Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozdílné tváře 2. kapitola

17.08.2013 (13:30) • nikolkrus • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1139×

Edward

Celou dobu jsem si hrál na rotvajlera, co stráží svůj majetek. Měl jsem strach, že někdo z mojí rodiny mi to odnese, nebo ještě hůř, sežere! Naštěstí spalo nerušeně.

„Ťuk, ťuk. Můžu dál?“

„Ano, ale potichu. Ještě spí.“ Esmé se pousmála. Sice trošku s obavami, že jsem se definitivně zbláznil. „Edwarde, cením si toho, co pro to děláš, ale nepřeháníš to už trochu? Chci tím říct, že je to jen zvíře. Víš to, ne?“ Podívala se na něj. Nevěřícný tón. Jak já ho nesnáším, a to je ještě u své matky.

 „Vím, ale jsou v tom i jiné důvody. Chápu, že porozumět tomu je těžké, ale já to musím udělat.“ Nasadil jsem velmi vážný hlas, který mi pomáhal zdolat takovéto krize.

„Konej. Já ti v tom bránit nebudu. Ale uvědom si, jak se cítí i to malé.“ Opět pohlédla na něj a poté na mě. Je nejistá. Neví, co si má o tom myslet. Zvedla se, připravená odejít.

„Počkej. Mám Tě rád, mami.“ Políbil jsem ji na tvář. Chtěl jsem ji uklidnit. Povedlo se. Pousmála se a odešla.

„Tak malej, jak ses vyspal? Doufám, že do růžova.“ Malé kolísavé nožičky se začaly přenášet váhu jedna na druhou a hříbě vstalo. Koukalo všude kolem. Srdce mu začala zrychlovat. Spatřil mě, emoce usměrněné Jasperem nyní byly naprosto rozevřené. Blížil se infarkt!

„Jaspere, honem. Je vzhůru. Potřebuji…“ Než jsem se nadál, Jasper už hladil hříbě po krku a to jen přátelský kmitalo ocasem.

„Děkuji, nemyslím si, že to budeš chtít nějak oplatit, ale máš to u mne.“ Jasper pokývl a dál si hladil hříbě. Cítím se vážně jako táta, co má velké štěstí.

„Jak mu budeme říkat? Nemůže se jmenovat jen tak. Musí to být originální.“ Alice se štve do všeho. Mohlo mě napadnout, že tohle jí taky neunikne.

„Nevím… Co třeba Silver Boy?“ Nevěděl jsem, co říct. Neuvažoval jsem nad tím.

„Silver Boy?! To myslíš vážně?! Edwarde, asi to nevíš, ale tohle je holka! Proto navrhuji, ať si svou odpověď rozmyslíš!“ Její nekonečný ječák. Počkat! Holka? Jak to? A to jsem se před ní převlíkal! Všichni se divili, proč se směju. Ještěže mi nevidí do hlavy.

„Alice, když je to takhle. Nechám na tobě.“ Jsem trošku zklamán, ale to je jedno. Jdu se podívat po okolí. Pročistit si myšlenky.

„Edwarde, kde jsi byl? Mezitím jsme vymysleli super jméno. Nic moc originální, nic moc každodenní. Je to Alabamy.“ Čekala, že budu tleskat a skákat její genialitou. Zmohl jsem se na pouhé přikývnutí.

„Hmm! Jak chceš!“ Bouchla dveřmi a odešla.

„To se ti povedlo! Kdo má s ní mít teď večer sex? Hádám, že ty ne!“ Paráda, takže i Jasper se naštval. Zbývá mi už jen Carlisle. Co na to řekne.

Uvažuji, že mou černou kamarádku vezmu na procházku. Jenom kousek. Stačí půl kilometru. Spíše takové vyvenčení. Sehnal jsem kus provazu a sestavil postroj, něco jako na psa. Malá se tomu vzpírala, ale pak už jen vesele poskakovala kolem mě.

„Ahoj Carlisle. Jak bylo v práci? Co nového?“ Chtěl jsem odběhnout od rozhovoru, proč máš koně na postroji pro psa.

„Nic zvláštního, jenom můj syn, upír, si vede malého koně, který se má šíleně bát, ale mezitím tu poskakuje na vodítku. Jinak ne, nic nového.“ Podiveně se na mě podíval, pobaveně, to musím dodat. Skoro tady vybuchl smíchy. Ještě, že na to je moc moudrý.

„Jasper mu zklidnil emoce. Na víc, to tomu malému dlužím. Říkej si, co chceš, ale já na svém rozhodnutí trvám,“ říkám to už po třetí. Chvíli mlčel. Asi uvažoval, ale nakonec stejně nic neřekl a jen přikývl. Odešel. To je více deprimující, než kdyby řekl, ať s ní vypadnu.

„Tak Alabamy, co myslíš? Chtějí tě tady?“ Pofrkla. Šťouchla do mě, na čase jít zpátky domů. Odepnul jsem ji z postroje a šel se podívat za ostatními. Seděli v obývacím pokoji, důležitě sledovali pořad o vaření a dělali, že tam nejsem. V hlavách jim ale hráli všelijaké zdrcující poznámky. O mně. Nevěděl jsem jak se zachovat. Mám odejít, nebo dělat taky že nic? Zkusím se posadit.

„Ehm… Ahojte lidi. Na co koukáte?“ Snažil jsem se být co nejvíc přátelský.

„Na dokument o tom, jak se upír zbláznil. Je to docela pseudo-bláznivé…“ Kdybych neměl Emmetta jenom trošku rád, tak ho zabiju. Ale ze všeho nejdřív bych ho porazil v páce.

„Tak vás asi nebudu rušit. Vidím, že jsem tu nechtěný.“ Nevydržel jsem to, musel jsem jim to už říct.

„Edwarde, počkej! Nejsi nechtěný, jenom se nemůžeme smířit s tím, že ti zůstaly city. City, které nemá ani některý člověk. Ty miluješ zvíře, pro nás nepochopitelné. Možná to tak nevypadá, ale my tě budeme podporovat, protože jsi blázen z naší rodiny.“ Přesně tohle jsem čekal. Dočkal jsem se. Moje rodina stojí při mně. Stejně jako já u nich. Miluji je.

„Děkuji, Carlisle. Děkuji vám všem.“ Usmál jsem se na ně, ve spojitosti mých upřímných slov.

„Tak jak se má Alabamy? Pořád na ni působí mé emoce?“ Jasper a zajímá se o Alabamy? Zvláštní.

„Jo, zatím se hodně zajímá o věci v domě. To víš, kůň v bytě.“ No, a tak jsme se zasmáli. Společný smích mi chybí. To je jedno, že je to jen den, ale i tak to pro mě znamená víc…

„Edwarde! Okamžitě pojď sem!“ Jen ať se nestalo něco Alabamy! V mžiku jsem byl u Emmettova pokoje.

 „Co se stalo? Alabamy? Je jí něco?“ Doufám, že ne.

„Vystihující otázka by byla: Jde z ní něco? Podívej se na moji televizi!“ Zbystřil, podíval se na televizi – momentálně zatopenou koňskými koblížky – a smrtelně na Alabamy. Chudinka přiběhla ke mně. Za pár sekund dorazil zbytek rodiny. Výbuch smíchu šesti upírů se nedá přeslechnout.

„Tak… Soráč brácho.“ Nevěděl jsem, co mu na to odpovědět. Sebral se a beze slov odešel. Možná to znamenalo válku. Musím být ve střehu.

„Aly, vidíš to? Co jsi mi to způsobila? Ale musím uznat, že máš smysl pro humor.“ Hodil jsem pohled po televizi podělané výkaly. Podívala se na mě smutnýma očima a doufala, že jí kukuč pomůže…

„Edwarde, to bys měl vidět! Rychle!“ řval na mě Jasper. Přiběhl jsem do obýváku a málem to se mnou šlehlo… To přehnal! Emmette, poznáš mou zlou stránku! Mé piáno! On ho… On ho celé pomazal výkaly od medvěda!

„Emmette!!! Okamžitě tady!“ Tentokrát žádné slitování. On poskvrnil mé piano!

„Chtěl jsi něco, bráško?“ Jeho spokojený výraz – přesně tohle chtěl – z mé reakce mě dožíral. Povedlo se mu to. Vytočil mě. A jak!

„Chci omluvu! Ihned! Tohle už není vtipné.“ Aspoň ne pro mě…

„Dobře, ale až začne Alabamy první. Začla si.“ To je…

„Emmette, vím, že tvůj mozek je už několik set let nepoužíván, ale zvíře vážně mluvit neumí.“

„Aha, tak Edíček se chce usmiřovat a hádá se se mnou. Jen tak dál Ede!“ Grrr. Vrčet na něj. Má sebeúcta poklesla… Otočil jsem se a odešel s Aly do mého pokoje.

Autor: nikolkrus, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozdílné tváře 2. kapitola: