Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šachovnice 2. kapitola

24.03.2010 (12:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 716×

2. kapitola - Mír kážeš s mečem v ruce?

„Nechoď,“ zašeptal najednou…

Chvíli jsme tam jen tak stáli a měřili se navzájem pohledy. Vypadal upřímně a to co říkal, znělo tak nádherně, až jsem byla odhodlaná ho uposlechnout a jít v klidu za ním. Jenomže po celou tu dlouhou dobu svého života jsem žila naprosto jiným způsobem. Až sprostým pro lidi jako on. Nikdy jsem se nesnažila ovládat, vysmívala se tomu, co ostatní nazývali rodina, dokázala bezohledně zaútočit i na upíra, který mi nějakým způsobem nevyhovoval, a nezáleželo mi na ničem. A teď se mám sebrat, ze dne na den změnit svoje priority a jít do kultivované milující rodiny, kde mě nikdo nezná a neví, co dokážu způsobit? To je naivní. Chci být jako oni a první věc, kterou bych proto měla udělat, je zničit některé z nich? To nemůžu.

Edward mě sledoval soucitným a chápajícím pohledem a vypadal jako někdo, kdo je připraven k běhu. Napadlo mě, co asi zamýšlí. Potichu jsem zvažovala svoje možnosti a vyčkávala, co od něho můžu ještě čekat. Když už jsem se rozhodla, že můj odchod bude pro všechny a i pro mě lepší Edward nahodil frustrovaný výraz a zvláštně si mě měřil. Zdálo se, že ho netrápí moje reakce.

Připadlo mi to ale i tak docela smutné. Pokusila jsem se ještě o úsměv, otočila se a vystřelila směrem do lesa, doufajíc že tam na nikoho nenarazím. Hrdlo se mi svíralo bezmocí a smutkem proudícím mi po těle a mé nohy bezmyšlenkovitě, ale rychle kmitali po kamenitém povrchu.

Za sebou jsem však stále slyšela nějaké zvuky, což mě docela znervózňovalo. Za malý moment mi došlo, že se kolem line nasládlá upíří vůně, kterou jsem neznala. Nebyl to ani James, ale ani Edward. Chvíli jsem kolem sebe zmateně pokukovala a pak mé bystré oči spatřili několik čmouh a já si uvědomila, že ten nepříliš známí upír nebude určitě jenom jeden. Začala jsem zlehka panikařit.

„Ahoj,“ ozvalo se přede mnou a já zběsile zabrzdila, abych tu mrňavou postavičku nesejmula. Z houští přímo přede mnou vykukovala malá střapatá hlava a usmívala se na mě. „Poslyš, my tě chápeme, ale věř mi, že pomoct ti můžeme a nebude to dělat žádné problémy. Takové jako jsi ty, už známe.“ To malé střapaté na mě pořád nadějně koukalo, když v tom jsem si uvědomila, že další dvě postavy stojí za mnou a z lesa mě také propalovaly dva páry zlatých očí.

„Já jsem Alice a vidím budoucnost. Takže dokážu odhadnout, jak moc nebezpečná pro nás kdy budeš. Pokud to já nestihnu, tak u tebe bude Edward, který od tebe veškeré nebezpečí vyčte. A taky je nás přesila. Žádné sebeobětování a litování se nepřichází v úvahu.“ Alice na mě nekompromisně koukala a já byla tak překvapená, že jsem se zmohla jen na kraťoučký krok zpět. Se mnou se však hnuli i všichni přítomní a mě došlo, že tohle bude něco jako hon na mou osůbku.

„Pojď, půjdeme domů,“ ozval se zezadu Edwardův uklidňující hlas a nejistě mě chytil za rukáv. Ve mně se však najednou vzedmula dávka potlačeného vzteku patřícího spíš k mému běžnému chování a v ten moment bylo jasné, že už mě nezachrání ani má vlastní předsevzetí. Začala jsem si připadat jako zaběhnutý domácí mazlíček, který někomu utekl, a jiní ho chtějí pro sebe.

„Já s vámi nikam nepůjdu,“ zavrčela jsem na Edwarda, ale ten se nehnul ani o píď.

„Moc dobře víme, jak přemýšlíš a co cítíš,“ řekl a kývl směrem k blonďákovi vedle mě.

„A taky víme, co se chystáš udělat a je jasné, že to není správné. Máme možnost ti pomoct a ty jí odmítáš.“ Edward se tvářil nechápavě a rezignovaně kroutil hlavou.

„No ták,“ zapištěla ta Alice, „jednou uznáš, že máme pravdu.“ Začala jsem pomalu panikařit a nepřála si nic jiného, než být chvíli sama. Nenapadlo mě nic lepšího než vrčet a hledat jakoukoli mezeru mezi tou formací, kterou ti vegetariáni utvořili, chystala jsem se ke skoku do lesa. Veškeré mé ovládání a jakýkoli náznak lidskosti šli v ten moment stranou. Nahromadila se ve mně další vzdouvající se vlna vzteku, když v tom můj pohled padl na Edwarda. Stál tam a zadumaně a nešťastně si mě prohlížel.

Chtěla jsem utéct, ale v ten moment mě zezadu semkli dvě silné bílé paže a k tomu mě pohltila vlna čehosi, co se mě snažilo uklidnit. Stála jsem tam bezbranně, ruce sevřené jako v kazajce za zády. Z lesa se ozývalo vrčení a přede mnou se najednou objevil Edward, chytil můj obličej do dlaní a jal se mě také uklidňovat.

„Hlavně klid. Promluvíme si. Neudělej žádnou hloupost, ano?“ ptal se Edward a házel na mě povzbudivé pohledy.

„Já nechci…“ zapištěla jsem zoufale a oslabeně směrem k Edwardovi.

„Neboj,“ zašeptal a chytl mou pravou paži. Tu levou stále svíral ten blonďák.

„Mimochodem já jsem Jasper. Chápu tě. Vím, co cítíš a dokonce i co chceš líp než kdokoli z nás, ale i tak promiň, nezbývá mi než si na tebe dávat pozor,“ prohodil a dále spolu s Edwardem svíral mou ruku. Připadala jsem si jak otupělá. Před námi šla Alice a za námi nějaká blondýna s vysokým černovlasým svalovcem.

Edward mě průběžně uklidňoval a Alice se mi snažila domluvit. Převážně mluvila o tom, že to bude pro nás i pro ně bezpečné a v pořádku, že se nemám čeho bát a taky říkala něco o tom, že nějaká Esme na nás čeká. Tak na tu jsem byla skutečně zvědavá. Nehledě na to, že mě opět začalo pálit v krku. I když jsem se nehodlala vzdát, tak ta medvědí strava nebyla nic moc.

„Potřebuju na lov,“ dostala jsem ze sebe rezignovaně, a kdybych mohla tak bych zmatkem a úzkostí snad brečela.

„Jo, to budeš teď potřebovat často,“ pronesl Jasper do ticha.

„Neboj, promluvíme si s Carlislem a Esme a půjdeme na lov. Do školy stejně nemůžeš, tak pak budeme muset něco vymyslet.“ Alice na mě koukala jako by to brala za samozřejmost a dále pokračovala v chůzi. Jasper i Edward už jen šli vedle mě, nejspíš si uvědomili, že už se bránit nehodlám. Došla jsem totiž k názoru, že je to jejich bezpečí. Já je varovala. Budou to mít těžké, ostatně jako já, ale vědí to. A já, kdybych se náhodou necítila dobře, prostě se vypařím.

Na druhou stranu jsem jim vděčná. Tohle jsem si přece přála. A kdyby jim to nevadilo, bylo by to ještě lepší. Ale podle toho jak se tvářili…

„Moment říkala jsi do školy?“ došlo mi.

„No, my tady všichni chodíme do školy. Snažíme se žít co nejvíce jako lidé, a tohle je ideální.“ Lidé tss.

Za nedlouho jsme stáli před krásným bílým domem. Carlisle říkal něco o rezidenci, ale tohle jsem skutečně nečekala.

„Je to tu moc hezké,“ zašeptala jsem a z náhlého popudu vděčnosti se snažila být milá.

„Ahoj,“ ozvalo se nejistě ale mile ode dveří. „Já jsem Esme, ráda tě poznávám. Alice nám předtím řekla, co se zhruba bude dít.“ Byla to krásná žena s mateřským pohledem. Vedle ní stál Carlisle a vypadal docela potěšeně.

„Vítám tě,“ pronesl Carlisle, povzbudivě se na mě usmál a natáhl směrem ke mně ruku. Když v tom se za mnou ozvalo hlasité vrčení, pocházejíc od té vysoké blondýny. Jasper však směrem k ní zakroutil hlavou a ona přestala.

„Ale no tak, lidi. Není nebezpečná, sledovala jsem ji.“ Alice se na mě taky usmívala a očividně se mi snažila zlepšit náladu. Já jen přemýšlela, proč to jenom všichni dělají.

„Jednoduše,“ ozvalo se mi najednou u ucha, „Alice si myslí, že se mi líbíš. Esme by udělala všechno, aby mě dle jejich slov probudila k životu. Carlisle touží všechny zachraňovat a je nesmírně pyšný na ty, co se chtějí změnit a začít žít jinak. Jasper s tebou soucítí, žije z nás tímto způsobem nejkratší dobu, a proto tě chápe. Emmett je pro každou srandu. Akorát Rose je posedlá ochranou rodiny a nikoho dalšího do ní nechce, takže s tou jedinou by mohl být problém,“ šeptal dále Edward a mezitím se zbytek rodiny vypařilo někam do domu.

„Já se ti líbím?“ zeptala jsem se pobaveně, když mi došel význam jeho předchozích slov.

„Já nevím,“ prohodil vážně, ale i vyhýbavě, „nikdy jsem nic podobného necítil, takže ani nevím, co bych měl cítit,“ řekl jen a tím bylo jasné, že rozhovor na toto téma skončil.

Najednou se ve dveřích objevila Jasprova hlava. Nejspíš přišel zkontrolovat, jestli Edward ten krátký rozhovor přežil bez úhony. Oba nás popadl a začal táhnout do domu.

Dovedli mě do nějaké velké prosklené místnosti s velkou televizí, bílou sedačkou a klavírem. Na upíry docela luxus, pomyslela jsem si. Jasper mě zatlačil do jakéhosi křesla a spolu s Edwardem si stoupli za mě. Vedle mě skončil ten hromotluk, nejspíš Emmett, naproti jeho drahá vrčící polovička a Alice s Carlislem a Esme se ocitli po mojí pravé straně.

Všichni až na tu stále nepojmenovanou blondýnu na mě házeli povzbudivé a zamyšlené pohledy. Edward se naklonil ke Carlislovi a něco mu šeptal, ten jen přikyvoval a vypadal potěšen tím, co slyší. Já jsem radši potichoučku pozorovala okolí a dělala, že tam nejsem.

„Takže,“ spustil Carlisle, „Edward mi řekl všechno, co se stalo, jak se asi cítíš a co máš v plánu. Na mě to působí velmi dobrým dojmem a byl bych velmi rád, kdyby ses k nám přidala. Můžeme ti pomoct a taky je nás hodně, takže nemusíš mít obavy, že bys někomu z nás ublížila. Alice tvrdí, že s tebou nemáme diskutovat, že je to jasné. Ale nutit tě nemůžeme, takže se ptám. Chceš u nás zůstat? Samozřejmě, kdykoli budeš chtít, můžeš odejít.“ Carlisle mě provrtával autoritativním pohledem otce dávajíc na výběr neposlušnému dítěti. A ve mně začal vřít zmatek.

„No, ehm… já nevím. Víte, no nevím jak to říct…“ koktala jsem. Všichni na mě napjatě hleděli. Edward stiskl moje rameno, nejspíš aby mě podpořil, Jasper se na něco hodně soustředil a blondýna mě propalovala zuřivým pohledem.

„Dobře, takže to zkusíme, co ty na to?“ zeptal se Carlisle, očividně potěšen svou vlastní rychlou reakcí.

„Jo, zkusíme,“ pronesla jsem a dala při tom důraz na slovo ‚zkusíme‘.

„Výborně, takže to bychom měli za sebou. Teď ti ukážu tvůj pokoj, zítra ho ještě upravíme. Taky musíme jet na nákupy, abys měla v čem chodit…“

„Alice ona nemůže na nákupy, uvědomuješ si, co by se stalo?“ zavrčel na ni najednou Edward.

„No jo, to je pravda, tak na ty nákupy pojedeme jenom my a něco jí koupíme. Ještě si vezmu tvoje míry,“ pokračovala nezaujatě a kývla na mě hlavou.

„Dobrá, ještě musíme vyřešit ten problém se školou,“ přerušil je všechny najednou Carlisle.

„No já pracuji doma,“ pípla Esme, „může tu být se mnou. Až to bude trošku lepší, můžeme jí brát na procházky mezi lidi a příští rok by mohla do školy.“ Důvěra, kterou ve mně vkládala mě až překvapovala, těšila mě, ale i tak jsem si moc nevěřila.

„To spíš za dva, rok nebude stačit. Mimochodem nic ve zlém, ale neměli bychom tu nechávat Esme samotnou, přece jenom se až tak neznáme,“ vložil se do toho Jasper.

„Souhlasím,“ pronesl Carlisle.

„Já tu s ní zůstanu,“ vypadlo náhle z Edwarda, „odložím si o rok studium a pak nastoupíme do stejné třídy, stejně jsme jen v druháku.“ Jeho reakce mě až překvapivě zahřála v mém tichém srdci, ale co tu budeme dělat?

„Víš to určitě?“ ozval se ještě Carlisle.

„Jo, stejně mě ta škola až tak nebaví, tohle mě alespoň zaměstná.“ No, ale i s tímto pochmurně proneseným pohledem na věc, jsem mu vděčná.

„Tak dobrá, já souhlasím. Ve škole to s nimi zajdu domluvit hned zítra. Vy si můžete ještě v noci zajít na lov, pro jistotu všichni a ráno tu tedy Edward zůstane.“ Carlisle ukončil celý náš rozhovor a pomalu se zvedal.

„Pojď, ukážu ti pokoj, je hned vedle Edwardova, takže to budete mít k sobě blízko.“ Alice mě i s Edwardem táhla někam po schodech a Jasper šel obezřetně za námi.

Doufám, že se dílek líbil...

...napište prosím komentík...

...ať vím jestli mám pokračovat...

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šachovnice 2. kapitola: