Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 13. kapitola

08.09.2013 (13:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 5192×

Od noci strávené s Edwardem uběhlo už skoro čtrnáct dní. Naštěstí se ukázalo, že jsem nebyla jediná, kdo onu noc považoval za úlet. Edward se o tom následující den ani slovem nezmínil a dělal, jako by se vůbec nic nestalo. Snažila jsem se tu hru hrát s ním, ale brzo jsem si povšimla, že ne všechno zůstalo při starém. Edward se už ke mně nechoval tak odtažitě, zdál se víc starostlivý vzhledem k našemu dítěti… ale to nebylo to, co mě znepokojovalo. Znervózňovaly mě ty jeho pohledy, které po mně občas vrhl. Dělala jsem, jako bych si toho nevšimla, ale opak byl pravdou. Vždy, kdy se naše oči střetly, se mi rozbušilo srdce. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale je těžké se snažit obelhat svoje vlastní srdce, když jste v domě plném upírů.

Ano – vraťme se ještě k té části – dům plný upírů… I ti dělali, jako by se mezi mnou a Edwardem nic nestalo. Dobře… ne všichni. Emmett občas říkal takové vtípky, ve kterých by snad i hluchý musel slyšet ten dvojsmysl. Jinak u nás probíhala taková tichá domácnost. S Edwardem jsem se snažila bavit v rámci slušnosti, ale jakmile hrozilo, že bychom se jen na malý okamžik ocitli sami v místnosti, co nejrychleji jsem se vypařila. Ovšem nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo. Asi stejně jako já nechtěl řešit věci, které se neměly stát, ale přesto se staly.

Jako každé dopoledne jsem seděla na pohovce vedle Emmetta a společně jsme se dívali na televizi. Mně to komplikoval ten fakt, že jsem už měla břicho jako balón. Podle Carlislea to už nebude dlouho trvat. Každým dnem bych už měla začít rodit. Snad ani nemusím říkat, jak jsem se toho okamžiku děsila. Snad každá nastávající maminka se na ten okamžik netěší. Já asi dvakrát tolik – přeci jenom jsem neměla porodit normální lidské dítě, ale upíra. A jen bůh ví, jak takový porod probíhá.

Najednou jsem ucítila ostrou bolest. Přidušeně jsem vyjekla a přikryla si rukou místo, kam mě malý/á Sandy kopl/a. Na to, že to bylo jenom poloupíří miminko, mělo dost velkou sílu. To především dokazovalo moje dofialova zbarvené břicho. Modřin jsem měla tolik, že už jsem se je ani nesnažila počítat. Ale modřiny bylo to nejmenší. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo před dvěma dny…

Vcházela jsem do svého pokoje, abych si mohla odpočinout po vydatném obědě, který mi Esmé připravila.

„Bello?“ ozval se zvonivý hlásek, jakmile jsem za sebou zavřela dveře.

„Alice?“ odpověděla jsem překvapeně a šla se podívat, co ta drobná upírka zase provádí. Nebylo to poprvé, kdy se mi takhle vloupala do pokoje.

Zašla jsem za roh a spatřila Alici, naklánějící se nad bílou skříňkou vedle kolébky. V náručí měla pochopitelně tunu dětského oblečení. Nevině se na mě usmála. „Ahojky.“

Protočila jsem oči v sloup. „Ale teď vážně, Alice… tohle už je potřetí v týdnu, co jsi zase nakoupila oblečky… nemyslíš, že by ses s tím už měla začít…“

Než jsem to stačila dopovědět, ucítila jsem tak hroznou bolest až jsem vykřikla a nebýt Alice, která mě na poslední chvíli zachytila, skácela bych se na zem.

Zděšeně jsem lapala po dechu a sledovala, jak do pokoje vtrhnul Edward.

„Bello? Co se stalo? Kde tě bolí…?“

Nechápavě jsem na něj zírala. Odkdy je tak starostlivý…? No jo vlastně – od té doby, co jsem se s ním podruhé vyspala.

Potlačila jsem zasténání. „Žebro…“ ty bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.

Vzápětí mě Edward vzal do náruče a odnesl za Carlislem. Znovu jsem se ocitla v té místnosti, kde mě Carlisle poprvé ošetřoval a kde jsem se dozvěděla, že je Edward upír. Od té doby jsem tu byla častěji, než bych kdy chtěla.

„Carlisle, myslím, že jí zlomil žebro…“ vyhrkl na svého otce Edward, jakmile rozrazil dveře. Samozřejmě měl pravdu – jak se ukázalo, když mi Carlisle udělal rentgen.

Vrátila jsem se do přítomnosti. Takže nejenom že si ze mě moje upíří miminko udělalo boxovací pytel… začalo mi i lámat žebra. Pomyslela jsem na ofačovaný hrudník. Už to byly tři…

Povzdechla jsem si a znovu s láskou pohladila bříško. Ačkoli mi vážně způsobovalo hodně bolesti, svoje dítě jsem v tuto chvíli už bezvýhradně milovala. Povytáhla jsem jeden koutek k úsměvu.

„Bello?!“

Leknutím jsem nadskočila a pohlédla na Emmetta, který ještě pořád seděl vedle mě a právě teď mě vyrušil z myšlenek.

„Ano?“ zeptala jsem se a pohlédla mu do tváře.

„Ty vůbec nesleduješ zápas!“ vyčetl mi a střelil pohledem k televizi. Následovala jsem jeho pohled. No jo… už je to pět tři…

„Promiň,“ zrudla jsem a pak si povzdechla.

„Dneska jsem nějak mimo.“

Emmett se zazubil. „Neboj, Bello, to už jsem si všimnul.“

Zašklebila jsem se na něj a pak se pomalu zvedla. Šlo to vážně špatně, musela jsem se hodně odrazit. Nakonec se mi to ale povedlo, takže jsem si mohla pogratulovat.

Střelila jsem pohledem po Emmettovi, který už zase zaujatě sledoval zápas. „Půjdu se něčeho napít, mám žízeň.“

Aniž by odtrhl pohled od televize, vyhrkl: „Jo, něco bych si dal taky…“

Ušklíbla jsem se. „Promiň, to není pro tebe… kdybys byl těhotný, tak možná…“

Naštvaně na mě pohledl a já se na něj zazubila. Když se z televize ozval jásot, Emmett zase obrátil svou pozornost na probíhající hru.

Jak jsem se courala do kuchyně, ještě jsem za sebou uslyšela jeho vytočený hlas: „Ale no ták… tohle byl jasnej faul!“

Tiše jsem se zasmála a otevřela dvířka od lednice. Chvíli jsem do ní jen tak zírala, ale pak mi pohled padl na igelitový sáček a doslova se mi začaly sbíhat sliny…

Stalo se to někdy před týdnem. Zrovna jsem seděla na balkóně v tom nejpohodlnějším křesle na světě a poslouchala Jasperovo vyprávění o válce severu proti jihu. K tomu jsem ho musela pochopitelně přemluvit, ale nakonec souhlasil – s jednou podmínkou – půjdeme na balkón, aby ho moje vůně tolik nelákala. Už z předchozího vyprávění jsem pochopila, že Jasper má s lidskou krví ještě pořád problémy – neabstinuje tak dlouho jako ostatní.

Takže jakmile jsem seděla na balkóně, kde vůni mojí krve ředil čerstvý vzduch, Jasper se rozpovídal. O tom jak byl nejmladším majorem Konfederace během Občanské války severu proti jihu. Jak jednoho večera potkal tři ženy uprostřed pustiny…

„V té době jsem ještě nevěděl, že to jsou upírky. V té době se na upíry vlastně ani nevěřilo. V Americe byly tehdy větší problémy…“ odmlčel se a zahleděl se do potemnělého lesa. Slunce už zapadlo a vypadalo to, že během pár minut už nastane úplná tma.

„Ale měl jsem něco tušit… všechny tři byly tak nádherné… jako andělé. Ale v nastávající tmě jsem si jejich krvavě rudých zorniček nevšiml.“

„Jak se jmenovaly?“ vyhrkla jsem najednou. Nevím, proč jsem to chtěla vědět – nebylo to nějak extra důležité. Zčervenala jsem, když na mě Jasper upřeně pohlédl.

„Teď si nevzpomenu… celý lidský život mám poněkud zamlžený a po čase se některé věci začnou vytrácet,“ odmlčel se a střelil po mě pohledem.

„Vím ale, jak se jmenovala žena, která mě přeměnila.“

„Jak?“ knikla jsem a napjatě sledovala Jaspera.

„Maria…“

Po zádech mi přeběhl mráz, až jsem se musela oklepat. Jasper si ale očividně ničeho nevšiml a pokračoval s vyprávěním.

„Přeměnila mě, protože si myslela, že budu mít velký potencionál. V tom měla pravdu… Stal jsem se součástí její novorozenecké armády. V té době probíhaly rozsáhlé boje o území. Maria si mě brzy oblíbila… dovolila mi novorozence trénovat a později zabíjet… v té době mi to nepřišlo nějak špatné. Vlastně bych pro Marii udělal cokoli… myslel jsem si, že ji miluju – ale to, co doopravdy je láska, jsem poznal, až když jsem potkal Alici…“

Jako na zavolanou se otevřely dveře a na balkón vtančila usměvavá Alice. Objala Jaspera kolem krku a políbila ho na tvář. „Když jsi mě potkal?“ zeptala se šibalsky.

Jasper se zasmál. „Když sis mě našla.“

Bylo mi celkem nepříjemné být v těsné blízkosti s někým, z koho doslova čišela láska, takže jsem se na ně nervózně usmála a vytratila se zpátky do domu.

V obýváku nikdo nebyl – což mi přišlo vhod, protože jsem najednou zatoužila po chvíli samoty. Sedla jsem si na pohovku, opřela se a zavřela oči. Konečně klid…

Ozvala se rána a já zprudka otevřela oči. Do místnosti vcházel Edward s Emmettem v závěsu. Vykulila jsem oči překvapením, když jsem si všimla Edwardovy roztrhané a zakrvácené košile. Emmett na tom nebyl o nic líp…

Vstala jsem tak rychle, jak mi to rostoucí břicho dovolovalo, a zamířila k Edwardovi.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.

Edward se zasmál a kývl hlavou k Emmettovi. „Zeptej se jeho… chtěl si hrát s medvědem a takhle to dopadlo…“ vysvětlil v rychlosti a vydal se do kuchyně.

Překvapeně jsem za ním zírala, když si za chůze sundal zničenou košili, takže jsem měla výhled na jeho vypravované svaly na zádech. V duchu jsem zasakrovala. Už zase, Bello?!

Došourala jsem se zpátky k pohovce a ztěžka na ni dosedla. Usoudila jsem, že by nebylo bezpečné teď jít do kuchyně, abych si dala něco k jídlu, když se tam pohybuje Edward bez košile… Moje hormony doslova šílely, takže jsem vážně nechtěla riskovat, že skončíme nazí na zemi vedle kuchyňské linky…

Když Edward odešel do svého pokoje pro novou košili a Emmett zmizel bůh ví kam, vstala jsem a šla do kuchyně. Otevírala jsem ledničku, když jsem ucítila hroznou vůni.

Pomalu jsem se otočila a pohlédla na koš, ze kterého vyčuhoval cár Edwardovy košile. Váhavým krokem jsem došla až ke koši a rozhlídla se, jestli se někdo nedívá. Pak jsem košili vytáhla z koše a pomalu k ní přičuchla. Vzápětí moje čichové buňky explodovaly…

Rychle jsem košili odtáhla a podezíravě si ji měřila. Co mě na ní tak přitahovalo?! To už slintám z Edwardovy vůně nebo co? Zarazila jsem se s pohledem na rudých skvrnách.

Vtom se za mnou ozvalo odkašlání. Zprudka jsem se otočila a pohlédla do Edwardovy nechápavé tváře. V tu chvíli jsem i zapomněla na svoje předsevzetí, že když se spolu někde ocitneme sami, musím okamžitě zmizet. Upřeně jsme si hleděli do očí, než Edward stočil svůj zrak na svou roztrhanou košili v mé ruce. No super…

„Bello?“ začal nervózně. „Proč jsi vytáhla tu košili z odpadkového koše?“

Nervózně jsem po něm pokukovala a snažila se vymyslet jakoukoli odpověď, která by aspoň z části dávala smysl. Bohužel… v tu chvíli nedávalo smysl vůbec nic.

„Vytáhla jsem ji z koše, protože jsem ucítila tu krev… a dostala jsem na ni chuť,“ přiznala jsem se nakonec a zpříma se zahleděla na Edwarda, abych se mohla pokochat jeho reakci.

Edward v první chvíli vykulil oči, ale když mu došlo, že ho pozoruju, srovnal svůj výraz do nečitelné masky. „Takže ty máš chuť na krev?“

Zakuckala jsem se a pak si povzdechla. „Už to tak asi bude…“

„Nezapomeň, že to dítě je z poloviny upír…“ dodala jsem, jako by to mělo pomoct dovysvětlit situaci. Ale podle toho, jak na mě Edward zíral, to vážně moc nepomohlo.

„Fajn…“ vydechl Edward a vytáhl z kapsy mobil. „Zavolám Carlisleovi, ať ti z nemocnice přiveze nějakou krevní transfuzi… tuším, že nechceš nic, co by ještě mělo srst…“

Vrátila jsem se do přítomnosti stále hledíc na sáček s krví. Od té doby, co mi Carlisle poprvé dal ochutnat, bylo na denním pořádku, že jsem si občas dala panáka krve. No… poslední dobou spíš celý sáček. Vypadalo to, že mému upířátku rozhodně nechybí dobrý apetit. Nebo mně?

Otevřela jsem pytlík a jeho obsah vylila do hrnku, který jsem vzápětí strčila do mikrovlnky. Musela jsem uznat, že teplé to chutnalo o dost líp.

Když se ozvalo pípání, vytáhla jsem hrnek a společně s ním se posadila na barovou židličku. Samozřejmě jsem se s tím mohla vrátit za Emmettem, ale nechtěla jsem nic riskovat. Přeci jenom – tohle byla lidská krev – nechtěla jsem Emmetta moc trápit tou vůní.

Pomalu jsem se napila a neubránila se slastnému mlasknutí. Jo… bylo to trošku nechutný… ale hrozně dobrý. Snažila jsem se nemyslet na to, že piju krev – navíc lidskou – spíš, že to je… jahodová šťáva.

Ušklíbla jsem se. Takhle dobře nemůže chutnat žádná šťáva – ani nic jiného. Občas mě to až děsilo. Poslední dobou jsem si vážně připadala víc jako upír, což mě taky přivádělo k myšlenkám ohledně přeměny. Ještě pořád jsem si nebyla jistá, jestli to chci. Ale když jsem se nad tím tak zamyslela… jestli chci být se svým dítětem, bylo by lepší, kdybych byla upír. Zrovna dvakrát se mi nechtělo riskovat, že by se do mě jednoho krásného dne zakouslo.

Povzdechla jsem si. Asi bych si měla o tomhle promluvit s Edwardem. Jenže copak to šlo? Jakmile jsme spolu byli o samotě, místnost doslova praskala napětím.

Asi to bude muset ještě počkat… možná až po porodu. No… uvidíme. Ještě je dost času…

„Ááh!“ vykřikla jsem, když mě ochromila hrozná bolest. Hrníček s krví mi vypadl z ruky a rudá tekutina se rozlila po zemi. Objala jsem si břicho oběma rukama a snažila se pravidelně dýchat, jak jsem to dělala, když mě dítě koplo. Jenže to, co se teď stalo, nebylo kopnutí… ani žebro.

Snažila jsem se udržet balanc, ale když se dostavila další mohutná křeč, tvrdě jsem dopadla na dlaždičky. Uhodila jsem se hrozně do hlavy, až jsem před očima viděla bílé světlo. Skroutila jsem se na zemi v křeči a lapala po dechu. Z břicha se mi začal šířit hrozný oheň. Připadalo mi, jako bych byla v plamenech. Zaúpěla jsem a škubla sebou.

Z dálky jsem uslyšela Emmettův hlas: „Bello?! Co se děje? Carlisle! Edwarde!“

Po chvíli jsem těsně u své hlavy uslyšela další hlas. Nebyla jsem si tím stoprocentně jistá, ale asi to byl Carlisle.

„Edwarde! To dítě je jedovaté! Bella se začíná měnit!“

Škubala jsem sebou v hrozné agónii a snažila se pochopit Carlisleova slova. Nicméně mi to moc nešlo, když jsem cítila, že celé moje tělo pohlcují plameny.

„Musíme dostat dítě ven!“

Jen matně jsem si uvědomovala, že mě čísi chladné ruce berou do náručí a vzápětí pokládají na chladivý kov. Na krátký okamžik jsem otevřela oči a střetla se s Edwardovým pohledem. V tu chvíli, jako by mi spady klapky z očí. Pochopila jsem, že ty lehce přivřené oči a napnutý krk… signalizují, že nemá strach jen o naše dítě… ale i o mě.

Než jsem si ale stačila to uvědomění dostatečně vychutnat, ucítila jsem další hroznou bolest, která se sice vůbec nedala srovnávat s tím ničivým ohněm, ale byla to právě ona, co mě poslalo do milosrdného stavu bezvědomí…

XXX

Vytahoval jsem ze šatní skříně novou bílou košili a v duchu nadával na Emmetta. Kdyby toho medvěda tolik nedráždil, nemusel bych se sprchovat a znovu se oblékat. Ale byl to Emmett a něco takového, co udělal, bylo na denním pořádku…

Vtom jsem uslyšel výkřik. – Výkřik bolesti.

Bella! Vyskočil mi hned v mysli její obličej, načež jsem nechal košili košilí a běžel do přízemí. Když jsem se dostal do kuchyně, skláněl se nad ní už Emmett. Zaraženě jsem zíral na Bellu, kroutící se v křeči na podlaze plné krve.

Než jsem se nadál, stál vedle mě už i Carlisle. Vrhl po Belle rychlý pohled a pak se rychle obrátil mým směrem. „Edwarde! To dítě je jedovaté! Bella se začíná měnit!“

Byl jsem v takovém šoku, že mi chvíli trvalo, než mi došel význam jeho slov. Dítě je jedovaté? Bella se začíná měnit… vůbec to nedávalo smysl.

Až když jsem na ni znovu pohlédl, plně mi došlo, co se tu právě děje. Bella sebou škubala v nekonečné agónii přeměny, sténala a občas i vykřikla. Museli jsme jednat – a to rychle…

„Musíme dostat dítě ven!“ rozhodl jsem rázně a vzal jsem Bellu do náruče. Vyběhl jsem do prvního patra, kde měl Carlisle svou ordinaci. Teď to tu vypadalo jako na operačním sále.

Carlisle mi v myšlenkách řekl, co mám udělat. Zlehka jsem Bellu položil na kovový stůl a jedním trhnutím ji zbavil trička. Naskytl se mi pohled na její vzdouvající se fialové břicho, ve kterém v tuto chvíli už možná umíralo naše dítě.

Všiml jsem si Carlislea, jak Belle do břicha vrazil injekci s morfinem takovou silou, že Bella ztratila vědomí. Možná to tak bylo lepší… napadlo mě, když se vzápětí místností začal šířit pach čerstvé krve. Ani jsem se nemusel dívat, co Carlisle dělá. Viděl jsem to všechno jeho očima – jak skalpelem Belle rozřízl břicho a z něj se vyvalila temně rudá krev.

„Edwarde?“ ozval se nahlas Carlisle, když jsem neodpovídal na jeho volání v myšlenkách. Rychle jsem po něm střelil pohledem.

„Je tu tvrdá upíří kůže… budu ji muset prokousnout…“

Nezmohl jsem se na víc, než kyvnutí hlavou. Carlisle chtěl v myšlenkách vědět, jestli to náhodou nechci udělat sám. Nechtěl jsem. Netušil jsem, jestli bych se dokázal ovládnout. Bylo tu tolik krve…

Ozvalo se kovové skřípění a já napjatě sledoval Carlislea, jak si otřel krvavé rty a z nitra Belly vytáhl zakrvácený uzlíček, který se vzápětí rozkřičel jako na lesy. Ten zvuk způsobil, že jsem úplně zkoprněl a jako ve snu pozoroval, jak Carlisle překousl pupeční šňůru.

V místnosti se najednou objevila Rose s bílou osuškou. Podala ji Carlisleovi a on do ní zabalil dítě. Pak se na mě otočil a s láskou v očích na mě pohlédl. „Je to kluk, Edwarde. Máš syna…“

To už jsem dávno věděl v jeho myšlenkách, ale přesto jsem to ještě pořád nechápal. Já mám syna? Všechno se to tak semlelo… Ještě pořád jsem nebyl připravený na to se stát otcem… Přesto jsem si ho od svého otce vzal do náruče, když mi ho podával. Překvapeně jsem se díval do jeho zelených očí – stejných jako jsem měl za lidského života já.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptal se po chvíli Carlisle šeptem.

Stále hledíc na svého syna jsem odpověděl: „Nevím… Měla Bella připravené nějaké jméno?“

Neušlo mi, jak se Rose zarazila. Překvapeně jsem pozvedl jedno obočí, když jsem si přečetl v jejích myšlenkách, jaké jméno chtěla Bella dát našemu dítěti.

„Sandy? To jak vážně?“

Znovu jsem pohlédl do jeho zelených očí. Nikdo tak výjimečný jako on si nezaslouží dívčí jméno – a ještě tak děsivé. Vážně nechápu, jak se mohlo Belle líbit… Nebo že by ho vybrala jako trest pro mě?

Když jsem zvedl pohled, všiml jsem si, že mezi dveřmi postává Esmé s mateřským úsměvem ve tváři. Byla na mě stejně hrdá jako Carlisle.

Nervózně jsem si odkašlal. „A co kdyby se jmenoval… Antony?“

Esmé se zářivě usmála. „Tvoje druhé jméno.“ Přistoupila ke mně a pohlédla na mého syna, který už přestal brečet a zvědavě pokukoval po všech těch lidech okolo. Snažil jsem se přečíst jeho mysl, ale stejně jako u Belly se mi to nepodařilo.

„Bude se k němu hodit…“ hlesla, když malý Antony zamrkal smaragdovýma očkama.

Pohlédl jsem na ni a cítil tu lásku, kterou mi vždycky dávala a já jí ji vždy ochotně vracel.

„Mohla bych ho umýt a obléct?“ ozvala se vedle mě najednou Rose, čímž mě vyrušila z myšlenek.

Obrátil jsem se jejím směrem. „To je dobré, Rose… já to udělám.“ Věděl jsem, že ji to nepochybně raní – tak moc chtěla dítě a teď bylo jedno na dosah. Já byl už ale pevně rozhodnutý, že dneska malého Antonyho nedám z ruky.

„Dobře…“ odpověděla tiše a zmizela z místnosti. Emmett ji utěší – tím jsem si byl jistý. Odtrhl jsem pohled od místa, kde Rosalie zmizela a pohlédl na Esmé, která něžně vzala Carlislea za ruku a láskyplně se na něj zahleděla. Vzápětí oba opustili pokoj. Věděl jsem, že mi chtějí nechat chvíli o samotě.

Znovu jsem pohlédl do tváře svého syna a pak pohledem vyhledal Bellu, nehybně ležící na lůžku. Věděl jsem, že se mění – její zběsile uhánějící srdce bylo jasným důkazem. Vzpomněl jsem si na okamžik v Denali – rozhovor s Eleazarem, kdy Belle předpověděl smrt – pokud ji nepřeměním. Byl jsem rád, že se jeho předpověď nevyplnila a Bella to nakonec přežije. – Bude upír, ale snad to nějak zvládne. Už kvůli svému synovi, který bude nutně potřebovat svou matku…

S touhle myšlenkou jsem naposledy pohlédl na Bellu, a pak společně se svým novorozeným synem opustil místnost.

Doufám, že se vám tato kapitola líbila a zanecháte nějaký komentář. Chtěla bych se taky omluvit, že jsem přidala novou kapitolu po tak dlouhé době, ale jak začala škola, nemám moc volného času na psaní. Snad to pochopíte. ;)

Na závěr velké díky za komentáře zanechané u minulé kapitoly. :*

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 13. kapitola: