Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 4. kapitola

31.07.2013 (12:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 6219×

Od oné hříšné noci uběhly tři týdny. Vypadalo to, že se už všechno vrací zpátky do normálu. Edward mě okázale ignoroval a já ho již bez jakéhokoliv pocitu viny v duchu častovala dosti sprostými výrazy. Ano… vše se zdálo naprosto v pořádku – skoro jako by se to nestalo. Avšak vzápětí se ukázalo, že ne všechno se dá obejít bez následků…

Seděla jsem na chladivých dlaždičkách ve své koupelně a v ruce držela tu zpropadenou bílou věc, která hlásala dvě čárky. Ne, některé věci se bez následků prostě neobejdou…

„Bello!“ ozvalo se z přízemí. Charlie dorazil domů­… Rychle jsem vstala a pozitivní těhotenský test strčila do šuplíku komody. Ano, mohla jsem ho vyhodit do koše, ale to bych snad ani nebyla já, kdybych se k němu později nevrátila a netrýznila se pohledem na něj.

Seběhla jsem ze schodů a v kuchyni málem srazila Charlieho, který na mě čekal u schodů. Jako každý pátek domů dorazil dřív než obvykle. Mně dneska odpadla poslední hodina, takže jsem se domů dostala taky dřív… a mohla udělat to, čeho jsem se tak dlouho děsila. V duchu jsem si vynadala, že už na to zase myslím, a na Charlieho se usmála.

„Ahoj, jak ses měl v práci?“

Charlie si povzdechl. „Dneska to byla nuda. Skoro celý den samé papírování…“

Chápavě jsem pokývala hlavou a zamířila k ledničce, abych se napila džusu (ačkoli jsem měla chuť na něco mnohem ostřejšího…).

„No, ale vlastně se jedna zajímavá věc stala…“ začal po chvíli zase Charlie.

Překvapivě jsem se otočila a čekala, co dalšího se dozvím. – Především proto, že v tomhle městečku se něco zajímavého dělo asi tak jednou za pět let…

„Paní Carterová přišla s tím, že jí něco zakouslo psa… No, asi by bylo lepší říct roztrhalo, protože když nám ho ukázala… no uff… stěží bylo poznat, že to byl kdysi pes.“

Upila jsem ze sklenice s pomerančovým džusem. „Co myslíš, že to udělalo?“ zeptala jsem se.

Charlie na chvíli tak trochu podivně strnul, ale pak zakroutil hlavou. „Asi nějaký divoký zvíře… nevím, možná to byla puma.“

Taky jsem se nad tím zamyslela. Okolo Forks bylo hodně lesů. Ale pumu jsem tady teda nikdy neviděla…

Odlepila jsem se zády od linky a zamířila po schodech nahoru. „Večeři máš v lednici – stačí, když ji dáš do mikrovlnky. Já se jdu učit…“

„Bello?“ zarazil mě Charlie, když jsem byla v půlce cesty ke schodům. Okamžitě jsem se otočila.

„Ano?“

Charlie si mě zkoumavě prohlížel. „Víš, že je dneska pátek?“

V krku se mi utvořil knedlík. „Oh… samozřejmě, že to vím. Prostě si chci udělat úkoly…“ nevinně jsem se usmála.

„Dobře, tak dobrou noc,“ pokýval hlavou Charlie a mile se usmál.

„Dobrou,“ pípla jsem a rychle spěchala do svého pokoje, kde jsem se ale vůbec nezdržela a rovnou zamířila do koupelny. – Snad už ani nemusím říkat, kvůli čemu…

Zabouchla jsem za sebou dveře a pro jistotu i otočila klíčem v zámku. Moc často se nestávalo, že by za mnou Charlie chodil až do koupelny, ale co kdyby… při tom, co plánuju dělat, by mě zrovna nachytat nemusel. – Kdyby se totiž dozvěděl, že bude dědeček, mohl by taky dostat infarkt.

Pomalými kroky jsem přistoupila ke komodě a pomalu otevřela šuplík. Možná jsem doufala, že to všechno byl jenom zlý sen a já nebudu náctiletou maminou… Bohužel – test ještě pořád ležel na dně šuplíku a ukazoval pozitivní výsledek.

Zasténala jsem, vzala ho do ruky a pak se s ním sesunula k zemi. Nepřestávala jsem na tu věc hledět a v duchu si opakovat: jak se to sakra mohlo stát? Proč zrovna já? Proč teď? A především – proč zrovna s ním? Tolik otázek a skoro žádné odpovědi. Možná na tu první by se nějaká našla. Například moje podvědomí jich mělo habaděj: Protože ses s ním vyspala? Protože seš děvka? Protože ses s ním vyspala, čili jsi děvka, a jelikož jsi děvka, tak neměl potřebu si brát kondom…? Bylo vážně dotěrné a zrovna ne dvakrát milé. Snažila jsem se ten směšně pisklavý a na mozek lezoucí hlas ignorovat, ale po většinu času to nešlo – jako třeba v tuhle chvíli. Část mojí mysli díky tomu začala pochybovat. Co když má moje podvědomí úplnou pravdu? No – v tom prvním určitě. – To si ještě pamatuju… Ale co v tom druhém? – Jsem vážně děvka, že jsem se s ním vyspala? Třetí bod byl nejpodstatnější. Jestli měl kondom? – Jak to mám sakra vědět, když si z tý noci nic nepamatuju! Ovšem… teď mě napadala zase jiná věc – není to vlastně už jedno? Ať už ho měl a někde nastala chyba, anebo ho neměl… jsem těhotná.

„Já jsem těhotná…“ zašeptala jsem do hrobového ticha koupelny. Můj hlas se odrazil od stěn a mně se vrátila jeho posměšná ozvěna. Jsem těhotná, jsem těhotná, jsem těhotná…

Znovu (dneska už snad posté) jsem zasténala a zoufale si složila hlavu do dlaní. Dělalo se mi špatně. Že by ze svých činů? rýplo si okamžitě moje podvědomí.

„Sklapni!“ vyhrkla jsem, ale hlas se mi zlomil. Už tomu nešlo zabránit… Po tváři se mi skoulela osamělá slza. A za ní další… a další.

Zlomená a osamělá jsem vzlykala ještě asi další hodinu, než mi došlo, že tohle k ničemu nepovede. A jak říkala vždycky moje maminka – ráno moudřejšího večera. Proto jsem těhotenský test opět schovala do šuplíku, opláchla si zarudlé oči od pláče, vyčistila si zuby a odporoučela se do postele. Doufala jsem, že se mi podaří usnout a nebude se mi nic zdát. Po dnešním dni jsem vážně potřebovala pár hodin deliria…

Ráno jsem se probudila celkem časně. Mohly za to především sluneční paprsky, které si našly skulinu mezi mými závěsy a pošimraly mě do očí. Se zasténáním jsem se protáhla, pomaloučku od sebe odlepila svoje snad stotunová víčka a posadila se. Nechápavě jsem se rozhlížela po pokoji, jako bych se tu ocitla poprvé, a cítila se naprosto mizerně. Znovu jsem zasténala, shodila nohy z postele a po pár vteřinách, kdy jsem přemlouvala vlastní tělo k pohybu, jsem se váhavě postavila.

Okamžitě se mi zamotala hlava a zvedl žaludek. A to tak, že dost… Lítla jsem do koupelny a tak tak stihla zvednout poklop od záchodu, než jsem se do něj hlasitě vyzvracela. Ještě několik minut poté jsem se skláněla nad mísou a po tvářích mi stékaly tiché slzy.

Nakonec jsem ale v sobě našla tolik síly, abych se postavila na vratké nohy. Vypláchla jsem si pusu, abych se zbavila té hrozné pachuti, ale jelikož ani to nestačilo, rovnou jsem si i vyčistila zuby. Až pak jsem se odhodlala podívat na sebe do zrcadla.

Přišlo mi, jako by na mě hleděl naprosto cizí člověk. – Obrovské kruhy pod očima, popelavě šedá pleť, oschlé rty a především ten prázdný pohled v očích… Jestli tohle dělá těhotenství s každou ženou, jak může někdo tvrdit, že těhotenství přidává na kráse?

Povzdechla jsem si a pokusila se udělat něco se svými vlasy, které mi trčely do všech stran. Žaludek jsem měla doslova na vodě, a jestli jsem chtěla jít dolů na snídani, kde bezpochyby potkám Charlieho, takhle jsem jít rozhodně nemohla.

Rvala jsem si vlasy kartáčem, přičemž jsem si jich docela dost vytrhala, ale upřímně řečeno mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Když se mi povedlo dostat vlasy jakž-takž pod kontrolu, svázala jsem si je do culíku a pak se vrátila do pokoje, abych se mohla převléct.

O pět minut později jsem už scházela se schodů. Když jsem se ocitla v kuchyni, okamžitě jsem si všimla Charlieho, který seděl u stolu a čtouc si dnešní noviny, snídal rohlík se salámem. Když uslyšel mé kroky, zvedl hlavu a pohlédl mým směrem. Úsměv, který měl doposud na tváři, zmizel. V jeho očích jsem zahlédla náznak strachu. To vypadám až tak příšerně?

„Bello! Jsi v pořádku? Jsi strašně bledá!“ vyhrkl hned a složil noviny na stůl. Nepřestával na mě hledět s obavou v očích, a jak mi už došlo – čekal na mou odpověď.

„Jsem v pohodě… možná na mě něco leze… nasnídám se a pak mi už bude určitě líp,“ přesvědčovala jsem ho hned s úsměvem. Aniž bych čekala, co dalšího řekne, přistoupila jsem k ledničce a vytáhla z ní krabici s mlékem. Ze skříňky jsem potom ještě vyndala müsli, které jsem nasypala do misky a mlékem zalila. Měla jsem pocit, že nic víc do sebe nejsem schopná vpravit. S touto skromnou snídaní jsem si přisedla k Charliemu a bez jediného dalšího slova se dala do jídla.

„Billy Black mě pozval, abych za ním dneska přijel do La Push. Nevím sice, co má v plánu, ale napadlo mě, že bys mohla jet taky,“ přerušil Charlie po chvíli ticho v místnosti.

Na krátký okamžik jsem zvedla oči. „Myslím, že radši zůstanu doma… vážně mi není nějak dobře.“

Charlie chápavě pokýval hlavou a pak si povzdechl. „Dobře. Jenom jsem myslel, že bys mohla chvíli pobýt s Jacobem – už jste se dlouho neviděli…“

A je to tady… Charlie se mi opětovně snaží dohodit Billyho syna Jacoba. Ano, párkrát jsme se viděli, popovídali si… ale nebrala jsem ho jinak než jako kamaráda. Proč si Charlie musí myslet, že mezi námi bude něco víc?

Možná proto, že to je snad jediný kluk, v jehož společnosti tě viděl víc než dvakrát? nabídlo mi okamžitou odpověď moje všeznalé podvědomí. – Tak to teda pěkně děkuju… Jo, možná je to pravda, ale to neznamená, že s ním hned musím něco mít!

Myslím, že ty už jsi toho něčeho měla až až…

Sklapni! zavrčela jsem na něj v duchu a na Charlieho se usmála. Úsměv mi oplatil, i když trošku nesmělý, a pak už ani jeden z nás nic neřekl. Já proto, že jsem na to ani v nejmenším neměla náladu, a Charlie asi proto, že už vzdal snahu mi dohodit Jacoba Blacka. – Pro tentokrát…

Po pár minutách jsem dojedla svou takzvanou snídani a zvedla se, abych po sobě umyla nádobí. Vzala jsem i Charlieho talířek, načež se ozvalo zamyšlené Díky. Charlie byl očividně myšlenkami už v La Push a ani já jsem nebyla v nijak duchapřítomném stavu. Umyla jsem nádobí a pak se obrátila na Charlieho.

„Tak já už půjdu nahoru… Kdy se vrátíš?“ zeptala jsem se ho s hraným úsměvem, který měl říkat: Jsem v pohodě!. Rozhodně jsem netoužila po tom, aby si to rozmyslel a kvůli mně tu zůstal.

Charlie ani nezvedl pohled od novin. „Billy říkal, že můžu zůstat i na večeři… takže si se mnou nedělej starosti. Běž si lehnout… trochu se prospi, naber sil… uvidíme se večer.“

Znovu jsem se usmála. „Dobře, tak si to užij a pozdravuj.“

Když jsem stoupala po schodech, ještě jsem za sebou zaslechla, jak Charlie pronáší tiché Neboj. Tomu jsem se musela pousmát. Zarazila jsem se v kroku, protože mě najednou popadla hrozná touha se tam vrátit a Charlieho pevně obejmout. Pak jsem ale nad tím zakroutila hlavou. Co se to se mnou děje? Nikdy jsme si s Charliem nebyli tak blízcí. Možná mi jenom chybí maminka. Jak se asi na Floridě má?

Došourala jsem se do koupelny a znovu pohlédla do zrcadla. Už se mi naštěstí trochu vrátila barva, takže jsem už nevypadala jako oživlá mrtvola. Přesto jsem si tak pořád připadala…

Znovu jsem si povzdechla, a aniž bych střelila jediným pohledem po onom šuplíku, vrátila jsem se do pokoje. S dalším povzdechem jsem sebou plácla do postele. Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet. To pochopitelně nešlo – zvlášť dneska. Proto jsem oči znovu otevřela a zahleděla se na bílý strop. A jak jsem tak na něj koukala… znovu se mi udělalo zle.

A tak všechna moje snídaně skončila v záchodové míse. Zasténala jsem a spláchla. Rychle jsem si vypláchla pusu a vyčistila zuby. Pak jsem si sedla na poklop od záchodu a hlavou se opřela o chladivé umyvadlo, což bylo víc než příjemné. Byla jsem vysílená. Napadlo mě, jestli má ještě vůbec cenu se snažit do sebe něco dostat – přišlo mi, že stejně všechno vždycky vyzvracím. Znovu jsem si povzdechla. Kolik dní jsem už vlastně zvracela?

Z pusy se mi ozvalo pološílené uchechtnutí – vzpomněla jsem si totiž, jak to všechno začalo. Když jsem zvracela poprvé, myslela jsem si, že jsem něco špatného snědla. Když se to stalo podruhé, napadlo mě, že mám možná nějakou virózu. Ale nevolnost přešla tak rychle, jako se dostavila… proto jsem to víc neřešila. Když se to stalo potřetí, už mi to přišlo malinko divné, ale ten fakt jsem se snažila ignorovat. A když jsem splachovala záchod po mé čtvrté ranní nevolnosti, napadlo mě to. Bylo to takový šok, že jsem si pěkně tvrdě sedla na zadek. První moje myšlenka byla: Ale já přeci nemůžu být těhotná! Jo… to jsem si myslela předtím… Ale všechno tomu nasvědčovalo… moje nevolnost a fakt, že jsem měla už týden zpoždění… Dalšího dne, kdy jsem ráno znovu zvracela, jsem se odhodlala si koupit těhotenský test. To bylo včera – a díky tomu, že nám odpadla hodina, jsem mohla svůj plán zrealizovat. Dojela jsem si svým náklaďáčkem do Port Angeles, kde mě nikdo neznal, takže nehrozilo, že by se o tom dozvěděl někdo známý. Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že mi cesta trvala daleko déle, než jsem zprvu předpokládala, tudíž mi nezbývalo už moc času, než přijde domů Charlie. Nebyl čas na rozmýšlení. Očima jsem prolítla návod… a za dvě minuty jsem už věděla výsledek.

Jaké pro mě bylo zjištění, že jsem těhotná? To snad ani nelze popsat slovy. Moje myšlenky a emoce… takový guláš jsem v tom snad ještě nikdy neměla. Myslela jsem, že se psychicky zhroutím. – No… řekněme si upřímně – takový pocit mám pořád…

Povzdechla jsem si. Proč si to všechno znovu a znovu přehrávám v hlavě? Mám snad nějaké sebemrskačské sklony? Asi ano, jinak si to totiž nedokážu vysvětlit. Jak jsem se tak opírala o to zázračně chladivé umyvadlo a přemítala o své katastrofické budoucnosti, něco se stalo. Hlava mi okamžitě vystřelila do vzpřímené polohy. Pomalu jsem se dotkla svého plochého břicha. Zdálo se mi to? Nebo se ve mně před pěti vteřinami něco vážně pohnulo…?

Pomalu jsem si stoupla a postavila se před zrcadlo, které naštěstí (do této doby mnohokrát naneštěstí…) pokrývalo skoro celou stěnu, a zatímco jsem na svůj odraz kulila oči, pomalým pohybem jsem si vyhrnula tričko. Položila jsem si na břicho jednu ruku a čekala. Možná jsem doufala, že to ono opět pocítím, ale nestalo se tak. Že by to byl výmysl mojí fantazie?

Pomalu jsem se před zrcadlem obrátila, abych se na sebe mohla podívat z profilu. A v tu chvíli mi to došlo. Moje ploché bříško už totiž vůbec nebylo ploché! Pouhým okem jsem mohla zaznamenat menší vybouleninu.

„Co to sakra…“ zašeptala jsem zmateně a položila si na to místo znovu ruku.

Málem jsem nadskočila, když jsem znovu ucítila to. – Malé šťouchnutí…

Jestli jsem si až doposud myslela, že mám v hlavě guláš, nedokážu popsat, co jsem tam měla teď. Přesto mi před očima probleskovala jedna velkými písmeny vyvedená myšlenka.

Jak je to sakra možné?!

Zděšeně jsem zírala na svůj odraz v zrcadle a v hlavě mi běželo tisíc myšlenek. To přeci není možné! I kdybych teď ucítila, jak mě to koplo… nemůže být tak vyvinuté… vždyť… bože, to je šílenost! Neměla bych mít vidět břicho! Neměla bych cítit, jak se to hýbe… neměla bych…

Zamotala se mi hlava, až jsem myslela, že sebou fláknu o dlaždičky. Naštěstí jsem se právě včas zachytila umyvadla. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a pak se znovu podívala do zrcadla. Polkla jsem knedlík, který se mi již před několika minutami vytvořil v krku a rozhodně nechtěl jen tak zmizet, a pak jsem si pomalu tričkem zakryla malou vybouleninu na svém břiše. Jako v mrákotách jsem se vrátila do pokoje, kde jsem vzala ze stolu notebook a sedla si s ním do postele. Byla jsem plně odhodlaná zjistit, co se to se mnou děje.

Po půl hodině hledání jsem pocítila frustraci. Nikde jsem nenašla ani písmenko, které by vysvětlovalo, co se to se mnou děje. V kolikátém jsem byla týdnu? Čtvrtém? Pátém? – Podle jedné chytré stránky jsem si zjistila, že i kdybych byla v šestém týdnu, nebylo by to větší než dva milimetry. Jak je potom možné, že cítím, jak mě to šťouchlo? Jak je možné, že mám vyboulené břicho? Prostě…

Frustrovaně jsem vydechla. Co se mnou je?! – Tohle přeci není normální!

Zlostně jsem zavřela notebook, odsunula ho na stranu a pak si zoufale složila hlavu do dlaní. Potřebovala jsem pomoc. – A to opravdu nutně. Ale komu jsem se měla svěřit? První mě samozřejmě napadla mamka. Ale až po chvíli mi došlo, že ta už má svůj život s novým manželem a že bych se do něho neměla plést. Taky jsem tušila, jak by náš rozhovor nemusel moc dobře dopadnout. Zvlášť, když vím, v kolika mě měla ona… Rozhodně jsem netoužila po tom, aby mi někdo připomínal, jakou jsem udělala blbost.

Další, kdo mě napadl – ten jediný, kdo by to mohl pochopit –, byla Lisa. Té bych se s tím mohla svěřit… Ale to jenom v případě, že bych byla těhotná s někým úplně jiným… Ale s Edwardem Cullenem?! Vážně se jí chci svěřit s něčím takovým? Byla jsem na vážkách. Vím, že by mě určitě podržela, možná mi i poradila, co dál, ale… Ne, prostě to nešlo. Hrozně moc jsem se bála, jak bych jí tím ublížila.

Povzdechla jsem si. Vypadalo to, že tu není nikdo, s kým bych si o tom mohla promluvit. Charlie vůbec nepřicházel v úvahu; zaprvé proto, že bych se před ním asi studem propadla do země, a zadruhé – ať už nenávidím Edwarda Cullena sebevíc, nepřála bych mu, aby okusil hněv mého otce. – Zvlášť, když má zbrojní pas…

Najednou se ozvalo vyzvánění telefonu. Vyskočila jsem z postele, přičemž se mi opět zvedl žaludek, ale snažila jsem se to ignorovat. Pohlédla jsem na displej a málem se neudržela a zoufale zasténala. – Lisa.

Snažila jsem se v sobě nalézt vnitřní klid, ale šlo to velmi těžko. Než jsem stiskla zelené tlačítko pro příjem hovoru, zhluboka jsem se nadechla a pomodlila k tomu nahoře, ať mi dá sílu.

„Ahoj, L–“ Než jsem mohla dokončit pozdrav, Lisa mi začala velice hlasitě nadávat. Nepatrně jsem zvedla pohled nahoru. To ti teda pěkně děkuju…

„Bello! Co s tebou je! Víš, jak dlouho jsem tě neviděla?! Kde pořád seš?“ vztekala se Lisa natolik nahlas, že jsem si musela telefon trochu oddálit od ucha. Nechala jsem ji, ať si uleví. Stejně by nemělo cenu ji přerušovat… Na moji adresu jsem uslyšela ještě pár neslušných slov, ale nakonec Lisa zmlkla. Teď jsem byla na řadě já.

„Lis… nic se mnou není… a k tomu, kdy jsme se viděly naposled – bylo to včera… A dneska jsme se ještě neviděly proto, že je sobota!“ Nevím, kdy se ve mně něco změnilo, ale najednou jsem na ni byla vážně naštvaná. To si jako myslí, že na mě může furt řvát? Lisa mlčela, což mě dopálilo ještě víc.

„Tak co mi na to řekneš?! Nebo mi radši zase za něco vynadáš?! Protože – a teď budu upřímná – tohle mě už vážně nebaví!“ vyprskla jsem a ukončila hovor.

Mrskla jsem s mobilem na druhou stranu postele a pak se zachumlala pod deku. Možná proto, abych skryla slzy, které mi najednou vyhrkly z očí. Proč jsem na ni tak vyjela? Vždyť já se s ní nikdy nepohádala…

Z hrdla se mi vydral vzlyk. Co se to se mnou děje? Bože! Proč to musí být takové! Proč se mi musí měnit nálady jako na horské dráze? – Kvůli tomu pitomému těhotenství jsem se pohádala se svou jedinou kamarádkou!

Ucítila jsem výtku ze strany toho, kdo se ve mně neplánovaně uhnízdil. Po tváři mi stekla další slza a já si něžně přejela rukou přes břicho. Ty za to přeci nemůžeš… já to tak nemyslela.

Zarazila jsem se. Ne, on za to nemůže. To všechno já… Proč jsem byla tak pitomá?! začala jsem si opět nadávat v duchu. Zoufale jsem zasténala a schovala si hlavu pod deku. Chtěla jsem se schovat před celým světem. Zahrabat se do země. Být neviditelná. Rozplynout se…

Další šťouchnutí mi dalo najevo, že s mými myšlenkami tak úplně nesouhlasí. Znovu jsem se pohladila po břiše, abych ho uklidnila. Nevím, jak bylo možné, že jsem cítila jeho pohyb… Nevím, jak bylo možné, že mi už rostlo břicho, ale najednou jsem měla pocit, že už v tom nejsem sama. – Byli jsme v tom dva… A to uvědomění mě jakýmsi způsobem uklidnilo natolik, že jsem byla schopna vystrčit hlavu na světlo světa a čelit všemu, co mě čeká a nemine, se vztyčenou hlavou. – Dobře, to je možná trochu přehnané, skoro to vyznělo jak nějaký projev prezidenta, ale prostě mi to dodalo sílu – aspoň k tomu, abych vstala z postele a sešla do přízemí. Už bylo skoro poledne a já si až teď uvědomila, že bych měla něco sníst – především proto, že jsem všechno, co jsem doposud snědla, vyzvracela, takže se mi momentálně žaludek stahoval naprázdno, a to nebylo zrovna dvakrát příjemné.

Proto jsem otevřela lednici, abych zjistila, co si vlastně můžu udělat. Nebylo mnoho možností, ale na rychlý a dietní oběd pro jednu osobu by to mohlo stačit. Na chvíli jsem se zarazila. Vlastně pro dvě…

Z neznámého důvodu se mi na tváři objevil úsměv.

Nejprve bych chtěla poděkovat za všechny komentáře u minulé kapitoly. Moc mě potěšily. :)

Teď bych se ráda zastavila u téhle. Někdo možná tušil, že se tohle stane. Ale než tuto povídku odsoudíte, chtěla bych vám říct, že to rozhodně nebude tak prosté, jak u první kapitoly napsala lololka - oba se nenávidí, Bella otěhotní a pak se do sebe zamilují... Rozhodně to bude probíhat úplně jinak a můžete se těšit na pár nečekaných zvratů. ;) Proto doufám, že vás tato kapitola neodradila a přečtete si i další. ;) Komentář by mě velice potěšil. :)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 4. kapitola: