Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sacrifice 3. kapitola

Po tříhodinovém letu, který jsem celý prospala, jsme dorazili do Forks. Nejsem si jistá, jak moc se těším, protože jestli se Alex nevzpamatuje, tak to tam nebude vůbec lehký.

„Tak, konečně jsme tady,“ zvolala úlevou teta.

„No, to jsme teda rádi,“ ironicky poznamenal Alex. Nemůže toho nechat aspoň na chvíli? Jestli si myslí, že se všechno spraví tím, že na všechny kolem sebe bude hnusnej, tak to se teda hodně plete. Teta ho ignorovala.

Vystoupili jsme a šli si s Alexem prohlédnout dům. U tety jsme byli jenom párkrát, a to než se pohádali s našima.

Když jsme si konečně přenesli věci do svých pokojů, každý máme svůj, tak už byl večer.  Teta nám vysvětlila, jak to tu chodí a popsala nám cestu do školy. Po celou dobu měl Alex svoje připomínky typu: „Ale doma jsme nemuseli.“ nebo, „ Rodičům to bylo jedno, v kolik přijdeme domů,“ a podobně. Už mi vážně lezl na nervy, budu si s ním muset o tom promluvit.

Alex

Po celou cestu letadlem jsem přemýšlel nad vším, co se stalo. Musel jsem opustit svoje kámoše, všechno se zkazilo a nejhorší na tom je, že si snad Annie ani neuvědomuje, že už je nikdy neuvidíme, mámu ani tátu. Chtěl bych všechno vrátit zpět, omluvit se jim za všechny problémy co jsem jim způsobil. Ale to se nestane a to mě nejvíc bolí…

Po přestěhování věcí nám teta vysvětlovala řád. Připadalo mi to jako špatnej vtip. Všechno bylo tolik odlišný než doma, nikdy už to nebude takový jako předtím. Annie mě stále propalovala pohledem. No co snad se nevraždí za to, že dávám najevo, jak mi to tady vadí.

Večer za mnou přišla do pokoje. „Na co si to tady prosím tě hraješ?!“ obořila se na mně. „Ty si myslíš, že když budeš všechno kritizovat, tak se to zlepší? Copak nevidíš, jak to tetu mrzí?“

„Já nemůžu za to, že ty jsi vždycky ta vzorná a všechno ti jde líp, dokonce i přes tohle ses v klidu přenesla.“

„To si myslíš, že mi rodiče nechyběj?“ řekla a po tváři jí stékala slza. To jsem nechtěl, na ní mi záleželo nejvíc.

„Tak jsem to nemyslel, promiň.“

„A začneš se chovat trochu normálně?“ prosila mně a já neměl tu sílu říct ne.

„Pokusím se, ale už nebreč,“ zaprosil jsem. „Jestli chceš, tak tě zejtra svezu autem do školy. Jo?“ zkusil jsem si ji udobřit.

„Jé, tak dobře.“  Usmála se a odešla. Možná jsem to poslední dobou trochu přehnal a měla pravdu. Možná…

Šel jsem radši spát. Zítra měl být náš první den ve škole a chtěl jsem se na to pořádně vyspat.

Annie

Alex mě svezl do školy. V autě bylo naprosté ticho, o předešlém večeru nepadlo ani slovo. Když jsme vystoupili, rozešli jsme se každý na opačnou stranu. Alex měl tělocvik a já dvouhodinovku biologie. Jak já ji vždycky nesnášela!

Po celou cestu jsem se snažila ignorovat zvídavé pohledy, které mě doslova propalovaly ze všech stran. Vzala jsem si sluchátka, abych neslyšela všechno to šuškání okolo mě. Když jsem dorazila do třídy, akorát zvonilo. Bylo vidět, že mě učitel už čekal. Hned jak jsem vešla, mile mě přivítal a do ruky mi vrazil učebnici. Rozhlédla jsem se po třídě po nějakém volném místě. Bylo jen jedno. V řadě u okna ve třetí lavici seděl nějaký kluk. Na jeho tváři byl vidět naprostý nezájem o dění kolem. Když jsem se podívala pořádně, nedalo se nevšimnout, jak se liší od ostatních kluků kolem, postižených pubertou. Měl kamenný výraz a naprosto bílou pleť. Oči měl tak zvláštně zbarvené, ale z té dálky jsem si nebyla jistá, o jakou barvu se jedná. Jak jsem se blížila blíž k němu, pootočil hlavu, aby si mě pořádně prohlédl. Díval se na mě, jako bych snad byla něco k jídlu. Zmocnil se mě velmi divný pocit.

Panebože, proč tak koukáš? Bylo to hrozný, ještě nikdy jsem si nepřipadala takhle trapně. A divně. Pomalinku jsem se posadila vedle něj a nenápadně se odsunula co nejvíc ke kraji.

„Ahoj. Dovol mi, abych se představil. Jmenuji se Edward Cullen. Ty musíš být Annie. Všichni tu o tobě teď mluví.“ Usmál se mile. Kdybych stála, neubránila bych se a podlomila by se mi kolena.

„Ani mi to nepřipomínej,“oklepala jsem se. Znovu se mi vybavila cesta po chodbě.

„Promiň. To jsem nechtěl. Chápu, že ti to musí být nepříjemné,“ promluvil na mě znovu. Nemohla jsem si nevšimnout, že se posunul blíže ke mně. V tu chvíli mi naskočila husí kůže a v místnosti jakoby se strašně ochladilo.

„To je v pohodě,“ uchlácholila jsem ho, „a k tomu všemu ještě nesnáším biologii a mám ji hned první a druhou hodinu. To to pěkně začíná,“ povzdechla jsem si. A to tvoje pozorování mi na sebevědomí taky moc nepřidalo.

„Omlouvám se, že jsem tě tak pozoroval, neber to prosím nějak špatně,“ mrkl na mě. „Příště už si dám pozor, to ti můžu slíbit,“ zasmál se a já s ním.
„Bude tu volno i příští hodinu?“ zeptala jsem se. „Nebo… máš taky dvouhodinovku, ne?“

„Ano, to mám. To mám. No, nějak se to udělá, abychom mohli sedět spolu,“ zašeptal. Poté jsem se s úsměvem na rtech vrátila k výkladu profesora Moliny.

< 2. kapitola = 4. kapitola >