, já se s chutí pustila do bagety. Ani ne za pět minut jsem ji měla v sobě. „Děkuju, bylo to dobrý. Zítra zase zvu já tebe,“ upozornila jsem Edwarda s vážnou tváří, která mi moc dlouho nevydržela.

„Beru tě za slovo, Swanová, a teď vstávej, chci ti něco ukázat. “

Edward se hbitě postavil a než jsem se stihla rozkoukat, vytáhl na nohy i mě. Proč jen mi přišel tak nedočkavý? Naivně jsem si myslela, že půjdeme zpátky k motelu, ale Edward znovu ukázal, jak umí být nevyzpytatelný. Hravě na mě mrknul a vyskočil na ten velký kámen, ze kterého pak přeskočil rovnou na starý strom.

„Edwarde, co to děláš?“ houkla jsem za ním nahoru, když jsem užasle sledovala, jak za sebou obratně nechává jednu větev za druhou a pokračuje stále výš a výš.

„Neptej se a polez za mnou.“ Jen na okamžik jsem zaváhala.

„Já tě jednou vážně zabiju, Cullene,“ mumlala jsem si pro sebe se smíchem, když jsem šplhala za ním. Mé jediné štěstí bylo, že už jako malá holka jsem lezla po stromech, tudíž jsem se nemusela bát, že bych spadla na zem. Krom toho se mi dostalo záchrany od Edwarda, jenž mi podal ruku a s jeho pomocí jsem se dostala až na samý vršek. 

Byli jsme hodně vysoko nad zemí. Z obou stran jsem se křečovitě držela větví a modlila se, aby to pod námi neprasklo. Zrychlil se mi tep, když se mi kolem pasu omotala Edwardova ruka a on si mě následně přitiskl zády k sobě.

„Neboj, nepustím tě,“ šeptl mi do ucha. Polkla jsem, když mi obličej ovanul jeho sladký dech. Dvakrát jsem znatelně přikývla, poté jsem sebrala odvahu a ohlédla se. Nepřekvapilo mě, jak blízko jeho tvář byla, ale zarazilo mě, jaký vliv to na mě mělo.

Zaregistrovala jsem, jak se Edward trhaně nadechl, pohozením hlavy mi pak naznačil, abych se dívala před sebe. Rozporuplně jsem nakrčila čelo, ale udělala to, co po mně chtěl. Hloupou otázku, na kterou jsem se ho chtěla zeptat - proč jsme sem lezli - jsem nevyslovila. Výhled, jenž se nám naskytl, mě připravil o veškerou řeč.

Díky výšce, ve které jsme se nacházeli, jsme měli možnost pozorovat západ slunce. Žlutooranžová koule pomalu klesala za daleké hory. Bylo ohromující, jak obloha postupně přecházela z blankytné do žluta, až získala červenou barvu. Prahla jsem po tom, abych se na to mohla dívat znova a znova. Byla to ta nejkrásnější část dne. Den končil a další na nás čekal. Byla jen otázka, jaký ten další bude.   

„Víš, odkud je ještě hezčí pohled na zapadající slunce?“ zašeptal citlivě Edward, když mi za ucho strkal neposlušný pramen vlasů. Nepřítomně jsem zakroutila hlavou. „Z naší střechy v Chicagu.“

Odtrhla jsem oči od hřejícího kotouče a maličko natočila hlavu do strany. „Netušila jsem, že tam chodíváš,“ pronesla jsem sotva slyšitelně. Jako bych se bála, že když promluvím nahlas, všechno pokazím.  

„Jen když si potřebuju o něčem popřemýšlet,“ řekl Edward zvláštním hlasem. Cítila jsem na sobě jeho pohled, přesto mě to nepřimělo mu ho oplatit. Vybavilo se mi, jak jsem ho párkrát v jeho pokoji hledala, ale nebyl tam. A když se po značné době zase objevil ve dveřích, nepřišlo mi důležité ptát se ho, kde byl. Teď už jsem ani nemusela.

„Vezmeš mě někdy s sebou?“ zeptala jsem dychtivě. Rozvážně jsem se začala otáčet čelem k němu, abych ho případně mohla obměkčit pohledem. Pravou paží jsem se stále přidržovala větve, tou druhou jsem se ho zahákla za krkem. Naše nosy se skoro dotýkaly. „Vezmeš, až se vrátíme zpátky?“ zopakovala jsem svou prosbu s větší naléhavostí.

„Moc rád, Bello.“

»Shrnutí«

Lidičky, jste neuvěřitelní! Všem hodně moc děkuju za komentáře. Mile mě překvapilo, že tuhle soutěžní povídku si vás našlo tolik. Mám z toho obrovskou radost.

Tahle kapitola za moc nestála, podmínka mi totiž moc nesedla, ale slibuju, že v té další vám všechno vynahradím. Když už mluvím o příští kapitole. Já sice v pátek odjíždím na dovolenou do Itálie a celý příští týden tu nebudu, ale díky jedné hodné duši () o třetí kapitolu R66 nepřijdete, takže příští úterý nástup!

Mějte se tady hezky, brzy se zase uvidíme a ještě jednou vám ze srdce děkuju.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 2. kapitola: