Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 16. kapitola

05.02.2012 (15:15) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1425×

Ráno jsem se probudila na tiché zašeptání božského hlasu: „Vstávej, musíme do školy.“

Uchechtla jsem se. Mrkla jsem na budík, úsměv se mi roztáhl ještě víc.

„Máš skvělé načasování. Tři, dva, jedna...“ A místností se rozlehla melodie vycházející z mého mobilu. Natáhla jsem se, vytipovala jsem červené tlačítko a naštěstí se melodie vypnula. Protáhla jsem se, překulila a podívala se na Edwarda.

Všimla jsem si, že má na sobě čisté oblečení a vypadal jako bůh krásy. Jako anděl. A já byla ráda, že jsem za svůj život nezlobila, abych si anděla zasloužila.

Vstala jsem z postele a unaveně šla k oknu. Bylo zamračeno - co bych taky mohla čekat. V šatníku jsem si vytáhla oblečení a šla do koupelny. Edward stále ležel na posteli a oddaně mě pozoroval. To mi nesedělo. To já byla oddaná jemu.

Po vykonání ranní hygieny jsem si oblékla tričko, džíny a na to si oblékla mikinu, ale nezapínala jsem si ji. Když jsem vyšla ze dveří, málem jsem narazila na Edwarda. Lehce si mě přitáhl do náruče a začal mě líbat. Stěží jsem si připomínala, že musím dýchat, protože na to šlo docela lehce zapomenout. A mně pořád nedocházelo, jak neskutečně jej miluju. Bylo to až za hranice možného chápání.

„Moc ti to sluší,“ řekl, když se ode mě odtrhl. Sklopila jsem zrak a na tváři jsem cítila ruměnec.

„Děkuju,“ řekla jsem a on mě zase začal líbat.

„Škola,“ připomněla jsem mu. Povzdechl a přikývl. Šla jsem k misce mojí kočičky, kde už Vicky ospale čekala. Nasypala jsem jí jídlo a šla se najíst. Cereálie mi postačily.

Edward si sedl na židli naproti mně a jeho přítomnost místnost rozsvítila jako slunce. Zamyšleně se díval jak jím, ale nic přitom neříkal.

„Co je?“ zeptala jsem se pobaveně, když jsem polkla a on se zašklebil.

„Je to vůbec dobré?“ Tomu jsem se musela zasmát.

„Pro upíra možná ne, ale pro lidi a lidem podobným,“ ukázala jsem na sebe, „to docela chutná.“ Protočil oči a uchechtl se. Misku jsem dala do dřezu, vydělala jsem z ledničky salát, utrhla z něj několik listů a strčila ho zpátky. Lístky jsem šla dát Moně do terária. Tráví čas jinak než spaním? Pochybuju.

Šla jsem se obout. Edwardovu auru jsem cítila před domem, tak na mě asi čekal. Hodila jsem na sebe bundu, obula se a vyšla z domu.

Stál opřený o mé auto a na prstu se mu motaly klíčky. Vzpomněla jsem si, proč jsem je nenašla na obvyklém místě a protočila jsem oči.

„Můžu řídit?“ zeptal se pobaveně. Povzdechla jsem si a zasmála se.

„Tak jo, ale opovaž se s ním něco udělat.“ Zatvářil se naoko ublíženě.

„To snad chceš říct, že to auto máš ráda víc než mě?“ Tomu jsem se musela znovu zasmát a zatvářila jsem se naschvál zamyšleně.

„Možná…“

„Tak to mi nedáváš dobré důvody, proč s ním nic neudělat. Jsem na to až moc žárlivý,“ řekl a začal se ke mně přibližovat.

„Vážně? Přece bys tak krásnému autu, nic neudělal,“ řekla jsem naoko ublíženě.

„U mě nikdy nevíš.“ Udělala jsem krok k němu. Už jsme stáli k sobě přitisklí a jeden druhému se dívali do očí.

„Myslíš?“ zeptala jsem se nevinně.

„Mm-hm,“ zamručel a znovu mě políbil. Toto nebyl tak jemný polibek jako předtím. Vsákla se do něj vášeň a já jej oplácela se stejnou naléhavostí. Vůbec se mi nikam nechtělo. Chtěla jsem tak stát celý den.

„Nikam se mi nechce, ale musíme do školy,“ zamručel, když se ode mě odtáhl. Že by stejný tok myšlenek?

Najednou si mě vyhoupl do náruče a už jsem seděla v autě. Na to, že mám bystré smysly, jsem si toho ani nevšimla. Jednu chvíli jsem stála venku na chodníku a najednou jsem seděla v autě. Nadlidskou rychlostí už stál u svých dveří a sedal si na místo řidiče.

Nastartoval a vyjeli jsme. Byl vážně dobrý řidič, jen jel o dost rychleji. Ani jsem se nenadála a už jsme byli před školou. Vystoupila jsem a s Edwardem namířili do školy.

„Edwarde?“ zeptala jsem se tázavě.

„Ano?“ řekl a otočil se ke mně.

„Nevíš, kde se tu ten Alex vzal? Nevíš, proč po mně tak prahne? Vždyť tobě má krev taky voněla, ale ovládnul ses,“ zašeptala jsem. Chviličku si odpověď rozmýšlel.

„Bello, tvá krev mi pořád voní. Ale jak jsem ti říkal, moje rodina je jiná než ostatní rodiny našeho druhu. Ostatní pijí lidskou krev, ale protože my pijeme krev zvířat, jsme civilizovanější. A to Alex očividně není. On je velice nebezpečný, ale vzhledem k tomu, že po tobě jde, i když je nablízku člověk nebo já, je tebou posedlý. A i když jsi velice mocná, tak bys potřebovala můj čtyřiadvacetihodinový dozor, který jsem ti velice ochoten dát.“ Na konci věty se mu v očích objevily ďábelské jiskřičky a na rtech mu pohrával úsměv.

„Tvá dvacetičtyřhodinová přítomnost? Čímpak jsem si tohle zasloužila?“ zeptala jsem se nevinně, ale vesele jsem se při tom zazubila.

„No, asi tím, že jsi jediná osoba na tomhle světě, kterou jsem kdy miloval.“ Pak se sklonil a políbil mě. Vůbec mi to nevadilo. Proč by mi to taky vadit mělo? Ať se na nás klidně dívá celá škola, já Edwardovy fanynky nebudu brát na vědomí. Edward je můj a já jeho.

Po chvíli se odtáhl, ale kolem pasu mě objal pažemi a přitiskl mě k sobě. Dnešní den začínal vážně bezvadně, jelikož jsem jako první hodinu měla biologii s tím dokonalým mužem, který šel vedle mě.

Ve třídě jsme se posadili na svá obvyklá místa a čekali jsme, až přijde učitel. Cítila jsem pohledy těch holek, jak se mi vpalují do zad. No, ať si klidně závidí, já Edwarda nedám ani za cenu vlastního života.

Po chvíli učitel vážně přišel a začala - pro ostatní - nudná hodina. Já a Edward jsme k sobě seděli co nejblíž. Překvapilo mě, jak s Edwardem čas rychle letí. Vše ostatní s ním připomínalo rozmazanou šmouhu. Ale za chvíli jsem seděla ve třídě, kde Edward nebyl. Zklamaně jsem si povzdechla. Španělština. Ta probíhala nejpomaleji z celého dne. Snažila jsem se myslet na to, že na konci hodiny uvidím Edwarda znovu, ale o to delší se ten čas pak zdál.

Když po dlouhé době zazvonil zvonek ohlašující konec hodiny, ze třídy jsem nadšeně vyběhla. Edward se opíral o stěnu vedle učebny, ze které jsem vyběhla. Jak to stihl? Asi bych neměla být tak okouzlená, když ho vidím po pětačtyřiceti minutách, ale byla jsem. Jeho krása mi ihned vzala dech a já byla ráda - ne, byla jsem šťastná -, že on je můj. Na žádnou jinou se nedíval, jen na mě. Ale v očích měl k mému překvapení starostlivý pohled.

„Edwarde, co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem k němu přišla.

„Alice předpovídala, že dnes bude celý den zataženo, ale podívej se,“ řekl a pohledem střelil po okně na chodbě, kterým prosvítalo sluneční světlo. Cože?! Sluneční světlo! Polkla jsem a přešla k tomu oknu, Edward se držel v dobré vzdálenosti, aby na něj sluneční paprsky nedosáhly. Zalapala jsem po dechu.

Všechny mraky se roztahovaly a dávaly prostor slunci.

„Rosalie je rozzuřená. Myslí si, že to děláš ty, ale to bych poznal.“ Jeho hlas byl úzkostný. Na obloze najednou nebyl ani mráček. Zamračila jsem se.

„Ne, tohle není možné. To dělá někdo jiný. Dej mi vteřinku.“ Můj hlas byl rozrušený. Začala jsem v sobě soustředit "prázdnou" Sílu. "Prázdná" proto, že prakticky vzato nic nedělala, ale já díky ní ucítila aury lidí nebo upírů v mém okolí. Lidé to neucítí, ale nadpřirozené bytosti ano, ale nic jim to neudělá. Ostře jsem vydechla, a tím poslala vlnu prázdné síly po nejširším okolí. Byla to ohromná zátěž na moji hlavu, protože aur tu bylo mnoho. Zatnula jsem zuby a soustředila se na ty nadpřirozené. Vlna síly se dostala až dvacet kilometrů ode mě. Byla pro člověka neviditelná, ale já a Edward jsme ji zaznamenali.

Přirozeně jsem jako první nadpřirozenou auru ucítila Edwarda. Pak Alice, která s Rosalie, Jasperem a Emmettem šla k nám. Pak dlouho nic. Najednou, asi o patnáct kilometrů dál v hlubokém lese, jsem ucítila jednu. Byla stejná jako Alexova, ale měla v sobě část lidskosti a úplně ve středu krve a zla jsem zahlédla tmavě modrou, smutnou a zoufalou. Ale mocnou. A to ona zapříčinila, že bylo najednou slunečno.

Vzdáleně jsem uslyšela úzkostný hlas Alice.

„Co se to děje? Já nic nevidím!“ zašeptala. Pevně jsem zavřela oči a ruce se mi roztřásly. Najednou mi byla zima a dělalo se mi špatně.

„Bello?“ Edwardův hlas mi zasáhl do podvědomí nejsilněji. „Co je ti?“

„Počkej,“ zašeptala jsem. Překvapilo mě, že můj hlas zní slabě a vysíleně. Ale proč, sakra?!

Začala jsem soustřeďovat Sílu, tentokrát ne prázdnou, na tu auru. Poslala jsem k ní slabou vlnu živlů - jako varování. Věděla jsem, že to ta bytost ucítila, i když byla tak daleko. Jenže slunečno bylo pořád. Došlo mi, že jsem se roztřásla celá. Cítila jsem se tak slabě!

Přesto jsem soustředila Sílu na vodu a vzduch. A mraky se začaly vytvářet téměř neviditelně, ale na obloze začaly přibývat. Za chvíli zakryly slunce a to na mě přestalo zářit. Už jsem z něj nemohla čerpat Síly. Mraky byly za chvíli pořádně husté a spustil se déšť. Prudce jsem vydechla a kolena se mi podlomila. Edward mě okamžitě zachytil a přimknul si mě do náruče.

„Bello, kdo to způsobil?“ V mysli mi vystanula ta aura a došlo mi, že ze mě spadl psychický štít. Edward vše slyšel a cítil. Těžce jsem polkla.

„Já… už… nemůžu,“ řekla jsem zesláble a potichu. Chtěla jsem otevřít oči a přijít na to, co se stalo. Po pár vteřinách se mi to podařilo. Překvapilo mě, že chodba je - až na mě, Edwarda a další Cullenovy - prázdná.

„Alice, vezmu ji domů. Udělal to nějaký upír, patnáct kilometrů odsud na východ. Vše řekněte Carlisleovi a podívejte se, jestli tam nejsou nějaké stopy. Bylo to pravděpodobně namířeno proti nám.“ Slabě jsem zahlédla, jak všichni přikývli a najednou upíří rychlostí odběhli. Došlo mi, že jsem prošvihla zvonění na hodinu.

Edward si mě opatrně vyhoupl do náruče a šel na parkoviště. Někde mezi tím jsem ztratila vědomí. Proč se cítím, jako kdyby ze mě někdo vysával sílu, krucinál?

Tak, tuhle kapitolku věnuju všem, co zanechají komentář. :*

Missao (ale můžete mi říkat Kafe nebo Kofein, na obě slyším)

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 16. kapitola: