Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozhodnutí - 5. Kapitola

27.06.2013 (08:30) • Dianeh001 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 700×

Bella Swanová

„Tak já jdu, Bells!“ volal na mě Jacob. „Copak se se mnou ani nerozloučíš? Vždyť se vrátím až na zítřejší oběd.“ Přesně tak, v koupelně jsem trucovala už nějakou tu dobu a on vyrážel na tu schůzku. Já mu dám, rozloučit se.

„Víš, co by mě vážně zajímalo? Jak se s tebou loučila tvoje barmanka," rýpla jsem si do něj. Skoro jsem viděla, jak protáčí oči.
„Nemůžeš přeci trucovat věčně,“ snažil se mi domluvit, ale sám věděl, že je to marné. Když si já postavím hlavu, nic se mnou nehne. Za několik minut se za ním konečně zaklaply dveře a já pomalu vystrčila hlavu ze dveří. Vzduch je čistý.

Přesunula jsem svou pozornost na skříň a výběr vhodných šatů na večer.
„Vylezla jsi nějak rychle,“ konstatoval Jake náhle stojící u dveří se samolibým úsměvem. Leknutím jsem nadskočila a následně vybuchla vzteky. Že se nestydí, takhle mě vylákat ven.
„Idiote!“ zakřičela jsem na něj a hodila po něm polštář. Začal se šíleně smát a potom se vypotácel na chodbu. Ještě mi poslal vzdušný polibek a nechal mě tam přikrčenou a připravenou k boji stát jako blázna. Měla jsem chuť rozmlátit všechny věci v okolí pěti metrů. Takhle mě tahat za nos, to si teda vážně vypije, psíček.

Když jsem se uklidnila, konečně jsem se vrhla na to oblečení. Po náročném posuzování jsem vybrala dvoje nejhezčí šaty. Jedny byly fialové s rozevlátou sukní nad kolena a druhé černé a dlouhé, těsně obepínající moji postavu. Zvolila jsem raději ty druhé. Potom přišla na řadu kosmetika a vlasy. Nanesla jsem si slabé stíny olivové barvy, řasenku a jemný lesk na rty a vlasy sepnula na zadní část hlavy ozdobným skřipcem, jen pár nakulmovaných pramínku volně splývalo dolů. Podle mého názoru jsem byla neodolatelná.

Nastal čas vyrazit na pláž. Šla jsem pomalým krokem, jednak kvůli výhledu na pobřežní krajinu a taky proto, že jsem nebyla zvyklá na jehlové podpatky, ke kterým jsem se dnes donutila. 

Dorazila jsem na místo a uviděla již čekajícího Edwarda. Když mě spatřil, začal se šíleně smát. Byla jsem pěkně v rozpacích, jelikož jsem si myslela, že jsem výjimečně pěkná. A on se mi tu směje. Nejdřív jsem ta trochu nechápala, co je na mě vtipného – vlasy v pořádku, make-up v pořádku, šaty v pořádku, ale potom mi to došlo. Já tu byla vystrojená jako na ples královny Alžběty a on jen v riflích a bílé košili.
„Já... Nevěděla jsem, kam jdeme, tak jsem...,“ koktala jsem zaraženě pohled sklopený k zemi. Určitě jsem byla rudá od hlavy až po paty. Blbá, blbá Bello!
„Ne, je to moje chyba. Nečekal jsem, že by ses mohla takhle nastrojit,“ řekl, když se trochu zklidnil, ale koutky mu neustále cukaly do úsměvu. Zašklebila jsem se na něj. 

Natáhl ke mně ruku a já se jí po krátkém zaváhání chytila. Vedl mě dál a dál po pláži a ani jeden jsme se neodvážili promluvit. Zapadající slunce se třpytilo na hladině a já si připadala jako v těch přeslazených telenovelách. Už chyběl jen diamantový prsten. V tu chvíli jsem si řekla, jestli je to co dělám vůbec rozumné a nepodvádím tak Jacoba. Ten romantický pocit okamžitě přebily další, které mě přímo srazily na kolena. Vina, stud, černé svědomí. Musím se třeba vymluvit na bolest hlavy, nebo tak něco a rychle odsud zmizet. Jenže potom jsem si vzpomněla na mého manžílka, jak odpoledne flirtoval s tou čůzou u baru a mé myšlenky na rychlý úprk byly ty tam. Já mám přece taky právo na trochu té zábavy.

Po nějaké době jsem začínala být nervózní a nejednou jsem si málem vyvrtla kotník, kvůli těm zpropadeným lodičkám. Kdybych věděla, že vyrážíme na túru, vzala bych si tenisky.
„Tak jsme tady,“ řekl náhle Edward a vymanil se z mého sevření. Zamžourala jsem do tmy. Kromě malého světýlka kousek ode mě jsem neviděla nic. Když jsem ale popošla blíž, zjistila jsem, že je to svíčka a nedaleko od ní druhá. Svíčky tvořily cestičku a já po ní opatrně kráčela. Ten pocit, že vlastně ani nevím, kam jdu a možná právě teď zakopnu o naplavenou větev, spadnu na zem, šaty mi chytnou a já budu vypadat jako oživlé polínko, co právě vyskočilo z plápolajícího krbu, byl na jednu stranu děsný, ale na druhou tajemně úžasný. Ostatně jako Edward sám. 

Katastrofické myšlenky mě opustily, až když jsem byla u cíle. Mohla jsem si myslet, že mě Edward nevezme do restaurace nebo na film. On si prostě musí vymyslet něco extra. Měla jsem chuť udeřit se do hlavy a vynadat si. Jak to, že jsem tu cestu nepoznávala? Právě jsem totiž stanula u útesu, kde jsem tak tragicky zničila mé krásné šaty. Pardon. To on mi je zničil, když se rozhodl se i se mnou vrhnout ze skály vstříc vlnám bušícím o útesy. Nedaleko odtud byla jeskyně s velkým kulatým vchodem, za kterým to podivně zářilo.

Vešla jsem dovnitř a nestačila se divit. Na písečné podlaze ležela červená deka a vedle ní byly vyskládané mísy a tácy s nejrůznějšími druhy skvěle vypadajících jídel a jiných dobrot. Celý prostor navíc osvětlovala další spousta svíček ve všech různých odstínech červené. Teď si říkám, byla ta stezka odvahy vážně nutná? 

„Je to moc?“ zeptal se mě Edward s obavami v hlase.
„Ne, tak akorát na schůzku dvou přátel.“ Poslední slovo jsem řekla trochu váhavě. Ale no tak, Bello. Miluješ přeci Jacoba. Jasně, Edward je milý, přátelský, úžasně pozorný a taky nesmírně sexy…  Přísahám, že jestli se nebudu každou minutu uklidňovat a ohánět svatbou, tak se na něj vrhnu vdaná-nevdaná. Absolutně jsem nechápala způsob svého myšlení.

„Dáš si?“ zeptal se mě, když jsem se opatrně usadila na deku a nabídl mi červené víno. Přikývla jsem a on mi podal skleničku.
„Copak ty nepiješ?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem viděla, jak láhev znovu zazátkoval a položil na její původní místo, aniž by kapka alkoholu stanula v jeho žaludku a otupovala mu mysl. Škoda, byla by sranda vidět vždy vzorně upraveného Edwarda, jak se potácí po pláži úplně na mol. Ale jemu by se určitě i tenhle kousek povedl s nesmírnou elegancí a grácií.
„Ne, díky,“ odpověděl a pousmál se. Skryla jsem své zklamání v pudinkovém košíčku.
„To jako držíš dietu na všechno?“ zeptala jsem se ho zaraženě, když ani tentokrát neochutnal jedinou dobře vypadající laskominu.
„Něco takového,“ připustil a já nad ním jen zakroutila hlavou. Vložila jsem si do úst čerstvou jahodu, která se v početné skupině jen tak nedotčená povalovala v nedaleké míse. Kde kruci tady sehnal jahody? Doufám, že mu je nenosila nějaká Mařena.

„No a potom mě na té večeři požádal o ruku a já šla z nenadání z vysoké do svazku manželského,“ dovyprávěla jsem pobaveně svůj příběh. „A co ty, celou dobu melu jenom já a o tobě nic nevím.“ Tak nějak jsem toužila se o něm něco dozvědět. Byl tak tajemný a zvláštní. Byl tu sám, bez rodiny i přítelkyně, nikdo ho moc neznal, většinou nechodil ven ani mezi lidi.

„Na mě není nic zajímavého,“ řekl ledabyle a znovu upřel svůj pohled na vlnky tančící na hladině moře ve třpytu měsíce.
„To tedy je,“ oponovala jsem mu, dožadujíc se odpovědí na své otázky, které mi v duchu kroužily hlavou jako supi.
„Není,“ hádal se.
„Je.“ Já se jen tak nedám.
„Není.“
„Je.“
„Není.“
„Tak a dost, buď mi něco povíš, nebo tě vymáchám ve vodě,“ vyhrožovala jsem mu a se smíchem ho povalila na záda. Podíval se na mě zlatýma očima a já se v nich okamžitě ztratila. Bloudila jsem v nich neschopná uhnout pohledem. Jestli takhle hypnotizuje každého, tak to potěš pánbůh. Ale já šla na večeři s kamarádem, ne na show iluze a hypnotizérů. Takže jsem se musela chtě nechtě vymanit z omamného světla těch dvou karamelek a rychle se vzpamatovat.

„No tak dobře,“ začal a já si lehnula vedle něj. „Mám dvě sestry, Rosalii a Alici, a dva bratry, Jaspera a Emmeta. Moc se s nikým nescházíme a ani nechodíme do společnosti. Bydlíme v domě v lese ve městě Forks a taky...“
„Forks?!“ skočila jsem mu do řeči a vyvalila oči.
„Jo. Proč?“ ptal se a nechápavě se na mě podíval.
„Máme ve Forks chatu a dřív jsme tam bydleli. To jsem ale byla ještě malá.“ Páni, že jsem si jich nikdy nevšimla. Myslím, že pokud jsou všichni tak úžasně krásní jako Edward, na setkání s nimi bych jen tak nezapomněla. 

Když dokončil přednášku o jeho rodině, která mi přišla hrozně zajímavá, a hltala jsem každé jeho slovo, nehybně jsme leželi a oba se dívali do stropu jeskyně. Není hřích, že teď ležím vedle neodolatelného chlapa a můj nic netušící muž vyřizuje někde prodej motorek? Ne, určitě ne. Mírně jsem pootočila hlavu, abych mohla sledovat jeho výraz. Byl zvláštní. Zase. Na něm je zvláštní všechno a já tomu nemůžu přijít na kloub. Z přemýšlení mě vytrhl Edwardův pohled. Dívali jsme se jeden na druhého několik minut, když jsem najednou bezmyšlenkovitě položila svou ruku na tu jeho. Nevím proč, asi jsem potřebovala vědět, že se mi to nezdá. Nejdřív vypadal zmateně, ale potom ji stiskl ve své dlani.

„Jsi tak krásná,“ zašeptal z ničeho nic. Chtěla jsem mu nějak rychle a chytře odpovědět, ale v tu chvíli mě nic inteligentního nenapadlo. Ledaže by pochopil, kdybych mu najednou do obličeje prskla, že jsem čerstvě vdaná a vzala nohy na ramena. Když si všimnul mé zaraženosti, usmál se nevinným úsměvem a zastrčil mi jeden pramen vlasů za ucho. Tím jediným dotekem naprosto překopal můj smysl myšlení. Vlastně ho nejspíš úplně vymazal z mého mozku. Sebeovládání se mi zhroutilo jako domeček z karet a vítr ho rozfoukal na míle daleko. Rychle jsem překonala tu vzdálenost mezi námi a konečně ho políbila. Okamžitě se ode mě odtáhl a změřil si mě pochybovačným pohledem. Už se chystal vyslovit něco, co by mi jisto jistě zabránilo v té chybě, kterou určitě z nenadání udělám, ale já se na něj bleskově znovu přisála. Skoro jsem slyšela, jak mé mozkové buňky křičí: „Evakuace! Zachraň se, kdo můžeš! Funkce logického myšlení deaktivována!“ Prosím, takový vliv má na ženy pan Edward Cullen. Po nějaké chvilce si mě přitáhl ještě blíž a polibky mi oplácel. Když má ruka začala opatrně rozepínat jeden po druhém knoflíku na jeho košili, stisknul mi zápěstí a opět se okamžitě odtáhl. Bude mi to dělat ještě dlouho?
„Bello, neměla bys...“ 

„Edwarde, mlč,“ utnula jsem ho a pokračovala v tom, co jsme začali. Jedna jediná chytrá část mého já na mě řvala, ať to taky co nejrychleji skončíme, ale copak neslyšela ty buňky? Já už nejsem myslící osoba. Nejspíš to bylo divné a asi si za to v nejbližší době nafackuju, ale necítila jsem žádnou lítost ani výčitky. Právě naopak jsem byla z neznámého důvodu maximálně šťastná.

Za několik sekund se pro mě neznámým způsobem ocitly všechny naše šaty na kupě někde hodně daleko. Už tomu nešlo zabránit. Nedalo se to zastavit. Apokalypsa šťastného manželství Jacoba Blacka a Isabelly Swanové Blackové se blíží. A na místo dorazila přesně ve chvíli, kdy se naše těla spojily v jediné a já se pořád rychleji blížila ke hvězdám.

Je to tady, konečně  se nám děj začíná trochu hýbat. Jelikož jsem dneska měla dost dobrou náladu, tak jsem tu jejich milostnou scénu nijak nedramatizovala ani zbytečně nezpikantňovala, ale spíš si z toho udělala srandu. :D To už jsem prostě já.

Autor: Dianeh001 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozhodnutí - 5. Kapitola: