Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 15

05.09.2009 (21:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4639×

SAMOTA

15.KAPITOLA

Když jsem dorazila domů, bylo asi 11 hodin. Vešla jsem do baráku, nikdo tam ještě nebyl. Dobelhala jsem se do kuchyně a udělala si k obědu míchaný vajíčka. Umyla jsem nádobí a šlo do koupelny. Musela jsem se vysprchovat, měla jsem hroznej pocit špinavosti. Se sprchou jsem skončila a usušila se, ale pocit, že jsem špinavá a poskvrněná se nevytratil. Bylo to hrozný. Ale zatím se to dalo zvládnout. Pomalu jsem došla do pokoje a opatrně si lehla na postel. „AAU!! Do hajzlu!“ Holt to budu muset vydržet. Ležela jsem asi pět minut. Nejednou se na mě všechno sesypalo. Co řeknu rodičům?! A co škola?! Do kopru. Začaly se mi vratcet vzpomínky na tu noc, kdy mi ten úchyl ublížil. Vhrkly mi slzy do očí. Chtěla jsem to zastavit, ale nešlo to. Zprudka jsem se zvedla z postele. „AUU!! Do kopru!“ Musím si dávat pozor. Ale počkat, odehnalo to moje zlé myšlenky. Zase jsem si zpátky lehla a usnula. V noci se mi začal zdát se, no, spíš to byla noční můra.

Procházela jsem se v lese a usmívala se. Obraz se změnil a já ležela na zemi nahá a ten úchyl na mě. Snažila jsem se křičet přes tu pásku, ale nešlo to. V dálce jsem si všimla osoby, byl to Edward. Posměšně se usmál, otočil se a nadlidskou rychlostí zmizel v hloubce lesa. Najednou už jsem pásku neměla, křičela jsem na něj, aby mi pomohl, nevrátil se.

S křikem jsem se probudila. Byla jsem celá zpocená. Pomalu jsem se zvedla a šla do koupelny. Osprchovala se a vylezla z vany. Osušila se a oblékla. Koukla jsem se do zrcadla. To co jsem uviděla nebyla ta ďábelská Bella, ale lidská schránka bez života. Neřešila jsem to. Podívala se na budík, když jsem dopajdala do pokoje. Bylo deset hodin ráno. Najednou mi zazvonil mobil. Byla to Angela. „Ahoj Angie.“

„Bello, co se ti stalo?“

„Mě?“ Nic, jen jsem se vyspala s Cullenem a pak mě znásilnil nějakej debil, ale jinak jsem úplně v pohodě. „Nic, jen mám chřipku.“ Naoko jsem zakašlala.

„No dobře. Brzy se uzdrav.“

„Pokusím se. Ahoj.“

„Ahoj.“ Položila jsem jí to a šla dolu se najíst. Udělala jsem toasty. A pak se šla dívat na televizi. Přepla jsem to na jeden kanál a tam zrovna někdo znásilňoval nějakou holku. Rychle jsem to vypla, ale děsivý vzpomínky nezmizely, rozbrečela jsem se. Jak nejrychleji to šlo jsem vyšla schody a zapadla do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou. Nepomohlo to. CO MÁM DĚLAT?! V hlavě se mi pořád do kola honila ta děsivá noc. Uviděla jsem na umyvadle žiletku. Vyhrnula jsem rukáv nad loket u levé ruky a řízla se. Psychická bolest okamžitě zmizela a já si oddychla. Dala jsem ruku pod studenou vody a zastavila tak tu trošku krve, co mi tekla. Tohle bude asi jediný způsob, jak se myšlenek zbavit..

Vešla jsem do pokoje, vzala si knížku a začala číst. Po dvouch hodinách jsem uslyšela přijíždět auto. Oblékla jsem si mikiny, aby nic nepoznali. Sešla jsem dolů. „Ahoj Bells.“

„Ahoj mami. Jak bylo v práci?“

„Docela dobře.“ Chvíli si mě nervózně prohlížela. „Nestalo se ti něco? Vypadáš sklesle.“ Fakt? Ani bych neřekla. (myšleno ironicky)

„Není mi dobře, asi nepůjdu zítra do školy.“

„Dobře. Máš hlad? Udělám něco k obědu. Třeba…..nebo víš co? Co kdybychom jeli do nějaké restaurace sami dvě. Charlie říkal, že se vrátí až pozdě večer.“

„Já nevím, vážně mi není dobře. Nejspíš si půjdu lehnout.“

„Bello, co se stalo. Poslední dobou pořád jen spíš.“ Proboha. Proč zrovna já musím mít tak všímavou mamku?

„Vážně nic.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale podařil se mi jen malý úšklebek. Vešla jsem do pokoje, zavřela za sebou dveře a složila se na postel. Začala jsem brečet. Takhle jsem strávila další hodinu. Cítila jsem se hrozně ublížená a ponížená. A slzy tekly dál, opravdu by mě zajímalo kde se ve mně ty slzy berou. Vyčerpáním jsem usnula. V noci, asi okolo čtvrté hodiny ráno mě zase probudila ta noční můra. Nemohla jsem usnout. Musím začít brát prášky na spaní.

Šla jsem se vysprchovat, obléknout do tepláků a roztrhaného domácího trička. Měla jsem hrozný hlad, sešla dolů a ohřála si párek. K tomu jsem si dala kečup a chleba. Když konečně můj žaludek přestal naříkat, pustila jsem si DVD, byla to nějaká komedie, ale moc jsem jí nevnímala, protože se mi zase začaly vracet vzpomínky. Snyžila jsem se je odehnat, ale nešlo to. Šla jsem do koupelny, vyhrnula rukáv u levé ruky a se slzami v očích se řízla pod jizvou, která tam zbyla z minula. To byla taková úleva.. Najednou někdo zavolal.

„Bello, jsi v pořádku?“ SAKRA MAMKA. Co budu dělat?