Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 7. kapitola

12.08.2013 (14:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5333×

Všechno jako by se na okamžik zastavilo. Cítila jsem chladivý kov, kterého jsem se křečovitě držela, slyšela svoje hlasitě bušící srdce a nemohla odtrhnout pohled od Edwarda. Nevěděla jsem, co se mi chystal říct, ale ať už to bylo cokoliv, ani z daleka to nevypadalo, že to bude něco dobrého…

„Edwarde?“ zašeptala jsem po chvíli ticha nejistě. Stále jsem čekala, až něco řekne, ale on mlčel. A ten fakt mě pomalu ale jistě doháněl k šílenství. Co tak strašného se mi chystá říct, že má výraz, jako by někdo umřel…?

„Dobře. Řeknu ti to… ale musíš předem vědět, Bello, že to obrátí tvůj život naruby… Jsi na to připravená?“

Pohlédla jsem na něj s povytaženým obočím. „Změní se něco, když řeknu ne?“

Edward se na mě smutně zahleděl. Očividně jsem se právě trefila do černého. Srdce mi bušilo až v krku a cítila jsem na zátylku kapky potu. Vážně je tu takové vedro nebo sebou jenom chystám seknout…?

„Tak, sakra, Edwarde! Řekni to!“ vyjela jsem na něj po další chvíli ticha, která pro mě byla doslova utrpením. Vážně jsem už začínala mít pocit, že pokud do deseti sekund něco neřekne, složím se tu.

„Já nejsem člověk…“ hlesl náhle a zpříma se mi zadíval do očí. Měla jsem chuť zasténat. Co to tady sakra mele?! To byl dlouho na sluníčku nebo co?!

„Edwarde… co to povídáš… Víš vůbec, co jsi právě řekl?“ zašeptala jsem. Je možné, aby byl otec mého nenarozeného dítěte psychicky narušený? Bože, to jsem to zase chytla…! zaúpěla jsem v duchu.

„Nejsem člověk… důvodem toho všeho, co se děje – že ti rychle roste břicho a očividně s tebou hodně šijou hormony… je, že nejsem člověk. – Jsem upír…“ pohlédl na mě s pevným výrazem. Vůbec nezaváhal. Je možné, aby lhal tak hladce? No, tuším, že on v tom má už velkou praxi…

„Zbláznil ses!“ vyhrkla jsem rozhořčeně a seskočila z lehátka. Bez dalšího pohledu na něj jsem zamířila ke dveřím. On se nepohnul.

Vzala jsem za kliku, ale otevřít dveře jsem už nestačila. Nevím, jak je to možné, ale najednou stál těsně u mě a opíral se rukou o dveře. Zděšeně jsem na něj pohlédla. Jak je možné, že jsem neslyšela jeho kroky?! Každý přeci při chůzi dělá hluk!

Najednou zvednul ruku ze dveří a já si všimla prohlubně, o které jsem si byla jistá, že tam předtím nebyla. Vážně to způsobila jeho ruka? Vážně je možné, aby to všechno… byla pravda?

Začala jsem pomalu pozpátku ustupovat do místnosti – hlavně co nejdál od něj. Musel si všimnout mého zděšeného výrazu.

„Bello… nemusíš se mě bát… já bych ti nikdy neublížil…“ snažil se mě uklidnit, ale já jenom odmítavě vrtěla hlavou.

Nemůžu mu věřit. „Nepřibližuj se ke mně!“

On ale mé výhružky nebral vážně. S rukama nataženýma mým směrem a s pohledem zaklesnutým do toho mého se ke mně krok po kroku začal přibližovat. V tu chvíli jsem uvažovala, jestli nemám začít křičet. Co když ale jsou jeho rodiče na jeho straně a podporují jeho šílenství? Pomohl by mi tady vůbec někdo…?

Začala jsem vážně pociťovat paniku. A pak jsem zády narazila do lůžka. Byla jsem v pasti. Nemohla jsem před Edwardem nikam uniknout.

„E-edwarde… Prosím…“ zašeptala jsem zoufale a pohlédla mu uslzenýma očima do tváře, „nepřibližuj se ke mně…“

Edward se zastavil. „Dobře… jenom se mě snaž vyslechnout…“ řekl zmučeným hlasem.

Pomalu jsem kývla hlavou a snažila se skrýt zoufalý vzlyk, který se mi dral z úst. Je vážně možné, aby tohle všechno byla pravda? Nebo jsem se ocitla v dalším děsivém snu…?

XXX

Je až k neuvěření, kolik věcí jsem se dozvěděla následující hodinu. No… spíš byly neuvěřitelné ty věci, co jsem se dozvěděla… A taky to, že jsem těm neuvěřitelným věcem začínala věřit…

Edward Cullen je upír. Před sto lety ho v Chicagu přeměnil Carlisle. Přeměnil i Edwardovu adoptivní matku Esmé a jeho sourozence (kteří ve skutečnosti jeho sourozenci nejsou). Vlastně… až na Alici a toho blonďáka – ti přišli sami od sebe… No, to vlastně taky není tak úplně pravda – Alice je našla pomocí svého daru. Vidí budoucnost. Je to k neuvěření a vážně mi dolní čelist spadla až na zem, když jsem se o tom dozvěděla. A když jsem se dozvěděla, jaký dar má Edward… zrudla jsem jako rak. Jak dlouho jsem na něj nadávala. V duchu mu vymýšlela různé přezdívky… Naštěstí se ukázalo, že Edward moje myšlenky číst nemůže – a díky Bohu za to…

„Takže…“ začala jsem po chvíli ticha váhavě. Chtěla jsem mít jasno. „Ty jsi nesmrtelný…“

Edward přikývl. „Ano. Možná ti už došlo, že jsem tak trochu už mrtvý…“

Potlačila jsem nutkání protočit oči. Jo, hochu, to mi už bohužel došlo… Navenek jsem na sobě nedala nic znát a ptala se dál.

„A lidskou krev nepiješ… jenom zvířat?“ řekla jsem s menším otazníkem na konci. Přeci jenom… co kdyby? Abych se nemusela začít bát o svoji krční tepnu…

„Jenom zvířat. Měl jsem… období, kdy jsem vysával lidi, ale to už je minulost…“ odpověděl Edward zamyšleně a pohlédl z okna. Tak úplně jsem mu ještě nevěřila, ale nějaké skautské přísahy se mi asi nedostane. Jeho slovo bude muset stačit.

Chvíli jsme oba mlčeli. Pak jsem ale vyřkla nahlas tu otázku, kterou jsem si předešlou hodinu pokládala neustále: „Co je to zač?“ Položila jsem si ruku na vyboulené břicho, kdyby mu náhodou nedocházel význam mých slov.

Edward na mě pohlédl. Z jeho výrazu jsem ale nedokázala nic vyčíst. Holt to už vypadá, že bude muset začít mluvit… To už se za těch sto let snad ale naučil, ne?

„Nevíme jistě… Carlisle o tom začal hledat nějaké informace, ale o ničem podobném nikdy neslyšel,“ vysvětlil Edward váhavě a střelil po mně lehce ustaraným pohledem. Zdá se mi to, nebo to vážně vypadá, že má o mě nikdy pohasínající hvězda školy Edward Cullen strach…?

„A… je jako ty nebo jako já?“ zeptala jsem se dál a nervózně si okousávala dolní ret. Okamžitě jsem na jazyku ucítila krev. Rty jsem měla oschlé, protože jsem už skoro dvě hodiny nepila. Mohla bych si říct o vodu, ale bála jsem se, že pak by mi už možná Edward nechtěl nic říct a jako včera by mě přinutil odjet domů. A na to jsem ještě nebyla připravená. – Potřebovala jsem víc informací…

„Asi tak napůl…“ odpověděl okamžitě Edward, čímž mě vyrušil z vnitřních úvah. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Jak to jako myslí?

„Buší mu srdce – jako člověku… ale taky… Carlisle ho při ultrazvuku nedokázal zahlédnout – vypadá to, že ho obklopuje něco na způsob upíří kůže… taky rychle roste… a to není normální…“ vysvětlil polohlasně Edward a pak zakroutil hlavou. „Vážně nevím, Bello… je to něco tak neočekávaného… tak neobvyklého… Vážně jsem si doposud myslel, že upíři nemůžou mít děti…“

Povzdechla jsem si a pak se váhavě podívala na Edwarda. „Co budeme dělat?“ špitla jsem.

Edward se zarazil a naklonil hlavu ke straně. „Vypadá to… že to půjdeme říct ostatním – zrovna se vrátili z lovu…“

„To je slyšíš?“ zeptala jsem se překvapeně. Ještě zatím nebyl čas, aby mi mohl říct, co všechno spadá do jeho schopností. Ale jak jsem si dneska mohla osvědčit – síla a rychlost mezi ně budou rozhodně patřit.

„Ano,“ řekl prostě a pak ke mně natáhl ruku. „Musíme jít dolů…“

Nedůvěřivě jsem těkala pohledem po Edwardovi a jeho natažené ruce. Očividně si mého váhání povšiml, takže s nic neříkajícím pohledem ruku stáhnul. Zhluboka jsem se nadechla a pak vstala z lůžka, kam jsem se v průběhu jeho vyprávění posadila – z části proto, že mě už vážně začínaly bolet nohy, ale především proto, abych sebou náhodou nesekla…

„Tak jdeme…“ zavelela jsem slabým hlasem a pokusila se o úsměv. Pak jsem se zarazila. Vážně jsem se teď usmála na Edwarda Cullena? Sakra! – Co se to se mnou děje…?

Edward si očividně ničeho divného nevšiml a pomalým krokem – snad aby mě nevyděsil, vyšel z pokoje a galantně na mě počkal za dveřmi. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla. Vážně není jednoduché se přinutit, abych dobrovolně vešla do místnosti plné upírů…

Co jiného mi ale zbývá?

Potichu jsem si povzdechla a vyšla z pokoje. Úsečně jsem kývla na Edwarda a potom ho následovala do přízemí. Srdce jsem přitom měla až v krku a modlila se, aby byli z lovu hodně nasycení – až je nakrknu tím, že čekám s jejich bratrem upířího hybrida…

Prudce jsem se zastavila v půlce schodu, protože jsem ucítila ostrou bolest v břiše. Někomu se nová přezdívka očividně nelíbila. Pohladila jsem si břicho v místě, kam jsem schytala vážně silný kopanec. Nemyslela jsem to vůbec zle… zašeptala jsem v duchu omluvně. Pak jsem pomalu pokračovala v chůzi a snažila se nedívat nikam jinam než na schody přede mnou. Ani v nejmenším jsem se totiž nechtěla poranit před tlupou upírů…

Než jsem se nadála, byli jsme v obýváku. Na sedačce, chundelatém koberci a stojíc opodál se nacházela celá Edwardova rodina. Už teď jsem věděla, že začínám rudnout.

Neodvážila jsem se pohlédnout nikomu z nich do tváře, proto jsem svůj zrak obrátila k Edwardovi. Ten po mně střelil nejistým pohledem a pak si odkašlal.

„Rodino, rád bych vám představil Bellu… Bellu Swanovou,“ začal rychle a kmital pohledem z jedné tváře na druhou. Nevím proč, ale najednou jsem ho chtěla nějak podpořit. Proto jsem k němu udělala dva kroky a doufaje, že mu to dodá odvahy, rychle mu stiskla ruku. Věnoval mi jeden nechápavý pohled, ale muselo to s ním něco udělat – jinak by nezačal mluvit tak pevným hlasem.

„Chtěli jsme vám spolu něco oznámit. Bella je těhotná…“

V ten okamžik, kdy Edward vyřkl ta tři osudná slova, jsem se odvážila zvednout hlavu a pohlédnout na jeho sourozence. Vypadali vážně překvapeně. Vlastně… abych byla upřímná – vypadali tak překvapeně, že jsem se musela hodně ovládnout, abych nevyprskla smíchy. Nevím proč, ale najednou mi to přišlo hrozně komické. Třeba ten svalovec měl samým překvapením otevřenou pusu…

První se vzpamatovala ta blondýna, která mě včera propalovala tak nenávistným pohledem. „Jak… jak je to možné?“ hlesla překvapeně a mně neuniklo, že se jí třásl hlas. To je to tak šokující? Pobuřující…? – Že se upír vyspal s člověkem? – Je to snad nezákonný…?

Edward jí začal něco vykládat, ale já ho už nevnímala. Hleděla jsem na černovlasou Alici, která se na mě vesele zubila. V očích měla jiskřičky. Napadlo mě, že jestli vidí budoucnost… viděla i tohle? Možná z tohoto důvodu jsem překonala skoro celou místnost bez Edwardovy ochrany a přistoupila těsně k ní.

„Alice…“ řekla jsem dutě a pohlédla do jejích nezvykle zlatavých očí. Napadlo mě, že má čočky. Když jsem se ale rozhlédla, shledala jsem, že všichni mají stejné. Pouze Edward měl oči o odstín tmavší. Co to znamená? Budu se ho na to muset později zeptat. Teď ale…

„Viděla jsi to?“ zeptala jsem se pevným hlasem a znovu jí pohlédla do očí. Když se s mým pohledem střetla, neuhnula jsem.

„Co přesně máš na mysli?“ zeptala se tím zvonivým hlasem. Na tváři jí pohrával lehký úsměv.

„Moje těhotenství…“ hlesla jsem a nepřestávala se jí vpíjet do těch nezvyklých očí.

„Ne.“

„Ne?“ zeptala jsem se podezíravě. „Ale Edward říkal, že vidíš budoucnost… jak je možné, že jsi tohle neviděla?“ Můj hlas zněl najednou podrážděně.

„Abych pravdu řekla, tak nevím, Bello… prostě jsem to neviděla…“ povzdechla si Alice, ale pak se jí na tváři objevil úsměv. Najednou se začala chichotat. Překvapeně jsem na ni koukala a nevěděla, co si myslet. Přijde to tak jenom mně, nebo je vážně blázen?

Najednou mou pozornost upoutalo něco jiného. Ohlédla jsem se a spatřila Svalovce, jak poskakuje po pokoji a notuje: „Edward zbouchnul Bellu, Edward zbouchnul Bellu, Edward–“

Plesk!

Svalovec se s uraženým výrazem obrátil na Blondýnu, která mu právě vrazila pořádnou facku. „Za co?“ zakňoural a třel si tvář, která to podle zvuku pořádně schytala.

Blondýna na něj vrhla naštvaný pohled. „Děláš ze sebe debila – jako obvykle…“

Mlčky jsem pozorovala tuto scénu. V něčem jsem pro jednou s Blondýnou musela souhlasit…

Edward po mně vrhl omluvný pohled, ale já nad tím mávla rukou. Tahle rodina je očividně bláznivější, než jsem myslela, ale on za to nemůže. Ano – za tohle ne… Za pár jiných věcí ano, ale v tomhle je nevinně.

Najednou jsem na rameni ucítila cizí ruku. Leknutím jsem nadskočila a pohlédla do tváře osoby, která mi právě teď málem způsobila infarkt. Spatřila jsem Esmé – Edwardovu matku. Věnovala mi omluvný úsměv. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit…“

Usmála jsem se. „To je v pořádku… asi se tu obvykle neděje, aby někdo někoho překvapil, co?“ zažertovala jsem a střelila pohledem po ostatních. Spatřila jsem Edwarda, jak si o něčem povídá se svým otcem, Svalovce s tím blonďákem, jak se něčemu zvesela smějí, Alici, která si teď začala s šibalským úsměvem pročítat módní časopis, a Blondýnu, která se právě v tuto chvíli střetla s mým pohledem. Z její strany rozhodně nebyl přátelský. Rychle jsem uhnula a znovu pohlédla na Esmé.

Ta se znovu mile usmála. „Nemáš hlad? Mohla bych ti něco uvařit…“

„Ne, děkuju…“ odpověděla jsem rychle, takže to vyznělo vážně neuctivě. V duchu jsem se za své chování hned zastyděla.

„Ale kdybyste byla tak hodná, dala bych si sklenici vody…“ vyhrkla jsem rychle, abych zachránila situaci.

Povedlo se. Esmé se na tváři objevil široký úsměv a vzápětí mi pokynula, abych ji následovala do kuchyně. Ihned jsem za ní šla. Sice jsem se trošku děsila toho, že budu sama s jiným upírem než s Edwardem, ale pokud mě nezakousne, jen co se za námi zavřou dveře, aspoň neumřu žízní…

Vzápětí jsem zjistila, že není čeho se obávat. Oni do kuchyně dveře nemají…

S úsměvem jsem si sedla na barovou židličku a pozorovala Esmé, jak ze skříňky vytáhla čistou skleničku a napustila mi do ní vodu z kohoutku. Pak mi ji s oslnivým úsměvem podala.

„Díky…“ hlesla jsem vděčně a naráz ji skoro celou vypila. Poté jsem se snažila s Esmé zdvořile konverzovat. Okamžitě jsem zjistila, že v její přítomnosti není možné se neusmívat. Ještě chvíli jsme se spolu bavily o neutrálních věcech, ale nakonec jsem se odhodlala zamířit k bolestivějším tématům…

„Můžu se vás na něco zeptat?“ začala jsem opatrně.

Esmé ani na chvíli nezaváhala. „Samozřejmě…“

„Co si myslíte o mém těhotenství?“ vyhrkla jsem, než jsem si to stačila rozmyslet.

Esmé se hned usmála. „Myslím, že je to zázrak.“

Překvapeně jsem na ni koukala. To si vážně myslí? A já se bála, že mě bude chtít poslat na opuštěný ostrov, za to, že jsem se nechala – jak říkal Svalovec – zbouchnout jejím synem. Proto mě tahle její reakce velice překvapila. Až tak, že jsem samým překvapením zapomněla zavřít pusu…

Esmé se zasmála, když si všimla mého výrazu. „Rozhodně ti za to nebudu nadávat… nebýt tebe, asi bych nikdy nebyla babičkou…“

Pohlédla jsem na ni. Jo, zrovna ona vypadá na to, že by měla být babičkou… Kolik jí tak může být? Pětadvacet? Osmadvacet? – Babička jak vyšitá…

Chtěla jsem na to něco říct, ale Esmé mě hned přerušila. „A mohla bys být tak hodná a tykat mi? Přijdu si hrozně staře, když mi vykáš… a jsme skoro rodina…“

Tak teď jsem se už svůj údiv ani nesnažila skrývat. Přijde si staře, když jí vykám? A když jako bude babičkou, tak to si staře nebude připadat?! A co myslela tím, že už jsme skoro rodina?! Jestli jsem to pochopila správně… Hned se ve mně něco zaseklo. Tak to prr! Já si Edwarda brát rozhodně nehodlám!!!

Snažila jsem se na sobě nedat znát rozčílení a usmála se. „Dobře… Esmé.“

Esmé mi úsměv vřele oplatila. „Myslím, že bychom se asi měly vrátit za ostatními…“ navrhla vzápětí. Nezbývalo mi nic jiného než souhlasit. Zaprvé jsem jí nechtěla odporovat, když je to moje skoro tchýně, a zadruhé jsem byla ráda, že svou mysl zaměstnám něčím jiným než obrázkem mě, s břichem velkým jako balón, kráčející k oltáři, kde na mě s oslnivým úsměvem čeká Edward. – Vážně dokonalá představa… Doufám, že ji už nikdy více nebudu muset sledovat.

Vstoupily jsme do obýváku a mně došlo, že se tady toho moc nezměnilo. Blondýna s hněvivě našpulenými rty koukala do neznáma, Alice si četla… Pouze Edward se teď už nebavil se svým otcem, ale se svými bratry. Něco jim zapáleně vyprávěl a mě napadla hořká myšlenka, že jim právě sděluje podrobnosti z naší společně strávené noci… Vážně skvělé.

Všimla jsem si, že se k nám blíží Carlisle, takže jsem se místo vraždícího pohledu, který jsem až doposud upírala na Edwarda, pokusila o ten nejnevinnější úsměv. Carlisle k nám přistoupil, objal Esmé kolem pasu a dal jí letmý polibek na tvář. Nevím proč, ale najednou jsem ucítila osten závisti. Chtěla jsem taky něco takového… Což teď bohužel stěžoval ten fakt, že budu mít dítě a jeho nafrněného otce za zadkem. To se budou navazovat známosti jedna báseň…

Nevím, kde se ve mně najednou vzala ta odvaha, ale omluvila jsem se Esmé a Carlisleovi, který svou ženu ještě pořád svíral v náručí, a vydala se s rozhodným výrazem k Edwardovi. Jak si mě všiml, úsměv mu zmizel z tváře. Asi jsem vypadala vážně naštvaně…

„Bello… zrovna jsem bratrům vyprávěl o profesoru Oldmanovi, o které si všichni na škole myslí, že má Alzheimerovu chorobu, ale ředitelovi je líto ho vyhodit – nehledě na to, jak špatně by se za něj sháněla náhrada… Ale to odbočuji… vyprávěl jsem, jak při naší poslední hodině vykládal o útoku na Pearl Harbor a najednou se zasekl… a pak říká: „Kde jsem to jenom byl…? Už vím…!“ a začal nám vyprávět, jak jako malý kluk pomáhal dědečkovi dojit kozy… vcelku to bylo vtipné, ale spíš než k smíchu by to mělo být k pláči… s takovou nemocí by už rozhodně neměl učit…“ dopověděl Edward svoji historku. Takže jim nepopisoval moje malá prsa ani nic jiného… Nesmírně se mi ulevilo.

Zároveň jsem ale na něj trošku překvapeně koukala. To, jak se dokázal vžít do jeho kůže a jak ho litoval… – To rozhodně nebyl Edward, jakého jsem znala ze školy. Začínalo mi vrtat hlavou, který z nich je ten pravý. Ne, že by na tom zas tak extra záleželo – ne, že by se tím nějak měnil můj postoj k němu… No, možná trošičku… V duchu jsem si povzdechla.

Edward se najednou zasmál, čímž mě vytrhl ze zamyšlení. „To by ale nebyli moji bratři, kdyby se na této historce dostatečně nepobavili…“

Svalovec na mě mrknul. „No, jo… už to tak bude… jsme zkažení až do morku kostí…“

Nemohla jsem tomu odolat. A ani nechtěla. Proto jsem se uchytla a zářivě se usmála na Svalovce. Líbil se mi. Vypadalo to, že si s ním člověk užije spoustu srandy. Což myslím, že by se mi v poslední době hodilo. Po Esmé to byl asi druhý nejvíce sympatický upír této rodiny. Carlislea jsem tolik neznala a Alice? – Tak trochu jsem si ještě pořád nebyla jistá o jejím duševním zdraví. Blondýnu jsem pochopitelně vynechala – s tím svým vražedným pohledem se u mě rozhodně umístila na posledním místě. Toho blonďáka jsem taktéž ještě moc neznala, ale nevypadalo to, že by byl nějak extra upovídaný. A Edward… to byla kapitola sama o sobě… takže bez komentáře…

„Edwarde?“ ozval se zvonečkový hlas z pohovky. Alice potřebovala poradit, jaké si má koupit boty? Ne, že by mi vadilo, že se na chvíli budoucího tatínka zbavím…

Jak zmizel, Svalovec se potutelně usmál a pak se ke mně obrátil čelem. A jéje. To zas bude…

Jako by mu neušla moje poznámka pronesená v duchu, předvedl mi doslova vzorový úsměv. „Neboj, já to nikomu nepovím…“

Zamračila jsem se. O čem to tu sakra mluví? Že by mu přeci jenom Edward něco řekl? – Ten všivák!

„Co?“ zeptala jsem se lhostejně, jako bych vůbec netušila, o čem to tu mluví. – Zatloukat, zatloukat a ještě jednou zatloukat…

Svalovec se ušklíbl. „Že ses opila…“ pošeptal mi do ucha, jako by tím zabránil, aby to mohl slyšet někdo jiný. Tak nějak jsem tušila, že to slyšeli všichni v místnosti…

Než jsem stačila něco namítnout, zvesela pokračoval: „Ty se poprvý opiješ… vyspíš se s klukem, kterého podle všeho moc nemusíš, a nakonec zjistíš, že jsi s ním otěhotněla… a aby toho nebylo málo, on ti oznámí, že vlastně ani není člověk… Holka, řeknu ti, ty máš ale smůlu!“

Tak teď už mi spadla brada až na zem. Jak ví, že Edwarda nesnáším?! A navíc je tak blbej, že to před ním řekl! Kdybych mohla a nebála se, že mi za to Blondýna utrhne hlavu, zmlátila bych ho hlava nehlava…!

Už jsem začínala zvažovat, že se kvůli těm pár fackám i obětuju, ale než jsem mohla svůj sebevražedný plán zrealizovat, objevil se vedle mě Edward. Tvrdě na mě pohlédl. Došlo mi, že rozhodně slyšel, co říkal Svalovec.  Měla jsem nesmírnou chuť zasténat a zahrabat se do země. Nejlépe až do Číny…

„Bello… myslím, že bys už měla jít…“ pronesl chladně a už se na mě pro jistotu ani nepodíval. Teď propaloval pohledem Svalovce a vypadalo to, že až odejdu, pěkně si to odskáče. Začínala jsem se o svého nového kámoše docela bát…

„Dobře…“ hlesla jsem mrtvolným hlasem a bez jediného dalšího slova vykročila ke dveřím. Znova mě vyhazuje z domu, tak ať nečeká, že se půjdu se všemi rozloučit a poděkovat za „pohostinnost“.

Edward na to nic neřekl. Když jsem se ve dveřích obrátila, spatřila jsem Esmé, jak mi s milým úsměvem mává a Svalovce, jak s šibalským pohledem vykukuje zpoza rohu. Kývla jsem na Esmé a na Svalovce protočila oči. Byl to fakt blázen, ale doufala jsem, že mu Edward nic neudělá. Vždyť za nic vlastně nemohl… to já měla špatně nasazenou masku, takže poznal, jaké ve skutečnosti chovám city k Edwardu Cullenovi.

Výše zmíněný mě jako včera dovedl až k autu. Tam jsem se k němu otočila čelem a vzpurně mu pohlédla do tváře. „Je od tebe fakt milý, že mě pokaždé vyhazuješ…“

Čekala jsem, že na to něco velmi rafinovaného odpoví, ale mlčel. Založila jsem si ruce v bok. „Fajn… tak mi aspoň řekni, co mám teď jako dělat…“

Konečně se na mě podíval. „Tuším, že je zítra pondělí… takže pokud nechceš, aby tě vyloučili, navrhuju ti jít do školy…“

Jen co to dořekl, obrátil se ke mně zády a rázoval si to k vile. A tak jsem se vrátila ke své oblíbené činnost – nadávání Edwardu Culllenovi…

Ohromné díky za komentáře u minulé kapitoly. Neuvěřitelně mě potěšily. ;) Doufám, že nějaké zanecháte i tady. :)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 7. kapitola: