Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S láskou, Neznámý - 9. kapitola

02.05.2011 (19:15) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3173×

„Já ti dám kočičku! Okamžitě odtud vypadni a opovaž se sem a k Belle někdy víc přiblížit. Je ti to jasné?“

Pokrčil rameny. „Když budu chtít, Bella za mnou přijde sama.“

Zalapala jsem po dechu. „To neuděláš…!“

9. kapitola

April:

V hlavě mi vířily myšlenky a vše směřovalo k tomu nejhoršímu… Když si umane, bude po jeho. Přesně, jak řekl.

„Však mě znáš,“ mrkl na mě a rychle se vypařil z pokoje.

Vzpomněla jsem si na naše první seznámení a na den, kdy to všechno začalo, den, kdy se mi změnil život.

…

„Mami, kam mě vedeš? Co se stalo?“ naléhala jsem na matku, která šla v tichosti rychlým tempem vedle mě. Neodpovídala, podívala se na mě jen jednou s tichými slovy „věděla jsem, že to přijde“ a potom mi nakázala, ať jdu okamžitě s ní.

„Mami, tak už mi odpověz. Vysvětlíš mi to už konečně?“ Byla jsem zoufalá, nerozuměla jsem ničemu, co se právě dělo. Matka najednou zastavila před mohutnými dveřmi z mahagonového dřeva. Stály jsme před obrovským domem, největším v celé ulici a také nejtajemnějším. Možná ten dojem tajemna vyvolala jen  tma a chybějící osvětlení u domu.

„April,“ promluvila po dlouhé době. „Já nejsem ten, kdo by ti něco dokázal vysvětlit, proto jsme tady.“ Z toho, co řekla, jsem nepochopila nic.

„Vysvětlit co, mami? Co se stalo? Já tomu vůbec nerozumím…,“ kuňkla jsem zoufale. Když se na mě znovu podívala, její oči zjihly. Znovu jsem v ní uviděla svou maminku, kterou mám ráda, laskavou a dobrosrdečnou. Ne, tu cizí osobu, jenž mě sem beze slova přivedla.

„Je mi to moc líto, zlatíčko.“ V jejích slovech jsem slyšela obrovský smutek, pohladila mě po tváři, otočila se a zazvonila na zvonek. Než jsem se stačila vzpamatovat, ve dveřích stál muž. Neviděla jsem pořádně jeho rysy, protože stál ve stínu domu. Zahlédla jsem pouze, jak nám rukou pokynul dál. Provedl nás temným a chladným zádveřím, až do obývacího pokoje, který byl stejně tmavý, ale světlo a teplo vytvářel oheň v krbu uprostřed stěny pokoje.

„Co tě sem přivádí, Susan?“ oslovil moji matku hlubokým hlasem, podle kterého jsem usoudila, že toho muže neznám. Až teď, kdy na něj dopadalo mihotavé světlo ohně, jsem si ho mohla prohlédnout. Byl urostlý, nejen velmi vysoký, ale měl i vypracované tělo. Svaly se mu rýsovaly pod obepnutou tmavou košilí s vyhrnutými rukávy. Podívala jsem se mu do tváře. Husté strniště mu dodávalo něco nebezpečného, záhadného. Vlasy měl tmavé, ledabyle rozcuchané. Pohledem spočinul na mě, já tím svým rychle uhnula. Byl uhrančivý, cítila jsem se ním ovládaná.

„Ty se vůbec ptáš?“ odpověděla mu ostře matka. Znovu z ní byla ta osoba, která mě sem přivedla.

„Ale no tak, Susan, já přece za nic nemůžu. Už jsi jí řekla pravdu?“ otázal se a opět se na mě ohlédl. Já však bedlivě pozorovala reakci mé matky, nechápala jsem, jakou pravdu bych měla znát. V obličeji se jí mihl smutek a znechucení.

„Ne, o Darrenovi jsem jí nic neřekla.“

„O kom?“ zapojila jsem se do konverzace, už mě nebavilo tiše sedět a poslouchat. „Vysvětlí mi tu už někdo, o co jde?“

„O tvém skutečném otci,“ odpověděl mi ten muž, jakoby se jednalo o běžnou informaci. Jak skutečném otci, já mám otce! Sakra! Co se to tu děje, to se už všichni zbláznili?! Vzbuď se, říkala jsem si v duchu. Mé nitro bylo zahlceno, vše se mi měnilo před očima a já nic nechápala. A kdo je ten muž? Těkala jsem očima mezi ním a matkou. Ta se na mě podívala bolestným pohledem a přikývla.

„Mami?“ vzlykla jsem. „Jak to myslí skutečném otci? Vždyť já mám tátu.“ Viděla jsem na ní, že není schopná mluvit, muž po jejím boku mě stále pozoroval. Měla jsem chuť poslat ho na druhý konec světa, ale nemohla jsem. To já byla host v jeho domě… A vlastně pořád nevím, proč se to dozvídám tady a teď…

„A kdo, k sakru, jste vy, že tohle vůbec říkáte? Proč tu vůbec jsme?!“ křičela jsem rozhořčeně. Muž stál klidně, v jeho obličeji se nezračila žádná emoce.

„Jsem tvůj strýc, April. Bratr tvého pravého otce,“ řekl a natáhl ke mně ruku. „Gavin,“ dodal. Stála jsem tam a měla pocit, že vše ztratilo svou pravdivost. Že vše okolo mne jsou jen lži. Znechuceně jsem se otočila na matku a přehlížela Gavinovu nataženou ruku.

„Proč jsi mi to neřekla? Proč se to dozvídám takhle? To jsi mi pořád lhala?!“ Hlas mi místy selhával, já se však snažila držet hlavu vztyčenou, byla jsem rozzlobená a zároveň tak strašně zlomená. Chtěla jsem, aby cítila, jak moc mi ublížila, aby pocítila, jak  zrazená se cítím. Aby pocítila bolest, která se ani trochu nevyrovná té mé. Aby pocítila tu zlost, která se hromadila uvnitř mě a já s tím nemohla nic dělat.

„Zlato, moc mě to mrzí, já… Sean tě přijal za svou, miloval a miluje tě jako vlastní. Myslela jsem, že k tomuto nikdy nedojde. Darren byl největší chyba mého života, nechtěla jsem, abys toho člověka poznala, ale věci rozhodly za mne.“

„Jaké věci? Však se nic nestalo!“ křičela jsem rozrušeně. „O čem to pořád mluvíš?!“

Do místnosti vešel další člověk. Prudce jsem se otočila na příchozího a viděla mladého kluka asi v mém věku.

„Co se tu děje?“ zeptal se, když přišel blíž.

„Později, Joshi,“ řekl Gavin směrem k němu. Nevypadalo to však, že se má k odchodu. Podíval se na mě a usmál se.

„To mě ani nepředstavíš?“ tázal se a pohledem mě stále hypnotizoval.

„Teď na to není vhodná doba, přijď později.“ Tentokrát na slově později přidal důraz.

„Jsem Josh, ty?“ ignoroval Gavina. Neměla jsem chuť na seznamování, něco mě však nutilo udělat opak.

„April,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku.

„To stačí, Joshi! Už to na ní nikdy, nezkoušej! A okamžitě zmiz!“ zaburácel Gavin. O čem to zase mluví? Co na mně zkoušel? Však mi nic neudělal. Josh se pousmál, otočil se a vydal se k odchodu.

„Tak zase někdy, April,“ dodal mezi dveřmi a zmizel.

„Omlouvám se za něj, už ti to nikdy neudělá.“

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se.

„Ach tak, i tohle jsi jí neřekla, Susan,“ poznamenal a podíval se na mou matku.

„A co jsem jí asi tak měla říct? Že patří do rodiny, které lidská vůle není svatá?“

…

Bella:

Ruku v ruce jsme šli budovou a já se usmívala na celé kolo. Zářila jsem štěstím, nejen navenek. Uvnitř mě poletovali motýli a mně nic nebránilo být konečně šťastná. Edward je dokonalý, jak jsem o něm kdy mohla pochybovat? Jak jsem mohla dělat tolik zbabělých věcí. Teď, kdy jsem konečně vyslovila nahlas mou touhu být s ním, je vše krásnější. S ním je vše krásnější. Zastavili jsme se na schodech v patře, kde jsem bydlela. Edward se na mě usmál a vzal mi hlavu do dlaní.

„Byl to krásný večer, díky tobě, Bello,“ zašeptal a mě ovanul jeho dech. Přivřela jsem oči.

„Kéž by nekončil,“ šeptla jsem a hlavou se přitiskla k jeho chladné dlani.

„Bellinko, bude ještě spoustu krásných dnů,“ řekl a přivinul si mě ke svému tělu. Objala jsem ho okolo zad a přitiskla se. Vdechovala jsem jeho omamnou vůni a nechtěla ho pustit. Zvedla jsem hlavu, abych na něj viděla.

„S tebou určitě,“ přitakala jsem a políbila ho na tvář. „Bohužel už opravdu musím jít, čeká na mě kamarádka.“ Vůbec jsem si doteď neuvědomila, že April je u mě a jistě vyčkává, až přijdu.

„Krásný večer a potom se hezky vyspi,“ řekl a jemně mě políbil na čelo. „Zítra,“ dodal.

„Zítra,“ zopakovala jsem a vydala se k odchodu. Před tím, než jsem odbočila za roh, jsem se ohlédla, abych ho, pro dnes naposled, spatřila. Stále stál u schodiště a usmíval se. Lehce jsem mávla a zmizela za rohem. Z mého nevnímání okolí mě vytrhl hlas, který patřil April. Nerozuměla jsem přesně slovům, ale přidala jsem do kroku. Když jsem byla skoro u mého pokoje ze dveří vyšel kluk s černými vlasy a uhrančivým pohledem, který spočinul na mně. Ty oči já přece znám! Rychle se otočil a odcházel druhou stranou chodby.

„Počkej!“ vykřikla jsem. Nezastavil, jen se ohlédl a v obličeji se mu mihl zvláštní výraz. Vypadal smutně.

Ušla jsem pár posledních kroků, které mě dělily od mého pokoje, a uviděla April, jak stojí uprostřed pokoje zahleděná do neznáma. Zabouchla jsem dveře a tím ji vytrhla z transu.

„April? Co se tu stalo? Kdo to byl?“ ptala jsem se a pozorovala její výraz. Byl jiný, než když jsem odcházela. Zklamaný a rozzlobený. Byla rozrušená.

„Já… na něco jsem si jen vzpomněla,“ řekla mi pouze.

„Pověz mi, co se stalo. Vidím, že se něco děje.“ Dívala jsem se na ni zkoumavým pohledem. Její obličej se změnil. Usmála se na mě, ale já věděla, že je to jen maska, že uvnitř jí do smíchu rozhodně není. Vyčkávala jsem na odpověď.

„Nic se nestalo, Bells. Ten kluk se jen ztratil, tak klepal na dveře a ptal se, kudy je kantýna,“ odpovídala falešně klidným hlasem.

„April, nelhala bys mi, že ne?“ optala jsem se a očima ji hypnotizovala.

<< / Hanulka / >>

Tak co si o tom všem myslíte? Prozradí April Belle, že to byl Josh?

Že ho vlastně moc dobře zná?

Skončí Bellino štěstí tak rychle, jako začalo?

Budeme se těšit na vaše komentáře, Veruuuu a Hanulka.