Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šachovnice - Prolog a 1. kapitola

14.03.2010 (11:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1022×

Prolog

Kdosi kdysi řekl "buď navždy sám sebou".  Když však stojím nad mou poslední obětí a vidím samolibě usmívajícího se Jamese a prchlivého Laurenta, říkám si, že ta část s tím navždy by docela zapadala, ale jestli jsem tohle skutečně já, na to se po tak dlouhé době bojím zeptat.

Směju se tomu, ale občas bych nejraděj plakala. Trápím je, ale občas netoužím po ničem jiném, než je zachránit. Říkám mu, že ho miluji, ale přitom ho toužím vidět hořet. Odcházím a křičím, že o to nestojím, ale ještě v ten moment se vracím zpátky.

A tak jak tu tak stojím a dívám se do prázdných mrtvých oči mladého chlapce a přemítám co všechno chtěl ještě zkusit, kam chtěl jít, kdo jsou jeho rodiče a co všechno mohl dělat. Je to nespravedlivé. My máme k dispozici věčnost, ta však z životů těch ostatních činí naproti tomu naprosto bezvýznamný záblesk.

Hodně věcí ve mně mi říká ‚uteč‘ věčnost je dost dlouhá doba a ještě mám možnost prožít jí šťastně, než přijde zatracení, které mě zcela jistě nemine. Ale jiná část se bojí a nevěří si, když bezpečí poskytované Jamesem je tak lákavé…

1. kapitola - K odvaze nutí mě strach.

Šli jsme už dlouhou dobu cestou směrem ke Kanadě. Místní krajina byla sice příjemná, ale po tak dlouhém cestování nudná. Potichu jsem našlapovala za Laurente a Jamesem, kteří vymýšleli další místo našeho ‚odpočinku‘. Obloha černala a schylovalo se k bouřce. Přes posledních pár lovů a poslouchání těch dvou jsem se konečně rozhodla, že při první příležitosti odejdu. Měla jsem jen strach, že to nejenom nepůjde tak lehce, neboť já ještě nikdy neviděla Jamese vzdát se.

Pokračovali jsme dále, když v tom Laurentovi přistálo něco bílého u nohou. Zvedl to a překvapeně se na to zadíval. Byl to bílý baseballový míček. James zavětřil a stejně jako ke mně, k němu dolehl pach upírů. Muselo jich být hodně, nejmíň pět. Chtěla jsem protestovat, ale ti dva se za nimi vydali, tak nezbývalo, než jít taky tím směrem. Nahodila jsem pokud možno co nejledovější úsměv a následovala Laurenta.

Byl podzim, pro mě naprosto bezvýznamné období, ale moje nové předsevzetí mi nedovolovalo dělat to co ostatní. A tak jsem čekala, co se bude dít.

Na velké louce, která nejspíš představovala Baseballové hřištěm, bylo rozmístěno sedm upírů. Čtyři muži a tři ženy. Byli velmi dobře oblečení a, což mě překvapovalo nejvíce, chovali se k sobě, jako by byli připravení jeden druhého chránit. Když si uvědomili, že postupujeme směrem k nim, ten nejstarší z nich, vysoký blonďák působící jako jejich vůdce, se nám vydal naproti. Za ním v těsném závěsu šli další tři upíři, muži a za nimi nejspíš jejich drahé polovičky.

Ten vysoký s narezlými roztřepanými vlasy pořád něco šeptal tomu nejstaršímu a přitom nás propaloval pohledem. Odhodila jsem si své rudé vlnité vlasy z obličeje a hledala v jejich tvářích náznak čehosi, co by mi pomohlo pochopit jejich stanovisko. Zdáli se velice civilizovaní a milí. Působily jako někdo, kdo čeká, že nenastanou komplikace.

„Mám dojem, že tohle je vaše,“ řekl Laurent a hodil míček tomu blonďatému muži.

„Děkuju,“ pronesl s vyrovnaným výrazem a měřil si nás zlatým pro mě nezvyklým pohledem.

„Jsem Laurent, tohle je Viktorie,“ oznámil a pohodil hlavou směrem ke mně, „a James.“

„Jsem Carlisle a tohle je má rodina,“ představil dalších šest upírů vedle sebe.

„Ahoj,“ vylezlo ještě z Laurenta. James jen tiše stál a pozoroval okolí. Já jsem přemítala o tom, jak může žít tak velké množství upírů po hromadě, a jaktože jim nedělá problém živit se jen krví zvířat.

„Obávám se, že jste nám svým lovem způsobili potíže.“ Carlisle se nepřestával tvářit autoritativně a mě jeho přístup i jeho rodina začínali fascinovat.

Po chvíli jsem si ale uvědomila, že něco podobného mě stejně potkat nemůže. Při troše štěstí se mi podaří cestovat sama a pak se uvidí, ale víc nic. Trochu mě to zamrzeno. Ve snaze zahnat tyto myšlenky jsem zatřepala hlavou. Ale všimla jsem si, že mě provrtává párek zlatých očí, patřící tomu vysokému muži, který předtím tak radil Carlislovi. V jeho obličeji se mísilo pochopení, smutek, soucit, ale také nedůvěra.

„Omlouváne se,“ konstatoval Laurent, „nevěděli jsme, že je tohle území zabrané.“ Ten mladý upír mě nepřestával pozorovat a já od něj také nemohla odvrátit oči. Byl krásný. Měl ostře řezané rysi, velké oči a melancholický výraz.

„Ano, no… Máme kousek odtud rezidenci,“ oznámil Carlisle. Čím nás dokonale odrovnal a já se konečně vzpamatovala.

„Vážně?“ odvětil užasle Laurent. A mě zase uvěznila hloubka těch zlatých očí. James to naštěstí ignoroval, a já jsem mu byla snad poprvé za něco skutečně vděčná.  Mezitím jedna malá upírka s krátkými skoro černými vlasy, něco pošeptala vysokému blonďákovi s hustou lví hřívou. Mě v ten moment zachvátil zvláštní až neskutečný pocit odvahy a neskonalé touhy se otočit a prostě utéct. Nikdy předtím mě svoboda nelákala tak, jako v tuto chvíli. Laurent to asi vycítil, neboť se na mě zničehonic překvapeně podíval.

„No, už nebudeme dělat problémy,“ řekl Laurent a otáčel se k odchodu. Já jsem nebyla schopná se hnout. Až mě James chytl a odtáhl za Laurentem. Nechtěla jsem jít pryč. Něco mě tam drželo a já pocítila nevyslovitelnou touhu být jako oni. Celou dobu jsem to plánovala a teď k tomu byla naprosto dokonalá příležitost.

Když jsme ušli několik dalších mil, začala jsem se bát, že by mohlo být pozdě. A tak nezbývalo než vyprovokovat Jamese k hádce. Chtěla jsem, aby mě sám poslal pryč, protože odejít od něj jen tak by mi neprošlo. Laurent se na nás jen zaraženě díval a Jamese se snažil pochopit, kde se to ve mně vzalo.

„Já o to nestojím, slyšíš…“ řvala jsem po něm.

„Á slečna zahlédla změnu a zase se jí něco nelíbí,“ prohodil sarkasticky, „ty nikdy nebudeš jako oni, uvědomuješ si to.“

„Co ty o tom víš? Nech mě na pokoji…“ vrátila jsem mu.

„Tak si jdi, nikdo tě tu nedrží“ rozkřičel se na mě, ale přesně to jsem chtěla.

„Počkám, až se vrátíš a budeš prosit, abych tě vzal zpátky, ale to se nestane, to ti garantuju,“ skončil James a s pohrdavým výrazem se otočil a odcházel z místa naší hádky.

„Ale no tak Jamesi, to se spraví,“ přesvědčoval ho Laurent.

„Táhněte k čertu,“ prskla jsem po nich a hrdě kráčela pryč.

„Ty jedna…“ Z dálky byli ještě slyšet Jamesovi nadávky.

Hned jak mě nebylo vidět, běžela jsem, a co největší rychlostí utíkala pryč. Zastavila jsem se až na nějaké mýtině. Bylo tam příjemně. Daleko od lidí a odevšeho, co mě už tak dost děsilo. Lehla jsem si doprostřed toho místa mezi podzimní květiny a začala přemýšlet o tom, co bude dál. Najednou jsem si uvědomila, co se vlastně právě stalo. Na jednu stranu mě stále tížil strach, ale naopak jsem se konečně cítila volně.

Najednou mi však došlo, že už delší dobu pociťuju nepříjemné pálení v krku. Napadlo mě, že v okolí musí být někde nějaké městečko. Ale přece jenom je to teritorium Carlisla a jeho rodiny, nemůžu tu lovit. Pak mi ale na mysl vplula krása těch karamelových očí, které mě na té louce propalovali. Něco mě ponouklo k tomu, uvažovat o změně jídelníčku. Chvíli se mi to zdálo směšné, ale po delším zvážení mě napadlo, že i když nevím, jak to dopadne, zkusit to můžu.

Vydala jsem se tedy hlouběji do lesa a snažila se zachytit pach čehokoli, co by se dalo ulovit. Snaha zachytit stopu se vyplatila a já ucítila docela slušnou vůni něčeho, co muselo být podobné lišce. Nebylo to sice to samé jako vůně člověka, ale dalo se to. Vydala jsem se tedy tím směrem a doufala, že to nebude tak hrozné, jak se dalo očekávat.

Stále jsem se hnala krajinou a ve vzduchu šlo najednou cítit něco mnohem příjemnějšího, než liška. Za nějakou dobu, kdy ta vůně ještě zesílila, jsem narazila na medvěda lovícího v řece ryby. Napadlo mě, že počkám, až vyleze, a tak nezbývalo než jej jen z dálky pozorovat. Docházelo mi, jak se mi něco podobného svým způsobem doopravdy hodně příčí, ale nebylo to natolik zlé, abych se otočila a nechala medvěda medvědem.

Zanedlouho se medvěd začal šourat z vody a já se tedy vydala na můj první zvířecí lov. V duchu jsem věděla, že se takhle dovedu ovládat jenom proto, že v okolí nejsou žádní lidé. Ale svým způsobem to i tak byl docela pokrok. Vydala jsem se za zvířetem a skočila na něj, což ho evidentně vyvedlo z míry, protože sebou začal zmítat a tím mi přetrhl kožený kabátek, který patřil do toho mála oblečení, co mi ještě patřilo.

Hned jak mi došlo, že takhle to nepůjde, zakousla jsem se medvědovi do krku a začala sát jeho horkou krev roztékající se mi uvnitř těla. Mým chuťovým buňkám nezbývalo než se zašklebit, protože ono to nebylo nic moc. Zasytilo mě to, ale na chuti mi to rozhodně nepřidalo. V ten moment bylo jasné, že ovládat se před lidmi bude mnohem těžší, než mě kdy napadlo.

Když jsem v krvi doslova plavala, nezbývalo než se vydat zpátky na tu příjemnou mýtinu. Cestou jsem se ještě spláchla v řece a rozběhla se zpět.

Louka byla opět prázdná a osamělá a na obloze začalo vysvítat slunce. Nedaleko sebe jsem rozprostřela své mokré oblečení a lehla si jen v mokré košili do trávy. Bylo mi příjemně, konečně za tu dlouhou dobu jsem se cítila vyrovnaně a odpočatě. Mé vlasy se zlehka tetelili ve slunečním světle a já se jala přivřít oči a vychutnat si tu po tak dlouhé době krásnou chvíli.

Za nějakou dobu se však nade mnou ozvalo tiché vrčení. Nechápu, do čeho jsem byla tak zabraná, že jsem ho neslyšela přicházet. Ten anděl, který mě ještě dneska provrtával pohledem, tam přikrčeně stál a vrčel na mě. Nenapadlo mě nic lepšího než se postavit taktéž do bojové pozice, vrčela jsem a zároveň na něj třeštila oči, neboť můj mozek opouštěli všechny možné rozumné teorie, co teď bude následovat.

Snažila jsem se držet svůj instinkt pod kontrolou a nezaútočit. Přece jenom má chorá mysl tajně doufala v to, že se jim jednou budu alespoň podobat, tak proč jim ubližovat. A taky ten anděl působil tak krásně, nedokázala bych se s ním prát.

Chvíli na mě ještě civěl tím svým zvláštním pohledem a čekal, co udělám. Já začala přemýšlet o tom, že nejlepší by bylo popadnout svoje věci a zmizet. V momentě, kdy mě polapila myšlenka, že jinak to asi nepůjde, se ten anděl narovnal a nejistě, ale naprosto vyrovnaně mě pozoroval. Nechápala jsem ho, a tak mi nezbývalo, než popadnout své věci.

„Počkej,“ ozvalo se najednou. Mé oči samovolně vylezly z důlků, ale zastavila jsem se a opatrně otočila. „Nechci ti ublížit,“ dodal ještě a stále mě obezřetně hypnotizoval pohledem. Stáli jsme naproti sobě a čekali, co ten druhý udělá. Pak mi, ale došlo, že tam stojím jenom v té krátké košili a kalhotkách. Rychle jsem na sebe začala házet oblečení a zpozorovala, že se ten objekt mých obav pousmál, ba co víc uchechtl. Trošku mě to vytočilo, ale nálada se najednou o něco uvolnila a já se mohla postavit klidně.

„Co tady děláš?“ zeptal se a začal očima pročesávat okolí.

„No ehm,“ vypadlo ze mě nervózně, „já jsem tak trochu utekla. Chci říct, odešla. Od nich,“ dodala jsem ještě. Má mysl se soustředila na to, aby působila mile a příjemně, ale s tak malou praxí v něčem podobném jsem nemohla čekat zázraky. No nejspíš jsem vypadala spíš ztraceně.

„Tak trochu utekla. Hm,“ pronesl pobaveně a dál mě sledoval.

„Co tady děláš,“ vykoktala jsem v opětovné snaze nebát se a působit klidně.

„No, právě jsi na mojí louce. Teda objevil jsem ji. Chodím sem odpočinout si od okolí, ale že tě tu najdu, mě nenapadlo.“

„Ehm promiň.“ Nebyla jsem si jistá, jestli se za to mám omlouvat, ale zatím vypadal přátelsky, tak by to nemělo zaškodit.

„Nevadí. Alice nějak moc tlačila, ať si sem jdu odpočinout, takže to věděla a nic mi neřekla, ani nenaznačila. To si s ní vyřídím potom,“ řekl, jakoby sám sobě a dál se na mě díval. Ošila jsem se pod náhlým návalem nejistoty a čekala, co bude dál.

„Já, no, jmenuji se Edward. Edward Cullen a jsem syn Carlisla,“ vypadlo z něj.

„On tě stvořil,“ konstatovala jsem lehce kývaje hlavou.

„Jo,“ skončil a nejspíš očekával, že se představím i já.

„Já jsem Viktorie, prostě Viktorie,“ pípla jsem.

„No, rád tě poznávám,“ pronesl do nastalého ticha a lehce se při tom usmíval. Nejspíš mojí nejistotě, ale co už s tím. Může být rád, že nemluvím tak, jak jsem zvyklá.

„Já jen,“ prohodil a odmlčel se, „umím tak trochu číst myšlenky. A tam na hřišti jsem tedy slyšel, na co jsi myslela.“ Na to, že vzduch nepotřebuju, jsem začala až podezřele lapat po dechu. Moje zatracené myšlenky. No jestli si všimnul i jak jsem ho nazvala…

Edward se jen usmíval a pobaveně si mě měřil. Stála jsem tam nervózně a snažila se upřeně myslet na les okolo, ale asi se mi to moc nedařilo, neboť se pořád jen přiblbě tlemil.

„Jen jsem chtěl říct, že jestli bys chtěla pomoct…“

„Ne, to ne,“ vypadlo ze mě. Přece jenom jsem na rozdíl od nich agresivní necivilizovaný nomád a můžu pro ně být nejen nebezpečná, ale taky se jim nemusí moje přítomnost líbit. Při té myšlence mě pohltil smutek.

„No já myslel, že chceš být jako mi,“ řekl prostě, „a taky vím, že bys šla. Nemusíš se bát, Carlisle přijme každého, kdo se rozhodne změnit se. Bude to těžké, to připouštím, ale potkalo nás to všechny.

„Ale co když se neovládnu, co když někoho napadnu?“

„Pohlídáme tě,“ vyhrkl Edward s prosebným výrazem, čímž mě překvapil. Byla jsem zmatená a uvědomovala si, že mám prakticky nehorázné štěstí, ale přesto jsem se toho návalu euforie vyděsila.

„Nechoď,“ zašeptal najednou…

Doufám, že se dílek líbil.

Chcete pokračování? Prosím o komentář 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šachovnice - Prolog a 1. kapitola: