Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 16

06.09.2009 (13:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5168×

SAMOTA

16.KAPITOLA

Šla jsem do koupelny, vyhrnula rukáv u levé ruky a se slzami v očích se řízla pod jizvou, která tam zbyla z minula. To byla taková úleva.. Najednou někdo zavolal.

„Bello, jsi v pořádku?“ SAKRA MAMKA. Co budu dělat?

„Ano, jen jsi jdu opláchnout obličej, nemůžu usnout.“ Snažila jsem se udržet svůj hlas v klidu.

„Zdála se ti noční můra viď?“

„Jak o ní víš?!“

„Volala jsi Edwarda, aby ti pomohl a po chvíli ses probudila.“ Opláchla jsem si ruku, schovala žiletku a vzala si na sebe župan. Vyšla jsem z koupelny.

„Vážně?! To není možný.“

„Bello, řekni mi co se stalo, pohádala ses s Edwardem?“

„Ne mami.“ Měla jsem na kahánku. „Vůbec nic se neděje, jen mám blbý období. Dobrou noc.“ Rychle jsem zalezla do pokoje a s brekem si lehla na postel. Já to nepřežiju. Co když mám AIDS? Ne, určitě nemám. Budu v pořádku. Zkusila jsem usnout, kupodivu se mi to povedlo.

V klidu jsem se probudila do deštivého dne. Opatrně jsem vstala z postele a sešla do kuchyně. K snídani jsem si dala cereálie s mlékem, vzala si prášek na bolest, zapila ho a přečetla si vzkaz od mamky, který ležel na stole. ZLATÍČKO, K OBĚDU JSEM TI UDĚLALA TĚSTOVINY, JSOU V TROUBĚ, PROSÍM, BUĎ OPATRNÁ. MILUJU TĚ. Musela jsem se usmát, ale nějak se mi to zase nevyšlo. Venku bylo docela příjemně, ale nesvítilo slunce. Vzala jsem si deku a šla ven. Právě jsem jí rozkládala na zahradě, když v tom zazvonil telefon. Byla to zase Angela.

„Ahoj Bello. Tak jak se vede?“

„Dobře a co ty?“

Najednou zašeptala do telefonu. „Pomóóc.“

„Co se děje?“

„Jess, já si jen něco zařídim jo?.......Jessica mi nechce dát pokoj, pořád vyzvídá co se ti stalo a podobně.“

„Úplně jí ignoruj, víš co, dej mi ji k telefonu.“

„Ahoj Bello. Copak ti je?“ Zeptala se se zájmem Jessica.

„Takže Jess, buď tak laskavá a přestaň se chovat, jako kdybys byla moje nej kámoška. Mám k tomu jeden dobrý důvod. Ty NEJSI moje nejlepší kámoška.“

„Dobře. A tak mi řekni kdo teda je tvoje nej kámoška.“

Je malá, milá a jmenuje se žiletka. „Angela samozřejmě.“

„CCC.“

„Co jsi jí řekla?“ Zeptala se Angela.

„Ale, nic zajímavého. Měj se Ahoj.“

„Díky. Ahoj.“ Típla mi to. Ještě jsem si oblékla mikinu.

Opatrně jsem si lehla na deku a pozorovala nebe. To na mě mělo zvláštní uklidňující účinek, nepřepadaly mě žádné chmurné myšlenky. Rozhodla jsem se, že tu zůstanu tak dlouho, dokud někdo nepřijde. Najednou někdo zazvonil. Podívala jsem se na nebe. SI ZE MĚ DĚLÁŠ PRDEL NE? Pomalu jsem se zvedla. Došla ke dveřím a otevřela.

„Edwarde, co tu ještě chceš?“ Zeptala jsem se nešťastně.

„Já? Spíš ty mi vysvětli, proč nechodíš do školy? To jako kvůli mně?“

„Edwarde, prosím tě, já opravdu nemám náladu na hádky.“

„To mě ale moje milá vůbec nezajímá.“ Řekl arogantním tónem.

„Edwarde prosím.“ Řekla jsem zoufale. „Mě vážně není dobře.“ Otočila jsem se a chtěla odejít, on mě ale chytl za tu ránu co jsem měla vyrytou a prudce mě otočil zpátky. „AAUU!! Ty debile jeden, co to děláš?!“ Chytla jsem ho za tu ruku, která mě držela a chtěla jí sundat. Nešlo to. Strašně to bolelo. Vhrkly mi slzy do očí. Podíval se na mě zvláštním pohledem a vyhrnul mi rukáv. „Pusť mou ruku!“ na posledním slově se mi zlomil hlas. Vycukla jsem mu jí z jeho pevného sevření a chytla si jí. Slzy mi tekly proudem. Strašně to bolelo. „Vypadni!“ Řekla jsem mezi vzlyky. Jako by to vůbec nepochopil. „Čemu na slově VYPADNI nerozumíš?“ Vyšel ze dveří a já za ním zabouchla. „AAU!“ Chvíli jsem se na svou ruku dívala, najednou se na obvaze objevila červená skvrnka, která se postupně zvětšovala. „A do prdele.“ Musím zavolat paní Parkerový. Vytočila jsem číslo. „Dobrý den paní doktorko. Tady Bella.“

„Dobrý den Bello. Copak se stalo?“

„Ta ruka hrozně krvácí, mohla bych za vámi přijet do ordinace?“

„Určitě.“

„Dobře, děkuju.“ Típla jsem to. Zamkla hlavní vchod a vyšla zadním. Nasedla jsem opatrně do sporťáčka a vyjela. Když jsem projížděla okolo našeho baráku, všimla jsem si, že tam stojí Edward. Podíval se na mě a pak vyšel k autu. Řídila jsem jednou rukou, bylo to těžku, ale i tak jsem v Seattlu byla za 35 minut. Vešla jsem do ordinace.

„Rychle se posaď.“ Opatrně jsem si sedla. „Budu to muset odvázat, asi to nebude hezký pohled.“

„Dobrý, já to zvládnu.“ Pomalu začala odmotávat obvaz až se dostala ke „dříve“ sterilnímu čtvercovému polštářku. I ten sundala. Začalo to příšerně pálit. Podívala jsem se na tu ránu. To co jsem uviděla mě vyděsilo k smrti. Bylo to nechutný. To dvojitý W hrozně krvácelo a bylo ještě víc natržený. Dokonce bylo vidět až maso. Tohle na mě bylo moc. Omdlela jsem.

„Bello! Prober se, už je to dobrý.“ Otevřela jsem oči. Rychle jsem se podívala na ruku, už byla zavázaná. Nejspíš mi to zašila.

„Kolik mám stehů?“

„Pět. Musíš si na to dávat pozor, ano?“

„Budu, nebojte se. Moc vám děkuju, strašně moc.“

„Vůbec nemáš zač a nezapomeň v pondělí.“ Vyšla jsem před ordinaci a zavřela za sebou dveře. Prosím ať je to jen sen. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. BELLO, KLID. TO JE JEN NOČNÍ MŮRA. POMALU OTEVŘI OČI A ON TU NEBUDE.