Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 2. kapitola - Sblížení

07.09.2009 (17:00) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1636×

2. kapitola-Sblížení

Edward:

S Bellou jsme si hodně povídali. Většinou, když spala, jsem si chodil sedat na její postel a pozoroval jsem ji. Její pravidelný dech mě uklidňoval a tlukot jejího srdce mi vždy dával naději. Její nádechy pro mě byli i odpočítávání času. Chtěl jsem vědět víc o jejím životě, ale jakmile jsem se o tom jen zmínil, tak se rozbrečela. Nechtěl jsem naléhat a tak jsem musel jen trpělivě čekat. To byl pro mě strašný nezvyk. Vždy jsem si dokázal přečíst u někoho v mysli, co jsem potřeboval, ale u ní to prostě nešlo. Nemohl jsem si však stěžovat. O sobě jsem taky nemluvil. Nechtěl jsem, aby nakonec přišla na to, kdo jsem. Bylo to tak bezpečnější pro naši rodinu, ale i pro Bellu samotnou. Představa, že by se o ni dozvěděli Volturiovi mě opravdu hodně mučila. Museli by Bellu zabít, anebo proměnit na nestvůru, kterou jsem i já. A to se nesmí stát. Moje Bella musí být v bezpečí. Rozhodl jsem se už od prvního okamžiku, co jsem ji uviděl, že svého anděla ochráním. A to taky dodržím.

Bella se usmála ze spánku a tiše si vzdychla. Moje zvědavost ještě více zesílila. O čem se jí asi zdá. Najednou pře mě prolítla divná vlna zuřivosti, kterou jsem neznal. Snad se jí nezdá o nikom. Nebo spíš o nějakém chlapci. Au. Znovu ta vlna a bolest na srdci mě zasáhla. Musel jsem se jít uklidnit. Ale jak? Les je odsud daleko a tady nic rozbít nemůžu. Bella najednou našpulila pusu a otevřela oči. V tu chvíli jsem byl, ale už ve svém stínu. Bell se rozkoukala po pokoji a zavolala moje jméno. Nesmírně mě to potěšilo. Hned jsem se jí ozval, aby neměla strach, že jsem někam zmizel. Bell se posadila na posteli a snažila se mě najít. Poslední dobou to dělala často. Ukryl jsem se ještě víc za velký sloup a čekal jsem.

„Ede chtěla bych dneska od tebe slyšet pravdu a já ti svou řeknu taky!“ zašeptala do tmy a sklonila při tom hlavu, takže jsem nemohl vidět do jejích velkých hnědých očí. Měl jsem chuť jí zvednout hlavu, ale nemohl jsem. Prozradil bych se ještě víc.

„Nějakou pravdu ti řeknu Bello, ale ne všechnu. S tím nepočítej.“ Bella si nešťastně povzdychla. Moc bych si teď přál ji udělat radost, ale bylo by to příliš nebezpečné.

„Dobře Ede souhlasím. Ale já ti tím pádem taky neřeknu všechno.“ To mě trochu rozčílilo. Chtěl bych o ní vědět všechno. Chtěl bych Bellu znát. Znát každou její myšlenku.

„Dobře Bello, ptej se, odpovím na všechny tvoje otázky, ale ty potom odpovíš na ty moje! A taky na všechny.“ Uviděl jsem, jak zvedla hlavu a ten její dokonalý úsměv na tváři. Bylo vidět, jak je šťastná a spokojená. Najednou jsem se taky cítil šťastný. Doufám, že po mně nebude chtít vědět, kdo jsem. Nemýlil jsem se, její první otázka byla opravdu tato.

Bella:

Hodně jsem přemýšlela, jaká má být moje první otázka. A tak mě napadla ta nejzákladnější.

„Kdo jsi Ede?“ Bylo ticho, jako by tam se mnou nikdo nebyl, jako bych si to celé vymyslela. Snažila jsem se najít nějaký pohyb ve tmě. Všude byl však klid. Hodně mě zajímalo, proč se mi nechce ukázat. A ještě víc, kdo vlastně je.

„Jsem tvůj přítel.“ Ozvalo se z rohu. Tahle odpověď mi sice moc nestačila, ale bude muset. Však já se od něho někdy tu pravdu dozvím!

„Kolik ti je let?“ na tuhle odpověď jsem byla taky hodně zvědavá.

„Je mi víc, než tobě.“ Bylo to zvláštní, pořád mi odpovídal v hádankách. Snažil se snad vyhnout pravdě? Jisté bylo jedno. Odpovídal mi tak, aby nelhal.

„Kde ses narodil?“

„Tady v Chicagu.“ To mě mohlo napadnout. Jak by se tady taky ocitl.

„Chodíš do školy, nebo už pracuješ?“

„Ještě chodím do školy.“ Takže není zas až tak o moc starší, než já.

„Ukážeš se mi?“ Tahle otázka mě dlouho pálila na jazyku. Chtěla jsem vidět původce toho nádherného hlasu, který mě tu každý den obveseluje.

„Ne!“ Zazněla jeho sametová odpověď a moje naděje, že ho uvidím, se zbortila, jako domeček karet. Neměla jsem už žádnou důležitou otázku, a proto jsem byla zticha a snažila jsem se něco vymyslet. Napadalo mě tolik věcí, ale byli hloupé a já jsem nechtěla, aby si o mně Ed myslel, že jsem hloupá. Po pokoji se rozléhalo ticho už patnáct minut. Byla jsem už hodně unavená, a tak jsem si lehla do postele a přikryla jsem se velkou peřinou.

„Měla bys jít už spát. Zítra se budu ptát já. Sladké sny Bells.“ Řekl a odněkud ze tmy se začala linout nádherná melodie. Probouzela ve mně pocit jistoty a štěstí. Usnula jsem hned. Zdál se mi zvláštní sen. V tom snu ode mě běžel nějaký kluk s bronzovými vlasy a já ho volala nazpátek, ale on se neotáčel. Ani se nezastavoval. Začala jsem plakat. Někdo mě chytil ze zadu za ramena a já jsem se o něho opřela. Ten hlas jsem věděla v tu chvíli, komu patří.

„Jen klídek Bello. On to tak nemyslel. Vrátí se. Neboj. ŠŠŠŠ.“ Uklidňoval mě. Ale já jsem pořád brečela a toho kluka jsem volala nazpět. Prudce jsem se opět posadila na posteli. Snažila jsem se rozkoukat v šerém pokoji, ale moc mi to nešlo. Viděla jsem nějak rozmazaně. Až za chvíli mi došla, že mám v očích slzy a pláču. Jak je to možné, vždyť to byl jen sen!

„Jsi v pořádku Bells?“ zeptal se úzkostlivě Ed.

„Já“ nedokázala jsem to ani dopovědět a brečela jsem znova.

Edward:

Byly to takové muka. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem z toho naprosto zničený. Potřebovala utěšit, ale já jsem nemohl. Nemohl jsem ohrozit vlastní rodinu. Jakmile bych se jí jednou ukázal, tak jsem věděl, že bych od ní už nikdy neodešel. Chtěl jsem být s ní, ale pouze schovaný ve stínu. Nemohl bych jí vzít lidský život. Byl bych tak sobecký, že bych jí chtěl pro sebe. Její pláč mi vyrýval do srdce díru. Podíval jsem se znovu na ní. Byla schoulená do klubíčka na posteli a neustále plakala. Nedokázal jsem to unést. Musím být silný. Opakoval jsem si neustále do kola. Už mě málem přemohla touha jít za ní, když na jednou jsem uslyšel opět kroky. Byli dvojité. Zřejmě doktora a sestry. Uklidnil jsem se, ty jí jistě pomůžou. Opravdu mířily k Belle. I jejich myšlenky tomu nasvědčovali. Přišli jí dát léky a pomohli jí uklidnit. Oddechl jsem si, kdyby se tu neobjevili, nedokázal bych odolat touze, pomoc jí sám.

Druhý den jsem byl jako na trní. Nemohl jsem se dočkat, až se Bell vzbudí. Už jsem tak moc toužil znát její tajemství! Bell, ale zatím jen klidně oddychovala a mě to připadalo, že už čekám věčnost, než se probudí. Byl jsem tak moc netrpělivý, že jsem začal chodit po pokoji sem a tam a neustále jsem v duchu nadával. Najednou jsem se zastavil. Přede mnou bylo malé zrcadlo. Opatrně jsem se do něho podíval.

„No teda, že bych tady byl už tak dlouho?“ zašeptal jsem. Moje oči byli černé, jako uhel. Najednou jsem v hrdle pocítil palčivou žízeň, kterou jsem si do teď neuvědomoval. Musím jít na lov a to už dnes. Budu muset nechat to vyptávání na potom. Povzdychl jsem si a smutně jsem se na Bellu zadíval. Nepřítomně se ze spánku usmála a já se při pohledu na ní musel usmát taky. Je tak rozkošná. Škoda, že teď musím pryč. Povzdychl jsem si a otočil jsem se k odchodu. Bella se neklidně ošila a ze spaní zavolala moje jméno. Zastavil jsem se a opět jsem na ní podíval. Přišel jsem k ní a lehounce ji pohladil po tváři a potom jsem vyskočil oknem. Venku byla ještě tma, takže jsem se nemusel bát prozrazení. Přesto jsem až ke kraji města předstíral člověka. Jakmile jsem měl však plnou jistotu, že se už nikdo v nejbližším okolí neobjeví, vystartoval jsem plnou rychlostí k lesu. Ještě jednou jsem se otočil a pohlédl jsem k místu, kde nerušeně spala Bella.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 2. kapitola - Sblížení: