Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozdílné tváře Prolog + 1. kapitola

03.08.2013 (16:00) • nikolkrus • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1271×

Prolog

V tomto světě hraje roli osud, který ovlivňuje každou bytost, jak se mu zachce. To samé se stalo jedné malé holčičce, které se pořádně vmísil do života. Narodila se malá Isabella Swanová. Jenže své rodiče nestihla poznat… Vyvraždili je druhou noc upíři. Ale malá Bella měla štěstí, že musela zůstat v nemocnici na pozorování. Zdravotní sestra, Erin, byla na noční službě. Šla zkontrolovat malé děti. Uviděla ve své hlavě příběh Belly. Rozhodla se, že to změní. Je načase, aby poznala světlejší stránku. Erin byla čarodějnice, a proto díky svým možnostem vyjmula Bellinu duši a vtělila ji do čerstvě narozeného hříběte…

Edward

Už jsem to nemohl vydržet, to je pořád dokola. Rosalie a Emmett už jsou zase v sobě. Vždycky se pohádají kvůli každé prkotině. Tentokrát jí prý Emmett podvedl s medvědicí! Co znám Emmetta, tak to přiznávám, že miluje medvědy. Ale na druhou stranu, že by je miloval až tak? Každopádně mně už z toho hrabe. Když po něm nehází talíře, tak ječí. A to ona moc dobře umí.

„Emmette, todle ti neodpustím! Ty hajzle! Ty zoofilní tupče!“ Chudák Rose. Očividně jí docházel slovník.

„Už jsem i nekrofil a to ti vůbec nevadí, ale to je jen Emmette přidej! Emmette nepřestávej! A navíc proč bych se udělal do svého oběda?!“ přiznávám, že tohle je fakt. Ani normální lidský muž nechce okusit své sperma.

Já ho zabiju! Né, já ho podvedu s holkou! Ale to by ten kretén tvrdil, že jsme mohli dát trojku! Jo, už vím! Udělám s ním na oko usmířovací kouření a pak mu uhryznu koule!

Podle toho, co se honilo Rosalie v hlavě, jsem usoudil, že Emmett bude potřebovat pomoct. Ale na druhou stranu se na něho můžu vysrat.

„Jdu něco zdlábnout do lesa, abyste se mohli smířit,“ nenápadně jsem hodil pohled po Rosalie, která na mě pohlédla nevrlým pohledem. Emmett cítil něco podezřelého, ale věřím, že sexu neodolá a zapomene na možné nebezpečí.

Zašel jsem poměrně daleko. Dnes tady nebylo nijak živo. Žádný medvěd nebo puma či srnka. Prostě nic v blízkosti sta kilometrů. Pomalu jsem byl v přírodní rezervaci, ve které bych lovit neměl, ale já měl hlad. Pomalu jsem uvažoval o veverkách! Nejedl jsem tři dny, což to vysvětluje. 

Pach! Pach mé oblíbené pumy! Ihned jsem se po něm vydal jako kočka za myší. Vypadala zdravě. Ano, můj otec usoudil, že zdravě umí jíst i upíři. Jak komicky mi to zní. Zrovna si dávala asi také snídani podle toho roztrhaného koně pod ní. Bylo mi ho skoro líto, kdybych neměl obrovský hlad. Jenom mi připoměl mého koně, kterého jsem dostal ke svým patnáctinám. Jmenoval se Gold Star, byl to můj společník až do oné nemoci, díky které jsem upír. Goldyho jsem měl od jeho dvou let, takže jsem měl tu čest ho i obsednout. Chtěli jsme se společně dostat do kavalérie. Učil jsem ho nebát se zbraní, výstřelů, vody, vysokých zdí, které musel přeskočit. Ale jedno mě nenapadlo. Naučit ho bát se upíra. Ten den, kdy jsem se jím stal, nenávidím. Víte, novorozenec zabije kohokoliv. Já se instinktivně vracel domů, myslel jsem, že jsem jen víc opilý. Goldy zezačátku strnul. Jak uslyšel můj hlas, odhodlal se a přiběhl. Myslel asi, že ho učím se nebát nové věci, že to bude v pohodě. Nebylo. Do půl vteřiny jsem ho zabil. Jeho krk ležel v mých dlaních. Jeho oči zůstaly ve stavu milujícím mě. Zdrtilo mě to. Utekl jsem co nejdál. A pak mě našel Carlisle.

Skočil jsem blíž k pumě. Vrhl se na ni. Ve zlomku vteřiny jsem byl sytý dost. Ale ucítil jsem pach ještě jiného pozorovatele. Bušilo mu srdce zdravé na infarkt. Kráčel jsem blíže. To ne! Leželo tam malé hříbě. Hříbě, co čekalo, až se tamta roztrhaná máma vrátí.

Připomínalo to můj příběh, ale já byl ta máma. Jenže já zabil své hříbě. Horší otázka byla, co teď s ním? Nechat ho tady nedokážu. Zabít ho? No, stejně příjde další puma a je po něm, aspoň se najím já a puma bude žít déle. Ale na to mám moc ve vzmpomínkách oči svého parťáka, který mi věřil. Myslím, že mu dlužím se postarat o to malé hříbě, když jsem to nezvládl u něj. Vím. Hříbě se mě přirozeně bojí. Očekává to nejhorší. Blbý na tom je, že já jsem teď v roli zachránce a ono to nechápe. Nemůžu mu prostě říct uklidni se. Nejde to. Nezbývalo, než ho popadnout upíří rychlostí a utíkat k zlepšovači nálady, Jasperovi.

„Jaspere, prosím, pomoz mi tady s tím malým. Uklidni ho nebo za chvíli dostane infarkt.“ Přikývl a zaměřil se na vystresované mládě. Okamžitě se postavilo na nohy a začlo mě očichávat, dýchalo na mě svými malinkými nozdrami. Nevěděl jsem, jakou náladu mu vyvolal, ale bylo to lepší, než jsem očekával.

„Děkuji. Jsi hodný bráška,“ poušklíbl jsem se na něj. Věděl jsem, že se mě začne vyptávat.

„Proč proboha jsi tady donesl hříbě? Zaprvé, my upíři a zvířata… To přece víš! Nemohu ho pořád dokola usměrňovat k tomu, aby se u tebe cítil v bezpečí! Edwarde, to je zase tvoje nová úchylka nebo co?!“ Byl jsem trochu podrážděný, že mě usměrňuje mladší. Ale náhodou, měl pravdu. Nevím, jak dlouho to vydrží. Jenže já to tomu malému dlužil. Sice ne přímo.

„Jeho matku zabila puma, tu pumu já, ale to je nepodstatné. Zůstal tam sám a já ho tam nemohl nechat. Kdysi jsem taky měl koně, kterému dodnes něco dlužím, tak takhle mu to chci splatit. Že pomůžu tomuhle malému stvoření. I když se vám to líbit nebude!“ Koukali na mě a v hlavách se jim bloumaly různé myšlenky o tom, jak to hodlám udělat.

„Má teprve asi týden života za sebou. To hodláš utíkat po prériích a dojit tam divoké koně?“ Momentálně vím, že to myslel přátelsky. Opět měl pravdu. To se mi zdá jako maličkost. Vždyť ti koňáci také mají občas hříbě, co ho matka nechce. Nebo ne? To mají určitě nějaké umělé mléko. Ani jsem neodpověděl na danou otázku, jen jsem stihl říct: „Pohlídejte to!“

Utíkal jsem do nejbližší stáje, ve které mi řekli, že ano, existuje to. A mám štěstí, mají zde i prodejnu, kde jsem koupil 25 kilogramů sušeného mléka. Prý mu mám dávat 3 kila denně. Což znamená, půl kila na jeden litr vody. Nevím, jestli to je hodně nebo málo, ale takhle mi to řekli.

„Jsem zpět. Tady mám to řešení s mlékem pro malého,“ odpověděl jsem chytře. Koukali na mě, že jsem si nedělal srandu s tím vším. A taky jim běhalo hlavou, jaký jsem teď starostlivý taťulda. „Tyhle poznámky si nechte, děkuji!“ Oni věděli jak to myslím. Pohlédl jsem na mého svěřence, který teď spal v klubíčku na mé posteli. Je divné vidět hříbě v posteli, ale taky roztomilé. Naskočil mi uspokojující výraz blahem, že můj andílek spí. Počkat! Je to jen hříbě! Zvíře, co jím! Sice teď ho vychovávám, ale nic víc. Musím se odnaučit mít rád něco, co má být mrtvé.

Autor: nikolkrus, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozdílné tváře Prolog + 1. kapitola: