Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 11. kapitola

28.08.2013 (09:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5328×

Ráno jsem se vzbudila velice odpočatá. Jen tak jsem ležela ve své posteli a přemýšlela, co udělám Charliemu k obědu. Možná biftek… ten má moc rád. Usmála jsem se a pak se zprudka posadila. Nechápavě jsem mžourala po místnosti. Až po nějaké chvíli mi došlo, že to není můj pokoj. Že dneska Charliemu neuvařím oběd, protože se nalézám dobré tři tisíce kilometrů od Forks.

Povzdechla jsem si a utřela si mokré tváře. Zdá se mi to, nebo poslední dobou mi ty slzy tečou úplně při každý blbosti? Smutně jsem se pousmála. No, tohle zrovna blbost nebyla…

V duchu jsem si znovu povzdechla a pokusila se vyhrabat z peřiny. Nakonec se mi to povedlo rychleji, než bych kdykoli očekávala. Zvednul se mi totiž žaludek tak, že jsem byla vážně vděčná, že jsem to na ten záchod stihla.

Když jsem na sebe pohlédla do zrcadla, měla jsem chuť zasténat. To, že jsem se cítila odpočatá, můj vzhled zrovna dvakrát nepotvrzoval. Pokusila jsem se v rámci možností učesat a pak si vyčistila zuby.

Vrátila jsem se do pokoje a oblékla se. Při cestě ke dveřím se mi opět povedlo se málem převalit o svůj vlastní kufr, který nějaký inteligent umístil doprostřed místnosti. Jaký asi…?

Na chodbě jsem zasakrovala a roztírala si svůj už snad na dvakrát přelomený palec. Pak jsem se co nejcivilizovaněji pokusila sejít do přízemí. No… neupadla jsem, takže by se dala moje mise považovat za úspěšnou…

Jakmile jsem vkročila do obýváku, přihnala se ke mně Carmen se starostlivým výrazem. „Bello! Jsi v pořádku?“

V tu chvíli jsem sice nevěděla, jestli má starost kvůli mému pláči, ranní nevolnosti nebo mému ukopnutému palci. Přesto jsem se usmála a kývla hlavou na souhlas.

„Já jenom, že jsem slyšela…“ začala znovu váhavě.

Povzdechla jsem si. „Jako všichni v této místnosti… Jestli máte na mysli to zvracení, tak se nemusíte znepokojovat – byla to obvyklá těhotenská nevolnost. Je mi fajn.“

Znovu jsem si povzdechla. „Ale ten palec by možná potřeboval zrentgenovat…“ hlesla jsem na oko zkroušeně a pak se na Carmen zazubila. Všichni jsme se mému vtípku zasmáli, což poněkud zlepšilo atmosféru v místnosti. Nato mě Carmen nahnala do kuchyně, kde jsem si musela poslušně sednout a sledovat ji, jak mi dělá palačinky.

Po jídle, které bylo mimochodem vážně vynikající, jsem si šla sednout do obýváku k ostatním. Kate zrovna vyprávěla nějakou historku, které se všichni smáli. Já to ale nevnímala. Po očku jsem sledovala Edwarda a snažila se přijít na důvod, proč před několika lety nechtěl Tanyu. Když jsem se na ni podívala teď, byla to vážně pěkná upírka. Jak moc se mohla změnit?

Nebo taky… jak je možné, že až do nedávna byl Edward panic. Neříkal mi náhodou, že se narodil roku 1901? To od té doby až do doby „před několika lety“ nenašel žádnou holku, která by mu za to stála? To mi na Edwarda – školního sukničkáře – zrovna dvakrát nesedělo.

Přesně v tu chvíli, kdy jsem byla nejvíc zabraná do své nejnovější teorie, proč byl Edward až do nedávna panic, se v obýváku objevil Carlisle a v závěsu za ním Esmé.

„Tak náš dům už je připravený k nastěhování. Můžeme vyrazit…“ oznámil s úsměvem a přejel pohledem všechny členy jeho rodiny. Dost mě překvapilo, když na malý okamžik pohlédl i na mě.

Vzápětí začal hrozný blázinec. Každý se s každým objímal, poplácával rukou po zádech… dokonce došlo i na líbání… Nervózně jsem celou tu podívanou sledovala z bezpečí pohovky a snažila se dělat, jako bych tam vůbec nebyla. Párkrát mě i napadlo, že teď by byla ta vhodná chvíle zdrhnout. Bohužel jako jediná možnost se zdál balkón… ale když jsem včera viděla těch dobrých šest metrů prázdna pod sebou, usoudila se, že zas tak dobrý nápad to není.

A jak jsem tak přemýšlela o únikové cestě z tohoto domu, najednou jsem už neseděla, ale stála a Carmen mě zběsile objímala. „Jsem moc ráda, že jsem tě poznala, Bello. Slib mi, že brzy zas přijedete…“

Jak mi to moje polorozdrcené plíce dovolovaly, přitakala jsem jí. Když mě konečně pustila, takže jsem se zase mohla svobodně nadechnout, přisálo se na mě další klíště. Kate. Pak Irina… a i když jsem tomu později sama nechtěla uvěřit, na malý okamžik jsem spočinula v náručí i Tanye.

Nakonec ke mně přistoupil Eleazar. Natáhl ke mně ruku a usmál se. Nejistě jsem mu ji stiskla a opětovala jeho pohled. Upřeně mi hleděl do očí a řekl: „Doufám, že tě ještě někdy uvidím…“

V tu chvíli jsem měla pocit, že ta slova jsem spíš vyslovena pro Edwarda než pro mě. Přesto jsem se usmála a vykroutila se z jeho sevření. „Já taky… Děkuju za vaši pohostinnost,“ střelila jsem pohledem po Carmen. Ta se nade mnou rozplývala jako medvěd nad soudkem medu. „Nemáš za co děkovat, Bello! Bylo nám potěšením, že jsme tě poznali…“

Upřímně jsem se usmála. „Mě taky…“ Nato jsem se otočila a vydala se za ostatními, kteří se před několika okamžiky začali pomalu trousit ze dveří.

Trvalo snad ještě půl hodiny, než jsme všichni nasedli do aut a konečně vyjeli. A když jsem pohlédla na zadní sedadlo…

„Emmette!“ vyhrkla se překvapeně. Emmett se na mě zvesela zazubil a Rose protočila oči. Já si povzdechla. Jednu cestu jsem s ním už přežila… tak musím přežít i tu druhou, ne? Vždyť… horší jak Alice snad nikdo být nemůže, nemám pravdu?

XXX

Neměla jsem pravdu. Už jsme jeli několik hodin a Emmett ještě ani jednou nezavřel pusu. Už jsem ani neměla energii na to mu odpovídat. Ne že by to vypadalo, že by mu to nějak extra vadilo… Občas mi skoro přišlo, jako by mluvil sám se sebou…

„Emmette?“ zasténala jsem a otočila hlavu, abych pohlédla na toho šílence.

Výše zmíněný se rozzářil, protože to byla snad už hodina a půl, kdy jsem na něj promluvila naposledy.

„Co je, Bello?“ zazubil se na mě.

Zhluboka jsem se nadechla. „Sklapni!“

Emmett na mě překvapeně pohlédl. „Co? Co se děje, Bello?“

Snažila jsem se pravidelně dýchat, protože jinak vážně hrozilo, že si odepnu pás, skočím na zadní sedadlo a skopu Emmetta do kulatý krychle.

Bohužel… nijak moc to nezabíralo. Nepomáhal tomu ani ten fakt, že se Edward za volantem (s pohledem překvapivě upřeným na silnici před námi…) doslova culil. On se vážně culil! Se zoufalým výrazem ve tváři jsem pohlédla na Emma. „Prokaž mi laskavost, Emmette, a udrž tu svou klapačku aspoň na pět minut zavřenou…“

Emmett pokrčil rameny. „Dobře, to snad zvládnu.“

Vděčně jsem si oddechla. „Děkuju…“ Nato jsem zavřela oči a užívala si tu chvíli ticha…

„Viděla jsi někdy Hvězdný války? A co Metrix…?“ vyhrkl Emmett, když podle digitálních hodin na tachometru uběhlo pět minut. V duchu jsem zasténala. Proč jsem sakra neřekla tři hodiny?! Proč?!

„Bello?“ ozval se váhavě Emmett, když jsem ještě pořád neodpovídala. S povzdechem jsem se otočila dozadu a pohlédla mu do tváře. „Ano?“

„Ale Pána prstenů jsi přeci vidět musela!“

Chvíli jsem na něj nechápavě hleděla, a když mi došlo, že Emm ještě pořád čeká na mou odpověď, složila jsem si hlavu do dlaní a zasténala.

Vedle mě se ozvalo uchechtnutí. S trhnutím jsem zvedla hlavu a pohlédla na Edwarda. „Hele jo… soustřeď se na řízení.“

Edward se na mě na okamžik zahleděl a ušklíbl se. „Klidně.“

V duchu jsem si znovu povzdechla a snažila se uklidnit. Ne, Bello, nemůžeš se na něj teď tady vrhnout a pokusit se mu ukroutit hlavu… fakt ne. I když je to velice lákavá představa…

Po chvíli, co jsem se snažila myslet na vyrovnání svého dechu a zahnání agresivních představ, jsem se celkem uklidnila. V autě panovalo ticho, což jsem pokládala za boží zásah. Nebo to už Emmett vzdal. Tak či tak jsem si to ticho snažila co nejvíc vychutnat – nikdy jsem nemohla vědět, jak dlouho bude trvat a především – co za hrůzy po něm bude následovat…

XXX

Po hodině překvapivého ticha jsem dostala hlad. Marně jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že to tak není, ale poté, co mi dvakrát velice nahlas zakručelo v břiše, jsem to vzdala. Nebyla nejmenší šance, že by to ti tři upíři neslyšeli.

Když mi v břiše zakručelo potřetí, povzdechla jsem si. „Edwarde, asi budeš muset zajet někam na benzínku, mám hrozný hlad…“

Edward po mě střelil pohledem. „Bello, nemyslím si, že tu vůbec nějaká benzínka bude. Jsme na Aljašce.“

Tlumeně jsem zasténala. Tak to pěkně děkuju. Takže tu mám jako chcípnout hlady, nebo co?

„Bello!“ ozval se Emmett nadšeně ze zadního sedadla. Mírně jsem pootočila hlavu a už se psychicky připravovala na to, co z něj zase vypadne za volovinu.

Proto snad ani nemusím říkat, jak mě překvapilo, když Emmett zašátral v tašce, kterou měl vedle sebe a vytáhl z ní… něco. A přesně to něco mi vzápětí strčil až pod nos, přičemž se mi okamžitě zvedl žaludek. Takový puch jsem snad v životě necítila! Zalapala jsem po dechu a vyděšeně pohlédla na Emma. „Co to sakra je?!“

„Sendvič… dělal jsem ho sám!“ vyhrkl pyšně a zazubil se na mě. Nejistě jsem si od něj „sendvič“ vzala a pomalu, jako bych se bála, že na mě z něj něco vyskočí, vybalila ho z alobalu.

To co se mi předtím zdálo, jako ten největší smrad bylo jako nic v porovnání s tím, co jsem cítila teď. Lapala jsem po dechu a roztřesenými prsty zvedla vrchní kus housky, abych se mohla podívat, co je uvnitř.

To jsem samozřejmě neměla dělat… A pak už toho na mě bylo prostě moc.

„Zastav!“ zařvala jsem na Edwarda zděšeně a jen co auto se skřípením brzd zastavilo, otevřela jsem dveře, lehce se vyklonila a dávivě zvracela. Tak to ti teda pěkně děkuju, Emmette… ani nevíš, jak ty palačinky byly dobrý… a teď skončily na krajnici silnice, která vede bůh ví kam – což by mě mimochodem taky dost zajímalo.

Když bylo po všem, otřela jsem si rukou pusu a vzápětí se otočila na Emmetta. „Okamžitě to vyhoď!“

Emmett na mě chvíli nechápavě hleděl, ale nakonec pokrčil rameny, stáhl okénko a sendvič vyhodil do nedalekého křoví.

„Díky…“ zasténala jsem, zavřela dveře, a když se auto rozjelo, nejistě jsem střelila pohledem po Emmettově tašce. Z celého srdce jsem doufala, že tam není nějaké další překvapení…

XXX

Po půl hodině usilovného větrání bylo v autě konečně dýchatelno. Rozhodně jsem nechápala, že ten smrad mým společníkům nevadil – zvlášť když jsem věděla, jak citlivý mají čich. No… jejich věc, hlavně že mě se už nedělalo špatně.

Zatímco jsem se zabývala těmito myšlenkami, Edward zpomalil a vzápětí odbočil na kamenitou lesní cestu. V duchu jsem zasténala a obrátila se na Edwarda. „To musíte mít zase barák uprostřed lesa?“ vyhrkla jsem rozhořčeně. Jestli mě zase bude chtít tahat na vycházky do mechu a kapradí, tak ať počítá s tím, že budu velice nahlas protestovat.

Nikdo mi neodpověděl, a proto jsem pokračovala v samomluvě a naštvaně hleděla na Edwarda. Ten mi ani v nejmenším nevěnoval pozornost. „Jsou snad na to nějaký upíří zákony nebo co?“

Vtom se ozval Emmett. „Ne, ale bůh ví, co se z tebe vyklube za potvůrku…“

Střelila jsem po něm naštvaným pohledem ve stejnou chvíli, co Rose vyhrkla: „Emmette!“

Emmett pokrčil rameny. „No co… jen bezpečnostní opatření.“

Bezpečnostní opatření? To si myslej, že porodím Godzillu nebo co?!

Povzdechla jsem si. „Tak to je super…“

Už jsem chtěla něco dodat, když jsme zajeli za zatáčku a před námi se objevila ohromná prosklená vila. Samým překvapením jsem zapomněla zavřít pusu. Edward zastavil a já skoro jako ve snu vystoupila z auta a obdivně si prohlížela ten skvost.

Ostatní už došli až k obrovské dřevěné verandě a nechali projít Carlislea, který slavnostně odemkl dveře. Všichni hned zmizeli v nitru domu.

Pomalu jsem vešla do krátké chodby, která ústila v obývacím pokoji. Tam jsem ale nikoho nenašla. Slyšela jsem hlasy, ale zdálo se, že z patra. Ale i přesto… někdo tu byl. Udělala jsem několik váhavých kroků za roh a objevila Esmé, jak v obrovské kuchyni bouchá s hrnci.

Hned jak si mě všimla, usmála se. „Dělám ti oběd. Věřím, že už musíš mít obrovský hlad.“

Úsměv jsem jí rozpačitě opětovala. „Děkuju… Můžu se zeptat – kde jsou ostatní?“

Esmé se na tváři objevil láskyplný výraz a pak se zasmála. „Šli se poprat o pokoje. Občas jsou jak malé děti…“

Souhlasně jsem pokývala hlavou a posadila se na jednu z mnoha barových židliček u linky. Sledovala jsem Esmé jak vaří a občas nadskočila leknutím, když se z prvního patra ozvaly nějaké rány. Tenhle dům se mi začínal vážně líbit – a proto jsem doufala, že se jim nepovede ho ještě dneska zlikvidovat.

Za okamžik se v kuchyni objevil Edward. „Bello, chceš ukázat svůj pokoj?“

Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Klidně.“ Nato jsem se zvedla, ještě jednou se usmála na Esmé, která se zběsile otáčela u plotny a vydala se za Edwardem přes obývák zpátky do chodby, odkud vedly krásné dřevěné schody do prvního patra.

Edward mě vedl dlouhou bílou chodbou až na samý konec, kde jsem skrz prosklenou stěnu viděla zaparkovaná auta na příjezdové cestě. Naproti sobě tu byly dvoje dveře. Edward vešel do těch napravo.

„Tohle je tvůj pokoj…“ ozvalo se zevnitř. Ještě pořád jsem postávala na chodbě, a až teď jsem dostala odvahu vejít.

„Páni…“ vydechla jsem, když jsem spatřila obrovskou světlou místnost laděnou do béžové a bílé. Na první pohled mě zaujala velká manželská postel s nebesy. V tom že mám spát? Na okamžik jsem si připadala jako princezna.

Popošla jsem několik kroků a nahlédla za zeď, která půlila pokoj na dvě části. A zalapala po dechu. V rohu tam stála malá bílá a děsně roztomilá dětská postýlka. Málem se slzami v očích jsem na ni hleděla a právě v tu chvíli se na mě obrátil Edward. Hned jsem se snažila srovnat svůj výraz do nečitelné masky. „Je to vážně pěkné.“

Až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že na mě Edward tupě zírá.

„Zařizovala to Esmé.“

Chápavě jsem pokývala hlavou a pak se plácla do čela. „Už mám asi hotový oběd…“ a zbaběle jsem se otočila, abych se co nejrychleji dostala z pokoje. Najednou mi přišlo, že tam bylo až moc napětí.

Na chodbě jsem se zarazila a upřeně hleděla na dřevěné dveře přímo naproti mému pokoji. Cítila jsem, že Edward stojí přímo za mnou. Zrychlil se mi dech. „Čí je to pokoj?“

„Můj…“ hlesl, přičemž mi dýchl chladný vzduch na zátylek. Naskočila mi husí kůže. Rychle jsem se k němu otočila čelem a zpříma se mu zahleděla do očí. „A je to jenom náhoda… nebo mě chceš mít pod kontrolou…“

Nepřestávala jsem mu hledět do jeho skoro černých očí. Pohled mi zarputile oplácel. „Bello…“ hlesl. Čekala jsem, co dalšího řekne.

Odtrhl ode mě pohled. „Asi bys měla jít jíst. Esmé ti to právě nandala na talíř.“

Ještě jednou jsem se na něj zadívala. „Dobře,“ s tím jsem zamířila tou dlouhou chodbou ke schodům. Těsně předtím, než jsem se po schodech vydala do přízemí, jsem pohlédla jeho směrem. Pořád stál na stejném místě a hleděl ven. Na malý okamžik jsem se zarazila a vzpomněla si na ten okamžik mezi dveřmi. Přišlo mi, jako bych znovu cítila jeho dech na krku. Rychle jsem zatřepala hlavou. Už asi blbnu – to bude z toho, že jsem – z části díky Emmettovi – umírala hlady.

Naštěstí byla Esmé vážně výborná kuchařka, takže jsem během pár minut měla pocit, že musím prasknout. Ale oběd byl tak lahodný, že vážně nešlo přestat se cpát.

Po jídle jsem se odkolébala do obýváku a posadila se vedle Emmetta na sedačku. Zrovna zapnul obrovskou plazmovou televizi a hledal nějaký sportovní kanál. Ta sedačka byla tak pohodlná, že jsem usoudila, že nikomu neuškodí, když si dám na chvíli šlofíka…

Než jsem ale stačila zavřít oči, stál přede mnou Edward s nečitelným výrazem. „Musíme si promluvit.“

Unaveně jsem se na něj zahleděla. „Tak mluv…“

Sledovala jsem, jak zatnul čelist. „Tady ne. Pojď se mnou.“

Povzdechla jsem si, vrhla na Emmetta zoufalý pohled a vydala se za Edwardem. Samozřejmě by mě už ani nemělo překvapovat, že když Edward vyšel z domu, zamířil mezi stromy. Přesto mě to překvapilo – a především naštvalo. A to tak, že dost…

„Do lesa? Už zase?! Vodíš mě tam tak často, že bych se ani nedivila, kdybys chtěl, abych tam i odrodila!“ vyjela jsem na něj a naštvaně ho probodávala očima.

„Ale, Bello…“ začal opatrně. Hned jsem ho přerušila: „Ne! Už žádné „Ale, Bello!“! Jestli sis ještě nevšiml, tak jsem těhotná! Mimochodem díky tobě!“ křičela jsem na něj jako smyslů zbavená a šermovala u toho zběsile rukama.

Edwardovi očividně taky začala docházet trpělivost. Ale přesto mě překvapilo, když na mě zavrčel. On na mě doopravdy zavrčel!

„Neboj, už jsem si všiml…“

Šíleně jsem se zasmála. „Super! Už jsem se začínala bát, že jsi úplně blbej!“

Edwardovi z očí šlehaly blesky a už se mi chystal něco odpovědět, když se z vily vynořil Emmett a rychle se mezi nás postavil. „Hej… vy dva! Uklidněte se. Jdeme všichni na lov, takže jestli se chcete porvat nebo tak něco, můžete to udělat na gauči v obýváku…“

Než jsem stačila něco říct, Emmett zmizel v domě. Vrhla jsem na Edwarda vražedný pohled a nasupeně si to dupala k vile. Když jsem se ocitla v obýváku, všechny pohledy se na mě obrátily. Naprosto jsem to ignorovala a kecla sebou na sedačku.

Atmosféra v místnosti houstla. Kdyby teď někdo zapálil sirkou, možná by to tady všechno vybuchlo. Cítila jsem na sobě několik pohledů a pak mnou začal prostupovat mírumilovný klid.

Trhla jsem hlavou a zamračila se na Jaspera. „Nech toho, jo?“

Hned ten klid zmizel a s ním se začali vytrácet i ostatní. Asi pochopili, že nemám náladu na obecenstvo. Když jsem zvedla hlavu, v místnosti už byla jenom Alice. Překvapeně jsem pozvedla jedno obočí. Alice se zazubila, ale nic neřekla. Vtom si to do místnosti nakráčel Edward. Střelila jsem po něm naštvaným pohledem. Když jsem se pak zase obrátila na Alici, stála už mezi futry. Usmála se, rychle mi zamávala a byla v tahu. No super… povzdechla jsem si v duchu. Nechaj mě tady samotnou s tím šílencem.

A zrovna na něj jsem se vzápětí zadívala. „Tak o čem jsi chtěl mluvit?“

Edward stál poblíž pohovky a tvrdě na mě hleděl. „Ty víš o čem… Nezapomínej, že jsem upír, takže když stojíš za dveřmi, naprosto dokonale slyším bušit tvoje srdce. Podle tebe jsem možná natvrdlý, ale můžu tě ubezpečit, že hluchý rozhodně nejsem…“

Naštvaně jsem si založila ruce v bok. Chce se hádat? Klidně! Mně to problém rozhodně nedělá. Ráda si na něj zařvu…

„Fajn! Přiznávám… Ale zastavila jsem se jenom proto, že jste se bavili o mně! A já vážně nemám ráda, když někdo rozhoduje o mé budoucnosti bez toho, abych u toho byla!“

Všimla jsem si, jak se Edward zhluboka nadechl. „Já ani Eleazar jsme o tvé budoucnosti nerozhodovali! Jenom jsme v rámci diskuze narazili na jednu z možností…“

Skočila jsem mu do řeči. „Jednu z možností?! Moje smrt je jednou z možností?! Tak to si ze mě snad už děláš srandu, ne?“ křičela jsem na něj jako smyslů zbavená.

Edward si povzdechl. „Bello… uklidni se.“

Odfrkla jsem si. „Já se mám uklidnit?! Takže kdybys byl na mém místě ty, dokázal by ses uklidnit? Co… vždyť já jsem úplně v klidu!“

„Bello…“ zašeptal prosebně, ale já to nevnímala. Pořádně mě vytočil, takže teď mu to dám sežrat. – Všechno!

„Já se mám podle tebe uklidnit… fajn, jenom si něco vyjasníme, ano?“ zavrčela jsem mu do tváře a vstala z pohovky.

„Takže zaprvé… jestli tě žere to, že s tebou tady musím dýchat stejnej vzduch, tak na to jsi měl myslet dřív… třeba před tím, než ses rozhodl, že mě vojedeš! Jo! Byla jsem opilá, nevinná… a co jsi udělal ty? Využil jsi toho!“

Na chvíli jsem se odmlčela, abych nabrala dech. Ne ale na tak dlouho, aby mi stačil skočit do řeči. Ne, to se mu jen tak nepovede.

Udělala jsem k němu několik kroků a zvedla dva prsty. „Zadruhé… svěřila jsem se ti, že jsem těhotná. Jaká byla tvoje reakce?“ odmlčela jsem se. „Ano, Edwarde… víš, jaká byla tvoje reakce?“

Teď jsem mu dávala šanci na obhajobu. On ale mlčel. Což mě vytočilo ještě víc – jestli to ještě vůbec šlo.

„A víš jistě, že je to moje?!“napodobila jsem Edwardův hlas a vrhla po něm rychlý pohled. „Jo, přesně tohle jsi tehdy řekl! Myslel sis o mně, že jsem coura! A to si já líbit nenechám!“

Udělala jsem další krok a přidala ke dvěma zdviženým prstům ještě jeden. „Zatřetí… od té doby, co víš, že jsem těhotná, jsi měl několik zářným momentů… teď si ale myslím, že ti v tu dobu znásilňoval mozek mimozemšťan, jinak si nedovedu vysvětlit to, že jinak… jsi se mnou doslova vytíral podlahu! Choval ses ke mně jako k prašivému psovi… vůbec jsi nebral ohled na to, že jsem těhotná! Furt mě akorát tahal po lese!“

Ušklíbla jsem se. „Teď přichází to hlavní. – Začtvrté…“ zvedla jsem prsteníček a zpříma se mu zahleděla do očí, zatímco jsem to vyřkla: „Přinutil jsi mě, abych opustila svého otce…“

Odmlčela jsem se, ale stále na něj hleděla. „Myslíš si, že to pro mě bylo jednoduché? Dovedeš si vůbec představit, že bys opustil svou rodinu? Ne! Protože ty nemusíš! Já jsem se vzdala všeho! A čeho se mi za to dostalo? Oh ano…“

Zvedla jsem malíček. „Tys mě vzal za svou bývalou přítelkyní… mimochodem upírkou! Věřím, že kdyby se na mě vrhla, ty bys nebyl ten, kdo by se mě pokusil zachránit! Vůbec ti na mně nezáleží, což mě samozřejmě nijak neštve – protože řekněme si upřímně – mně na tobě taky ne… ale na tom dítěti, co nosím pod srdcem, by ti sakra aspoň trošku záležet mohlo, ne?“

Došel mi dech. Měla jsem pocit, že jsem si vyřvala hlasivky. Namáhavě jsem oddechovala a zírala na Edwarda. Teď byla ta správná chvíle na to něco říct.

Edward na mě pohlédl očima černýma jako noc. „Omlouvám se.“

Vykulila jsem oči. „Ty se mi omlouváš?! Ty si myslíš, že tohle všechno spraví jedna omluva?“ odfrkla jsem si a bez dalšího pohledu kolem něj prošla.

„Nic nechápeš… Už tě nechci vidět…“ zastavila jsem se na schodech a naposledy pohlédla na jeho záda. Stál v obýváku jako socha. Tlumeně jsem zasakrovala a s pocitem neuvěřitelné frustrace jsem se vydala do svého pokoje.

Když jsem za sebou dostatečně nahlas práskla dveřmi, zhroutila jsem se za dveřmi na zem a jen marně se snažila zadržet slzy.

Doufám, že se vám tato kapitola líbila a zanecháte na ni názor níže. Taky velké díky za vaše komentáře u předešlé kapitoly - moc mě potěšily. :)*

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 11. kapitola: