Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 1. kapitola

16.07.2013 (15:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 8413×

Edward Cullen…

Tato dvě slova stačí k tomu, abych měla zkažený celý den.

Je to takový ten nemachrovaný týpek, kolem kterého se neustále lepí holky a on to s nadšením vítá. Je to naprostý ignorant a většinou se chová jako úplný idiot. Asi takhle bych ve zkratce charakterizovala Edwarda Cullena, který právě v tuto chvíli na druhé straně parkoviště postával u svého naleštěného autíčka.

Kolem něj se nacházel velký houf holek – většinou blondýnek –, které se nepřestávaly chichotat. Edward jim zrovna něco nadšeně vyprávěl. Ony horlivě přikyvovaly a nespustily svůj pohled od jeho „dokonalých rtů, které stojí za hřích“. Takto je Elitka nazývala. Elitka – tak jsem nazývala zase já je…

Upřela jsem svůj nenávistný pohled na Edwarda. A pak se stalo něco, co bych nikdy neočekávala. On se otočil mým směrem a zpříma se mi zadíval do očí. V tom pohledu bylo něco jiného. Nebyl to pohrdavý pohled, byl to… Ach, úplně se mi podlomila kolena! Ne, kecám… V tom pohledu nebylo nic nového pod sluncem. Jako vždy říkal: „Bože, jsi tak krásná… strašně tě chci… hupneš se mnou do postele?“ Se znechuceným výrazem jsem stočila pohled jinam.

A právě v tu chvíli jsem zpozorovala svou jedinou kamarádku Lisu, jak se ke mně žene s velkým úsměvem na tváři. V duchu jsem si povzdechla. Lis byla fajn, kdyby neměla plnou hlavu Edwardíčka zlatíčka… Občas mi připadalo, jako by jím byla posedlá… dobře, oprava – ona jím byla posedlá. Jinak… byla prostě fajn. Mohla jsem si s ní dobře popovídat, ale jak přišla řeč na Edwarda, nikdy jsme se neshodly. Podle ní to byl naprostý bůh.

Což pro mě samozřejmě ne…

„Bello!“ zakřičela na mě nadšeně, když si všimla, že ji pozoruju, a zamávala mi. Nesměle jsem se usmála a kývla. Ihned přidala do kroku a za pár vteřin už byla u mě.

Střelila jsem po ní pohledem. Lisa Petersonová byla dívka menšího vzrůstu, podobně jako já, ale čím se ode mě nejvíc lišila, byla její upovídanost. Taky její blonďaté vlasy, které se jí kroutily do neposlušných vln. Nedávno si nechala udělat červené melíry, díky čemuž její rodiče doslova šíleli. Ale taková prostě Lisa byla – ráda provokovala… I když s těma modrýma očima a pěknou tvářičkou vypadala jako anděl, sotva ji za něj mohl někdo považovat.

„Ahojky, Bello, to bys nevěřila, co se mi dneska stalo…“ začala rychle drmolit. Tvář jí při tom nadšeně zářila a já už věděla, že za chvíli uslyším to slovo od E a nebude to jen jednou…

„Šla jsem po chodbě a najednou mi na zem spadla učebnice ájiny,“ pokračovala dál a přitom hrozně gestikulovala rukama. Teď přijde E…

„A najedno se tam objevil Edward s holkama!“ Povzdechla jsem si. Lisu jsem měla dokonale předčtenou. Ona jim neříkala Elitka – to jen já. Ona se s nimi dokonce i bavila. Někdy… Třeba když Susan potřebovala opsat úkol z matiky. Nebo když si Becca zapomněla lesk na rty…

Zkráceně řečeno ji jenom sprostě využívaly. Ale Lis si toho nevšímala – byla nadšená, že s ní prohodily nějaké to slovo a ona se pak společně s nimi mohla rozplývat nad Edwardovou krásou.

„Bello?! Posloucháš mě?!“ zeptala se mě najednou a zamávala mi rukou před očima, až jsem překvapeně zamrkala.

„Jo, jasně… Přišel Edward s holkama…“ odpověděla jsem lehce znuděným hlasem a zadívala se na prošedivělé nebe, ze kterého koukala pořádná bouřka.

„No, a on se sehnul a normálně…! To si představ! Tu učebnici sebral a s milým úsměvem mi ji podal! Chápeš to?!“ vyblekotala ze sebe konečně Lis s blaženým úsměvem na tváři a očima otočenýma k hlavnímu aktérovi této příhody.

„Jo… vlastně ne…“ odpověděla jsem jí zamyšleně a pokukovala po sešitu biologie, který jsem měla rozevřený na kapotě svého auta.

„Víš co, Bello?! Zatím čau! Už musím běžet!“ vyhrkla Lis, když jí došlo, že já se nad tím, že teď má otisky prstů samotného Boha na své učebnici, rozplývat nebudu. Než jsem stačila cokoli říct, Lisa rychlým krokem zamířila pryč. Se zděšeným pohledem jsem sledovala, jak míří k Edwardovu autu. Zbláznila se snad?

Lis přicupitala k nablýskanému Volvu s rudými tvářemi a širokým úsměvem pozdravila Elitku. Ani z této vzdálenosti mi neuniklo, že na ni všichni čučí jako na blázna. Nikdo jí na pozdrav neodpověděl.

A pak se stala dnes již druhá věc, která by mě nenapadla ani v tom nejdivočejším snu. Edwardovi se na tváři objevil ten jeho pokřivený úsměv, z kterého holky odpadaly po stovkách, a něco Lise řekl. V tu chvíli jsem dostala dost velký strach, aby Lis štěstím neomdlela nebo – v horším případě – se na něj nevrhla…

Ani jedno se naštěstí nestalo. Jen jsem postřehla, jak se celá rozzářila a zuřivě kývla hlavou. Edward se škrobeně usmál a prohodil něco vtipného, protože Elitka hned vyprskla smíchy. Ten kašpar…

V tu chvíli se Lis otočila a zamířila zpět ke mně. Na tváři měla opět ten blažený úsměv a očí jí zářily do okolí. V duchu mě napadlo, že tohle bude zlé. Moc zlé…

Když ke mně došla, udělala něco, co mě dost vyvedlo z míry. Zuřivě mě objala a začala se mnou poskakovat po celém parkovišti. Okamžitě se dostavil pocit, že se každou chvílí musím propadnout stovky kilometrů hluboko – až tak jsem se cítila zahanbeně.

Po chvíli se mi ji podařilo natolik uklidnit, že už neposkakovala. Neklidně stála vedle mě a očividně se mi chytala říct něco strašně moc důležitého. Už teď jsem se začínala bát.

„Edward dnes večer pořádá večírek!“ vyhrkla nadšeně a opět to vypadalo, že se na mě vrhne. „Že by si mě spletla s Edwardem?“ prolétlo mi hlavou. O krok jsem od ní ustoupila, abych jí dala najevo, že žádné další lámání žeber v medvědím objetí se rozhodně konat nebude…

Až pak jsem se zamyslela nad tím, co mi Lis právě sdělila. Tak místní sukničkář pořádá večírek? No, potěš koště… Toho jsem se bála. Ne, vlastně ani ne… protože, já přeci byla „ta divná“, a tak jsem nikdy na takovouhle párty nebyla pozvaná. Díky bohu za to. Tančit na příšernou muziku, pít nějaké hnusné levné pití a nakonec skončit s někým v posteli? Ne, děkuju…

„Obě jsme zvané!“ vypískla Lis najednou, čímž opět přerušila moje myšlenkové pochody a znovu mě nadšeně objala.

„A sakra!“ ulevila jsem si v duchu, když mi došel význam jejích slov. Tak tohle je hodně zlé… Doufám, že mám slyšiny, protože jinak… no… ve zkratce řečeno – nikdo, opakuji nikdo, mě na večírek Edwarda Cullena nedostane!

Můj výraz očividně mluvil za vše, protože Lisa se zachmuřila a poraženecky sklopila hlavu. V duchu jsem si už chystala pogratulovat, že jsem se nenechala nikým a ničím zmanipulovat.

A pak se to stalo… Lis zvedla hlavu a hodila po mně pohled opuštěného štěněte. Proč si vždycky myslí, že to zabere? Dobře, vždycky to sice zabralo, ale tohle je úplně jiná situace… Dneska se tím oblafnout nenechám!

xxx

O tři hodiny později jsem zoufale stála u své skříně a koukala na to málo, co tam bylo. A ještě míň, co by se hodilo… V duchu jsem Lisu proklínala až do sedmého kruhu pekelného, protože mě opět ukecala. Většinu práce udělal její pohled. Vážně vypadala jako opuštěné štěňátko a já jí vždycky, když ho nasadila, kývla úplně na všechno. No, nejsem já blbá?

S hlasitým zakletím jsem se posadila na postel a složila hlavu do dlaní. Jsem blbá! Strašně moc… Ale teď mám jinou neméně důležitou věc na práci – co si sakra vezmu na sebe?!

Najednou jsem se začala šíleně smát. Ještě štěstí, že je Charlie v práci, jinak by si asi myslel, že jsem se zbláznila. Ale mně tahle situace najednou přišla hrozně vtipná. Jsem zoufalá tím, že nevím, co si mám vzít na sebe na párty, kterou pořádá kluk, kterého z celého srdce nesnáším, a tuším, že on ke mně také nechová dvakrát vřelé city. Znovu jsem se zasmála, vstala z postele a opět přistoupila ke skříni. V duchu jsem pokrčila rameny. Vždyť to je jedno. Stejně si s Lis sedneme někam do koutku a budeme celý večer upíjet jeden drink. Já proto, že mi to bude tak vyhovovat, a Lis z toho důvodu, že jakmile vstoupíme do jeho ohromného domu, všechno její sebevědomí vezme roha.

Sama pro sebe jsem se ušklíbla a vzala do ruky první věc, kterou jsem uviděla. Čirou náhodou to byly tmavě modré džínsy a černé tílko. Rychle jsem si to oblékla, protože Lis mohla každou chvílí zazvonit. „Není to tak špatné, jak jsem předpokládala,“ zkonstatovala jsem v duchu po pohledu do zrcadla.

Tak fajn… jde se na párty k Edwardu Cullenovi… Ušklíbla jsem se na svůj odraz v zrcadle. Proč mi to jenom znělo tak absurdně? Zakroutila jsem hlavou. Nemá cenu přemýšlet nad takovými věcmi. Jako vznik světa, ani tohle nikdy nepochopím…

Popadla jsem ze stolku malou černou kabelku, kam jsem vzápětí hodila mobil a klíče. Pak jsem na sebe ještě jednou pohlédla do zrcadla a rukou si projela vlasy. Nikdy jsem se nemalovala a v budoucnu to ani neplánovala. Zvlášť ne kvůli někomu, jako je Edward.

Vtom se ozval zvonek. Hbitě jsem seběhla schody, zkontrolovala, že lísteček se vzkazem pro Charlieho je na viditelném místě, obula si své oblíbené černé tenisky a rozběhla se ke dveřím. Přitom jsem se začínala obávat, co spatřím. Lis byla schopná snad všeho, aby Edwarda zaujala.

„Čauky, Bello!“ zakřičela, jen co jsem otevřela dveře. Rychle jsem zkontrolovala její oblečení a oddechla si. Bylo to dobré, nepřišla jenom ve spodním prádle… Vlastně… musela jsem uznat, že má docela vkus.

Na sobě měla zlaté, flitry pošité tílko a černé přiléhavé kalhoty. Byla decentně namalovaná a zářivě se na mě usmívala. Můj pohled padl na její boty. „Bože! Jak si tohle může vzít na nohy?! Já bych se v tom zabila!“ napadlo mě, když jsem spatřila její černé páskové boty na deseticentimetrovém podpatku.

„Pěkný boty…“ prohodila jsem jen tak mimochodem a vyšla ze dveří.

xxx

Do vily toho zazobance jsme dorazily o půl hodiny později. Byla tu spousta lidí a jak jsem se tak rozhlížela po interiéru, povedlo se mi ztratit Lis. Začala jsem doufat, že ji ještě dneska najdu, protože tenhle barák byl doopravdy obrovský.

Všimla jsem si malého stolku se dvěma křesílky v rohu místnosti a automaticky k němu zamířila. Na půlce cesty mě někdo popadl za ruku. Když jsem vzhlédla, spatřila jsem vysmátou tvář své kamarádky.

„Hele, Bello, nebude ti vadit, když se na chvilku vzdálím? Becca potřebuje s něčím pomoct…“ zeptala se mě Lis. Už to i vypadalo, že nasadí svůj největší kalibr – štěněčí oči, ale nakonec se tak nestalo. Usmála jsem se. Nemělo cenu se snažit Lisu zastavit. To by nezvládl ani obrněný tank.

„Jo, jasně. Klidně běž,“ řekla jsem s úsměvem a v duchu si nepatrně oddechla, že Lis nechce, abych šla s ní. S hlavní vedoucí Elitky bych nepřežila snad ani pět minut. No… Možná ani minutu…

Než jsem se nadála, Lis už byla v tahu. Povzdechla jsem si a pak se zašklebila, protože dunivá hudba mi začínala doslova rvát ušní bubínky. Dalo by se říct, že jsem prostě nebyla zrozena pro večírky.

„Spíš na matiku,“ odfrkla jsem si zoufale a pak znovu vykročila ke svému cíli – osamělému stolečku v rohu. Už jsem si v duchu plánovala, že si objednám sklenku koly, a když se Lisa do devíti neobjeví, odejdu domů. Proč si tady budu likvidovat svůj sluch a především hudební vkus?

Sedla jsem si do koženého křesílka a pak se rozhlédla kolem sebe. Tolik lidí… snad ani třetinu z nich jsem neznala. Přesto jsem v duchu začínala doufat, že by se tu přeci jenom neobjevil někdo známý a nechtěl se se mnou dát do řeči. To bych měla chuť odejít už rovnou, protože upřímně – já nebyla ten typ člověka, který si dokáže povídat s každým. Vždyť – kolik vět jsem denně prohodila s Charliem? A to je můj vlastní otec…

S povzdechem jsem vstala a zamířila k baru, abych si dala tu kolu. Doufala jsem, že to aspoň bude zadarmo…

Po chvíli jsem už opět seděla na svém místečku a pomalu ucucávala toho kalorického pití, po kterém mi zaručeně vypadají všechny zuby. Ach jo… co tu vlastně dělám? Lisa se asi osmělila a někde s Elitkou básní nad Edwardovou krásou. Co dělám já? Sedím tu jako outsider v rohu a piju kolu…

Najednou mě něco napadlo. Když mi tak vadí, co dělám, jak se chovám… tak proč to nezměnit? Už nemusím být vždycky upjatá, hodňoučká a nenápadná studentka. Můžu být dračice…

Vtom mě napadlo, že mi do té koly něco přimíchali. Třeba drogy… Tomu jsem se musela ušklíbnout.

Postavila jsem sklenku na stolek a rozhodně vstala z křesla. Přeci nevadí, když si dám skleničku něčeho tvrdšího, ne? Znovu jsem se ďábelsky usmála.

xxx

„Ješ -ště jed-den…“ uslyšel jsem dost špatně artikulující, ale i přesto pěkný hlas. Upoutal mě, takže jsem se rozhodl vypátrat jeho identitu. Měl bych podotknout, že mi to nijak dlouho netrvalo…

Isabella Swanová, vždy tichá a milá dívka, seděla u baru a v ruce drtila prázdnou skleničku. Tuším podle pachu… hm… vodka.

Nenápadně jsem se k ní přiblížil a sedl si vedle ní. Hned se ale ukázalo, že moje snaha o nenápadnost byla naprosto zbytečná. Nevěnovala mi jediný pohled. Barman přinesl láhev a znovu jí nalil. Hned to do sebe kopla a dožadovala se další. V tu chvíli jsem se do toho vložil já.

„Ne, Bello, další už ne…“ řekl jsem a kývl na barmana. Ten mi pohled oplatil a odešel dozadu. Později si s ním budu muset vyřídit, jak je možné, že tady nalívá nezletilým… Nebo možná s Alicí?

„A-ale j-já ch-chci!“ vyblekotala ze sebe Bella a poprvé na mě upřela své čokoládové oči. Musel jsem uznat, že i přesto, že byla doslova zpitá pod obraz, vypadala pořád dobře. Ne jako většina ostatních dívek, které by touto dobou už určitě nenápadně zvracely do květináčů.

„Ne, Bello, jsi opilá…“ řekl jsem rázně a snažil se ji zvednout z barové židličky. Po pár minutách se mi to konečně povedlo. Trochu se jí motaly nohy. Přehodil jsem si jednu její paži přes rameno a pevně ji chytil kolem pasu. Doufal jsem, že teď už nehrozí, že by se tu skácela. Kde má zatraceně tu svou povedenou kamarádku?! Jak že se jmenuje?! Lusa? Hm, nevím a je mi to úplně fuk…

Podpíral jsem Bellu a odváděl ji do zahrady. Snad se jí na čerstvém vzduchu udělá líp. A když ne… aspoň nám nepozvrací parkety.

S mojí pomocí se Bella posadila na lavičku a já vedle ní. Ještě pořád jsem ji držel kolem pasu, aby nespadla. Musel jsem si přiznat, že to nebylo nepříjemné… Spíš naopak. Bella ke mně zvedla hlavu a koketně zamrkala řasami. To se mě snaží svádět? V tomhle stavu?

„E-edwarde…“ zašeptala sklíčeně a pak se o mě opřela. Nedokázal jsem jí číst myšlenky, takže jsem vážně netušil, co jí teď běhá hlavou. Zato jsem měl dost jasno v tom, co běhá hlavou mně. Jestli je to dobrý nápad? Není to snad jedno…? To ona sama se tu na mě lepí. Stejně… na tomhle už večírku začíná být nějaká nuda…

„Bello, nechtěla bys ukázat zbytek domu?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

Bella zvedla hlavu a nechápavě se na mě zahleděla. Pokřiveně jsem se usmál. Věděl jsem, že tohle ji určitě dostane tam, kde ji chci mít… Ani ne minutu poté kývla hlavou na souhlas.

xxx

Slunce mě pošimralo na tváři a já zasténala. Na okamžik jsem pootevřela oči, ale zase je rychle zavřela.

„Ahh…! Moje hlava!“ zasténala jsem a snažila se schovat před tou dávkou světla, která mě bodala do očí jako tisíce nožů. Měla jsem pořádnou kocovinu. Sakra… Co jsem včera dělala?

Protáhla jsem se, protože jsem byla vážně ztuhlá a zavadila prsty o saténový polštář. Počkat! Saténový?! Já nemám saténové polštáře!

Snažila jsem se rozlepit svá několik tun těžká víčka. Nakonec se mi to povedlo. Rozespale jsem zamžourala po pokoji. Doprčic! To nebyl můj pokoj!

To mě celkem probralo z otupělosti. Zprudka jsem se posadila a kmitala pohledem po místnosti. Hned se mi příšerně zamotala hlava a zhoupl žaludek. Pak jsem si uvědomila, že je mi ten pokoj nějak povědomý. No, aby ne, Bello, včera jsi ho musela vidět…To ale stále nevysvětlovalo, kde to jsem.

„Proč jsem nahá?!“ vyjekla jsem, když mi začala být nějaká zima a já tedy sklopila oči dolů… Ihned jsem se snažila schovat své vnady pod přikrývku. Jakmile jsem byla přikrytá až po krk, znovu jsem se rozhlédla po pokoji. Neopomněla jsem se podívat vedle sebe do postele. Nedej bože, kdyby tam někdo byl! Asi bych vyletěla z kůže a pak dostala infarkt. Nebo možná v opačném pořadí…

Snažila jsem se mermomocí si vzpomenout, co se dělo včera. Vím, že jsem šla s Lisou na večírek k Edwardovi. Lisa pak šla s něčím pomoct hlavě Elitky a já šla… na bar chlastat vodku. No, super… tím se aspoň vysvětluje ta kocovina.

Zamračila jsem se. A co dál? Probírala jsem se vzpomínkami ukrytými za alkoholovým oparem. Mrchy! To se musej schovávat?

Srdce se mi rozbušilo, když jsem ve svých vzpomínkách narazila na obličej Edwarda. Přisedl si ke mně na bar. Zakázal mi dalšího panáka a pak mě někam odvedl. Je tam tma. Kde to sakra je?! Aha… na zahradě. Jsme na zahradě. Proč se s ním vracím do domu? Doprčic! Proč s ním jdu do patra?!

Vytřeštila jsem oči, když mi to došlo.

„Sakra! Já se s ním vyspala!“

Tuto první kapitolu bych ráda věnovala izzie22, která mi poslední dobou dodávala hektolitry energie do psaní. Děkuju a doufám, že sis tuto kapitolu užila. ;)

Vám ostatním děkuji za předčtení a ráda bych vás požádala, zda byste nezanechali svůj názor. Moc by mě to potěšilo. :)

A na závěr přikládám obrázek Lisy. ;)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 1. kapitola: