Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 3. kapitola

24.01.2012 (18:45) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2453×

3. kapitola - Zlatoocí upíři?

Doběhla jsem do domu, kde ještě nikdo nebyl a zamířila rovnou do koupelny, dala jsem si horkou desetiminutovou sprchu, vyčistila jsem si zuby a rozčesala vlasy. Když jsem vylezla už oblečená v černých kraťáskách a vytahaném šedém tričku, protřepala jsem si vlhké vlasy a podívala se z okna, jestli už nejdou holky, ale místo toho jsem si všimla postavy na okraji lesa.

Když jsem přišla blíž k oknu a zadívala se tím směrem, viděla jsem už jen třepetající se lístky keřů. Ještě chvíli jsem hleděla tím směrem a pak už na mě mávaly holky i s mamkou. Přeměnila jsem se do lidské podoby a hupsla na postel. Slyšela jsem klapnout vchodové dveře a hlasy rodiny.

„Dobrou!“ křikla jsem a všechny mi odpověděly.

„Vstávat a cvičit, mladá dámo!“ křičela mi Rose u ucha.

„Kruci, Rose, co chceš? A neříkej mi mladá dámo, nejsem dáma!“ prskala jsem a přikryla si hlavu peřinou.

„Jdeme cvičit! Je osm, tak vstaň, převleč se a přijď! Čekám dole!“ Stáhla ze mě peřinu a vypochodovala z pokoje.

„Osm? To je vražda!“ zaklela jsem a neochotně vstala z postele. Dřív jsem byla zvyklá vstávat brzo, ale teď už jsem docela rozmazlená.

Přeměnila jsem se v upíra a přirozenou rychlostí si vzala oblečení, v koupelně provedla ranní hygienu a seběhla do sklepa. I v této rychlosti jsem si všimla, že na stejném místě, jako včera, zase někdo stojí, ale teď už jsem tomu nevěnovala pozornost.

„Tak jsem tu, Rose!“ křikla jsem na holky, které seděly na lavičce v tělocvičně. Rose už byla oblečená do ochranného oblečení a v rukou držela dva stříbrné meče. Já si vzala své oblíbené. Tenké, ale hodně ostré, a samozřejmě stříbrné.

„Dneska bychom mohly cvičit venku, je krásně a…“

„Fajn, tak pojď! Al, jdeš taky?“ skočila jsem Rose do řeči.

„Ani ne, budu v obýváku, tam mám dobrý výhled a můžu uklidňovat Esmé, že se vám nic nestane,“ usmála se Al a odkráčela. My s Rose jsme se vydaly za ní a pak ven. Přeměnily jsme se do bojové podoby a začaly bojovat. Byla jsem o hodně lepší, ale nechala jsem Rose, ať se snaží. V hlavě jsem ji pořád opravovala a napomínala, že si špatně kryje krk, ale ona mě ignorovala a tak, když mě to po patnácti minutách přestalo bavit, jsem jí prostě přejela ostřím po krku. Vytekla jí jedna kapka krve a už to měla zase zahojené, ale už jsme nebojovaly. Přeměnily jsme se na upíry a vydaly se zpátky do domu.

„Říkala jsem ti, že si nekryješ krk, ale ty místo toho, abys mě poslechla, tak mě ignoruješ, pak se nediv, že vyhrávám!“ popíchla jsem Rose, která byla naštvaná, že nevyhrála ona. Odložily jsme zbraně a převlékly se. Vzala jsem si domácí tepláky a volné bílé tričko. Esmé mezitím uvařila oběd a my ho s chutí snědly. Po obědě jsme si sedly k televizi a Rose si začala lakovat nehty. Vzala jsem si papír a začala ji kreslit. Když jsem to ukázala Esmé, tak mě pochválila. Když ten obrázek Rose lakující si nehty viděla Al, dostala záchvat smíchu, a když Rose, tak záchvat vzteku. Naštěstí ji Al uklidnila a my dál sledovaly televizi.

„Holky, nezajdeme dneska večer do nějakého klubu?“ ptala se Esmé, která si sedla vedle mě a ještě jednou si prohlížela ten obraz.

„To by bylo super!“ vykřikla Al a už jí nebylo.

„Al, vrať se!“ křikla jsem za ní a ona okamžitě přiletěla zpátky.

„Nikam nejdeme, zítra je škola a mamka jde do práce, takže si do klubu zajdeme v pátek, ale ne dneska, platí?“ zeptala jsem se a všechny mi to odkývaly.

„Máš pravdu, tak si můžeme zajít alespoň zaplavat. Řeka je tady za domem, takže já jdu, jdete někdo taky?“ ptala se Esmé znovu a tentokrát jsem to odsouhlasila. Občas se mi zdálo, že mamka jsem spíš já, než Esmé, ale přeci jenom ona se o všechno starala, já jenom občas připomněla, že máme i nějaké povinnosti. Vyběhla jsem do pokoje, přeměnila se a oblékla si plavky. Ještě jsem si vzala ručník, nazula si černé crocsy a vyskočila oknem ven. Holky už na mě čekaly. Al na sobě měla zelené, Rose červené a mamka pruhované plavky a každá držela v ruce svůj ručník.

„Ještě si dojdu pro ručník, hned přijdu,“ řekla jsem a skočila zpátky do otevřeného okna. Vletěla jsem do koupelny a popadla první ručník, co mi padl pod ruku. Vyskočila jsem z okna a málem skočila komusi na záda.

„Kruci, co tu děláte?!“ vyjela jsem na čtyři muže, co stáli naproti mé rodině. Hned jak jsem se jim podívala do očí, věděla jsem, že to nejsou normální lidi a hned se trochu uvolnila, protože mě viděli skákat z okna a pravděpodobně i vyskakovat do něj, takže kdyby byli lidé, mohli by nás prozradit, takhle ne, protože my bychom mohly udělat to samé.

Čtyři upíři na nás koukali a vyvalovali své zlaté oči - ty zlaté oči mě překvapily, nikdy jsem upíry s takovýma očima neviděla, píše se o nich jen v legendách. Jeden z nich, který vypadal starší, se snažil vzpamatovat a vysvětlit svou návštěvu, ale dva z nich si mě se zaujetím prohlíželi. Už jsem se chtěla zeptat, co na mně vidí, ale pak mi došlo, že tu stojím jenom v bikinách a rychle si kolem sebe obmotala ručník. A ti dva nesouhlasně zamručeli. Odfrkla jsem si a zaměřila se na Esmé.

„Dobrý den, mohli byste nám, prosím, vysvětlit, proč jste tady?“ ptala se mamka.

„Dobrý den, moc se omlouvám, že jsme přišli tak nevhod. Jsem Carlisle Cullen a tohle jsou mí tři adoptovaní synové – Edward,“ ukázal na vysokého, zlatookého kluka po jeho pravici se zlatými vlasy, „tohle Emmett,“ ukázal na horu svalů s černými vlasy, „a Jasper.“ Dokončil představování a já se podívala na posledního z nich.

Párkrát jsem zamrkala, protože mi přišlo neuvěřitelné, že někdo takový vůbec může existovat. Jasper měl delší vlasy barvy zlata a karamelové oči, ve kterých jsem se okamžitě začala topit. Usmál se na mě a mně se málem podlomila kolena. Al mě chytla za ruku a potichu se zasmála.

„Chtěli jsme vás jenom požádat, že pokud lovíte… ehm… lidi, ať nelovíte ve městě, protože byste mohly prozradit i nás.“

„Já jsem Esmé Timsová a tohle jsou mé dcery – Alice, Rosalie a Isabella. Nemusíte se obávat, pijeme jen krev zvířat a jsme ochotny se odsud odstěhovat, pokud bychom nějak překážely.“ Když Esmé říkala naše jména, Emmett a Edward se po nás dívali, takovým pohledem jako hezké-kočky, ale Jasper se díval pořád mně do očí. Už jsem myslela, že mu něco řeknu, když mě probrala Rose.

„Mami, to neuděláš!“ křičela Rose na Esmé.

„Ale miláčku-“

„Ne! Sotva jsme přijely a už abychom se stěhovaly, protože si tu nějací zlatoocí upíři postavili barák dřív, než my?! Nikdy!“ skočila mamce do řeči Rose.

„Mami, má pravdu, sotva jsme přijely. Budeme je ignorovat a můžeme tu zůstat,“ pokračovala Al, která se otočila zády k upírům a dělala, že je dokáže ignorovat, jak dlouho jen bude mamka chtít.

„Ale -“ Esmé už chtěla pokračovat, ale já jí skočila do řeči.

„Mami, prosím! Budeme hodné, žádné průšvihy, žádný alkohol, žádné boje… Nic, jen když tady budeme moct zůstat!“

„Tak a dost! Skáčete mi do řeči, průšvihy děláte pořád, alkohol o tom ani nemluvím a navíc o tom nerozhoduje ani jedna z nás! Moc dobře víte, že se musíme upírům vyhýbat, tak radši mlčte!“ okřikla nás a Emmett se začal smát.

„Fajn! Ale jestli se stěhujeme, chci tělocvičnu!“ křikla jsem na Esmé a vběhla do domu. Svezla jsem se na pohovku a začala vzlykat. Proč já jsem na mamku vždycky tak zlá? Než něco řeknu, vůbec nepřemýšlím a pak to skončí hádkou, kruci, já jsem blbá! Nadávala jsem si a vzlykala. Ani nevím jak, ale usnula jsem. Když jsem se probudila, skláněl se nade mnou Jasper.

„Dobrý večer, slečno,“ řekl a nádherně se usmál.

„Dobrý,“ odpověděla jsem a posadila se.

„Tady máš nějaké oblečení, co ti tu nechala tvoje sestra,“ mluvil a při tom mi podával kupku oblečení. Pak vstal a odcházel z místnosti, abych se mohla obléknout.

„Mohl bych tě ještě o něco požádat?“ ptal se, když už stál ve dveřích pokoje. Jen jsem kývla.

„Mohla bys mi povykládat něco o vašem druhu? Ostatním to vypráví tvoje mamka, ale odešli do lesa a tak nevím nic,“ dopověděl a čekal na odpověď. Usmála jsem se a kývla. Jestli to ostatní už ví a řekla jim to Esmé, tak proč bych to nemohla říct já jemu? Usmál se nazpátek a vytratil se v kuchyni. Oblékla jsem si své šedé tepláky a bílý top a pohodlně se usadila na pohovce.

„Tak pojď!“ křikla jsem na něj. Během vteřiny stál ve dveřích a už pomalu přecházel ke mně. Rukou jsem poklepala na místo vedle mě a on si sedl.

„Tak bych se měla asi nejdříve představit,“ řekla jsem a otočila se na něj.

„Jmenuji se Isabella Nikita Timsová a je mi navždy 18.“ Chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mě.

„Já jsem Jasper Cullen a je mi navždy 20,“ představil se a obdaroval mě jedním svým nádherným úsměvem.

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 3. kapitola: