Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 7. kapitola

07.02.2012 (11:15) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1668×

7. kapitola – Hádka

„To snad ne!“ zaklela jsem, když jsem si poslechla myšlenky mých sester.

„No, myslím, že se uvidíme se na biologii!“ křikla jsem na Jazze a vydala se k holkám.

„Co to má být?!“ vyjela na mě Rose.

„Co myslíš?“ ptala jsem se a přitom jsem chroupala salát.

„Co myslíš?! Ty se ptáš? Tak co třeba, ty a Jasper?!“ pokračovala Rose.

„Je fajn, vtipný, milý a dobře se s ním kecá.“ Nijak mě nevzrušovalo, že po mně sestry ječí, mám dost argumentů, proč se s ním bavit a proč ne. Rose zrudla a Al po mně začala ječet.

„Jak si to jako představuješ? Přijde nějaký…,“ odmlčela se, protože málem vyzradila, kdo jsou, a po odmlce se trochu ztišila, „kluk a ty se s ním jen tak bavíš a vůbec tě nezajímá, že je to možná jenom sukničkář, což je docela pravděpodobný, nebo něco podobného, nezajímá tě náš názor a hlavně se s ním bavíš, aniž by ses zeptala mamky!“ křičela na mě Al a mračila se. Slyšela jsem Eda a Emmetta, jak domlouvají Jazzovi, sice potichu, ale skoro stejně jako holky mně, a to už na mě bylo moc.

„Mám toho dost! Je mi jedno, že mi to mamka zakáže, protože on mi nic neudělá a navíc je to opravdový kamarád! Nevykašlal se na mě hned první den ve škole, nenechal mě stát na chodbě bez mapky, pomohl mi najít všechno, co jsem potřebovala, a ještě se se mnou baví a bere mě takovou, jaká jsem, a je mu jedno, jestli na sobě mám otrhané tepláky nebo vyzývavé tričko!“ křikla jsem na holky. Odnesla jsem zbytek obědu, stejně jsem neměla hlad, a vyšla z jídelny. Udělala jsem sotva pár kroků a opřela se o zeď, po které jsem se svezla na zem a začala vzlykat.

„Ššš, to bude dobrý, uvidíš!“ chlácholil mě Jazz, který zrovna přišel.

„Nebude! Konečně si najdu skvělého kamaráda, ale on se nelíbí mým sestrám, které jsou pro mě vším a dokonce se s nimi i pohádám! To jsem nechtěla, ale já mám ráda i tebe a nemůžu za to, že oni ne. Co mám dělat?“ ptala jsem se zoufale a opřela se o jeho rameno.

„Nevím, kluci mi taky domlouvali, abych si tě nevšímal, ale když jsem jim řekl, jak jsi fajn a slyšeli ten tvůj výstup, když jsi mě obhajovala, dali si říct. Za chvíli si tě taky oblíbí a uvidíš, že i holky, a když ne, tak se určitě smíří s tím, že budeš trávit čas i s někým jiným. Neboj, dobře to dopadne!“ utěšoval mě a já mu věřila. Utřela jsem si poslední slzy a s Jazzovou pomocí se postavila. Teprve teď jsem si všimla, že vedle nás stojí Ed a Emm. Smutně se na mě usmáli, a pak odešli.

„Tak pojď, musíme do třídy!“ Jazz mě chytnul za ruku a táhl do třídy na biologii. Byly tu lavice pro tři a k našemu štěstí jsme měli hodinu i s Edem.

„Ahoj!“ pozdravila jsem ho a sedla si k němu. Už jsem se neptala, bylo to zbytečné, protože Jazz by si tu stejně sedl a mně by přikázal si sednou k němu, tak co to řešit.

„Ahoj, omlouvám se za to, jak jsme se k tobě chovali, ale nevěděli jsme, co od tebe čekat. Chtěl bych ti říct, že mě moc mrzí, že ses pohádala se sestrami. Neboj, je to časem přejde.“ Při chlácholení mé osoby mě jemně objal a pohladil po vlasech. Když přišel učitel, pustil mě, ale za to mě Jazz chytil za ruku pod lavicí tak, aby to nešlo vidět. Usmála jsem se na něj a opřela se o jeho rameno. Celou hodinu jsem byla myšlenkama u sester. Nikdy jsme se doopravdy nepohádaly, vždycky to bylo jenom takové pošťuchování nebo malá hádka kvůli oblečení, ale teď…

Jenže Jazze mám i za ten den a půl, co ho znám, hrozně ráda a nikdy bych se tak skvělého kamaráda nevzdala. Nikdy, ani za cenu toho, že mě sestry zavrhnou. Mám ještě jednu rodinu na Hradě. Vždycky by mě přijali a, i když jsem si slíbila, že už se tam nikdy nevrátím, tak kdybych neměla rodinu, tak se tam určitě přestěhuju… Bože! Nad čím to přemýšlím? Jsem ale pitomá! Esmé by mě nikdy nezavrhla, je jí jedno, s kým se budu bavit, hlavně, že budu šťastná. Zazvonilo a já sebou trhla. Ed se uchechtl a podal mi do ruky sešit.

„Nedělala sis zápisky, opiš si to, ať se to naučíš!“ řekl mi, a pak se otočil na Jazze.

„Počkám na vás u auta!“ mrkl na něj a odešel. Nechala jsem to být, nebudu vtíravá.

„Tak jdeme?“ zeptal se mě Jazz a já přikývla. Došli jsme na parkoviště a já se zastavila a rozhlídla. Skoro nikdo tu nebyl. Jen dvě drahá auta, stojící naproti sobě. O jedno se opírali Ed a Emm a o něčem se živě bavili. U druhého postávaly mé sestry. Takže počkaly, to jsou teda hodné, nejdřív na mě křičí, a pak si myslí, že si to u mě tímhle vyžehlí?! Ani náhodou, mám je ráda a nechci se s nimi hádat, ale naštvaly mě a chci, aby se omluvily. Přece jim nebudu všechno hned odpouštět! Pár týdnů to zvládnu i bez nich, když mám kluky.

„Přijeďte tím autem blíž, prosím,“ šeptla jsem tak, aby to slyšel jenom Jazz a vyšla směrem k holkám. Byl zmatený, ale poslechl mě. Došla jsem k autu a zaslechla Jazze.

„Nastupovat!“ křičel na své bratry a smál se s nimi. Už jsem byla jen asi půl metru od holek a ony se usmívaly.

„Tak nastupovat, Iz!“ ozvalo se za mnou, společně s hlasitou hudbou. Holkám se vytratil úsměv z tváře a nahradil ho nechápavý výraz. Ještě předtím, než jsem zabouchla dveře obrovského Jeepu, jsem křikla na holky: „Sejdeme se doma.“ Nemusela jsem sice křičet, protože Ed ten randál ztlumil, a holky mají skvělý sluch, ale hrajeme si přece na lidi. Zabouchla jsem dveře a Emmett se rozjel. Holky stály jako přikované a nevěřícně mě pozorovaly.

„Kam to bude, mladá dámo?“ zeptal se na první křižovatce.

„Teď doleva, potom pořád rovně, až ven z města a potom ti ukážu odbočku do lesa, tam bydlíme, ale ty to víš, ne?“ Byla to jen řečnická otázka, takže jsem nečekala odpověď a opřela jsem se o Jazzovo rameno. Zavřela jsem oči a on mě jemně hladil po vlasech. Kluci si povídali a já je poslouchala. Občas jsem přidala nějakou poznámku nebo se zasmála, ale jinak jsem nechala mluvit je. Bylo mi s nimi dobře.

V Jasperově náruči jsem se cítila v bezpečí, s Emmettem v blízkosti zase nebyla nouze o smích a Edward, ten nezůstával pozadu. Všechno věděl, všechno znal a pořád popichoval své bratry a dohadoval se s nimi . Dneska například o výkonnosti motoru nebo nejvyšší rychlosti auta.

„Jsme tady, slečno!“ ozval se Ed a já se posadila.

„Děkuji za svezení!“ poděkovala jsem a vystoupila.

„Uvidíme se zítra ve škole,“ dodala jsem a zabouchla dveře.

<<<--->>>

Děkuji za všechny komentáře u minulé kapitoly, moc si jich vážím. Doufám, že zde zase nějaký necháte a bude se vám tato kapitola líbit, vím, že to stále není nic moc, ale ještě další kapitollka, a pak se opravdu začne něco dít, ale mně to holt trochu trvá. ;) Vaše AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 7. kapitola: