Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 13. kapitola - Prožitky u Cullenů

10.12.2009 (08:00) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1262×

13. kapitola – Prožitky u Cullenů

Bella:

Zvedla jsem se opatrně z gauče a rozhlédla jsem se znovu po místnosti. Bylo zde už šero. Pomalu jsem přistoupila k oknu a pohlédla jsem z něj ven. Slunce už zapadalo a mě došlo, že jsem musela být opravdu dlouho v kómatu. Charlie už o mě bude mít asi strach. Vydala jsem se proto ke dveřím, které vedli na dlouhou úzkou chodbu. Vydala jsem se jí a cestou jsem se ještě podpírala o zeď. Nevěděla jsem ani, kam jdu, ale snažila jsem se najít schody. Došla jsem, ale nakonec chodby a tam stáli pouze jedny dveře. Přišli mi dost povědomé. Dál jsem nad tím nepřemýšlela a klopýtala jsem zpět. Jak jsem si před chvílí uvědomila, šla jsem na opačnou stranu. S mírnou nabručeností jsem se vracela tou chodbou. Vlekla jsem se však příliš pomalu, jelikož mi pořád nebylo dobře.

Najednou jsem špatně šáhla a místo zdi jsem se zachytila pouze vzduchu. Nahlas jsem vykřikla a už jsem se kutálela dolů ze schodů. Zastavila jsem se po patnácti schodech, kde mě něco zadrželo v mém plynulém pádu. Opatrně jsem otočila hlavu na stranu a zamžourala jsem očima. Radši jsem je měla předtím zavřené. Nejprve jsem uviděla něco světlého a v tom dvě velké hnědé skvrny. Postupně se mi, ale zrak zaostřoval a já jsem si všimnula, že ty dvě hnědé skvrny se začínají podobat očím. Potom i to světlé začalo mít určité rysy a já jsem uviděla tvář, která se na mě starostlivě usmívala. Zamrkala jsem, abych se ujistila, že nesním.

„Bello, co si to tu prováděla? To ti dneska jedno zranění nestačilo?“ zeptala se mě ta postava, která mě, jak jsem si uvědomila, držela v náručí.

„Promiň, Edwarde. Já jsem hledala schody.“ Zachraptěla jsem a odněkud ze zdola se ozval smích.

„No a jak koukám, tak si je našla a přímo sis je prohlédla z velké blízkosti.“ Řekl už uklidněným hlasem a pobaveně zakroutil hlavou.

Potom mě opatrně zvedl a nesl mě ze schodů v náručí. Jeho kroky byli velmi pomalé a tak příjemně houpavé, ale přitom je měl i velmi jisté. Šel se mnou, tak jako bych nevážila ani gram. Pořád se mi přitom díval do tváře.

„Nemůžu tě nechat ani chvilku samotnou. Měla jsi štěstí, že jsem zrovna za tebou mířil.“ Řekl mi ještě trochu vyčítavě, když jeho kroky ustali, ale přesto se už usmíval.

„Nebolí tě nic?“ optal se mě a přitom mě opatrně pokládal na kožený gauč, který stál v obýváku.

„Ještě jsem si nevšimla.“ Zamumlala jsem a dál jsem se na něj dívala. Připadala jsem si, jako kdyby můj zrak byl k němu přilepený, ale nemohla jsem si pomoc. Vypadal úžasně. Na sobě měl černou košili, kterou měl lehce porozepnutou a bílé tepláky. Byl prostě kouzelný.

Rozpačitě se na mě usmál, když si všimnul, jak si ho prohlížím a potom se mi ztratil z dohledu. Smutně jsem se zadívala na místo, kde ještě před chvílí stál a potom jsem začala sledovat obrazy, které byli na stěně, byli nádherné. Snažila jsem se poskládat si všechno v hlavě, ale připadalo mi, jako bych jí měla úplně prázdnou. Nebyla v ní jediná myšlenka.

Edward:

Odešel jsem pomoci Esme. Připravovala pro Bellu malé občerstvení. Při tom ji tam ještě poletovala Alice a pomáhala jí s výběrem. Dívala se neustále Belle do budoucnosti, co jí chutná a co ne. Bylo to celkem komické.

„Alice, kde je Jazz?“ zeptal jsem se trochu úzkostně. Věděl jsem jak je zničený, a proto jsem nechápal, že Alice není s ním. Jeho roztomilá manželka mu totiž vždy zlepšila náladu.

„Je s ním Carlisle. Snaží se být důsledný otec a promluvit si se svým dítětem. A Emmet se snaží být zas důsledný manžel a snaží se uklidnit Rosalie.“ Odpověděla mi Esme s úsměvem na rtech a dál se věnovala přípravě pro svého hosta. Byla tím opravdu nadšená. Už dlouho neměla nikoho, o koho by se mohla starat. Byl jsem rád, že má radost.

„Nechcete, s něčím pomoc?“ zeptal jsem se a přímo andělsky jsem se usmál.

„Jo, mohl bys tohle donést Belle!?“ zeptala se Alice s tím samým úsměvem a do ruky mi vrazila tác, který se prohýbal pod nejrůznějšími lahůdkami. Poté mi ještě přes ruku přehodila nějaké oblečení a přímo mě vykopla s kuchyně. Jo, jo celá Alice nemohla mi pořád odpustit to představování.

A řekni Belle, ať se potom u mě staví. Musím jí trochu upravit předtím, než pojede domů. Vypadá, jak divoženka. Poslala mi ještě Alice myšlenku a já už jsem pádil za Bellinkou.

Bella:

Do místnosti vkročil Edward s obrovským tácem, na kterém byla hromada jídla. S úsměvem ho postavil přede mě. Jen jsem na něj vyvalila oči. A podívala jsem se na jídlo, které přede mnou leželo.

„To všechno mám sníst?“ zeptala jsem se zmateně.

„Bylo by dobré, kdyby ses pořádně najedla. Po těch dnešních nehodách musíš nabrat hodně síly. Jo a tady máš ještě nějaké oblečení. To tvoje po tom pádu ze schodů nedopadlo moc dobře.“ Řekl a zamyšleně se na mě zadíval. Opatrně jsem si od něho vzala věci, na které jsem se ani nepodívala a mrzutě jsem se začala prohlížet. Vlastně měl pravdu. Moje oblečení bylo na několika místech roztrhlé a trochu i špinavé. Otec by se asi divil, kdybych se před ním takhle objevila. Ach ne, otec, jak jsem na něj mohla zapomenout. Zaklela jsem v duchu. A hned jsem se dostala ze svého stavu, ve kterém jsem byla před chvílí. Před chvílí jsem si připadala ještě omráčená a všechno mi bylo jedno.

„Edwarde, musím domů! Táta nebude vědět, kde jsem.“ Vykřikla jsem a snažila jsem se vyhrabat z měkkého koženého gauče. Edward mě však vzal za ramena a přimáčkl mě zpět.

„Uklidni se, Bello. Já se o to postarám a ty se v klidu najez. A převlékni se. Až budeš hotová, tak mě zavolej.“ Řekl a vydal se ke schodům. Pak se, ale v půlce zastavil a naléhavě se na mě podíval.

„Bello, prosím zkus si nic neudělat, zatímco budu pryč.“ Řekl starostlivě a díval se mi do očí. Založila jsem si naštvaně ruce na prsou, ale přikývla jsem. On se na mě usmál a pokračoval v chůzi, až mi zmizel z dohledu. Pustila jsem se tedy do jídla. A byla jsem ráda, že jsem se na těch schodech opravdu nijak neporanila, až na pár modřin, které jsem už teď cítila.

Jídlo bylo opravdu výborné, ale až jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem sníst všechno. Smutně jsem se dívala na zbytky a pak jsem do ruky vzala oblečení, které bylo přes opěradlo gauče. Byla saténová košile v krémové barvě. K ní byla červená minisukně a legíny ve stejné barvě, jako ta košile, a nakonec čelenka v té samé červené, jako sukně. Trochu nevěřícně jsem se dívala na oblečení před sebou. Vždyť v tom zmrznu, každou chvíli má začít venku sněžit a já si mám na sebe vzít tohle lehké oblečení?

„Ale nezmrzneš, neboj se.“ Ozvalo se za mnou, až jsem strachy nadskočila. Že bych to řekla nahlas? Už jsem fakt mimo. Řekla jsem si v duchu a zakroutila jsem hlavou. Přede mnou se objevila Alice. A dívala se na mě velmi přísně.

„Neboj se Bello, ta sukně je zimní a navíc budeš mít zimní bundu a ty legíny jsou taky dostatečně teplé. A k tomu budeš mít ještě zimní boty, tak buď v klidu.“ Řekla sebejistě Alice. Nechápavě jsem se na ní koukala. Ona si jen povzdychla, sebrala věci a vzala mě za ruku.

„Pojď se mnou, musím tě ještě trochu upravit, vypadáš, jako kdybys vylítla někde s popelnice.“ Řekla a zasmála se. Nejistě jsem vstala a pomalu jsem šla za ní.

„Jsem ráda, že se ti tím pádem ze schodů nestalo nic horšího až na pár modřin.“ Ozvala se opravdu úlevně a táhla mě za sebou do druhého patra k jedněm z dveří. Popostrčila mě dovnitř a zavřela za sebou. Přivedla mě do pokoje, kde stále velká kovaná manželská postel a za ní byl na stěně namalován západ Slunce. Pokoj byl vymalovaný žlutě a bylo tu několik dveří. Přivedla mě ke skříni a strčila mě dovnitř. Už jsem se bála, že mě tam chce zamknout, když se přede mnou otevřely další dveře a já jsem se skrz ně dostala přímo do šatny nějaké filmové hvězdy.

„Vítej v mém království.“ Zapěla Alice a pak se rozesmála. Musela jsem to tady vážně obdivovat, bylo to tady nádherné. Alice mě posadila na židličku přes zrcadlo. A usmála se na mě.

„Tak Bello, teď bude dobré, když se převlékneš do toho, co jsem ti určila, a neříkej, že se ti to nelíbí, já dobře vím pravdu.“ Přivřela při tom hrozivě oči, až jsem se jí bála.

„Dobře. Je to nádherné oblečení.“ Vykoktala jsem ze sebe a ona se kouzelně usmála.

„No a já tě potom upravím. Tak si pospěš. Já si zatím tady připravím potřebné věci.“ A už začala Alice shánět a přinášet různé věci. Já jsem se zatím převlékla do věcí, které mi určila. Přistavila mi k tomu ještě bílo – červené kozačky na podpatku, což jsem nevěděla, jestli zvládnu, ale doufala jsem, že ano. Alice mi svým chováním připomínala mou matku, taky byla takový uragán.

„Tak Bello, teď zavři oči a neotevírej je, dokud neřeknu.“  Řekla Alice, po té co jsem už opět seděla na té židličce. Kývla jsem a zavřela jsem oči. Najednou, jako by mě přemohl spánek a já jsem slyšela jen Alicin hlas.

„Díky, miláčku.“ A pak jsem se už odebrala do říše snů. Probudilo mě lehké chvění.

„Bello, stávej. Už si hotová.“ Uslyšela jsem nad sebou hlas a opatrně jsem otevřela oči. Alice se na mě usmívala a otočila mě směrem k zrcadlu. A já jsem nemohla uvěřit svým očím. Přede mnou seděla dívka, která měla vlnité vlasy, které byly, částečně stáhnuty čelenkou. Měla dlouhé řasy a barva jejích hnědých očí přímo svítila. Její světle krémová pleť přímo bila do očí.

„Teda Alice, já bych tě chtěla mít doma. To je úžasné!“ řekla jsem jen, co jsem se vzpamatovala. Vypadala jsem opravdu krásně. Zvedla jsem se ze židle a musela jsem jít Alici obejmout. I to oblečení bylo úžasné.

„Tak, a teď už ti jen musíme zajistit doprovod ze schodů, aby sis zase něco neudělala.“ Řekla Alice a mrkla na mě.

„Edwarde, mohl bys prosím počkat na Bellu u schodů? Zakřičela Alice. Vyjeveně jsem na ní koukala.

„Jistě!“ ozvalo se. Alice se na mě usmála.

„Tak jdeme.“ Řekla mi povzbudivě. A my jsme vyšli na chodbu. Alice někde rozsvítila světlo a já jsem pomalu kráčela chodbou, až jsem se objevila v Edwardově do hledu. Ten na mě nejdřív vyjeveně koukal, ale pak se na mě kouzelně usmál a nabídl mi své rámě, jako správný gentleman. Taky jsem se na něj usmála a opatrně jsem sestupovala ze schodů, zavěšená do Edwarda.

Dole jsme našli Emmeta, který se díval zaujatě na baseball. Když najednou zvedl hlavu a podíval se na mě a obdivně zahvízdal.

„Teda Edwarde, to jsem si nemyslel, že sbalíš zrovna ty takovou kočku!“ pověděl opravdu obdivně a já jsem se začervenala.

„Dej si pohov Emmete. My spolu nechodíme.“ Řekl Edward a mě připadalo, že jsem v jeho hlase uslyšela osten lítosti.

„No tak to je super! To mám ještě šanci!“ zavýskl Emmet, když najednou mu na hlavu dopadla kniha. Zděšeně jsem se otočila a uviděla jsem tu blondýnu, která se na Emmeta rozzuřeně dívala. Stála tam v červených šatech, které kolem ní ladně vlály, a vypadala opravdu děsivě.

„Ale no tak Rose, broučku, víš, že jsem to tak nemyslel.“ Dál jsem to už neslyšela, protože Edward mi podal bundu a odtáhl mě ven. Doprovodil mě až k autu a galantně mi otevřel dveře.

„S tvým otcem je to domluvené. Řekl jsem mu, že jsme se učili, aby o tebe neměl strach. Doufám, že ti to nevadí?“

„Ne, jistěže, ne. Díky, za tu lež.“ Řekla jsem rychle než by si začal něco vyčítat. On se na mě spokojeně usmál a pokýval hlavou.

„Tak tedy dobrou noc. Uvidíme se zítra ve škole.“ Řekl a zavřel za mnou dveře. A odešel kousek od auta, abych mohla v klidu vyjet.

„Dobrou, zítra.“ Odpověděla jsem a pomalu jsem odjížděla.

Dneska jsem toho hodně prožila. Říkala jsem si, když jsem si šla lehnout. S tátou šlo všechno dobře, přesně, jak říkal Edward, postaral se o to. S úsměvem jsem pomalu usínala, když mě napadla, ještě jedna moje myšlenka. Co si asi myslel Edward, když jsem na něj tak zírala, po té co jsem spadla z těch schodů?

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 13. kapitola - Prožitky u Cullenů: