Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 98

21.02.2010 (08:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6186×

„Dáme páku?“ skočil ke mně Emmett okamžitě.

„Koukni se, jak vypadá. Měla by se upravit,“ spustila Alice. „Ale možná bude lepší, když jí upravím až potom,“ usoudila.

„Prosím,“ ukázal Emmett na terasu.

„A o co?“ otočila jsem se k němu.

„V tvém vlastním zájmu radši o nic,“ zasmál se.

„Tak dobře,“ kývla jsem a Emmett zaujal výchozí postavení, tak jsem ho napodobila. „3, 2, 1, teď,“ odstartoval a zatlačil.

Čekala jsem velkou sílu, která mě položí, ale nic se nedělo, tak jsem trochu zatlačila proti němu, ozvala se ohlušující rána a kámen se pod Emmettovou rukou rozpadl.

„Škoda, že jsme se o nic nevsadili,“ poznamenala jsem a s úsměvem šla k Edwardovi. Chtěla jsem ho políbit, ale Alice byla rychlejší.

„Pojď, musím tě trochu upravit,“ tahala mě za ruku, tak jsem Edwardovi dala rychlou pusu a šla jsem. I když jsem jí mohla bez problému přetáhnout, chtěla jsem jí udělat radost, tak jsem se podřídila.

Alice ze mě přímo strhala už tak roztrhané oblečení a dala mi samozřejmě modré minišaty bez ramínek. K nim modré lodičky na vysokém podpatku a ukázala na židli u zrcadla. „Posaď se.“

Jen co jsem si sedla, začala mě líčit. Bylo až neskutečné, jak jsem cítila strukturu štětců, kterými mě líčila.

Potom, co mě nalíčila, se vrhla na moje vlasy. Natáčela je na velké natáčky a po chvíli je sundala. „Hotovo,“ zatleskala a v tu chvíli do pokoje vtrhl zbytek rodiny. Postavila jsem se a Alice mě táhla před velké zrcadlo. „Wow,“ vydechla jsem a obezřetně se v zrcadle pozorovala.

Bledá pleť, dokonalé rty a rudé oči. Vlasy, které mi Alice natočila, jsem měla o poznání lesklejší a silnější a mojí zdokonalenou postavu obepínaly oné šaty, které mi dala. „Mám takový pocit, že to překvapení asi odložíme,“ objal mě Edward kolem pasu.

„Jestli ty šaty jen zmačkáš… “ hrozila mu Alice.

„Tak mi to ukaž,“ povzdychla jsem se a Emmettovi uteklo uchechtnutí.

„Dobře,“ usmál se a ve vteřině jsme byli v garáži. „Auto na potom, pamatuješ?“ otočil se na mě, když stáhnul plachtu.

„To má být to překvapení?“ ukázala jsem na červené Ferarri.

„Nelíbí se ti? Můžu ho klidně vyměnit za Lamborghiny nebo Porsche,“ začal hned vyjmenovávat značky.

„Ne, projedeme se?“ navrhla jsem, když jsem si všimla jeho skleslého výrazu.

„Určitě,“ kývnul a už chtěl sedat za volant.

„Ne, ne. Je to moje auto, tak budu řídit,“ vyhnala jsem ho.

Edward si tedy sedl se smířlivým výrazem na místo spolujezdce, a když jsem nastartovala, vyjela jsem z garáže.

Konečně jsem dokázala pochopit, co má Edward na rychlé jízdě, protože to byl naprosto úžasný pocit. Najela jsem na dálnici, a protože mě svrběla noha na plynu, neodolala jsem a ještě přidala. „Zpomal, za zatáčkou měří policajti,“ upozornil mě Edward, ale stejně jsem nestihla ubrat včas, takže se za námi ozvaly policejní sirény. „Prohodíme se, nemáš tu řidičák,“ chytnul mě kolem pasu.

„A ty ho tu snad máš?“ nadzvedla jsem obočí a Edward ho vytáhnul z malé přihrádky. No to je vrchol, tak já ve svém autě nemám řidičák a on jo.

„Tak dobře,“ povzdychla jsem si a přelezla na místo spolujezdce.

Edward ještě zpomalil a policie nás předjela a následně i zastavila. „Nedýchej,“ poradil mi ještě a já se zasekla v půlce nádechu.

„Dobré odpoledne, mohu vás poprosit o doklady?“ přišel k nám starší policista.

„Jistě,“ kývnul Edward a podal mu svůj řidičák.

„Pane Cullene, víte, kolik jste jel?“ policista nadzvedl obočí.

„300 km/h?“ zkusil, i když jsem si byla jistá, že přesně ví, kolik jsem jela.

„Kdybyste trochu přidal, tak se trefíte a bohužel vám budu muset zabavit vaše doklady a budete muset zaplatit pokutu,“ začal něco vypisovat.

Tohle se mi nelíbilo, tak jsem otevřela dveře, abych vystoupila. Cítila jsem na sobě Edwardův vyděšený pohled. „Co to děláš?“ ptal se mě.

„Jdu tě zachránit,“ protočila jsem oči.

„Tvoje oči, vezmi si alespoň brýle, ať nedostane infarkt,“ hodil mi je.

„Díky,“ zasyčela jsem a vystoupila.

„Slečno, mohla byste si znovu sednout?“ dostal ze sebe ten policista.

„Budu řídit místo mého muže. Nedokáže jet podle předpisů a s těmi papíry… nešlo by to nějak vyřešit,“ zkusila jsem to.

„Ji… jistě,“ vykolejeně kývnul.

„Díky,“ usmála jsem se a Edward vystoupil, aby mi uvolnil místo.

„Prosím,“ vrátil mi doklady a já nastartovala. Naposledy jsem se usmála a pomalu vyjela.

„Co to měla znamenat? Víš, jak jsem se bál, že ho jdeš zabít?“ začal Edward.

„Vůbec jsem jeho krev necítila,“ bránila jsem se.

„Necítila, jak necítila?“

„Já nevím, prostě mě nelákal,“ pokrčila jsem rameny.

„Možná bychom se měli vrátit,“ navrhl, tak jsem to otočila. „A ještě mi můžeš vysvětlit, jak si to myslela s tím, že nedokážu jet podle předpisů,“ zeptal se dotčeně a já se musela zvonivě zasmát.

„Kdybych něco neudělala, tak jsi bez papírů. Přiznej to,“ smála jsem se.

„To ano,“ kývnul a koutky mu cukaly taky.

S úsměvem jsme se vrátili domů a vystoupili, když se Edward smát přestal. Vstoupili jsme do obýváku a všichni seděli jako sochy. „Co se stalo?“ zeptala jsem se nechápavě a těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Volturiovi,“ zašeptala Alice. „Chtějí se přesvědčit, že už jsi přeměněná.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 98: