Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 67

21.11.2009 (21:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5801×

Když jsem za ní jel v pondělí, z knihovny jsem vytáhl její oblíbenou knížku Na větrné hůrce a vzal jí sebou do nemocnice. Alice s Jasperem si skočili na lov, tak jsem jel sám.

Bellina vůně už byla skoro v normálu, ale jinak se nezměnila. V obličeji byla stále bledá a spala.

Sednul jsem si k ní na židli a začal předčítat. Vzal jsem jí za ochablou ruku, a když jsem přečetl pár řádků, ucítil jsem jemný pohyb.

Zpozorněl jsem a v tu chvíli do dveří vletěla Alice. „Za 15 vteřin otevře oči,“ vydechla úlevně.

S lehkým úsměvem jsem začal hypnotizovat Bellu a Alice si sedla z druhé strany postele. Víčka se jí zachvěla a mojí ruku stiskla pevněji. Myslel jsem, že štěstím vyletím z kůže, ale na zem mě doslova strhla realita.

„Kde máš manžílka?

Doufám, že si to dneska užijeme víc, než v tom sklad.

Ta facka docela bolela.

Tak je to správně.“

Moment, to byly BELLINY myšlenky. Koukal jsem na ní zaraženě. „Edwarde,“ zachraptěla šťastně, ale mě zachvátila vlna zuřivosti.

„Edwarde!“ zavrčela po mě Alice, aby to Bella neslyšela, ale bylo pozdě.

Vytrhl jsem svou ruku z jejího chabého sevření a rychle jsem odešel. Všichni na chodbě na mě koukali, ale já dokázal vnímat jen Bellin zoufalý pláč a Alicino utěšování.

Bella:

Pán asi spal, a tak jsem se brzy po východu slunce vyplížila z pokoje a vyšla na čistý svěží vzduch. Čeleď myslila, že jsem šla setřást ospalost po nočním bdění, ale ve skutečnosti jsem chtěla mluvit s panem Heathcliffem.

Jestli se tam skrýval mezi modříny celou noc, nemohl postřehnout ten poplach na Drozdově, ledaže snad zaslechl koňský cval, když se vypravil posel do Gimmertonu.

Kdyby byl stál blíže, mohlo mu prozradit přebíhání se světly a otvírání i zavírání domovních dveří, že se v domě něco stalo.

Hledala jsem ho a bála jsem se ho najít. Tu strašnou zprávu se dovědět musí, říkala jsem si, ale už abych to měla za sebou! Jak to provedu, neměla jsem tušení.

Skutečně tam byl -jen o pár kroků hlouběji v sadě. Opíral se o starý jasan, klobouk neměl, vlasy mu promočila rosa sražená na pučících haluzích a odkapávající všude kolem něho.

Jistě tu stál dlouho bez hnutí, protože sotva tři kroky od něho poskakoval sem tam párek kosů, kteří si horlivě stavěli hnízdo a nevšímali si ho víc než kusu dřeva. Když jsem se přiblížila, uletěli. Heathcliff se na mne podíval a promluvil: "Je mrtvá! Nemusíte mi nic říkat, vím to stejně. Dejte

pryč ten kapesník! Neskuhrejte mi tu! Hrom do vás všech, vaše slzy jí k ničemu nejsou!"

Předčítal mi ten nádherný sametový hlas, ale já chtěla vidět i jeho tvář. Nešlo to. Nemohla jsem otevřít oči, i když jsem tak moc chtěla. „Za 15 vteřin otevře oči,“ slyšela jsem hlas Alice. Ale co tu dělá?

Pod víčka mi pronikalo stále více zářivého světla, tak jsem se je pokusila znovu otevřít. Povedlo se a já po nekonečně dlouhé době spatřila Edwardův obličej.

Jenže všechno nebylo tak růžové a vzpomínky přišli jako blesk z čistého nebe.

„Kde máš manžílka?

Doufám, že se dneska dostaneme dál, než v tom skladu.

Ta facka docela bolela.

Tak je to správně.“

„Edwarde,“ zachraptěla jsem s úlevou, protože jeho výraz napovídal, že mi tu fatální chybu odpustil. Jenže to jsem si jenom myslela.

Chvíli na mě koukal láskyplně, a pak zničehonic zvážněl. Svojí ruku vytrhl z mého chabého sevření a odešel.

Do očí se mi začaly hrnout slzy. „Bello, on se vrátí,“ uklidňovala mě Alice a oparně, aby ze mě nevytáhla nějakou jehlu, mě objala.

Smáčela jsem jí tričko a vzlykala do ramene, dokaď nepřišla sestra a nějaký mladý doktor. Utřela jsem si slzy a snažila se dát alespoň trochu do kupy.

Sestra zkontrolovala přístroje a doktor zůstal stát u nohou postele. „Sečno Cullenová, omlouvám se, paní, konečně jste se nám probrala,“ usmál se a já měla chuť ho někam nakopat, protože jsem na smích opravdu neměla náladu. „Jsem doktor Woody, váš ošetřující lékař,“ představil se. „Jak se cítíte?“

„Blbě,“ zachraptěla jsem.

„To se zlepší, ale budu si vás tu muset alespoň do konce týdne nechat na pozorování, abyste se nám pořádně uzdravila. Tak zatím a já se na vás přijdu podívat zase navečer,“ usmál se a mrknul na Alici, která mu úsměv oplatila.

Po té, co konečně odešel, znovu jsem se složila a slzy mi začaly omývat tvář. „Chceš mi říct, co se stalo?“ pohladila mě Alice po tváři.

Jen jsem bezmocně zakroutila hlavou a pocítila silnou potřebu být sama. „Necháš mě samotnou, prosím?“ zašeptala jsem.

Alice se zamračila, ale kývla.

Pomalu se zvedla a se smutným pohledem odešla.

Jak mi to hadičky a jehly dovolily, stulila jsem se do klubíčka a vzlykala jsem. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nakonec usnula.

Druhý den jsem si všimla malinkých náplastí na mých dlaních. „Co se mi stalo?“ zeptala jsem se sestry, která mi přinesla oběd.

„Měla jste v nich střepy,“ usmála se a mě se vrátily nepříjemné vzpomínky.

Hned po obědě se přiřítila Alice a za ní Edward. Lehce jsem se usmála, když mi dala pusu na tvář, ale ranilo mě, že se Edward bez výrazu posadil. „Jsem ráda, že ses probrala,“ skákala kolem mě Alice.

„Neměla bys koho oblékat, co?“ dobírala jsem si jí a ona s úsměvem přikývla.

„Jak ti je?“ zeptal se Edward lhostejně.

„Docela dobře,“ připustila jsem. „Ale jak dlouho jsem byla… mimo?“

„Týden,“ odpověděl Edward a zadíval se z okna.

„Proč jsi včera odešel?“ zeptala jsem se s jasnou bolestí v hlase.

Jen zakroutil hlavou a to mou bolest ještě prohloubilo.

„Bello, slib mi, že až se uzdravíš, tak spolu půjdeme na nákupy,“ začala prosebně Alice a strhla na sebe mojí pozornost.

„Alice, kdo ví, kdy mě pustí,“ snažila jsem se z toho vykroutit.

„V pátek. Sice pak budeš muset odpočívat, ale to se nějak zařídí,“ usmála se vítězně.

„Tak dobře,“ povzdechla jsem si.

„Alice, nech jí odpočívat a pojď za Jasperem,“ vložil se do toho Edward.

„Jdi si sám. Já si na uraženou nehraju,“ odsekla a dál se mi věnovala.

Edward po ní vrhl nasupený pohled a odešel.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 67: