Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 9. kapitola

14.08.2012 (18:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4369×

9. kapitola

„Tady jsi, Bello,“ vyrušil mě ze zírání do blba jistý hlas, který jsem v tuto chvíli toužila slyšet nejméně. Nedala jsem nijak najevo, že bych přicházejícího Edwarda zaregistrovala a dál zaujatě hleděla do dálky na širé moře. Celá jsem se napjala, když se posadil vedle mě na lavičku. „Zmizela jsi,“ vyčítal mi a já opět nehnula ani brvou. „Říkala jsi, že počkáš a nikam nepůjdeš.“

Zatnula jsem zuby a šlehla po Edwardovi tvrdým pohledem. „Takže slyšíš, to jsem vážně ráda,“ ušklíbla jsem se a znovu od něho odvrátila zrak. Dřív než se tak stalo, jsem si ještě stihla všimnout jeho překvapeného výrazu. Nechápavě jsem pro sebe zavrtěla hlavou ze strany na strany. „Důrazně jsem tě žádala, ať do Los Angeles nejedeme, Edwarde,“ promluvila jsem po chvíli, když se mi povedlo překonat počáteční vztek.

„Já vím,“ potvrdil Edward s úsměvem. Užasle jsem vykulila oči a pootevřela pusu. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych uhasila tu touhu po něm skočit a vyškrábat mu oči. Věděl to, a přesto to udělal. Proč?

„Tak proč jsme tady?“ zoufala jsem hlasitě a plácla rukou do dřevěné desky pode mnou. Možná jsem to přeháněla. Možná jsem to měla nechat být, ale tak jednoduše to nešlo. Ze všech sil jsem se pokoušela na to nemyslet, ale kdykoliv jsem uviděla nějakého muže, co šel třeba jen okolo, začalo mi běhat hlavou, že třeba je to on. James.

Došlo mi, že moje rozhořčení nemá s Edwardem nic společného. Nezlobila jsem se na něj, ale na toho neznámého člověka, co se mi bez dovolení vecpal do života.

Zatímco já byla na pokraji nervového zhroucení, Edward se královsky bavil. Naštvaně jsem se zamračila, když k mým uším dolehl jeho smích. Paže, kterými jsem si právě vjížděla do vlasů, jsem zase hezky spustila do klína a s pozvednutým obočím vyhledala pobavenou tvář mého přítele.

„Lásko, pojď ke mně.“ Stále se znatelně pochechtával, když se přisunul blíže ke mně a uchopil mé dlaně do svých. „Zlobíš se, ale kdybys mi neutekla, tak bych ti vysvětlil, že jsem tu nemínil zůstat.“

„Co to –“ Nedořekla jsem to. Zabránil mi v tom Edwardův ukazováček, který mi chvatně přitiskl na rty. Držel ho tam do doby, než jsem poraženecky vydechla vzduch z plic a přikývla na znamení, že ho nebudu přerušovat. Pousmál se a pohladil mě po tváři.

„Jen jsme potřebovali natankovat, pak bychom hned jeli dál. Musel bych být jedině idiot, abych tě po tom všem dobrovolně odvezl k cizímu chlapovi,“ řekl vážně a zrakem setrvával na našich propletených prstech. „Žárlil jsem, Bello.“ Edward se uchechtl, jako kdyby řekl nějaký vtip. Narovnala jsem se a užasle na něho pohlédla, abych si ověřila, zda jsem opravdu slyšela dobře. Tělem se mi jako blesk šířilo zvláštní teplo, které jsem nejvíce pociťovala u srdce. „Jo, žárlil jsem, už tehdy v galerii, když jsi uviděla ten zpropadený obraz. Nelíbila se mi představa, že tě někdo jen tak sledoval. Poprvé za svůj život jsem měl opravdu chuť někoho zabít.“ Smutně si povzdechl nad nevyslovenou myšlenou. „A pak jsi přišla s tím hloupým výletem do Los Angeles…“

Odmlčel se a konečně ke mně zvedl zrak. Jediný pohled do jeho potemnělých očí stačil, aby všechna zlost zmizela. Zároveň se mi zvýšil tep. Dojalo mě, kolik lásky jsem tam spatřila. Ani jsem nebyla schopná popsat ten pocit být milovaná, ale neuvěřitelně se mi zamlouval.

„Byl jsem zbabělec. Měl jsem to udělat už dávno,“ pokračoval Edward, aniž by přerušil náš oční kontakt. Skoro jsem ani nedýchala. Bála jsem se, že bych tím všechno mohla pokazit. „Měl jsem to risknout a říct ti, co k tobě už od prvního okamžiku cítím.“

„Poslala bych tě do háje,“ vyletělo ze mě samo od sebe. Zhrozila jsem se. Rozpačitě jsem si skousla spodní ret a s červenou tváří se odvrátila od Edwarda. „Omlouvám se,“ pípla jsem a toužila zmizet z povrchu zemského.

Ale jeho slova mě přinutila se zamyslet. Dumala jsem nad tím, jak bych opravdu reagovala, kdyby mi v Chicagu řekl, že mě miluje. Musela jsem se potichu zahihňat. Ano, poslala bych ho do háje, to bylo víc než jisté. Nikdy jsem nezaznamenala, že bych pro něj znamenala něco víc než jen kamarádka. Bylo to potěšující zjištění. Obdivovala jsem ho, že to dokázal tak dlouho tajit. Teď už to ale bylo jedno. Všechno bylo jinak.

Já.

On.

 My.

„Jo, to teda jo,“ zasmál se Edward a krátce mě políbil na čelo. Zavřela jsem oči a spokojeně se usmála. „Nikdy bych neudělal nic, co bys ty nechtěla. Chci, abys byla šťastná.“

Odtáhla jsem se od něho a jemně uchopila jeho tvář do dlaní. „Někdy mi sice lezeš na nervy,“ neodpustila jsem si rýpnutí, „ale jsem, Edwarde, jsem šťastná.“ Pak jsem naše rty spojila v něžném polibku. V tuhle chvíli už mi bylo jedno, kde to vlastně jsme. Nejdůležitější bylo, že jsem měla Edwarda vedle sebe. Mohla jsem doufat, že jeho přítomnost dokáže mé myšlenky zaměstnat natolik, že nebudu mít čas myslet na nic jiného než pouze na nás dva. „Miluju tě,“ zašeptala jsem poté, co jsem se dostatečně nabažila jeho úst.

„Taky tě miluju.“

Další hodinu jsme pak jen tak seděli v objetí na lavičce, pozorovali klidné moře a vyměňovali si zamilované pohledy a polibky. Tohle musel být sen, ze kterého jsem se nechtěla už nikdy probudit. Můj žaludek měl, ale jiný názor. Tudíž jsme se na nátlak Edwarda museli přesunout jinam a tak jsme nakonec skončili v rodinném podniku na večeři.

Měla jsem už od začátku, co jsme do tohoto města přijeli, tušit, že nás nečeká poklidný a ničím a nikým nerušený večer.

Ještě jsme ani pořádně nedosedli na naše místa a už se k nám přimotala servírka, která celý večer nebezpečně pokukovala po mém Edwardovi. Ani fakt, že jsem na něm byla doslova nalepená a pevně svírala jeho ruku na stole, ji nedokázal odradit od toho, aby s ním přede mnou neflirtovala. Veškeré pokusy o mou útěchu z Edwardovy strany byly marné a kdykoliv se ta nádhera objevila u našeho stolu, ačkoliv bylo už na první pohled zřejmé, že všeho máme dost, prahla jsem jí svíčkou podpálit tu její černou hřívu. Samotnou mě pak děsilo, jak se mi ta představa jejích plápolajících vlasů zamlouvala.

V průběhu večera se objevila další ženská, co si vynucovala naši pozornost. U téhle jsem ale neměla chuť zapalovat vlasy ani nic podobného. Byla to Brittany, Edwardova kamarádka. Musela jsem uznat, že jsme na ni měli štěstí, ale jak se ukázalo, tentokrát neměla čas se s námi nijak dlouho vybavovat. Jak se zakrátko ukázalo, jejím důvodem, proč byla tam kde my, byl fešák, který postával u východu a chvíli co chvíli netrpělivě pokukoval směrem k Brittany.

„Jsem ráda, že vám to spolu nakonec vyšlo, děcka,“ usmála se nadšeně a zrakem zabrousila k našim propleteným rukám. Koutkem oka jsem zašilhala k Edwardovi a ihned zčervenala jako malina. Něco jsem nesrozumitelně zamumlala a raději dál předstírala, že neexistuju. „Už tam v Oklahomě jsem věděla, že jste pro sebe stvoření. Přeju vám to,“ zazubila se na nás a poplácala Edwarda po rameni. Edward ani já jsme nedutali, pouze jsme si vyměňovali pobavené pohledy. „No, ráda bych se tu s vámi zůstala, ale musím jít,“ mrkla na nás významně a hlavou nenápadně pohodila ke dveřím.

Zašklebila jsem se.

„Rádi jsme tě opět viděli, Brittany,“ řekl Edward a neposedně se zavrtěl na místě. Z jeho nervózního hlasu bylo zřejmé, že už chce, aby odešla.

„Lháři,“ prokoukla ho Brittany a mávla rukou do vzduchu. „Kdybyste někdy zase měli cestu kolem, stavte se. Edwarde, buď na Bellu hodný a opatruj ji jako oko v hlavě,“ promlouvala mu bez špetky humoru do duše a pak se otočila na mě. Zadržela jsem dech. „A ty Bello…“ Zmlkla a zatvářila se zamyšleně. „Pevný nervy, budeš je potřebovat, pokud máš žít po boku Edwarda.“

Vedle mě se ozvalo dotčené zasyčení.   

„Děkuju,“ zachichotala jsem se a konejšivě pohladila Edwarda po vlasech. Na nás obě se zamračil a s předstíranou zlobou se začal věnovat už vystydlé večeři. „Ráda jsem tě poznala, Brittany,“ řekla jsem a s upřímným úsměvem na rtech jí stiskla ruku. 

„Já tebe taky, Bello. Jsi skvělá holka, myslím, že si tě Edward ani nezaslouží –“

„Nechtěla jsi už jít?“ vypálil na ni Edward žádostivě a probodl ji pohledem, který by donutil každého vzít ihned do zaječích. Bolestivě jsem zaskučela a vytrhla svou dlaň z Edwardova sevření, které na můj vkus až moc zesílilo. Zuřivě jsem si třela ruku a ignorovala Edwardův pokus o omluvu, když se ke mně nakláněl, aby mě políbil. Nejen že jsem pořád cítila poraněnou nohu, teď k tomu málem přibyla i paže.

Brittany našpulila pusu. „No jo, no jo, mějte se hezky, lidi. Sbohem.“ Věnovala nám poslední úsměv od ucha k uchu, otočila se na podpatku a ladnou chůzí pokračovala ke svému muži u dveří, jenž na ní doslova visel očima. 

Pozorovala jsem je, dokud je venku nepohltila tma, poté jsem se líně natočila k Edwardovi.

„A co budeme dělat my?“ vydechla jsem a roztouženě mu několikrát přejela dlaní po stehně. Edwardovy už tak tmavé oči potemněly mnohem více. Zachvěla jsem se a obličejem se přiblížila blíž k němu. Srdce mi radostně vyskočilo až do krku, když mi Edward svými ústy začal přejíždět po hraně čelisti.

Slastně jsem zabručela a chtěla si přivlastnit jeho rty, když se on odtáhl.

„S návštěvou Los Angeles jsi nesouhlasila, tak to tady asi zabalíme a pojedeme dál,“ prohlásil Edward nevzrušeně a už se chystal postavit na nohy. Zaskočeně jsem se na něj dívala a v hlavě mi to nepřirozeně rychle šrotovalo.

„Počkej, počkej,“ vyhrkla jsem náhle a stáhla ho zpátky vedle sebe. Ruce jsem mu zahákla za krkem a zpříma mu pohlédla do očí. „Možná jsem si to rozmyslela,“ špitla jsem nadějně a vyčkávala na Edwardovu reakci.

„Rozmyslela?“ zopakoval to po mně Edward váhavě a podezřívavě si mě měřil pohledem.

Bez zaváhání jsem přikývla.

„Možná bychom tu mohli ještě jednu noc zůstat…“ nahodila jsem a doufala, že se Edward chytne. Že se mi to povedlo, jsem zjistila, když se mu v očích objevily veselé jiskřičky a celá jeho tvář se rozjasnila.

„To se mi líbí,“ zabručel a začal mě vášnivě líbat.

 Musel jsem uznat, že se mi Los Angeles začínalo zamlouvat, pokud šlo o tohle. Nechali jsme večeři večeří a rozhodli se jet někam ubytovat. Byla jsem celá nedočkavá, když jsem čekala na Edwarda, až zaplatí. Nadšeně jsem poskakovala na místě a div si u toho i neprozpěvovala. Chovala jsem se jako zamilovaná puberťačka a užívala si ten pocit.

Všechno hezké ale jednou končí a u mě to nebylo výjimkou. Letmo jsem pohledem zavadila o pověšený obraz na protější straně. Byl na něm zachycen známý nápis Hollywood na kopcích, ale to nebyl ten hlavní důvod, proč jsem ztuhla a přestala najednou dýchat. Mou pozornost totiž zaujalo něco jiného. Něco menšího v pravém dolním rohu. Svět se se mnou zatočil, když jsem spatřila to známé jméno, které jsem snad už musela mít vypálené na čele, jak moc jsem o něm dnes usilovně přemýšlela.

„Hotovo, můžeme jít,“ oznámil s radostí Edward, když se ke mně připojil. Vzal mě kole pasu a vtiskl mi rychlý polibek na tvář. Nedokázala jsem ho vnímat. Nedokázala jsem vnímat nic kromě obrazu, jména a zmatku, který to ve mně vyvolalo.

„Bello, děje se něco?“ dělal si o mě Edward starosti, když viděl, že nejsem na příjmu a jen bezmezně hledím před sebe. Negativně jsem zavrtěla hlavou a ukazováčkem namířila před sebe.

„Koukej,“ hlesla jsem hlasem posazeným o oktávu výš a spoléhala se na to, že víc k tomu říkat nebude třeba. Po několika vteřinách zarytého mlčení jsem se přinutila podívat se na Edwarda.

Místo na malbu, ale hleděl na mě. Zakabonila jsem se a znovu roztřesenou paží mávla k příčině mého podivného chování. 

„Hmm, obraz, pěkný,“ řekl jen, když ho letmo přejel zrakem. „Tak pojď, jdeme.“ Edward propletl naše prsty a vykročil směrem k východu. Nic nepochopil.

„Ne,“ zaprotestovala jsem naléhavě. Vysmekla jsem se mu a vrátila se zpátky na předchozí místo, kde jsem postávala. Edward mě s obavami vepsanými ve tváři zkoumal. Protočila jsem očima a čapla ho za rukáv u saka, abych si ho přitáhla k sobě. „Podívej se, kdo ho namaloval, Edwarde.“

Plná zoufalosti jsem prstem poklepala na podpis. Musel se na to podívat, musel mi potvrdit, že to taky vidí a že jsem se nezbláznila. Na krátký okamžik jsem zavřela oči a zase je otevřela. Trochu jsem doufala, že až se na to podívám znovu, nebude tam ani jméno ani obraz. Ale podle zvuků, které se ozývaly vedle mě, jsem tušila, že mé přání vyplněno nebude.

„Líbí se vám naše obrazy?“ zaznělo pisklavým hláskem nedaleko nás. Rozhozeně jsme se oba ohlédli tím směrem. Vtíravá servírka se přitočila k Edwardovi a zamrkala na něho těmi jejími kilometrovými řasami. Prudce jsem vydechla vzduch z plic, jediný způsob, kterým jsem se dokázala uklidnit, aniž bych musela použít nevhodná slova.

Propalovala jsem ji zabijáckým pohledem, který jsem si za tu dobu hraní si na Edwardovu přítelkyni, vypilovala k dokonalosti. Na jazyk se mi drala spousta pojmenování, které jsem jí toužila plivnout do ksichtu, ale Edward zareagoval rychleji.

„Znáte toho muže? Toho, co namaloval tento obraz?“ položil Edward otázku, která mě by nenapadla. Možná proto, že mi to připadalo zbytečné. Takové štěstí jsem přece mít nemohla, nebo ano? Zvědavě jsem pozvedla jedno obočí a bez mrknutí zírala na slečnu. V duchu jsem na ni přímo křičela, aby odpověděla. Teprve, až když Edward použil jeden ze svým okouzlujících úsměvů, pookřála. 

Byla jsem zhnusená, když jsem si všimla, že se jí tváře zbarvily dočervena. Musela jsem se přes to ale přenést, pokud jsem se chtěla dočkat odpovědi.

„Myslíte Jimmyho?“ dostala ze sebe nepřítomně, zatímco se se zastřeným výrazem dívala na Edwarda. Zatnula jsem ruku v pěst a počítala do desíti. Nepomáhalo to!

„Jo,“ štěkla jsem přemožená emocemi a udělala výpad směrem k ní. Asi jsem to tím celé pokazila, protože holka mě sjela znuděným pohledem od hlavy k patě a pak si mlčky založila ruce na prsou. Omluvně jsem pokrčila rameny, když jsem postřehla, jak se na mě Edward kouká.

„Ano,“ zachraňoval situaci Edward a stoupl si těsně před tu dívku. Nesouhlasila jsem s tím, ale věděla jsem, že jinou možnost nemáme. „Byla byste tak laskavá a řekla nám, kdo to je?“

„Můžete se ho zeptat sám,“ zamrkala černovláska a přitom si namotávala pramen havraních vlasů na ukazováček. Měla jsem nutkání si strčit prst hluboko do krku, ale její poznámka mě zaujala. S Edwardem jsme si vyměnili zvědavé pohledy. „James je tady. Je to starý známý našeho kuchaře… Hele, zrovna odchází.“

Na nic už jsem nečekala. Z cesty jsem odstrčila jak Edwarda, tak tu ženskou a mířila si to vpřed. Kašlala jsem na skutečnost, že jsem si to rozmyslela, zvědavost byla silnější než já a pokud jsem měla šanci dostat odpovědi na své otázky, byla jsem rozhodnutá ji využít.

Měla jsem pocit, jako bych místo vnitřností měla v břiše kamení, když jsem zrakem přejížděla celou místnost. Největší zádrhel ale byl, že jsem neměla ponětí, koho hledám. Netušila jsem, jak vypadá. Pak jsem náhle zkameněla.

Právě jsem se dívala na muže, kterého jsem už někde viděla. Netrvalo nijak dlouho a mně došlo, odkud ho znám. Člověk, jenž si to právě mířil k východu na opačné straně, než jsem stála já, byl ten, co nám kdysi v noci pomohl s autem. Ten, co nás odtáhl k tomu autoservisu. Alespoň jsem se domnívala, že to byl on. Vypadal jinak. Jeho vlasy byl kratší a jeho tvář byla dokonale hladká. Po hustých vousech, které mu minule zakrývaly půlku obličeje, nebylo ani památky.

„To je on?“ zaslechla jsem, jak se Edward ptá. Rychle jsem se ohlédla, abych se ujistila, co přesně vyzvídal. Edward se tvářil stejně zaskočeně jako já, když spatřil toho muže a jak jsem si myslela, jeho otázka směřovala na něj. Servírka přikývla a já nasucho polkla. 

Sama od sebe jsem se schovala za roh. Jako bych snad nechtěla, aby mě zahlédl. Zato já si ho chtěla pečlivě prohlédnout. Když jsme ho tehdy potkali, byla tma, teď ale bylo světlo a já měla jedinečnou příležitost. Kdybych tušila, co se za chvíli stane, všechno bych si předtím pořádně rozmyslela.

V tom momentě, kdy na našeho zachránce a zároveň hledaného Jamese Hinnicka někdo zavolal a on se automaticky ohlédl, se čas zastavil. 

„Isabello!“ Dveře od ložnice se rozletěly a na prahu stanula má rozzlobená matka. Pohledem nejprve přejela rozbitou vázu na zemi a až potom se její zrak zastavil na mně. „Několikrát jsem ti snad jasně opakovala, že se v mých věcech nemáš hrabat,“ křikla na mě, když si všimla, co žmoulám v ruce. Než jsem stačila zareagovat a fotku strčit za záda, vytrhla mi ji. 

Nemohla jsem dělat nic jiného, než tam stát a se slzami v očích sledovat, jak matka na malé kousíčky pečlivě trhá fotografii, na kterou jsem se den co den potajmu chodila dívat. Kdybych si dnes dala pozor a omylem neshodila vázu na skříňce, nemuselo se to stát.

Jak jsem mohla zapomenout?

Bells, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Edward a jemně mi stiskl rameno. Ani jsem si neuvědomila, že mi po tváři stéká jedna slza za druhou. Roztřeseně jsem je setřela a z plných plic se nadechla.

„Edwarde, už vím, kdo je James Hinnick,“ řekla jsem plačtivě a smutně přitom hleděla na muže, který měl částečný podíl na tom, že jsem byla na tomto světě, jak prochází dveřmi ven. Nepokoušela jsem se ho zastavit.

„Kdo, Bello?“

„Můj otec.“

»Shrnutí«

 A je to venku. Čekaly jste Edwarda, co? Na svou obhajobu ale musím říct, že takhle to bylo zamýšlené více méně už od začátku. Nikdy to neměl být Edward a omlouvám se, jestli jsem vás tím zklamala, ale přece musíte uznat, že kdyby to byl on, nebylo by to moc originální.

Těm, kteří mi tu zanechají nějaký koment, velice děkuju.

Příště už nás čeká poslední kapitola, která asi taky nebude podle všich představ.

Ještě jednou děkuju, že povídku čtete.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 9. kapitola: