Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 9. kapitola

20.08.2013 (20:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5463×

Když druhý den ráno zazvonil budík, bez jediného zanadávání jsem ho vypnula. Pomalu jsem si zase lehla. Zírala jsem na strop a začínala si uvědomovat tvrdou realitu. Dneska z tohoto domu odjedu a už se nikdy nevrátím. Až sejdu po schodech a naleznu v kuchyni Charlieho, jak snídá, bude to moje poslední chvíle s ním…

Nevím, kde jsem v sobě nalezla tolik odvahy, že jsem byla vůbec schopná vstát z postele. Ale udělala jsem to… V koupelně jsem se umyla, učesala a pak se vrátila do pokoje, abych se oblékla. Za několik málo okamžiků jsem už scházela ze schodů. Když jsem spatřila svého otce u stolu, jak se cpe houskou se salámem, píchlo mě u srdce. Přesto jsem se přinutila na něj mile usmát, když si mě všiml.

„Dobré ráno…“ pozdravil mě Charlie s úsměvem a pak se znovu zakousl do housky.

„Ahoj, tati…“ hlesla jsem a došourala se k ledničce, abych do sebe něco vpravila. Sice jsem tušila, že to tam dlouho nezůstane, ale přesto jsem byla odhodlaná něco sníst.

Nakonec jsem si vzala jenom jogurt a posadila se naproti svému otci. Chvíli jsem tupě zírala na lžičku ve svých rukách a pak zvedla pohled k Charliemu. „Tati?“

Zvedl hlavu a mírně se usmál. „Ano? Děje se něco, Bello?“

Znovu jsem rychle střelila pohledem po kovové lžičce a pak se zadívala na Charlieho. „Víš… není mi dneska moc dobře… mohla bych zůstat doma?“

Sklopila jsem pohled a s odporem od sebe odsunula jogurt. Věděla jsem, že mě Charlie pozoruje a doufala, že právě tento čin dodá mému tvrzení na věrohodnosti. Pak jsem zvedla pohled a posmutněle se na svého otce zadívala. Věděla jsem, že bych mu takhle neměla lhát, ale nic jiného mi v tu chvíli nezbývalo.

Charlie si odkašlal. „Dobře… zůstaň doma, vylež se z toho… snad ti už zítra bude líp…“

Váhavě jsem na něj pohlédla. „Děkuju.“

Charlie se usmál. „Neděkuj…“ kývl hlavou směrem k jogurtu. „Zkus něco sníst a pak si běž lehnout…“

Kývla jsem na souhlas. Po lžičkách jsem ho pomalu začala jíst, a když Charlie nedával pozor, pokukovala jsem po něm a snažila si zapamatovat každý rys jeho tváře. Doufala jsem, že to díky tomu bude později míň bolet…

Když jsem dosnídala, napila jsem se vody a pak přistoupila k Charliemu. „Tak já si jdu lehnout… měj se v práci dobře a buď opatrný…“

Než mohl stačit něco namítnout, rychle jsem ho objala. Pevně jsem sevřela víčka, abych zpátky zatlačila slzy a snažila si co nejvíc vychutnat ten okamžik. Pak jsem se ještě nahnula k jeho uchu a zašeptala: „Mám tě ráda…“

Na nic víc jsem nečekala, vyprostila se z jeho náruče, přičemž jsem si všimla jeho překvapeného výrazu a pak se pomalou chůzí vydala ke schodišti. Už jsem se neotočila, aby na něj naposledy pohlédla. Musel by si všimnout slz, které mi svévolně stékaly po tvářích. Už jsem to nedokázala ovládnout. Když za mnou zapadly dveře do mého pokoje, otočila jsem klíčem v zámku a pak se vrhla na postel. Nepamatuju si, kdy jsem víc brečela… Asi nikdy. Ale po chvíli, kdy jsem už neměla žádné další slzy, které by mohly téct, jsem se pomalu posadila a zoufale složila hlavu do dlaní. Čekala jsem…

A brzy se dočkala. Za několik vteřin jsem na příjezdové cestě uslyšela skřípání pneumatik. Charlie jel do práce… Nevstala jsem a nešla se podívat k oknu, abych ho mohla vidět odjíždět. Ne – tolik jsem se zase dobrovolně mučit nechtěla.

Zhluboka jsem se nadechla, rozhlédla jsem po pokoji a pak vstala. Ze skříně jsem vytáhla svůj jediný kufr na kolečkách a položila ho doprostřed pokoje. Ztěžka jsem dosedla na postel a zoufale se na něj zadívala. Jak mám zabalit celý svůj život do jednoho kufru?

XXX

Trvalo mi to dvě hodiny… Dát do kufru ty tři trička a dvě košile, které mi ještě byly, dvoje rifle… nějaké to spodní prádlo, pyžamo, ručník a kosmetické potřeby. Dobře – zabalení těchto věcí ve skutečnosti trvalo asi pět minut… zbytek času jsem strávila procházením po pokoji, prohlížením zásuvek a hledáním věcí – vzpomínek, které jsem si chtěla vzít s sebou. Rodinné fotografie, několik nejoblíbenějších knih a ještě pár cetek, ke kterým jsem měla velmi silný vztah. A jak jsem tak seděla nad poloprázdným kufrem, propadla jsem nostalgii. Slzy mi stékaly po tvářích a já vzpomínala na všechny dobré věci, co se v tomhle pokoji staly. A jak jsem se tak probírala vzpomínkami, dostala jsem se i k věcem, které se na první pohled nemusely zdát šťastnými, ale šťastné byly. Třeba ta, kdy jsem poprvé ucítila, jak mě koplo moje dítě. Nevím, kde se ve mně vzaly ty mateřské sklony – často jsem i přemýšlela, že děti vůbec mít nechci. A teď jsem jedno nosila pod srdcem… a i přesto, kolik problémů mi to přineslo, kolik slz… byla jsem z něho šťastná. Až díky této myšlence jsem v sobě našla odvahu k tomu, to tady ukončit. Zavřela jsem kufr, vzala ho do ruky, naposledy se rozhlédla po svém pokoji… a odešla.

V přízemí panovalo mrtvolné ticho. Postavila jsem kufr ke dveřím a pak došla do jídelny. Z šuplíku jsem vytáhla svůj sešit s recepty a vytrhla z něj prázdnou stránku. Vzala jsem si propisku a posadila se ke stolu. Prohlížela jsem si jednotlivé věci v bytě a snažila se utřídit si myšlenky. Věděla jsem, co chci Charliemu vzkázat. Ovšem zformulovat to do slov… to už bylo o něco složitější. Zhluboka jsem se nadechla, na chvíli zavřela oči a představila si otcovu tvář. Když jsem pak oči otevřela, už přesně jsem věděla, co mám psát…

Tati,

věz, že to, co jsem udělala, pro mě nebylo lehké. Ale musela jsem. Možná to bude znít jako klišé, ale je to pro tvoje dobro…

Prosím, nehledej mě. Jsem v pořádku a mám se dobře. Vážně mě moc mrzí, že to takhle muselo dopadnout. Chci, abys věděl, že tě mám strašně moc ráda – a vždycky budu.

Doufám, že ti nevadí, když tě teď požádám o jednu věc – netruchli pro mě… ale žij. Protože život máme všichni jenom jeden a není nekonečný… Já se touto radou hodlám řídit taky. Ale věř tomu, že na tebe budu myslet každou minutu svého života.

Sbohem.

S  láskou

Bella

P. S.: Mohl bys prosím říct Lise, že je mi líto, že jsem se s ní nerozloučila? Mám ji moc ráda, byla to moje jediná kamarádka a nikdy na ni nezapomenu…

Pomalu jsem položila tužku, a aniž bych si dopis po sobě znovu přečetla, přeložila jsem ho v půli a na bílou stranu nadepsala Pro Charlieho. Nechala jsem ho na stole a pomalým krokem se vydala ke dveřím. Obula jsem se a pak se otočila. Naposledy jsem pohlédla na svůj domov a pak s pocitem ohromné prázdnoty vyšla ze dveří.

Klíč od domu jsem dala do květináče a doufala, že ho Charlie najde. Pak jsem se vydala ke svému náklaďáčku. Byla jsem na sebe vážně hrdá, že jsem si před Edwardem uhájila svoje autíčko. Chtěla jsem, aby mi něco připomínalo můj starý život. A auto bylo rozhodně lepší než pár fotek.

Nasedla jsem a s povzdechem pohlédla na dům. Najednou mi připadal neskutečně opuštěný. Potlačila jsem další slzy, které se mi tlačily do očí, a nastartovala. Pomalu jsem vyjela od domu a vydala se k Cullenům – vstříc své velice nejisté budoucnosti…

XXX

Přímo přede mnou se objevila vila. Zaparkovala jsem a vystoupila. Pomalým krokem jsem došla k domu a zazvonila. Přitom jsem se modlila, aby mi otevřel kdokoli jiný než Edward – na něj jsem v tuto chvíli vážně neměla náladu.

Moje přání vzal někdo tam nahoře konečně vážně a tak, když se dveře otevřely, spatřila jsem Esmé s milým úsměvem na tváři. „Ahoj, Bello, pojď prosím dál…“

Usmála jsem se. „Ahoj, Esmé…“

Když jsem se ocitla v obýváku, první, čeho jsem si všimla, byla hora kufrů. A taky Alice, posmutněle na ně zírající…

„Alice?“ zeptala jsem se váhavě drobné černovlásky, která měla výraz, jako by se právě dozvěděla, že někdo umřel. Na můj hlas nezareagovala, a tak jsem se k ní pomalu začala přibližovat. Skoro jako k zraněnému lvu – jak mě později napadlo. Na první pohled vypadá neškodně, ale drápy a zuby jsou pořád funkční…

Nepodívala se na mě, ani když jsem konečně prokličkovala mezi kufry a posadila se vedle ní na sedačku. Pomalu a velice opatrně jsem jí položila ruku na rameno. „Alice, co se stalo?“ zeptala jsem se jí znovu. Konečně se na mě podívala.

„J-já… o-oni… mi nechtějí dovolit si vzít víc kufrů…“ vysoukala ze sebe a rozvzlykala se. Překvapeně jsem na ni hleděla – zaprvé proto, že jsem poprvé viděla upíra brečet – což bylo vážně divné (to žádnému z nich vážně netečou slzy?), a zadruhé proto, že mi konečně došlo, že ta hromada kufrů, přes kterou jsem se právě málem převalila… patří Alici.

Zlehka jsem ji objala a začala utěšovat. „Alice, to bude dobré… určitě ti všechny tvoje věci dovezou později… a kdyby ne, vždycky můžem jít nakupovat…“

V tu chvíli, kdy jsem to dořekla, se Alice zarazila a s trhnutím zvedla hlavu. Celá se rozzářila a mě v tu chvíli docvaklo, co jsem to vlastně řekla. Sakra…

„Půjdeme spolu nakupovat?“ opakovala pořád dokolečka nevěřícně a já zatímco jsem v duchu sténala nad svou hloupostí, jí s nevinným úsměvem přitakávala.

Když mě celá šťastná začala drtit v náručí, začala jsem nadávat, kde jsou sakra všichni ostatní. Zrovna teď by se mi menší pomoc hodila – teda pokud jsem se nechtěla nechat dobrovolně rozmačkat upírkou, která má očividně velice silnou závislost na nakupování. – Zkoušela se s tím už někdy léčit?

Konečně se v místnosti objevil Edward. To bylo snad poprvé, kdy jsem mu byla za jeho přítomnost vděčná. Zoufale jsem se na něj zadívala a v duchu si posteskla, že nedokáže číst mé myšlenky. Možná by mu rychleji došlo, že jestli mě okamžitě z Alicina náručí nevyprostí, nezbude ze mě víc než nechutně zapáchající kaše.

Nakonec se přeci jenom ukázalo, že Edward v té své bronzové hlavě nemá mozek jenom na okrasu. Opatrně ode mě Alici odtáhl a uklidil ji do bezpečné vzdálenosti. Když jsme osaměli, pozorně se na mě zadíval. „Všichni jsou už připravení… můžeme jet.“

Než jsem mu stačila na to něco odpovědět, vypařil se jako pára nad hrncem. V duchu jsem zaklela a pospíchala za ním před dům. Tam jsem našla zbývající členy rodiny, v čele s Emmettem, který se na mě nepřestával zubit. Najednou jsem dostala strašnou chuť na něj vypláznout jazyk, ale nakonec jsem se ovládla. Střelila jsem pohledem po dvou luxusních černých autech s kouřovými skly. To s námi pojede prezident, nebo co?

Edward si odkašlal. „Bello, pojď se mnou do auta…“

Trhla jsem k němu hlavou. „Do tohohle?“ hlesla jsem nedůvěřivě a ukázala na jedno z těch mafiánských aut. Tak do toho mě nikdo ani za boha nedostane!

„Jo.“

Naštvaně jsem přivřela oči. „Ale já mám svůj náklaďáček… ničím jiným nikam nepojedu.“

Edward si povzdechl. „Jak už jsem řekl včera – tvůj náklaďáček je moc nápadný… dopraví ho na místo později… nemusíš se bát, už jsem to dohodl.“

Za mnou se ozvalo uchechtnutí. Otočila jsem se a pohlédla na Emmetta.

„Já bejt tebou, Bello, docela bych se bál. Vůbec bych se nedivil, kdyby taky bylo dohodlý, že se čirou náhodou tvému supermodernímu autíčku po cestě něco stane. Nebo si snad myslíš, že by tě Edward nechal jezdit v – teď mi prosím promiň ten výraz – takovým křápu… zvlášť v tvým stavu?“

Ještě chvíli jsem na Emmetta nedůvěřivě a abych byla upřímná, tak i trošku naštvaně hleděla, ale pak jsem se už celkem vytočená obrátila na Edwarda. Zamířila jsem na něj prstem a výhružně řekla: „Tak to ať tě ani nenapadne!“

Edward lhostejně pokrčil rameny. „Dobře… stejně se brzo samo rozpadne…“

Chvíli jsem na něj překvapeně zírala. Pak jsem se otočila na Emmetta a vyhrkla: „On to vážně plánoval!“

Emmett se ušklíbl a blýskl po mě úsměvem. „Já ti to říkal…“

Byla jsem vážně vytočená. Proto jsem bez dalšího slova rázně prošla kolem Edwarda, přičemž jsem nezapomněla hodně dupat a pak práskla těma nepochybně neprůstřelnýma dveřma od toho pitomýho auta. Jestli se jenom dotkne mého náklaďáčku, přísahám bohu, že já se pak dotknu jeho! A nijak jemně to nebude…! předsevzala jsem si v duchu a čekala až se pan Zabiják nevinných aut posadí za volant, abychom už konečně mohli vyrazit.

Nakonec jsem se přeci jenom dočkala. Už jsem na něj chtěla znovu vyjet kvůli tomu plánu vraždy mého náklaďáčku, když se otevřely oboje zadní dveře a do našeho obrněného tanku s úsměvem vplula Alice s tím blonďákem. Pochopitelně měla úsměv od ucha k uchu. V duchu jsem potlačila zasténání. To bude cesta…

XXX

Nevím jak je možné, že jsem ty dvě hodiny se třemi upíry v těsné blízkosti přežila ve zdraví… Zvlášť, když jeden z nich pořád mlel o módních trendech. Občas jsem i začala vážně uvažovat, že vyskočím za jízdy. Nakonec jsem si to ale vždycky rozmyslela. – Edward jel vážně dost rychle…

Ale když jsme konečně vystoupili, měla jsem vážně chuť kleknout na ten odpudivě vyzírající asfalt a děkovat bohu. Namísto toho jsem zamířila co nejdál od Alice – tudíž jsem šla za Emmettem. Jak jsem tak z rozhovoru v autě pochytila, ještě pořád na něj byla naštvaná, že ji nazval elfem – už snad po sté. Alice měla očividně kromě závislosti na nakupování i nějaký komplex kvůli své výšce.

„Ahoj, Emmette,“ pozdravila jsem ho s úsměvem a málem si vykroutila hlavu, když jsem se mu snažila vidět do obličeje.

„Čauky, Bello! Tak jaká byla cesta? Nejel Edward moc rychle?“ poškleboval se mi hned a hýřil úsměvy na všechny strany. Už jsem mu chtěla něco pěkného odseknout, když jsem si všimla blondýny, která se najednou vynořila zpoza jeho zad.

Hned jsem si v duchu začala nadávat, proč jsem si od Edwarda nezjistila její jméno. Blondýno jsem jí vážně říkat nechtěla, takže jsem ze sebe vykvikla pouze tiché ahoj.

Emmett si očividně všiml, jak nejistě na blondýnu hledím a plácl se do čela. „Jsem to ale idiot… Bello, tohle je moje manželka Rose…“ zazubil se a mrkl na mě. Já na něj zírala s otevřenou pusou. Manželka?! Dělá si ze mě srandu, nebo to vážně myslí vážně?! No, podle toho, jak se tvářila Rose, to očividně vážně myslel…

Pokusila jsem se o nejmilejší úsměv, jakého jsem v tu chvíli byla schopná, a natáhla k Rose ruku. „Těší mě…“

Stisku jsem se ale nedočkala. Rose nad mou rukou doslova ohrnula nos. Než to mohlo začít být trapnější, než to už bylo, ruku jsem stáhla a obrátila pohled na Emmetta. „Jak dlouho myslíš, že na tebe ještě bude Alice naštvaná?“

Emmett se zazubil. „Doufám, že jí to ještě chvíli vydrží.“

Než jsem stačila odpovědět, jako na zavolanou se vedle mě objevila Alice. „Tak zaprvé, Emmette… už na tebe naštvaná nejsem…“

Nemohla jsem si nevšimnout, jak Emmettovi pohasl úsměv. Znovu jsem střelila pohledem po Alici, která probodávala Emmetta nenávistným pohledem. – Vážně na něj už není naštvaná?

„A zadruhé… už máme připravené letadlo… takže pokud nechcete jít pěšky, pohněte zadkama…“ vyhrkla, načež se obrátila a hrdě si to vykračovala po ranveji za zbytkem Cullenů. Rose ji následovala v těsném závěsu. Střelila jsem pohledem po Emmettovi a oba jsme se v tu stejnou chvíli rozesmáli.

„Páni…“ neudržela jsem se a překvapeně hvízdla, když jsme s Emmettem „pohli zadkama“ a došli za roh budovy, takže jsem mohla spatřit letadlo, kterým poletíme. Byl to doslova obr. Možná se mi to jenom zdálo – a to z toho důvodu, že tohle letiště bylo vážně malinké, ale i kdyby – já byla ohromena.

A když jsem se dozvěděla, že to letadlo vlastní Carlisle, brada mi spadla až na zem. Tohle že je soukromé letadlo? Kolik tak může stát? Kolik mají vlastně Cullenovi peněz…?

Zatímco jsem přemýšlela o Edwardově finanční situaci, Emmett mě mně neznámým způsobem dostrkal až na palubu. A tak mi brada spadla potřetí… Všechno laděné ve stříbrné a černé barvě… ohromné kožené sedačky a prosklené stolky… plazmová televize… bar… Po tom, co jsem shlédla celý interiér, přičemž se mi z pusy uniklo ještě několik překvapeným povzdechů, byla jsem si naprosto jistá, že o Edwardovu finanční situaci se bát nemusím… nevypadalo to, že by měli Cullenovi v brzké době zbankrotovat.

Najednou se vedle mě objevil Edward. Leknutím jsem nadskočila a naštvaně na mě pohlédla. – To mi chce vážně způsobit infarkt?

„Bello, měla by ses jít posadit… možná i připoutat – bude vzlétat.“

Chtěla jsem mu něco odseknout, ale najedno jsem se nezmohla na nic víc než nepatrné kývnutí hlavou. Kecla jsem sebou na nejbližší sedačku a sledovala, jak si Edward sedá vedle mě. No super… napadlo mě hned, ale pak mi došlo, že jestli se mi při startu udělá blbě, je velká pravděpodobnost, že moje snídaně skončí na něm. Hned mi bylo o něco líp…

XXX

Bohužel… start jsem skoro ani nepocítila, takže Edwardova modrá košile zůstala čistá. Pohlédla jsem z okénka a sledovala, jak stoupáme. Sbohem, domove…

Už jsem málem znovu propadla do deprese, když se vedle mě objevil Emmett s úsměvem od ucha k uchu. Sednul si na poslední volnou sedačku naproti mně a v očích mu zajiskřilo. „Chtěla bys slyšet jednu historku?“

Po tváři se mi rozlil úsměv. Přesně takové rozptýlení jsem potřebovala.

A tak jsem se dozvěděla, jak Emmett Alici zrušil předplatné Vogue, podpálil její oblíbené šaty, zničil tucet lodiček… Už jsem se ani nedivila, že je na něj Alice skoro v jednom kuse naštvaná.

„A co se stalo potom?“ dostala jsem se sebe mezi dalším záchvatem smíchu.

Emmett se ušklíbl. „Spustil jsem protipožární alarm… a tak Alice stejně jako ostatní zákazníci musela opustit budovu…“

Začala jsem se smát. Úplně jsem si dokázala představit Alici, když zjistila, že za přerušení její nakupovací mánie mohl Emmett…

Jako bych ji přivolala svými myšlenkami, zjevila se před námi Alice s velice nepřátelským výrazem. „Tak tos byl ty?“ zavrčela na Emmetta.

„Ups…“ vyřkli jsme současně s Emmem a pak se začali šíleně smát. Moje představa naštvané Alice se vůbec nedala srovnávat se skutečností. V jednu chvíli jsem se i začala bát, aby neotevřela dveře a nevykopla Emma z letadla. Sice byl upír, ale nevím, jestli by něco takového přežil… A na to, abych to riskla, jsem měla Emmetta moc ráda.

Nakonec musel Alici odtáhnout násilím Jasper. – To byl ten blonďák, jehož jméno jsem se dozvěděla díky tomu, že si ho Emmett dobíral. Jako všechny… Taky jsem se dozvěděla, že je to Alicin manžel. Už jsem ani nebyla moc překvapená.

„Emmette? Můžu se tě na něco zeptat?“ promluvila jsem po chvíli ticha.

Emmett se rozzářil. „Samozřejmě, Bello, pro tebe všechno…“ koketně na mě zamrkal.

Zazubila jsem se a v duchu děkovala bohu, že po mě neskočila Rose. „Víš, zajímalo by mě, jak ses vlastně stal upírem…“ vyřkla jsem to, co už mi dlouho vrtalo hlavou.

Přišlo mi, že když Emmett přikývl, nepatrně zvážněl.  A pak začal vyprávět. – Jak byl v horách na lovu napaden medvědem a nebýt Rosalie, která ho našla, už by byl dávno mrtvý. Jeho příběh mě vážně dojal. Proto jsem ho uprosila, aby mi vyprávěl i o přeměně ostatních.

A tak jsem se dozvěděla, jak byl přeměněn Carlisle, Esmé, Rosale, Alice a Jasper. Každý z těch příběhů mi bral dech a doslova jsem Emmettovi vysela na rtech. Nejvíc mě snad zaujala přeměna Jaspera. Předsevzala jsem si, že si o tom s ním musím někdy promluvit.

O tom, jak byl přeměněn Edward, jsem už slyšela od něho samotného, takže to mě už pochopitelně nezajímalo. Proto jsem hned Emmetta přerušila, aby zbytečně nevyprávěl věci, které už dávno vím. Chtěla jsem ale po něm, aby ni řekl o něčem jiném… Spíš než životní příběhy mě zajímal celý ten proces přeměny. A tak mi to Emmett vysvětlit – popsal do posledního detailu, protože to sám zažil. A když jsem viděla jeho výraz, zatímco vyprávěl, rozhodla jsem se, že nic takového já zažít nechci. – Doposud jsem vlastně ani jednou nepřemýšlela o tom, že bych se někdy přeměnit nechala…

Z  myšlenek ohledně přeměny mě vytrhl až hlas pilota, který se ozval z reproduktorů: „Prosím připoutejte se, budeme přistávat…“

Připoutala jsem se a pohlédla z okénka. Ani v nejmenším jsem netušila, kde to jsme. Všude byly lesy. – Temné, husté lesy…

Obrátila jsem se na Edwarda, který skoro celý let zíral tupě před sebe. Nevěděla jsem proč, ale ani se to nechystala zjišťovat. Upřímně řečeno mi to bylo jedno…

„Ještě jsi mi ani neřekl, kam to vlastně letíme…“ hlesla jsem a pozorně se na něj zadívala.

„Už neletíme – přistáváme…“ odpověděl lhostejně, aniž by na mě pohlédl.

„Fajn! Můžu se teda zeptat, kde to sakra přistáváme?“ vypěnila jsem tak, že jsem na něj div nezavrčela.

Konečně na mě pohlédl. „Doufám, že máš sebou nějaké teplé oblečení… Jsme na Aljašce.“

Překvapeně jsem vykulila oči. Na Aljašce? To mi to sakra nemohl říct dřív?! nadávala jsem v duchu, když jsem si vzpomněla na obsah svého kufru. Žádný svetr natož zimní bundu jsem tam pochopitelně neměla…

XXX

Doprdele…! ulevila jsem si v duchu, když jsem vystoupila z letadla a dala se do mě taková zima, že jsem si připadala jako bych byla minimálně na severním pólu. I když… tam možná nefouká tak řezavý vítr. Hned jsem zatoužila po menším výletu za kámošema tučňákama.

„Na…“ ozvalo se vedle mě, a když jsem se otočila, spatřila jsem Esmé jak mi s milým úsměvem podává silný chlupatý svetr.

„Děkuju,“ hlesla jsem vděčně, když jsem si ho přetáhla přes hlavu. Hned mi bylo o něco líp. Usmála jsem se na Esmé a začala se rozhlížet kolem sebe. První co jsem spatřila, byla dvě navlas stejná auta, jako ta, kterými jsme jeli na letiště. Buďto je sem dostali přenášedlem z Harryho Pottera nebo mají Cullenovi takováhle auta po celém světě. V tuto chvíli jsem se ale nedokázala rozhodnout, která možnost mi připadá pravděpodobnější. Už mi asi začal zamrzat mozek…

Za sebou jsem uslyšela rány. Otočila jsem se a spatřila Jaspera, jak se snaží vybalancovat z letadla s tou spoustou Aliciných kufrů. Vážně jsem ho litovala. Naštěstí mu Edward přispěchal napomoct a po několika výhružkách i Emmett.

Když už byly všechny věci v kufrech těch nepřátelských aut (mimochodem vážně nechápu, jak se tam mohly všechny vejít…), následovala jsem Edwarda k jednomu z řečených aut. Když už jsem se chystala sednout na místo spolujezdce, do zorného pole se mi dostala rozzářená Alice, ženoucí se mým směrem. Měla jsem ji vážně ráda, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych přežila další cestu s ní v jednom autě, takže jsem dveře zase rychle zavřela, obešla auto a doslova Edwarda vytáhla od volantu. „Pojedeme s Emmettem a Rose…“

Edward naštěstí nic nenamítal a poslušně mě následoval do druhého auta. Jakmile jsem se posadila na své místo, Emmett už nadšeně žvanil. Na chvíli jsem zapochybovala, jestli tohle bylo to správné rozhodnutí…

Sledovala jsem, jak do druhého auta nasedli Carlisle s Esmé a taky Alicin smutný pohled. Doufala jsem, že jsem jí tím svým úprkem moc neublížila. Ale byla jsem si jistá, že i kdyby ano… stačí ztratit jedno slovo o společných nákupech a zase budu její nejlepší kamarádka.

Když jsme se rozjeli, něco mě napadlo. Vlastně jsem vůbec nevěděla, kam to jedeme. Proto jsem se obrátila na Edwarda a zeptala se ho na to.

Edward nepřestával sledovat silnici. Nepohnul ani brvou. Na malou chvíli jsem se i začala obávat, že se mi nedostane odpovědi.

„Jedeme do Denali… máme tam přátele, u kterých přespíme – než bude náš dům připravený…“

Překvapeně jsem povytáhla jedno obočí. Denali? O tom jsem v životě neslyšela… A přátele…? – Edward Cullen nějaké má?

„Co je to za přátele?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

V tu chvíli se zezadu ozval Emmett: „Edward ti měl doporučit teplé oblečení – já zas boxovací rukavice. Je dost možné, že se budeš muset o Edwarda poprat s jednou upírkou…“

V duchu jsem si povzdechla. No super… přesně po tomhle jsem vždycky toužila…

Velké díky za komentáře zanechané u minulé kapitoly. Velice mě potěšily. Doufám, že se vám tato kapitola líbila a že se dočkám nějaké vaší odezvy i pod tímto článkem. ;)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 9. kapitola: