Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 92

29.01.2010 (21:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5943×

Edward:

„Bello, Bello,“ křičel jsem vyděšeně a lehce jsem jí plácal po tvářích, aby se probrala.  Omylem jsem jí povyhrnul tričko a její kůže na hrudníku se pomalu začala zbarvovat do fialové.

Pomalu mi začínalo docházet, co se stalo, když mi zazvonil telefon. „Alice?“ zvednul jsem to napjatě.

„Edwarde, okamžitě zavolej sanitku a dones jí pod únikové schody,“ úkolovala mě rychle.

„Dobře,“ zamumlal jsem a opatrně zvednul Bellino bezvládné tělo.

Opatrně jsem jí donesl na místo, které určila Alice, a zavolal sanitku. Mezitím, co přijeli, držel jsem jí za ruku a kontroloval tep jejího srdce.

Konečně se u nás objevili záchranáři, zhodnotili její životní funkce a opatrně jí naložili na nosítka.  Díky mojí bezchybné francouzštině jsem doktora přímo donutil, aby mě vzal za Bellou do sanitky. Celou cestu jsem držel Bellu za ruku a přitom poslouchal doktora, co říká a co si myslí. Moc optimisticky to nevypadalo, ale já pořád doufal, že to nic vážného nebude.

Jen co jsme dojeli do nemocnice, Bellu okamžitě vezli na vyšetřovnu, rentgen, sono břicha, aby vyloučili vnitřní zranění, a pak na CT hlavy.

Prostřednictvím myšlenek všech okolo jsem jí sledoval, ale i přesto jsem nervózně přecházel po chodbě a čekal, až mi to řeknou osobně.

Když konečně vylezl doktor, hned jsem šel k němu. „Jak je na tom?“ dostal jsem ze sebe rychle.

„Má zlomená čtyři žebra, ale jinak by měla být v pořádku,“ odpověděl.

„Chtěl bych ji převézt do Ameriky,“ vyrukoval jsem.

„Pane Cullene, vážně si nemyslím, že je to dobrý nápad. Její stav je sice stabilizovaný, ale nikdy nevíme, jak se to může ještě zhoršit,“ rozmlouval mi to.

„Trvám na tom,“ uzavřel jsem debatu.

„Dobře, ale musím vás upozornit, že to bude na vaše náklady,“ chtěl mě ještě odradit.

„Já vím, ale i přesto na tom trvám,“ kývnul jsem.

„V tom případě zařídím převoz do Washingtonu, další postup už si budete muset domluvit s tamějším personálem.“

„Byl bych vám vděčný, kdyby mohli přijmout v Darthmoutu,“ naléhal jsem.

„Zkusím to, ale nic vám neslibuji,“ kývnul a odešel.

Nervózně jsem přecházel po chodbě a netrpělivě sledoval doktora, který právě vyjednával Bellin převoz. Byl jsem až neskonale vděčný, když mi přišel říct, že jí přijmou v Darthmoutu.

Mohl jsem sice chtít, aby jí převezli do Forks, ale to by zjistil Charlie a navíc by Bella nechtěla, aby jí všichni litovali, takže Darthmout bude nejlepší řešení. Akorát jsem tajně doufal, že jí na starosti nedostane ten Woody, a kdyby ano, byl bych schopný požádat jiného lékaře. „Pane Cullene. Vrtulník bude připraven během několika minut k odletu,“ vyrušil mě z přemýšlení doktor.

„Díky,“ kývnul jsem a Bellu vyvezli z vyšetřovny. Byla napojená na kapačku se sedativem, tak jsem jí opatrně chytil za ruku a šel do výtahu s nimi.

Celou dobu, co jsme čekali na odlet, jsem poslouchal její dech a srdce. Bylo trochu pomaleji, ale nejspíš to bylo těmi sedativy, která jí dali. Konečně jí naložili do vrtulníku a mohli jsme vyrazit.

Letěl s námi jeden doktor, který neustále kontroloval přístroje, na které byla napojená, když pootevřela oči. „Edwarde,“ zachraptěla a sykla bolestí.

„Jsem tady,“ uklidnil jsem jí a jemně jí hladil po tváři.

„Strašně to bolí,“ zamumlala skoro neslyšně.

„Já vím. Promiň mi to, ale teď musíš spát. Promluvíme si, až ti bude lepší,“ chlácholil jsem jí, zatímco znovu upadala do spánku, protože jí doktor dal další sedativa.

Stále jsem křečovitě svíral její ruku a nepřítomně koukal z okna. Už jsme letěli pěknou dobu a navíc jsme byly nad oceánem, takže za chvíli budeme v Americe a opravdu jsme za hodinu přistávali na střeše nemocnice, kde na nás už čekal personál.

Bellu hned odvezli dovnitř a já se pomalu loudal za nimi. „Pane Cullene, možná byste se měl jít domů vyspat,“ všimla si sestra mých tmavých kruhů pod očima.

Chtěl jsem něco namítnout, ale lov by se mi hodil, tak jsem souhlasil.

Bylo něco málo po půlnoci a uvědomil jsem si, že v Seattlu za chvíli přistane naše letadlo s kufry, tak jsem vytočil číslo Alice. „Alice, dojeďte vyzvednout na letiště naše kufry,“ zašeptal jsem zlomeně a běžel do lesa.

„Dobře. A jak je na tom Bella? Vůbec nic nevidím,“ stěžovala si frustrovaně.

„Má zlomená čtyři žebra,“ odpověděl jsem.

„A co se jí stalo? Ona spadla?“

„Alice, ty žebra jsem jí zlomil já,“ zavrčel jsem a naštvaně ukončil hovor. Mobil jsem strčila zpátky do kapsy a rozběhl se za pumou, která mě tolik lákala.

Lovil jsem až do rána, abych mohl u Belly zůstávat pořád nebo dokaď mě u ní nechají. Když se rozednělo, sednul jsem si na nějakou louku a vzpomínal.

Vzpomínal jsem na Bellu, jak byla šťastná, když jsme byli první noc v Londýně. Na to, jak jsme spolu byli na večeři a jak jsem jí krmil. Vzpomínal jsem, jak jsme spolu šli do divadla a na náš Valentýnský večer na zámku ve Versailles. Vzpomínal jsem nejen na celý ten týden, ale i na začátek našeho vztahu. Jak jsme se poznali, první polibek, náš vztah, který vydržel i můj odchod, svatbu, svatební noc a svatební cestu.

Když jsem se dostal ze svých vzpomínek, bylo odpoledne, takže jsem se rozjel za Bellou do nemocnice a doufal, že už bude alespoň vzhůru.

Sestřička mě dovedla k ní do pokoje a nechala nás o samotě. Bella nespala. Nepřítomně koukala do stropu a dýchala jen mělce, nejspíš aby si nezpůsobovala větší bolest. „Bello,“ oslovil jsem jí tiše a šel k ní blíž.

„Edwarde,“ zašeptala a usmála se tím nejkrásnějším, i když bolestným úsměvem.

„Promiň, mě je to strašně líto. Vůbec nechápu, jak jsem se mohl přestat takhle ovládat,“ omlouval jsem se se sklopenou hlavou.

„Ale já se na tebe nezlobím,“ zakroutila hlavou.

„Nenávidíš mě,“ povzdechl jsem si. „Způsobuji ti tolik bolesti.“

„Edwarde Cullene, co to tu plácáš za blbosti,“ koukala se na mě rozzlobeně. „Já ti NIC nevyčítám. Byla jsem to já, kdo nás zatáhl do toho skladiště nebo co to bylo, tak se tu laskavě přestaň obviňovat.“

Chtěl jsem něco namítnout, ale přišla sestra. „Další léky proti bolesti,“ otočila se na Bellu.

„Ne, je mi fajn,“ odbyla jí a na očích jsem jí viděl, že chce, aby už odešla.

„Až budete chtít, tak zazvoňte,“ usmála se na ni a odešla.

„Jak to můžeš brát tak lehce? Zlomil jsem ti čtyř žebra, a kdyby si neomdlela, kdo ví, jak by to dopadlo,“ mluvil jsem rozzuřeně.

„Edwarde,“ zhluboka se nadechla, ale hned na to zasténala bolestí.

To byla poslední kapka k mému nezvratnému rozhodnutí, které jsem byl odhodlaný dodržet za všech okolností. „Bello, dokud nebudeš přeměněná, tak s tebou milovat nebudu.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 92: