Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - Prolog + 1. kapitola Ples

14.07.2010 (15:15) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6809×

Ples:

Prolog:

Upírský život na zemi nebyl nikdy jednoduchý. Skrýval v sobě spoustu úskalí, od utajování reality před smrtelníky, až po boje mezi upírskými rody. Ano, dlouholetá desetiletí se bojovalo. Na počátku byla jen touha po území, ale časem nešlo jen o území. V dnešní době je ve hře vláda nad ostatními upíry.

Naše rasa je rozdělena, dnes už jen na dva velké a silné rody, protože ostatní už se zvládli vyvraždit mezi sebou. I když oba rody nejsou až tak veliké a jsou to spíše rodiny, každý má své vstoupence mezi nomády, kteří žijí potulný život a jsou to především oni, kteří rozpoutávají boje. Zvláště díky nim se bojuje.

Jeden rod, ke kterému patřím i já, je rod Volturiových. Považujeme se za jakési „masožravce“, jelikož se živíme naší přirozenou potravou, to jest lidskou krví. Žijeme převážně ve Volteře v Itálii. Přijíždí sem velká spousta turistů, takže o krev nemáme nouzi.

Tím druhým rodem jsou Cullenovi. Brr. Při zvuku jejich jména mi naskakuje husí kůže. Nemám je ráda. Sice je v podstatě neznám, ale jejich způsob života mi přijde jako znásilňování naší upíří přirozenosti. Oni se totiž neživí stejně jako my, ale oni pijí jenom zvířecí krev. Podle mě je to odporné. Tihle Cullenovi žijí v Americe a do bojů se snaží zapojovat co nejméně. Mají spoustu příznivců ve svých stravovacích návycích, a proto ohrožují naši vládu nad upíry.

Ve Volteře jsme všichni jako velká rodina. Mým otcem je Aro, který vládne spolu s mými strýčky Caiem a Marcusem. Já jsem zatím jediná dědička královského trůnu. Strýčkové si zatím své nástupce, a tudíž i děti, nevybrali ani nepřeměnili. Vždycky jsem si ve Volteře žila klidně a šťastně, ale jednoho dne se všechno změnilo a moje štěstí se rozplynulo... a nebo ne?

1. kapitola – Ples:

Bella:

Snažila jsem se vyčistit si hlavu, ale nešlo to, ať jsem se snažila sebevíc. Seděla jsem na nejvyšším stromě uprostřed lesa a přemýšlela. Otec se choval podivně už několik dní a já netušila proč. I Caius s Marcusem věděli, co se děje, jenže táta jim nejspíš zakázal mi cokoliv říct. Vůbec celá garda se chovala pitomě. Jane s Heidi se na mě pořád jen připitoměle usmívaly a co chvíli se uculovaly. Felix s Demetrim se naopak tvářili smutně a chvílemi i rozzlobeně. Když jsem se jich zeptala, proč se tak tváří, odbyli mě, že to ani nestojí za řeč. Hlavně táta se pořád nápadně zmiňoval o tom, jak už na Volteře dlouho nebyla žádná svatba. Copak se chce táta ženit? No, jestli si chce vzít Renatu, tak já rozhodně nebudu proti. Už to spolu táhnou asi 20 let, takže by se to už i hodilo. Na druhou stranu se mi na svatbu ani trošku nechtělo. Pro mě byla instituce manželství spíš peklo, než nějaké štěstí. Nedokázala jsem si představit samu sebe jako něčí ženušku, abych poslouchala příkazy nějakého nabubřelého upíra.

Nebe se pomalu rozjasňovalo a za mraky už vykukovalo slunce. Byl nejvyšší čas vrátit se do Volterry a navštívit tátu. Dneska byl velký den v upírských dějinách. Aro totiž pozval Cullenovic klan na smírčí ples. Měl v úmyslu s jejich vůdcem Carlislem uzavřít dohodu o příměří, a tím uklidnit ostatní upíry a především utnout všechny další boje a šarvátky. Kdykoliv začal nějaký poprask, přišli jsme o několik členů gardy, a to nebylo dobré.Nechápali jsme, jak je to možné, ale Cullenovi nikdy nepřišli o jediného člena svého klanu. Pokaždé totiž přišli pomoct nomádům při boji, i když někdy to ani nebylo třeba. Museli mít v záloze nějakou zbraň, o které jsme neměli tušení. Vlastně jsme ani nevěděli, jaké mají dary, jestli tedy mají vůbec nějaké.

Zdálky už byly vidět zdi Volterry. Popoběhla jsem a ladným skokem jsem doletěla až na okraj zdi. Z té jsem seskočila a svým tajným vchodem se vydala do mých pokojů. Bylo to vlastně takové apartmá, které se skládalo z přijímacího místnosti, ložnice s velikou šatnou a koupelny. Všechny pokoje jsem si zařídila starožitným nábytkem, aby se hodilo k Volteře. Je to dětinské, ale vždycky jsem si na těch křeslech a pohovkách ze 17. století připadala jako nějaká princezna.

V pokojích jsem se jenom lehce upravila a chystala se za Arem, jenže to by ke mně nesměla vtrhnout Jane.

„Bello, no kde jsi takovou dobu! Už na tebe čekám snad 10 let!“ peskovala mě ještě mezi dveřmi. „Musím ti říct něco strašně důležitého,“ mrkla na mě a už mě táhla do koupeny. Dobře věděla, že jsem si jí nechala vybudovat zvukotěsně, abych měla na hradě plném upírů, kteří všechno slyší, alespoň nějaké soukromí. Jane za námi zavřela dveře. „Představ si, že Demetri chce, abych mu dělala doprovod na dnešní večer. Chápeš to?“

„Jo, chápu, Demetri se konečně rozhoupal. Jen nechápu, proč tady ještě sedíš a vybavuješ se se mnou. Měla by ses začít připravovat, ne?“ Jane zbledla.

„No jo! Vždyť ani nevím, jestli mám vhodné šaty. To by byl průšvih! Že mi pomůžeš?“ udělala na mě psí oči

„Jasně, pomůžu,“ usmála jsem se. Docela jsem se těšila na přehrabování se v plesových šatech a botách. Jane úlevně vydechla.

„Tak pojď, nemáme moc času,“ táhla mě ke dveřím. Vzpomněla jsem si na Ara.

„Bež napřed. Aro se mnou chtěl mluvit. Zajdu za ním a hned jsem u tebe, platí?“

„Dobře, ale spěchej,“ zavolala a mihla se upíří rychlostí ve dveřích. Pročesala jsem si vlasy a rychle jsem utíkala za Arem. Cestou jsem si představila Jane s Demetrim. Jo, bude z nich moc hezkej páreček.

„Bello, jen pojď dál,“ zavolal na mě Aro, ještě než jsem stihla zaklepat na jeho dveře. Pomalu jsem vstoupila a usmála se na svého otce.

„Ahoj tati. Tak povídej, co potřebuješ? Mám naspěch,“ snažila jsem se ho popohnat.

„Ale, co to?“ podivil se.

„Demetri pozval Jane na ten dnešní ples, takže jí budu pomáhat s přípravami, víš.“

„No konečně se rozhoupal,“ usmál se táta a já s ním.

„Tak tedy dobrá. Vím, jak Cullenovi nemáš ráda, ale chtěl jsem tě poprosit, abys byla dneska ta nejpřívětivější upírka na světě. Mám plán na smír, takže potřebuji, aby nedošlo k něčemu, co by ten plán zhatilo, ano?“

„Jistě, tati. Budu jako učiněný anděl, slibuju,“ usmála jsem se tak andělsky, jak jen to šlo.

„Věřím ti, holčičko. Tak běž za Jane a taky se pěkně uprav. Musís udělat večer dojem. Jsi přece následnice trůnu!"

„Neboj se, nezklamu tě.“ Políbila jsem ho na tvář a už utíkala k Jane.

Naše potrhlá Jane. Když jsem přišla k ní do pokoje, tak seděla uprostřed šatny, kolem sebe měla na zemi poházené všechny plesové šaty a tiše vzlykala. V první chvíli jsem se lekla, jestli se jí něco nestalo, a honem k ní přiskočila.

„Jane, co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Nemám co na sebe,“ zaštkala. Neudržela jsem se a vyprskla jsem smíchy. Jane na mě chvilku rozzlobeně koukala, a potom se začala smát taky.

„Tak se na to podíváme, třeba něco vybereme,“ poplácala jsem ji po rameni a pohledem proletěla šaty na zemi. Všechny sice byly krásné, ale všechny na ní už Demetri jistě viděl a pro dnešní večer to chtělo něco speciálního. Doběhla jsem k sobě do pokoje a vyndala jedny nové šaty, které jsem nedávno koupila. Vrátila jsem se k Jane a podala jí je.

„Tyhle jsou přesně pro tebe,“ usmála jsem se na ni. Vzala si je do rukou a bylo vidět, jak se jí rudá očička rozzářila radostí.

„Bello, ty jsi vážně anděl,“ vykřikla a drala se mi do náruče. Byla jsem ráda, že je Jane šťastná. S Demetrim kolem sebe pořád chodili a bylo jasné, že je otázkou času, kdy ten jeden udělá první krok.

Celé odpoledne uteklo díky přípravám skoro neskutečně rychle a večer se nezadržitelně blížil. Hodiny tikaly a atmosféra ve Volteře houstla. Přiblížila se osmá hodina a já stála před dveřmi velkého sálu. Stráž mi obřadně otevřela. Rychle jsem proletěla sál a zastavila až vedle otcova trůnu. Naštěstí tu ještě nikdo z Cullenů nebyl, když v tom se otevřely dveře a můj pohled se střetl s několika páry zlatých očí.

Edward:

„Carlisle, to nemyslíš vážně! Může to být past!“ zuřil jsem. Carlisle přijal Arovo pozvání do Volterry na „Smírčí“ ples. Nevěřil jsem Arovi, protože žádný „masožravec“ nebyl dobrý. Jediné, co dokázali, bylo zabíjení nevinných lidí a to se mně, i mé rodině, příčilo.

„Uklidni se, Edwarde! I kdyby to byla past, tak proti tobě, Alici, Jasperovi, Kate a Eleazarovi nemají šanci, a ty to dobře víš. Jediné, na co si musíme dát pozor, je Aro. Za žádných okolností se ho nesmí nikdo dotknout. Viděl by naše vzpomínky a zjistil by všechny naše dary.“ A stejně jsem tam nechtěl jet.

„Alice, nevidíš, co nám Aro chce nabídnout?“ zeptal jsem se své sestry. Měla dar vidět do budoucnosti, takže byla taková naše věštecká koule.

„Nevidím, Edwarde. Musí být v nějakém štítu, jinak si to neumím vysvětlit,“ řekla smutně Alice.

„Vymyslíme si menší záložní plán, kdyby nás ve Volteře napadli,“ zavelel jsem celé rodině. Měli jsme pár es v rukávu, o kterých Aro zatím nevěděl. Já jsem četl myšlenky, což se v boji hodilo. Alice viděla budoucnost, takže jsme u každého tahu věděli, zda je správný. Jasper ovládal emoce ostatních a mohl tak uklidňovat rozzuřené upíry. Kate způsobovala jediným dotekem krutou bolest a Eleazar dokázal poznat dary ostatních upírů, tudíž jsme vždy věděli, s kým máme tu čest. Oproti Arově gardě jsme byli silnější a mocnější, ale hlavní výhodou byla anonymita našich darů. S Jasperem a Carlislem jsme začali vymýšlet útok v případě potřeby a brzy jsme s tím byli hotovi. Dál do naší rodiny patřila Eleazarova žena Carmen, Emmett s Rosalií a Carlisleova žena Esmé. Pro smrtelníky jsme byli vždy adoptované děti Carlisla a Esmé.

„A jdeme nakupovat,“ zakřičela Alice a všichni protočili oči. Nákupy s Alice byly očistcem, ale nemohli jsme jí to odepřít. Obléknout každého z rodiny na ples je pro ni jako splnění největšího snu, a proto nakonec všichni souhlasili jen proto, aby jí udělali radost. Svým způsobem jsem se na ten ples těšil, protože je to naše šance k míru a klidu mezi rody. Nikdy jsem vlastně nechápal tohle rozdělení podle druhu krve, kterou pijeme. Tak jako tak, jsme všichni upíři. Jen se modlím, aby na nás nenachystali nějakou léčku. Pak stačí jediný Arův dotyk a naše nejsilnější zbraň bude prozrazena. Dary Arovy gardy nám byly vcelku všem jasné a známé. Jediný, o kom, jsme nic nevěděli byla jeho dcera. Nevěděli jsme, jak vypadá, ani jakou má schopnost. Doufejme, že ona není také jejich esem v rukávu.

Po příjezdu do Itálie jsme se ubytovali v hotelu a začali se chystat na tu „slávu“. Alice každému páru vybrala oblečení tak, aby barevně ladili. Takže Emmett skončil s červenou kravatou a Rosalie s červenými šaty, Eleazar s Carmen byli ve žluté barvě, Carlisle s Esmé v zelené a Alice s Jasperem ve fialové. Pokusila se sladit mě s Kate do modra, ale to jsme jí s Kate zatrhli oba. Kate nechtěla životního partnera a raději vystupovala sama, no a já byl v naší rodině vždycky samotář a nehodlal jsem na tom nic měnit, takže jsem skončil s modrou kravatou a Kate s černými šaty. Byli jsme připraveni a tedy vzhůru do Volterry.

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S tebou? Nikdy! - Prolog + 1. kapitola Ples: