Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 8. kapitola

07.08.2012 (15:15) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4711×

8. kapitola

Vždycky jsem si myslela, že nejkrásnější věc v životě pro mě bude pohled na čokoládový dort s kupou šlehačky, ale teď jsem si tím nebyla tak jistá. Našla jsem totiž něco jiného, co mi dokázalo vykouzlit obrovský úsměv na tváři a vyvolat zasněný povzdech.

Přetočila jsem se na bok a rukou si podepřela hlavu. Blaženě jsem se usmála, když jsem uviděla spícího Edwarda. Přikrývka mu zakrývala dolní polovinu těla, pravou ruku měl zasunutou pod hlavou a tu druhou položenou na břiše. Spokojeně oddechoval a sem tam se mu koutky rtů nepatrně vytáhly vzhůru. Vypadal tak roztomile. Měla jsem nutkání ho pohladit a ještě větší ho políbit, ale bylo tu riziko, že bych ho probudila. O to jsem nestála. Zatím. Chtěla jsem si ten božský pohled užít co možná nejdéle.

Pak jsem dostala nápad. Zrak mi padl na Dennise položeného na nočním stolku vedle postele a já už v tu chvíli věděla, že jestli se tohle Edward dozví, zabije mě. Tiše jako myška jsem si pro něj došla a se sotva slyšitelným pochechtáváním zaměřila mého přítele. Když jsem zmáčkla čudlík poprvé a pokojem se zablesklo, ztuhla jsem. Edward se zavrtěl a vypadalo to, že k probuzení nemá daleko. Rychle jsem foťák položila zpátky a zalezla do postele.

Čekala jsem, kdy se mi naskytne možnost nahlédnout do těch zelných studní, ale nic se nedělo. Edward jen něco nesrozumitelného zamumlal a místností se opět rozlehlo jeho klidné oddechování.

Sledovala jsem ho dostatečně dlouho, než jsem se přišoupla těsně k němu a nahnula se nad něj. Edward se zamračil a rukou si přejel po obličeji, když se mé konečky vlasů dotkly jeho nosu. Zalíbilo se mi to a několikrát jsem schválně zavrtěla hlavou, abych ho potrápila. Trvalo několik minut a máchání jeho rukou, než konečně rozlepil víčka od sebe.

„Dobré ráno,“ zašeptala jsem něžně a dál z něho nespouštěla zrak. Edward zmateně zamrkal a pak znovu zavřel oči. Vesele jsem se zasmála.

„Bello, co to děláš?“ zamumlal napůl rozespale můj poloupír a poslepu mě pohladil po vlasech. Ačkoliv to nemohl vidět, pokrčila jsem rameny a zatvářila se jako neviňátko. Poté jsem se odtáhla a položila se zpátky na své místo.

„Dívám se jak spíš.“ 

Následně nato Edward zoufale zasténal a zpod hlavy vytáhl jeden z polštářů, který si ihned přitiskl na obličej a objal ho oběma rukama. Našpulila jsem pusu a zavrtěla hlavou. Tohle jsem si rozhodně nechtěla nechat líbit. Mně nikdo představení kazit nebude.

„Proč?“ ptal se Edward, když se mi povedlo mu podušku ukrást a zahodit do rohu místnosti. „Už jsi mě viděla…“ připomínal mi, jako bych si snad neměla pamatovat večery, kdy jsme společně spali na gauči u televize. Už jen při té vzpomínce mi poskočilo srdce. Počkala jsem, až se přetočí na bok a pak se k němu pomalu začala přisouvat.

Přikývla jsem a pohledem sjela na jeho vypracované svaly na břiše. Letmo jsme mu pohlédla do tváře, přičemž mi neušlo, jak se mu jeden koutek úst zhoupl výš.

„Máš sice pravdu, ale od té doby se toho hodně změnilo. Tehdy jsem nemohla udělat tohle…“ usmála jsem se smyslně a přiložila mu svou dlaň na břicho. Opatrně jsem mu bříšky prstů jezdila od shora dolů a žívala si tu hebkost jeho pokožky. Edwardovy zavřené oči mi napověděly, že nejsem jediná, komu se to líbí. „Ani toto,“ pokračovala jsem v dřívějších zakázaných skutcích a bez upozornění se na něho obkročmo posadila. Z Edwardových úst unikl udivený povzdech. Jednou rukou mě automaticky chytil za bok a tou druhou mi zastrčil vlasy za ucho. „A tohle…“ naklonila jsem se víc k němu, „už vůbec ne,“ šeptla jsem a v tom okamžiku přitiskla své rty na jeho.

Nezpozorovala jsem, kdy přes nás Edward přetáhl peřinu, ale to, co se dělo pak, jsem si uvědomovala až moc dobře.

***

„Říkám ti, Edwarde, že to auto je prokletý!“

Pobíhala jsem kolem automobilu a div si u toho nervala vlasy. Zastavila jsem a oběma rukama naštvaně praštila do kapoty. Podle červených dlaní, které mě ihned začaly nesmírně pálit, jsem usoudila, že víc jsem uškodila sobě než tomu předraženému křápu.

 „Není prokleté,“ dolehl ke mně Edwardův sametový hlas protkaný smíchem. Odfrkla jsem si a ani na něj nekoukla. To jemu jsem dávala za vinu, že se to stalo. To jemu jsem dávala za vinu, že si auto opět rozhodlo udělat menší pauzu, protože jeho byl nápad sbalit se a vypadnout z toho motelu, kam jsme se přesunuli, když jsme si dostatečně užili… jezera. „Není prokleté, jen jsme prostě píchli.“

„A stejně je prokletý,“ zabručela jsem si pro sebe a pak se s povzdechem konečně podívala na Edwarda, který klečel u poškozeného kola. „Takže jsme někde po cestě píchli? Říkáš to, jako kdyby to snad nic nebylo.“ Došla jsem až k němu a po jeho vzoru si taky dřepla. O vyměňování pneumatiky jsem věděla kulový a to doslova. Kdykoliv se něco stalo a mé auto potřebovalo vyměnit kolo, někoho jsem zavolala. Mohla jsem jen doufat, že Edward je zkušenější, ačkoliv když jsem si znovu vybavila to jeho bezcílné vrtání v autě minule, zhoupl se mi žaludek.

„Taky to nic není,“ podotkl Edward a bez jakýchkoliv známek zoufalosti na mě pohlédl. Jedno obočí se mi v nedůvěřivém gestu povytáhlo výš. „V kufru máme rezervu. Tohle kolo,“ poklepal dlaní na to poškozené „půjde pryč, na jeho místo půjde ta nová a my pojedeme dál.“

Jeho hlas možná zněl klidně, ale já to tak optimisticky stále neviděla. Přesto jsem se donutila k úsměvu. Edward mě letmo pohladil po ruce a postavil se. Za jeho pomoci jsem se pak na nohy dostala i já.

„Takže…“ Zaváhala jsem. Raději jsem přesunula zrak na asfaltovou cestu pode mnou a houpavým krokem se vydala někam dál od Edwarda. „Takže teď budeme čekat, až kolem pojede někdo, kdo bude ochotný nám tu pneumatiku vyměnit?“ Provokativně jsem si založila ruce v bok a dlouze se zadívala nejprve napravo a poté nalevo, jako bych vyhlížela přijíždějící auto. 

Z Edwardovy strany se nic neozývalo. Chtěla jsem se otočit a kouknout se, kde je, když v tom momentu jsem se ocitla zády přilepená k autu. Edwardovo tělo se na mě tisklo a na krku mě šimral jeho hrubý dech. Překvapeně jsem vyjekla. Nebyl v tom žádný strach, naopak se mi to líbilo. Spokojeně jsem vydechla a zavrátila hlavu dozadu, abych mu viděla do tváře. Jeho temně zelený pohled mě zcela odzbrojil.

„Je tu nějaká možnost, že bys na to někdy zapomněla?“ zavrčel mi do ucha Edward. Věděla jsem, na co naráží, ale přemýšlet o tom v tuto chvíli, bylo zcela nemožné.

„Nikdy,“ vydechla jsem nepřítomně, když se mi rty otřel o kůži na krku. Téměř okamžitě mi naskočila husí kůže. Chtivě jsem mu prsty zajela do vlasů. Chtěla jsem si ho přitáhnout k sobě, ale nenechal se. Zamračila jsem se. „Už jsem ti řekla, že tě miluju?“ zkusila jsem to trochu jinak a zamrkala vyzývavě řasami. Byla jsem si víc než jistá, že to zabere a on konečně přestane dělat nedosažitelného.

Ale můj plán nevyšel, jak jsem předpokládala. Místo toho mi Edward věnoval nic neříkající škleb a otočil se na patě. S pootevřenou pusou dokořán jsem sledovala jeho mizející záda. Uchechtla jsem se a s nepřetržitým vrtěním hlavy ze strany na stranu se vydala pomalu za ním.

„Tímhle si reputaci už nenapravíš,“ poznamenala jsem škodolibě, když jsem se dostala k otevřenému kufru, odkud právě Edward vyndával náhradní kolo. Byla jsem zlá a věděla jsem to, ale nemohla jsem si to odpustit. To, že opravit nějakou věc v motoru nedokáže a vyměnit pneumatiku ano, mě k tomu rýpání samo vybízelo.

Edward mě okatě ignoroval a já se nemohla nesmát.

„Tak s čím ti můžu pomoct?“ zeptala jsem se kolísavě a ustoupila stranou, když kolem mě procházel s novou pneumatikou v rukách. Potichu jsem ho následovala a přemýšlela, co všechno tahle činnost obnáší. Oči mi málem vypadly z důlku, když jsem uviděla všechno to nářadí, které Edward určitě nevydal jen tak ze srandy.

„Bello, nech to být, ano?“ vyděsil mě Edward, když se neočekávaně zjevil za mnou, zatímco moje veškeré myšlenky se ubíraly směrem, že pokud tohle Edward zvládne, vlastnoručně mu vytesám sochu ze dřeva a budu se k němu každý den poctivě modlit. Ruku, kterou jsem se právě dotýkala heveru, jsem poslušně stáhla zpátky a dychtivě se ohlédla po Edwardovi. „Udělám to sám. Ty se postav někde hodně, hodně daleko. Prosím,“ dodal hned.

„Fajn,“ souhlasila jsem poraženě nakonec a raději spolkla další ze svých provokativních poznámek. Ještě jednou jsem pohlédla na Edwarda, abych se ujistila, že si to za těch pár vteřin opravdu nerozmyslel. Provinilost v jeho očích mě jasně utvrdila v tom, že nerozmyslel. Proto jsem jen svěsila ramena a odploužila se pryč.

„Nechoď nikam daleko…“ zavolal za mnou a já se chtě nechtě musela nad tou starostlivostí pousmát.

Vozovka, po které jsme přijeli, se nacházela na kopci a dole pod námi protékala menší říčka. Tiše jsem pozorovala tekoucí vodu a náhle mě přepadla potřeba se opláchnout. Opět byl jeden z těch pařáků a to mému tělo rozhodně neprospívalo. Ohlédla jsem se přes rameno, abych zkontrolovala Edwarda, který mi nevěnoval žádnou pozornost, a pak už jen pomalu slézala dolů. Pečlivě jsem zvažovala každý krok. Nechtěla jsem riskovat, že bych se dolů skutálela jako hruška. A že jsem k tomu párkrát neměla daleko, když mi po suchém listí ujela noha. Konec konců jsem to ale přece jen zvládla a moje nohy se ocitly na rovné zemi.

Netušila jsem, co mě to napadlo, ale to už jsem si v jedné vteřině zouvala boty a v té druhé už jsem stála po kotníky ve vodě. Do pravé ruky jsem uchopila tenisky a pomalu se brodila vodou na druhý břeh. Neustále jsem přitom napínala uši, zda nezaslechnu Edwardův hlas, ale nic. Jen sem tam se ozvala tlumená ráda. A zrovna ve chvíli, kde se jedna taková ozvala, jsem přestala dávat pozor, kam dávám nohy. Jen co jsem došlápla na jeden z větších kamenů pokrytého vrstvou čehosi slizkého, podklouzla mi noha.

Dopadla jsem rovnou do vody a… bolelo to. Cítila jsem zadek, taky jak mě pálí loket, který jsem si podle všeho odřela o nějaký z kamenů, ale nejvíc jsem si byla vědoma škubání v noze, jež jsem si záhadným způsobem zkroutila pod sebe. Ačkoliv jsem byla celá polámaná a moje oblečení postupně nasávalo vodu, rozesmála jsem se. Kdyby u toho byl Edward, potrhal by se smíchy a to moji bránici rozdráždilo ještě víc.

Těžko říct, jak dlouho jsem tam seděla, ale začínala se do mě dávat zima. Z uvažování nad tím, jak se mám zvednout do stoje, když mě všechno nehorázně bolí, mě vytrhl Edwardův hlas.

„Bello?!“

Moje srdce zaplesalo a rozbolavělé části těla ještě víc. Záchrana.

„Tady dole, Edwarde,“ ozvala jsem se a neubránila se bolestnému syknutí. Na krátký okamžik jsem zavřela oči, abych to vstřebala a pak zvedla zrak vzhůru k silnici. Polila mě vlna štěstí, když jsem spatřila Edwarda. Jako idiot jsem na něj zamávala, snad aby mě nepřehlédl.

„Co to…“ houknul na mě, když se zase zarazil. Všimla jsem si, že si prohrábnul vlasy a obličej sehnul k zemi.

Smál se. On se mi prachsprostě smál a vůbec ho nezajímalo, jestli se mi třeba něco nestalo. Asi mě to mělo urazit, ale to jen v případě, kdybych Edwarda neznala. Neměla jsem mu co vyčítat, taky bych se mu chechtala, kdyby se válel ve vodě.

„Co to tam vyvádíš, Bello?“

Protočila jsem oči. „Chytám ryby,“ utrousila jsem sarkasticky, a aniž bych to plánovala, rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli tu přece jen nějaká není. „Co bys tak řekl, Edwarde, že tu dělám?“ křikla jsem za ním nahoru a jen tak tak se mi povedlo zachytit mou botu, než stihla uplavat.

„Počkej, už jdu za tebou.“

Nehybně jsem zaznamenávala každý Edwardův krok, jak se ke mně snažil v co nejkratší době dostat. Ušklíbla jsem se. Vůbec nevypadal tak neohrabaně jako já. Ani jednou mu nepodjela noha a on neskončil na zadku. Těsně na břehu říčky se zastavil a s rukama zaleženýma na hrudi si mě zdlouhavě přeměřil pohledem. Pokoušel se tvářit přísně, ale cukající koutky úst mu to znemožňovaly.

„Povíš mi to sama, nebo to mám z tebe tahat?“ začal Edward klidně a i v botách vkročil do vody. 

Zahanbeně jsem si povzdechla a odvrátila od něho zrak.

„Spadla jsem,“ pípla jsem a zavrtěla se na místě. Zatnula jsem zuby, když mi nohou projela bolest. Pravděpodobně měl ten pád větší následky, než jsem si původně myslela.

„Jak se ti tohle povedlo?“ bručel Edward, když se dostal ke mně. Podle tónu jeho hlasu, jsem poznala, že odpovídat nemusím, za což jsem byla ráda. „Neudělala sis nic?“ pokračoval dál a sehnul se ke mně. Prsty mi zlehka přejel po tváři. 

„Hmm, asi ne,“ pokrčila jsem rameny a usmála se ve znamení, že jsem v pohodě. Edward si nad mou nešikovností beznadějně povzdechl a zase se postavil.

 „Tak šup, vstávej,“ natáhl ke mně obě ruce, „ať mi nenastydneš.“

Uposlechla jsem a poslušně k němu natáhla paže. Stačilo pár pohybů, abych zjistila, že v pohodě absolutně nejsem. Měla jsem nepříjemný pocit, jako bych spadla snad z několikametrové výšky. Celý proces zvedání se neobešel bez mého skuhrání a stěžování si. Když jsem se pak chystala stoupnout na pravou nohu, tak nebýt Edwarda, válela bych se znovu ve vodě.

„Dobře, dobře,“ rezignovala jsem, když jsem pochytila Edwardův káravý pohled. „Možná, že jsem si přece jen něco udělala s nohou, ale jen malinko,“ zahučela jsem a nechala se od Edwarda chytit kolem pasu. Sama jsem se ho pak přidržovala za rameno, abych se udržela na jedné noze.

„Bello,“ vzdychl Edward zoufale.

„Edwarde,“ zopakovala jsem po něm ze srandy, což nebyl ten nejlepší nápad. Ihned jsem zmlkla, zrudla a zrak zabodla někam do jeho klíční kosti. Nervózně jsem si odkašlala a znatelně zavrávorala.

„Podívám se ti na tu nohu, ale nejdřív tě musím odsud dostat pryč.“

Že Edward uměl být nepředvídatelný, jsem zjistila už dávno, přesto jsem překvapeně vydechla, když jsem se ocitla v jeho náručí. Držela jsem se ho jako klíště a bez mrknutí mu hleděla do tváře. Tolik jsem toužila mu nahlédnout do hlavy a přečíst si, na co právě myslí. Jeho výraz tváře, byl totiž nečitelný. Teď už jsem chápala, proč se nade mnou vždy tak rozčiloval.

Nespočetněkrát jsem si představovala, jaké to asi je, být jako on. Nikdy jsem se však ke zdárnému konci nedostala. Chtěla bych to? Chtěla bych být… upírem?

„Au,“ zaječela jsem, když se mi něco dotklo bolavého místa na noze. Cukla jsem sebou a zmateně zamrkala, jen co jsem si uvědomila, že sedím na zadní sedačce v autě. Byla jsem tak zahloubaná do vlastních myšlenek, že jsem ani nepostřehla, kdy se to stalo.

Zaraženě jsem se zírala na Edwarda, který klečel na zemi a právě se na mě soucitně usmíval. Aha, tak proto ta bolest. Vyděšeně jsem vykulila oči, když Edward znovu natáhl ruku směrem k mé noze.

„Nedělej to, Edwarde,“ vyprskla jsem podrážděně. Rychle jsem se zapřela na pažích a snažila se posunout co nejvíc dozadu.

„Bells, musím ti to zkontrolovat -“

„Nemusíš,“ skočila jsem do řeči a horlivě u toho kroutila hlavou. Byla jsem odhodlaná se zuby nehty bránit, pokud by se to mělo znovu opakovat. Uvolnila jsem se, když Edward zvedl ruce do vzduchu. Poté trhnul lhostejně rameny.

„Tak tě odvezu do nemocnice.“

„Do… nemocnice?“ vysoukala jsem ze sebe přiškrceně a naprázdno polkla. Všechno kolem mě se podivně začalo houpat, když jsem si vybavila zápach desinfekce a to ostatní, typické pro tu budovu, jejíž jméno se neříká. Aspoň ne přede mnou.

Edward přikývl.

„Tady,“ vyhrkla jsem zbrkle a svižně jsem natáhla nohu, až jsem ji div nevrazila Edwardovi do obličeje. „Nechci do nemocnice, nechci.“

Jak jsem řekla, tak se taky stalo.

Edwarda se mi nakonec povedlo zdolat a do toho velkého baráku plného ošklivých a surových lidí jsem přece jen nejela. Asi to ale bylo tím, že podle něj jsem měla nohu jen naraženou, tudíž to stačilo jen pevně stáhnout. S jeho pomocí jsem se ještě převlékla do suchých věcí a mohli jsme pokračovat v cestě. Seděla jsem vzadu, abych mohla mít nohu položenou a Edward mě minutu co minutu sledoval ve zpětném zrcátku. Mlčela jsem a dělala, že ho nevidím.

„Asi se nám to zase protáhne,“ poznamenal Edward zničehonic, když jsme seděli na lavičce před benzínkou. Poraněnou končetinu jsem měla umístěnou v jeho klíně a nechala si ji chladit několika plechovkami studené koly. Nic lepšího bohužel nebylo k sehnání. Rozlepila jsem víčka a zvědavě na něj pohlédla. Nějak mi nedocházelo, o čem teď mluví.

„Protáhne? Co se protáhne?“ optala jsem se a zase zavřela oči.  Spokojeně jsem zabručela, když mi na obvaz položil novou a pořádně vychlazenou plechovku. V tuhle chvíli jsem Edwarda milovala snad ještě víc. 

„Cesta do Los Angeles.“ S jeho slovy se mi zastavil celý krevní oběh. Vystřelila jsem dosedu  a vytřeštila na něj oči. Tohle téma se mi nezamlouvalo, ale i tak jsem vyčkávala, zda nebude mluvit dál. „Je mi to líto, Bello, ale kvůli tvojí noze, budeme muset návštěvu tvého malíře, odsunou na později.“

Jindy bych asi skutečnost, že mu skoro šla pára z uší, když mi to říkal, nějak okořenila, ale právě v tento okamžik jsem mohla jen vnímat, jak Edward sahá do zadní kapsy, odkud vytáhl pomačkaný papír. Můj už tak šokovaný výraz se ještě prohloubil, když mi docvaklo, co to je. Srdce se mi rozeběhlo dvakrát rychleji, když mi to vložil do ruky. 

„Kde jsi to našel?“ zachraptěla jsem a nedokázala od toho odtrhnout zrak. Usilovně jsem se pokoušela rozpomenout, kdy měl Edward možnost to najíst a sebrat, protože jsem si nevzpomínala, že by se ode mě u toho vodopádu jen o kousek vzdálil.

„Válelo se to nedaleko jezera,“ vysvětloval, ale tohle jsem já věděla. „Asi ti to muselo vypadnout z kapsy.“

„Nevypadlo,“ špitla jsem a odhodlaně pohlédla Edwardovi do očí. Provinile jsem se pousmála a zlehka mu prsty přejela po čele, kde se mu rýsovala hluboká vráska ze zamyšlení. „Já… já jsem to zahodila.“

Jakmile jsem to vyslovila nahlas, neubránila jsem se smutnému uchechtnutí. Nechápala jsem samu sebe. Jak je možné, že ještě před pár dny jsme nemyslela na nic jiného, než na setkání s autorem obrazu a teď bych byla radši, kdyby žádný vůbec neexistoval. Papír ve své ruce jsem propalovala zrakem tak dlouho, dokud jsem si ho neochotně strčila do kapsy u mikiny.

„Nechceš mi něco říct, Bello?“

„JáužnechcijetdoLosAngeles,“ vychrlila jsem na jeden nádech.

„Cože?“ užasnul Edward a zasmál se.

Ošila jsem se.

„Já… já už nechci jet do Los Angeles,“ řekla jsem už o poznání zřetelněji. Posbírala jsem všechnu odvahu a pomalu zvedla zrak k Edwardovi. Opět mě popadla ta neodbytná touha číst si v jeho myšlenkách. Čekala jsem, že se bude tvářit překvapeně, naštvaně… No, prostě a jednoduše, že se bude nějak tvářit, ale znovu jsem si ověřila, že ani ti nejlepší pokeroví hráči mému Edwardovi nesahají ani po kotníky. „Zlobíš se na mě?“ zamumlala jsem, když stále mlčel.

„Ne,“ uklidnil mě Edward s láskyplným úsměvem a jemně mě pohladil po lýtku. S úlevou jsem vydechla a přesunula se k němu do klína. Objala jsem ho kolem krku a bradou se opřela o jeho rameno. „Takže se vrátíme do Chicaga?“

Musela jsem se usmát. Místo toho, aby se jako normální člověk zeptal, proč jsem si to tak najednou rozmyslela, začal už vymýšlet zpáteční cestu. Možná mu to došlo a možná byl i rád, že tomu tak je. Sice jsem si byla vědoma, že někde uvnitř mě je malý zvědavý kousek, který stále bude dumat nad tím, kdo asi je James Hinnick, ale vždycky se stačilo podívat na muže vedle mě a bylo ticho. Věděla jsem, kdo je Edward Cullen a věděla jsem, co k němu cítím. Jo, tohle bylo lepší než tisíc Jamesů Hinnicků.

„O Chicagu nepadlo ani slovo,“ zahuhlala jsem mu to trička po chvilce ticha. Odtáhla jsem se od Edwarda a líně ho políbila. „Nemusíme se přece ještě vracet. Jsou prázdniny, tudíž máme spoustu času a je jen na nás, jak ho využijeme.“ Svůdně jsem na něj zamrkala a hned se zahihňala. „Mohli bychom se třeba stavit v Las Vegas nebo v San Franciscu,“ navrhovala jsem s nadšením. „Pojedeme prostě někam, kde budeme spolu. Jen my dva. Co na to říkáš, Edwarde? Souhlasíš?“

Edward na to neřekl nic. Pouze si přivlastnil mé rty a já to brala jako souhlas.

Když jsme se pak opět rozjeli dál o našem dalším cílu nepadlo ani slovo. Neptala jsem se Edwarda, kam máme namířeno. Byla jsem si jistá, že ať už to bude kamkoliv, bude to perfektní.

Kdybych byla na Edwardově místě, sebe bych si jako spolucestujícího nikdy nevybrala. Nejen že jsem byla chodící katastrofa, ještě jsem většinu cesty prochrápala. Probudila mě až bolest v noze, do které jsem se ve spánku uhodila. Zakňučela jsem a rozespale zamžourala. Edwardovi jsem oplatila veselý úsměv, když jsem spatřila, jak mě zase pozoruje v zrcátku, a vyhlédla z okénka. Už už jsem se chtěla zeptat, kde to jsme, když mě do očí praštila obrovská cedule.

Los Angeles.

»Shrnutí«

Opět děkuju za komentáře. Opravdu!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 8. kapitola: