Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 2. kapitola

20.07.2013 (12:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 5910×

„Sakra! Sakra! Sakra!!!“ nadávala jsem v duchu a pak si zoufale složila hlavu do dlaní. Jak se tohle mohlo stát?! To jsem byla vážně tak blbá?! „Především dost opilá…“ odvětilo kousavě moje podvědomí. „Sklapni!“ vyjela jsem na něj rozhořčeně a znovu zasténala. Bože… prosím, ať je to jenom zlý sen! Prosím… Třeba bude stačit, když se štípnu do ruky. Au! Sakra! Tak to není dobrý… tohle vůbec není dobrý…

Zvedla jsem hlavu a znovu se rozhlédla po pokoji. Bylo to tu obrovské a možná díky tomu i tak děsivé. Nebo jsem byla zděšená jenom z toho, že jsem hupsla do postele s Edwardem Cullenem… Panebože… to je strašný! Znovu jsem zasténala.

„No tak, Bello, přemýšlej!“ opakovala jsem si v duchu pořád dokola. Přeci tu jen tak nebudu v posteli čekat, až se vrátí ten idiot. Ten idiot, s kterým ses vyspala… rýplo si opět moje podvědomí. Okázale jsem ho ignorovala. Napadlo mě, že to, že tu jsem sama, je boží znamení. A toho bych měla využít… ke zběsilému útěku.

Pomalu jsem odhrnula peřinu a vstala. Moje vlastní nahota mi byla vysloveně nepříjemná, ale když jsem si všimla rudých skvrn na prostěradle, myslela jsem, že tu s sebou švihnu o zem. Až do této chvíle mi totiž nedocházelo, komu že jsem vlastně věnovala své panenství. Do prdele!

Snažila jsem se už znovu nepohlédnout na postel a dojít až ke tmavým dveřím, které – jak jsem doufala – vedou do koupelny. Naštěstí se ukázalo, že jsem pro jednou měla štěstí. Ocitla jsem se v obrovské (jako snad všechno v tomhle domě) koupelně, laděné do bílo černé. V jiné situaci bych tuto barevnou kombinaci jistě ocenila, ale teď… ani jsem neměla tu sílu se na sebe podívat do zrcadla. Že bych se bála, že na svém čele spatřím nápis děvka?

Znovu jsem zoufale zasténala. Jsem já to ale kráva blbá! Nakonec jsem se přeci jen přinutila přistoupit k umyvadlu a pohlédnout do zrcadla nad ním. Zhrozila jsem se. Byla jsem tak rozcuchaná a moje kruhy pod očima mluvily za vše. V noci jsem vážně provozovala něco úplně jiného než je spánek… Opět jsem zaklela a pak si ledovou vodou opláchla obličej. Toužebných pohledem jsem střelila po modrém kartáčku na zuby. Bylo by super si vyčistit zuby, ale mít v puse něco, co tam měl i Edward Cullen? Ne, děkuju… myslím, že to včerejší sblížení mi stačilo… možná tak na dalších sto let. Když jsem si na to znovu vzpomněla, musela jsem se na svůj obraz v zrcadle zašklebit. No fuj…

Pokusila jsem si prsty rozčesat vlasy, ale bylo to bez úspěchu. To mi je přitom musel tak zacuchat? zavrčela jsem v duchu a pak se s dost hlasitým prásknutím dveří vrátila do ložnice. Čehož jsem v zápětí samozřejmě litovala, protože mě okamžitě napadlo, že to mohl někdo slyšet. Třeba ten, jehož jméno začíná na E… A po jeho společnosti jsem dnes ráno netoužila… snad víc, než kdy dřív.

Můj pokus o nalezení vlastních svršků v té obrovské místnosti, které na první pohled dominovala postel (které jsem se vážně snažila vyhnout pohledem) se po chvíli usilovného hledání stal úspěšným. Konečně jsem spatřila svou podprsenku, tílko a rifle nedbale pohozené v rohu místnosti. Kde jsou do háje moje kalhotky?! zaklela jsem v duchu a nepřestávala co nejdůkladněji prohledávat celý pokoj.

Asi po deseti minutách jsem to ale vzdala. Vypadá to, že si je vzal jako trofej… popichovalo mě moje podvědomí. Zaklela jsem a pak si natáhla džíny. No co, tak půjdu naostro… snažila jsem přesvědčit samu sebe, že mi to ani v nejmenším nevadí. Překvapivě se mi to nepovedlo, takže jsem si další nadávkou oblékla podprsenku a pak i tílko. U dveří jsem spatřila své boty a o kousek dál i ponožky. Dooblékla jsem se, vrhla poslední pohled na ten pokoj hříchů a potichu otevřela dveře vedoucí na chodbu.  Vykoukla jsem a rozhlédla se. Nikde nikdo. Že by dobré znamení?

Co nejtišeji jsem za sebou zavřela a pak po špičkách zamířila chodbou tam, kde jsem tušila schodiště. Jak se po chvíli ukázalo, tak jsem si přeci jenom ze včerejška něco zapamatovala…

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a ještě se pomodlila k tomu nahoře, abych na nikoho nenarazila. Sice jsem ze zdola slyšela hrobové ticho, ale měla jsem na paměti, že první zdání klame. S touhle myšlenkou jsem začala pomalu sestupovat ze schodů.

Tak jo… jsem dole, teď už jenom stačí najít východ… snažila jsem se v duchu uklidnit své srdce, které bušilo tak, že jsem se obávala, aby mi nevyskočilo zpod žeber a po vlastních se nedalo na útěk.

Stála jsem se v krátké chodě, která ústila do větší místnosti. Překvapeně jsem střelila pohledem po obří kuchyni, ale rozhodně jsem neměla v plánu se zastavit a udělat si snídani. Pokračovala jsem dál a vkročila do další překvapivě obrovské místnosti, která vzdáleně připomínala obývací pokoj. Srdce mi udělalo přemet, když jsem spatřila drobnou dívku sedící na béžové sedačce, čtoucí si časopis. Chtěla jsem se vrhnout zpátky do kuchyně, ale bylo pozdě… dívka zvedla hlavu a široce se na mě zazubila.

„Ahojky,“ zašveholila zvesela. Nevěřícně jsem na ni kulila oči a nebyla schopná slova.

„Eh… ahoj,“ vypadlo ze mě nakonec. Nervózně jsem si rukou prohrábla vlasy, které ještě pořád vypadaly dost neupraveně, a vzpomněla si na své kalhotky, které rozhodně nebyly tam, kde by měly být… Rozhlédla jsem se po místnosti a čekala na tu chvíli, až přijde on. Nebo někdo jiný….

Dívka si očividně všimla mého vystrašeného pohledu. „Neboj, jsem tu jenom já. Ostatní šli na l… jeli do Seattlu…“ Zářivě se usmála.

Když jsem jí na to nic neřekla (co bych taky měla?), zvesela pokračovala: „Jsem Alice. Jak se jmenuješ ty?“

Nevěřícně jsem zamrkala, protože Alice se se mnou bavila jako by se nechumelilo. Což se samozřejmě nedělo, ale to jí vážně nevadí, že jsem zrovna spala s jejím bráchou? Nebo si snad myslí, že jsem se tu ocitla náhodou? No nic… asi by bylo slušné, kdybych odpověděla…

„Jsem Bella.“

Alice se znovu zářivě usmála. „Tak, Bello, nechtěla by sis ke mně sednout a počkat, až dorazí Edward?“

Zděšeně jsem vytřeštila oči. „Tak to v žádném případě!“ zakřičela jsem na ni v myšlenkách. Taky mi došlo, že si očividně nemyslí, že jsem se tu ocitla jen tak náhodou…

Možná až moc mile jsem se usmála. „Myslím, že už raději půjdu… uvidím se s ním ve škole… takže…“ nedokončila jsem začatou větu, především proto, že jsem nevěděla jak. Znovu jsem se na Alici usmála a prošla kolem ní. Zahlédla jsem totiž vstupní dveře a právě teď se k nim upínala jako k poslednímu záchrannému kruhu na potápějící se lodi.

„Ráda jsem tě poznala, Bello…“ ozvalo se ještě za mnou, než jsem opustila ten dům hrůzy. Na chvíli jsem se zarazila s rukou na klice.

„Já tebe taky, Alice,“ špitla jsem nakonec. Tuším, že mě už ale neslyšela, protože to bylo vážně dost potichu. Potom jsem už vyrazila z domu jako by mi za patami hořelo.

Ale jelikož jsem včera sem přijela s Lisou, která tu na mě teď pochopitelně nečekala, aby mě odvezla domů, nezbývalo mi nic jiného, než jít pěšky. Byla to docela štreka, a zatímco jsem šla po kamenné cestě, nadávala jsem, proč zrovna Edward Cullen musí mít barák v lese… Jsou nějaký divný, nebo co?!

Po půl hodině chůze jsem konečně dorazila k našemu domku. Když jsem si odemkla a vstoupila do chodby, oddechla jsem si. Cítila jsem se klidněji, když jsem se nacházela v známém prostředí. Kde rozhodně nehrozilo, že by na mě z nějakého temného kouta vybafl Edward jenom ve spodkách – anebo bez nich.

Zakroutila jsem nad tou nechutnou představou hlavou, a když jsem si v předsíni svlékla boty, zamířila jsem do kuchyně. V celém domě bylo nezvyklé ticho, ale i to se vzápětí vysvětlilo. Na lince jsem spatřila vzkaz od Charlieho. Jel na ryby s Herrym a vrátí se až večer. Napadlo mě, že je lepší, když tady není. Myslím, že teď se mi pár hodin o samotě bude vážně hodit.

Povzdechla jsem si a ze skříňky vytáhla pytlík s rohlíky. Bylo už poledne, takže se nebylo co divit, že jsem dostala hlad. Zvlášť když uvážíme, co jsem dělala v noci…

Polohlasně jsem zaklela. Proč na to pořád myslím?!

S nakrčeným čelem, talířkem se suchým rohlíkem a sklenkou vody jsem si sedla k jídelnímu stolu. Vím – mohla jsem si k obědu udělat něco víc chutného, ale zaprvé: jsem měla takovou kocovinu, že jakmile jsem si představila jakékoli teplé jídlo, chtělo se mi zvracet a zadruhé: prostě se mi nechtělo… S tím jsem se zakousla do gumového rohlíku. Přežvykovala jsem a přitom pohledem hypnotizovala sklenici vody. V hlavě jsem měla úplně vygumováno.

Najednou se mi udělalo hrozně zle. „No jo, nemáš chlastat…“ rýplo si moje škodolibé podvědomí. Výjimečně jsem musela uznat, že má pravdu. Do koupelny jsem to stihla na poslední chvíli a to málo, co jsem do sebe právě dostala, skončilo v záchodové míse. Proč že jsem to vlastně pila? ptala jsem se sama sebe, když jsem si vyplachovala pusu a následně čistila zuby.

Nevolnost přešla stejně rychle, jako přišla… Zděšeně jsem upustila kartáček do umyvadla a vytřeštila oči na svůj odraz v zrcadle. Panebože! Co když jsem těhotná?! Antikoncepci jsem pochopitelně nebrala (proč taky?), a jestli měl Edward kondom? To se asi nikdy nedozvím, protože jsem si z té noci pamatovala úplné prd. Občas mě napadalo, že je to tak dobře… Až doteď. Bože… Co bych dělala, kdybych byla vážně těhotná? A ještě k tomu s ním! No, radši o takových věcech nebudu přemýšlet, ještě bych mohla mít z toho deprese… Prostě budu doufat, že on ochranu měl… S touhle myšlenkou jsem opustila koupelnu. Nedojedený rohlík jsem vyhodila do koše, protože mě naprosto přešla chuť. Pouze jsem vypila tu sklenici vody. Uklidila jsem po sobě a pak se odbelhala nahoru do svého pokojíku.

Na neustlanou postel jsem odhodila kabelku a zapadla do koupelny. Jestli jsem od rána po něčem toužila, tak to bylo tohle: sprcha. Bylo mi proti srsti vědět, že se mě dotýkal Edward. No… on dělal víc než to. Nad tou představou jsem znovu zasténala a pak vstoupila do sprchového koutu.

Po čtvrt hodině, kdy jsem se drhla tak usilovně, že jsem měla kůži zbarvenou doruda, jsem konečně usoudila, že jsem se umyla dostatečně… Vylezla jsem ze sprchy a zabalila se do osušky. Postavila jsem se před zrcadlo a zírala. Napadalo mě, že jsem se možná zbláznila, ale prostě… nevím jak to vysvětlit… bude znít blbě, když řeknu, že jsem na sebe koukala proto, abych zjistila, jestli vypadám jinak?

Po chvíli mi došlo, že jo. Zní to dost blbě a navíc… přijde mi, že se nic nezměnilo. No, v obličeji to nehledej… podotklo posměšně moje podvědomí. Měla jsem chuť zlostně zavrčet. Odkdy se se mnou tak hádá?! Jo… už vím – ode dneška. Od okamžiku, kdy jsem se vyspala s Edwardem Cullenem…

Povzdechla jsem si a vrátila se do pokoje. Oblékla jsem se do pohodlných tepláků, vytahaného trička a z knihovny vytáhla svou oblíbenou knížku. Lehla jsem si na postel a začala číst. Doufala jsem, že díky tomu aspoň na chvíli uniku drsné realitě a především svému svědomí.

Než jsem se ale stihla naplno ponořit do děje, zazvonil mi telefon. Vyhrabala jsem ho z kabelky a ztuhla, když jsem si na displeji přečetla, kdo volá.

Lisa. A sakra… nechala jsem ji tam samotnou. Vypařila jsem se s Edwardem do zahrady. – Jo, přesně tak – s tím Edwardem, do kterého ona byla bláznivě zamilovaná. Co by mi teď řekla na to, kdybych se jí svěřila s tím, že jsem se s ním vyspala? No… myslím, že v první řady by nebyla nějak extra nadšená… to ale nebylo to, čeho jsem se bála ze všeho nejvíc… ze všeho nejvíc jsem se bála, aby to nikde nevyzvonila. Zvlášť Elitce… ty by mě totiž jistě po dlouhém výslechu ohledně toho, jak vlastně Edward líbá, jaký je v posteli a blá blá blá, povečeřely. Nebo aspoň rozčtvrtily na malinkaté kousíčky, které by pak pohodily v lese. – Zkrátka a dobře… po takovéhle představě jsem se rozhodla, že Lise o tom neřeknu. Aspoň ne teď. Vzpomněla jsem si na jedno přísloví a hodlala se jím teď řídit: „Co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas…“ Upraveno na aktuální situaci: „Co se stane v Edwardově pokoji, zůstane v Edwardově pokoji…“ – Samozřejmě obrazně řečeno.

Vzpomněla jsem si na své kalhotky – dobře, tak ne tak úplně obrazně…

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a pak přijala hovor. „Ahoj, Lis…“

Moje kamarádka okamžitě začala mlít jako o život. „No ahoj, Bello! Můžeš mi říct, kam ses včera ztratila? Hledala jsem tě snad po celém domě a už se začínala bát, že tě někdo svázal, hodil do kufru a odvezl na druhý konec států…! Taky jsem ti volala, ale tys mi to nevzala! Takže…“

Takže jsem se vyspala s Edwardem Cullenem… odpověděla jsem na kamarádčinu otázku v duchu. Nahlas jsem nic takového říct nemohla – zvlášť ne tímhle způsobem – to by taky mohla dostat infarkt.

„Víš, Lis, jak jsi odešla, začala jsem se nudit. Narazila jsem na Sophii a ta byla tak ochotná, že mě odvezla domů… vážně se ti moc omlouvám, že jsem ti o tom neřekla, ale nemohla jsem tě najít a napsat ti mě vůbec nenapadlo… jsem fakticky blbá, promiň mi to…“

Na druhém konci bylo chvíli ticho a já se modlila, aby mi Lis tuto nevinou lež spolkla.

„Dobře…“ ozvalo se po chvíli. V duchu jsem si oddechla.

„Takže mi chceš říct, že ses nebavila?“ zeptala se už zase veselá Lis.

Ne, Lis, vážně jsem si sex s Edwardem neužila…

„Hm… ani moc ne. Však víš – já na takovéhle věci nejsem,“ odpověděla jsem. Tentokrát jsem ani nemusela lhát – všechno, co jsem řekla, byla pravda. Akorát lehce zaobalená do nevinnější verze – řekněme – přístupné dětem…

„To je škoda. Já se bavila výborně! Celý večer jsem byla s Beccou a holkama a představ si, že za námi na chvíli přišel i Edward! Vyprávěl nám jednu příhodu – ani bys nevěřila, jak byl vtipný!“

No… to bych vážně nevěřila…

„No, a pak najednou odešel a pak už jsem ho neviděla. Vůbec netuším, kam se mohl podít…“

Hm… tak to já bohužel vím… věř mi, radši bych to taky nevěděla.

„Bello? Posloucháš mě vůbec? Já vím, že Edwarda nemusíš… ale buď upřímná, to ti ani trošku nepřipadá hezký?“

Ne, Edwarda vážně nemusím a rozhodně mi hezký nepřipadá!

„Lis, víš, jak já na tom jsem. Nemá cenu se o tom bavit. Víš, že mě nikdy nepřekecáš…“ volila jsem opatrně slova, abych neranila její city. Doufala jsem, že se rychle změní téma, protože o Edwardovi jsem se nechtěla bavit. Nikdy předtím jsem nechtěla… a teď jsem po tom toužila ještě míň.

„Tak dobře… já už budu muset jít, brácha chce abych si s ním hrála s autodráhou. Ten se naotravuje… Tak čau, užij si zbytek víkendu, uvidíme se v pondělí!“ její veselý hlas mi vykouzlil na tváři úsměv. Tím, že předstírala, že si s mladším bráškou nechce hrát, mě neoblbla. Já věděla, že ho naprosto zbožňuje. Občas jsem jí záviděla, že má sourozence.

„Jasně, Lis, měj se…“ odvětila jsem a pak ukončila hovor. Pak jsem si všimla, že mi Lisa vážně volala. V jednu ráno… Co jsem v tu dobu asi dělala…? Nevěděla jsem a začínala mít pocit, že to ani vědět nechci. Kdybych byla plně při smyslech – tudíž věděla o každé vteřině – o všem co se dělo… asi bych měla chuť skočit z mostu.

S povzdechem jsem odložila mobil na noční stolek a pak vstala. Přistoupila jsem k oknu a pohlédla ven. Už se začínalo stmívat, což znamenalo, že se Charlie co nevidět vrátí z ryb. Očekávala jsem, že jako obvykle nic nechytil (což samozřejmě nebyla jeho chyba, protože jsem měla dojem, že ve zdejší řece již pár let ani žádné ryby nejsou…), takže bych už měla jít připravovat večeři.

Svázala jsem si vlasy do culíku a pak seběhla ze schodů do přízemí. V kuchyni jsem vytáhla svou oblíbenou kuchařku a začala jí listovat. Zastavila jsem se na straně sto šest, kde jsem spatřila Charlieho oblíbené jídlo – vepřový plátek na paprice. Usmála jsem se a dala se do díla.

O půl hodiny později jsem slyšela zarachotit klíč v zámku. V duchu jsem se usmála. Přesný jako hodinky… Scedila jsem brambory a připravila stůl.

„Ahoj,“ pozdravil mě Charlie, když vešel do kuchyně, ještě ve svém tmavě zeleném rybářském oblečení. Otočila jsem se a mile se usmála. „Ahoj.“

Nic víc jsem ale nedodala – jak už jsem jistě říkala, moje konverzace s Charliem nebyla na nějak vysoké úrovni. Otočila jsem se zpátky k pánvi a věnovala se masu. Charlie ke mně přistoupil a nahnul se nad pánev.

„Hm… moje oblíbené, krásně to voní…“

Usmála jsem se. „Už to bude… běž si aspoň umýt ruce, když už se nehodláš převlíkat…“

Charlie se zasmál. „Jsi stejná jako tvá matka. Neboj, už jdu na to…“

Nato zmizel v koupelně. Nandala jsem jídlo na talíře a donesla je na stůl. Když jsem si sedala na židli, všimla jsem si svého otce, jak vychází z koupelny a žene se ke stolu jako by na tom závisel jeho vlastní život. Zasmála jsem se. Očividně mu na těch rybách hodně vyhládlo.

Chvíli jsme jedli mlčky. Střelila jsem po něm pohledem. „Tak co na rybách?“

Charlie mi odpověděl ještě s plnou pusou. „Hm… docela dobrý, Herry chytil pstruha… byl ale tak malý, že jsme ho zase museli pustit.“

Znovu jsem se zasmála a představila si výraz Herryho, když mu došlo, že tahle ryba k večeři nebude…

Když jsem se zvedla, abych sklidila ze stolu, Charlie mi s úsměvem podal svůj dokonale vyprázdněný talíř. „Bylo to vynikající, Bello…“

Usmála jsem se a odešla ke dřezu. Neuniklo mi, že Charlie je stále v kuchyni a stojí kousek ode mě. – To se ale moc často nestávalo… většinou se po večeři šel koukat na televizi.

„Jak bylo na večírku?“ zeptal se zvídavě a já v tu chvíli ztuhla. A je to tady… On to poznal! Snažila jsem se na sobě nedat znát svou nervozitu, když jsem se na něj otočila a s úsměvem odvětila: „Fajn…“ Přesto jsem tušila, že jsem rudá až za ušima.

Charlie se ušklíbl. „Kdy ses vrátila domů? Když jsem šel spát, ještě jsi tu nebyla. – Což je divné, protože vím, jak tyhle akce nesnášíš… myslel jsem si, že bude doma už tak v devět.“

Polkla jsem, abych se zbavila knedlíku, který se mi najednou utvořil v krku. Pak jsem se co nejnevinněji usmála a řekla: „No, jo… asi jsem změnila názor.“

Abych dala otci najevo, že tato konverzace je už u konce, otočila jsem se k němu zase zády a veškerou svou pozornost věnovala nádobí. Charlie to očividně pochopil, protože jsem po chvíli zaslechla jeho kroky, které nepochybně vedly do obývacího pokoje. Když jsem uslyšela televizi, sama pro sebe jsem se musela usmát. Měla jsem ho dokonale přečteného.

Poté, co jsem umyla, utřela a uklidila veškeré nádobí, nakoukla jsem do obýváku a popřála Charliemu dobrou noc. Pak jsem se odebrala do svého pokoje. Vím – bylo ještě docela brzo, ale jelikož jsem se minulou noc nijak extra nevyspala (snad už ani nemusím říkat proč…), byla jsem celkem unavená, takže jsem rovnou zamířila do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila si zuby a už v pyžamu se vrátila do pokoje.

Posadila jsem se na postel a zívla. Načechrala jsem si polštář a pohodlně se o něj opřela. Nohy jsem si schovala pod peřinu, aby mi nezmrzly. Chvíli jsem jen tak zírala na rozsvícenou lampičku, která celý pokoj zbarvovala do oranžova, ale nakonec jsem ji přeci jenom vypnula.

Seděla jsem potmě a nechala myšlenky plynout. Zítra je neděle – což znamená, že ho uvidím až pozítří. Ale i to mi připadalo strašně brzo. Co když to všude vykecá? – To bych totiž asi nepřežila. No… nezbývá mi nic jiného než doufat, že nic takového se nestane. A jestli jo? Asi mu vrazím pár facek… to jsem stejně vždycky chtěla udělat.

Povzdechla jsem si. Už bych měla vážně jít spát. Jak vždycky říkala mamka: „Ráno moudřejšího večera…“ Asi bych se tím měla začít řídit.

Svezla jsem se dolů po matraci a upravila si polštář. Naposledy jsem si prohlédla svůj potemnělý pokoj a pak zavřela oči. Doufala jsem, že se mi bude zdát o růžových jednorožcích, tančících kankán. Pak by mi dnešek možná nepřipadal tak šílený…

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat všem, kdo mi u první kapitoly zanechali komentář. Moc si toho vážím a vaše reakce mě fakticky potěšily. Proto doufám, že vás tato kapitola nezklamala. ;) Za jakékoli komentáře budu vděčná. :)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 2. kapitola: