Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 74

08.12.2009 (07:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6110×

Udivilo mě, že neslyšel moje splašená srdce, nebo můj dech, ale víc jsem přemýšlela nad tím, co říkal. Chtěl potvrdit rezervaci? Na letišti ve 21:25? Co to mělo znamenat? Že by už měl koupené letenky? To je blbost. Vždyť neví, jak jsem se rozhodla, nebo snad ano? To by řekl, že mi dokáže číst myšlenky. Hádala jsem se sama se sebou, ale nechtěla jsem se ho ptát. Kdyby mi to chtěl říct, tak mi to řekne.

Vzpomněla jsem si na důvod mojí cesty, tak jsem udělala pomalý krok ke schodům. „Bello, děje se něco?“ otočil se na mě, když už jsem byla skoro dole.

„Jen jsem ti chtěla říct, že s tebou do Forks klidně pojedu,“ odpověděla jsem zastřeným hlasem.

„Dobře, kdy chceš letět?“ zeptal se s neskrývaným úsměvem.

„Co středa?“ navrhla jsem a přitom počítala dny, kdybych měla mít menstruaci už za sebou.

„Jak chceš,“ pokrčil rameny, ale bylo vidět, že je rád. Jeho blažený výraz ho prozradil. „Možná bys měla zavolat Renée,“ nadhodil z ničeho nic.

Chtěla jsem se ho zeptat proč, když jsem si vzpomněla na slib, že jí zavolám, jak mile si budu se svým stavem na 100% jistá.

Místo odpovědi jsem kývla a vrátila se zpátky nahoru. Vytočila jsem mámino číslo a čekala, kdy to zvedne. „Prosím?“ ozvalo se konečně na druhé straně.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem váhavě.

„Bello, tak co?“ ptala se nedočkavě a já moc dobře věděla na co.

„Ne mami, nejsem těhotná. Byla to asi jen chřipka,“ snažila jsem se znít zklamaně, ale bylo to těžší, než jsem čekala.

„Aha, mrzí tě to?“ zeptala se potichu.

„Ne,“ vypálila jsem až moc rychle. „Myslím tím, alespoň budu mít čas na školu,“

„To je dobře a co Edward? Řekla si mu to?“ pokračovala a já nevěděla, co mám odpovědět.

„Ne, nechtěla jsem ho tím zatěžovat,“ zalhala jsem a doufala, že mi to uvěřila.

„Myslím, že si udělala dobře. Asi by to snášel hůř, než ty. Mimochodem, pozdravuje tě Phil.“

„Taky ho pozdravuj,“ ulevilo se mi, že už do toho nešťourá.

„Budu, tak se měj a zase se ozvi,“ rozloučila se a já si mohla oddychnout, že už je to za mnou.

„Ahoj,“ zašeptala jsem a položila telefon.

Lehla jsem si na postel a z nevysvětlitelného důvodu se mi spustily slzy. Proč musím být tak pitomě přecitlivělá? Schoulila jsem se do klubíčka a přes hlavu si přitáhla polštář, aby utlumil mé vzlyky. Přišlo mi, jako kdybych se každou chvíli v tomhle domě měla udusit a jediná záchrana, co mě napadla, byla škola. „Bello,“ dolehlo ke mně a mých zad se dotkla studená ruka.

Polštář jsem si přitáhla ještě víc k hlavě, ale Edwardově síle se odolávat nedalo. Prsty mi z polštáře přímo odpáčil a donutil mě, abych se na něj podívala. „Co se stalo?“ zeptal se a sednul si ke mně.

Jen jsem zakroutila hlavou a položila mu jí do klína.

Lehce mě hladil po vlasech a broukal mi ukolébavku, asi s nadějí, že usnu. „Půjdeme do školy?“ zeptala jsem se tiše a Edward ztuhnul.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“

„Ale měli bychom se tam ukázat, aby si Josh nemyslel, že se z něj hned posadím na zadek,“ procedila jsem mezi zuby.

„Vážně chceš?“ ujišťoval se váhavě.

„Chci,“ odpověděla jsem odhodlaně a Edward se jen s povzdechem podřídil.

„Chceš se naobědvat dole, nebo ti to mám přinést sem?“

„Já půjdu dolů,“ utřela jsem si slzy a vstala.

S Edwardem za zády jsem vylezla z pokoje a šla si uvařit oběd. Nechtěla jsem se s ničím patlat, i když mi Edward nabídl, že mi něco udělá, odmítla jsem. Chtěla jsem se zase vrátit do normálu, a on mi to tímhle neulehčoval. Pořád by kolem mě jen skákal a klidně by za mě i dýchal, kdyby to bylo možné. Ale byla jsem ráda, že se náš vztah po tomhle období alespoň trochu dal do pořádku, tak jsem mu to za zlé neměla.

Dala jsem vařit vodu a jen co bublala, tak jsem do ní hodila špagety. Když se uvařily, trochu jsem si jich nandala na talíř, dala jsem si na ně kečup a posypala je sýrem. Talíř jsem si vzala do obýváku k televizi a Edward si sednul ke mně. „Chceš ochutnat?“ nabídla jsem mu a jeho znechucený výraz mě rozesmál.

„Ty si ze mě budeš dělat legraci?“ ptal se naoko naštvaně.

Protože jsem se přes smích nezmohla na slovo, jen jsem na souhlas kývla a Edward mi z ruky vytrhl talíř i s vidličkou. Namotal na ní pořádnou vrstvu špaget a ještě je vymatlal v kečupu. Vypadalo to, jako když krmí malé děcko, protože si hrál s vidličkou na letadlo.

Zatvrzele jsem zavřela pusu, ale letadlo pokračovalo dál v cestě a nejspíš čekalo, že otevřu pusu. Neotevřela a špagety skončily na mé bradě a tvářích. „Kdo to potom bude mýt,“ zaprotestovala jsem a Edward využil mé otevřené pusy a zbytek špaget mi do ní dal. Nechtěla jsem si vykoledovat další červený otisk, tak jsem se jako hodná holčička nechala krmit.

Když jsem dojedla, snažila jsem se z tváře dostat zbylý kečup, ale moc mi to nešlo, tak mi Edward pomohl. „Nech to, pak si dám sprchu,“ zvedla jsem se a šla umýt talíř.

Uklidila jsem ho zpátky do skříňky a šla si dát tu vytouženou sprchu, abych se zbavila svého nového make-upu, ze kterého by asi ani Alice radost neměla.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 74: