Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - Prolog + 1. kapitola

17.01.2012 (15:15) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4919×

Prolog

Jmenuji se Isabella Nikita de la Mar Timsová, je mi navěky 18 a jsem příslušník rodu Lamunumů. Dřív jsem bydlela společně s několika stovkami mého druhu na Hradě. Hrad je místo, kde se shromažďujeme a odkud pořádáme výpravy, na kterých zabíjíme červenooké upíry. Dnes, ale žiji s mou adoptivní matkou Esmé a dvěma sestrami, Alicí a Rosalií.

Náš druh může mít tři podoby – lidskou, bojovou a upíří nebo vlčí. Část z nás se může měnit v upíra ten zbytek v přerostlého vlka. Já, Rose a Esmé se měníme v upíra a Al ve vlka.

Rose je skvělá malířka, ráda hraje na klavír a má 3 dary – fyzický štít, umí někomu vlézt do hlavy, mluvit na něj a slyšet odpověď a odolnost vůči lidské krvi.

Al je shopaholik, ráda čte a má také 3 dary – vidí budoucnost, také může s někým komunikovat přes myšlenky a má fyzický štít.

Má matka Esmé, je architetka, ráda kreslí, stará se o svoji zahrádku a jezdí s námi na večírky. Má pouze jeden dar – může změnit podobu, takže si z nás občas dělá legraci a přijde domů jako já, Rose nebo Al, to pak nikdo neví, která je ta pravá a která Esmé, ale aspoň se zasmějeme.

A já, jsem podle rodiny úžasná malířka a taky mě to baví, stejně jako ráda bojuju a dokonce o mně říkají, že jsem jedna z nejlepších – o tom vypovídají moje jizvy, které jdou sice vidět jen v upíří - nebo vlčí - podobě, ale pořád je mám. Já mám darů nejvíc. Čtu myšlenky, když se někoho dotknu, můžu vidět jeho minulost, mám mentální štít, opět umím mluvit přes myšlenky, cítím emoce ostatních, taky můžu použít schopnost upíra nebo Lamunuma v mém okolí a můžu předávat svoje schopnosti.

1. kapitola - Stěhování a nový dům

Dnes se stěhujeme. Doteď jsme bydlely na Aljašce a teď se stěhujeme do malého městečka Forks ve státě Washington v Americe. Esmé koupila obrovskou vilu někde v lese, daleko od lidí. Nechce nám nic říct, že prý to bude překvapení, ale protože Al vidí budoucnost a stejně by to všechno viděla, tak jí pomáhala, takže jsme se na ni s Rose spikly a nepůjdeme s ní měsíc na nákupy, což je pro Al něco strašného.

„Tak holky, nastupovat!“ křikla na nás Esmé a my se vydaly do garáže. Každá máme svoje auto, a protože milujeme rychlou jízdu, jsou to velmi drahá, rychlá a krásná auta. Al nastoupila do svého kanárkově žlutého porsche, Rose do svého bílého kabrioletu, Esmé do svého černého BMW a já do svého miláčka černého ferrari!

Po jednom nekonečně dlouhém dni jsme dojely na místo určení. Vystoupily jsme z auta a jen ohromeně zíraly na obrovskou vilu před námi.

„Páni, Esmé, to se ti opravdu povedlo!“ vypískla Rose a už se dožadovala klíčů.

„Mami, je to opravdu krásné!“ ohodnotila jsem dům taky a svou přirozenou rychlostí jsem se vydala za Rose k domovním dveřím. Zuly jsme se a mezi tím k nám došla i Esmé. Prošly jsme do obýváku a zůstaly němě stát.

„Wow!“ vydechla po chvíli Rose.

„Fakt krásný!“ přidala jsem se.

„Esmé, ty jsi kouzelnice a, Al, ty taky!“ Objala jsem je obě dvě a Rose se ke mně přidala s dalšími pochvalami.

„Tak pokračujte!“ vybídla nás Esmé, ale poslechla ji jenom Al, vyběhla po schodech a už jsme slyšely jen klapnutí dveří. Já i Rose jsme si prohlížely přízemí. Obývák byl sladěný do béžové a bílé barvy a tmavě hnědé v podobě dřeva. Na něj plynule navazovala jídelna, které dominoval obrovský dřevěný stůl s osmi židlemi – zajímalo by mě, k čemu je nám osm židlí. Z jídelny vedly dveře do kuchyně. Místnost byla vymalována oranžovou a bílou barvou a nábytek byl černý a bílý – zase to bylo dokonalé. Z obýváku vedly další dveře. Otevřely jsme a naskytl se nám pohled na malý, útulný pokoj sladěný do hnědé a bílé a za dalšími dveřmi byl tmavý pokoj.

„Tohle jsou dva pokoje pro hosty," řekla nám Esmé a popoháněla nás dál. Tak jsme se s Rose vydaly do prvního patra. Byla tu dlouhá chodba a čtvery dveře.

„Tak, holky, tohle je moje pracovna, můj pokoj a knihovna, tak to nechte být a padejte nahoru, tam jsou vaše pokoje!“ Esmé se usmála a už chtěla zajít do svého pokoje, když jsem ji zastavila.

„A co ty poslední?“

„Ten je prázdný, ještě nevím, co v něm bude,“ odpověděla nám mamka a zalezla do pokoje.

„Tak pojď! Jsem hrozně zvědavá!“ řekla Rose a táhla mě do druhého patra.

„A nezapomeňte se podívat do sklepa!“ volala za námi Esmé z pokoje.

„To jsem zvědavá, co bude ve sklepě,“ smála se Rose a já s ní. Došly jsme do posledního patra, kde byly patery dveře. Z jednich vykoukla Al.

„Tohle je můj pokoj, pojďte se kouknout!“ volala na nás a my se tedy šly podívat, co má v pokoji ona. Jedna stěna byla prosklená a ostatní zelené. Všechno měla sladěné do zelené a tmavě hnědé, občas se ji tam objevila i bílá, která to pěkně oživila.

„No, máš to pěkné, Al,“ pochválila jsem jí to a rychle vypadla, protože už začínala mluvit o nákupech a o tom, jak má prázdnou šatnu. Společně s Rose jsme otevřely druhé dveře na chodbě a Rose se okamžitě začala usmívat.

„To je úžasný! Ty barvy, ten styl… Žádné nepotřebné věci, prostě dokonalé!“ rozplývala se Rose a já si mezitím pokoj prohlídla. Všechno bylo sladěné do fialkové.

„Tak já jdu najít pokoj, který by vyhovoval mně, je to hezké, ale nic pro mě.“ Zavřela jsem Rose v pokoji, otevřela jsem třetí dveře a oněměla úžasem.

Přesně tohle jsem si přála, přesně tak by měl vypadat můj pokoj a ne žádné pastelové barvy, nebesa a jiné nepodstatné doplňky, prostě obyčejný, ale obrovský pokojík! Byl sladěný do černé a bílé barvy, v jedné části byla postel a skříňky a v té druhé stůl s židlí, pohovka, televize a hifi věž. Pak zde byly ještě jedny dveře.

Vešla jsem do nádherné koupelny. Všechno sladěné do bílé a černé. Měla jsem ji sama pro sebe, což byla příjemná změna, dřív jsme měly v domě koupelny tři – jedna mamky, jedna naše a jedna pro případné hosty.

„Rose, Is, pojďte se na něco podívat!“ volala nás Al z chodby. Otočila jsem se a vyběhla za ní.

„Is, mohla by ses už alespoň převlíct!“ chechtala se Rose. No jo, mám na sobě ještě pořád kabát a černé kalhoty. Rychle jsem sundala kabát, ale Al mi ho vytrhla z ruky, takže jsem si ho nestihla zanést do skříně.

„Nebudeš si ho dávat do skříně, nenosíš ho moc často.“ Al a její rozumy. Jak můžu něco nosit často, když ona nám nedovolí si vzít jednu věc dvakrát?!

„Pojďte se mnou a uvidíte, kam si budete dávat zbytek oblečení!“ vypískla Al a už utíkala do dveří, kterých jsem si ani nevšimla.

„Al, co to je?“ ptala jsem se a Rose se přidala.

„Tohle,“ ukázala Al kolem sebe, „je šatna pro nás všechny. Je rozdělena podle barev. Všechny zelené police a skříně jsou moje, ty fialové Rosiny a ty černé tvoje, Is.“ Dokončila svoji řeč a usmívala se jak měsíček na hnoji.

„Al, police jsou různě barevné, ale jinak tu vidím samé bílé skříně, tak jak se pozná, jestli je to tvoje nebo moje skříň?!“ ptala se nechápavě Rose.

„Otevřeš ji!“ odsekla Al, jako by to měla být samozřejmost. Okamžitě jsem otevřela první skříň a zasmála se.

„Al, kde jsi to sehnala? Vždyť je půlka skříně fialová a půlka černá!“ Smála jsem se a Al s Rose se ke mně přidaly.

„Nechala jsem si to vyrobit na míru, ale byla sranda, jak se ten chlap vzpamatovával z toho, že si nechávám vyrábět skříň na míru jen kvůli sestrám, se kterými si potřebuji rozdělit skříně!“ Dostavil se další výbuch smíchu. Když jsme se uklidnily, šla jsem se vyb

t. Převlékla jsem se do domácích tepláků a volného černého trika, obula jsem si svoje černé chlupaté papučky a utíkala dolů se najíst.

Budu ráda za všechny komentáře, proto, prosím, nechte alespoň smile, jestli se vám to líbilo, nebo ne. Děkuji,

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - Prolog + 1. kapitola: